29 Odo 796/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobce m. P., zastoupeného , advokátem, proti žalovanému Ing. J. K., jako
správci konkursní podstaty úpadkyně A. spol. s r. o., zastoupenému, advokátem,
za účasti R. J., jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalobce, o
vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty, vedené u Krajského soudu v Plzni
pod sp. zn. 22 Cm 2/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 20. února 2002, č. j. 4 Cmo 209/2000-53, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 3.175,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám
zástupce žalovaného .
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. února 2000, č. j. 22 Cm 2/2000-28,
vyloučil z konkursní podstaty úpadkyně A. spol. s r. o., ve výroku označené
nemovitosti, s tím, že tyto jsou ve vlastnictví žalobce a důvod k jejich
soupisu podle § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále
též jen „ZKV“) nebyl dán. Kupní smlouva, kterou byly nemovitosti 18. listopadu
1991 převedeny do vlastnictví manželů Š. (dále též jen „kupní smlouva“), je
nulitní, takže nulitní jsou i zástavní smlouvy (ze dne 18. února 1992 a 19.
ledna 1994), jimiž tito manželé zajistili dluhy pozdější úpadkyně ze smluv o
úvěru uzavřených s K. b. a. s.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. února 2002, č.
j. 4 Cmo 209/2000-53, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu
zamítl. Odvolací soud při nezměněném skutkovém stavu věci přisvědčil závěru
soudu prvního stupně, že manželé Š. nebyli v době uzavření zástavních smluv
vlastníky nemovitostí (že kupní smlouva, kterou měli jmenovaní nemovitostí
nabýt, byla absolutně neplatná), uvedl však, že věc je nutno posuzovat dle
ustanovení § 151d občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), ve znění
účinném v okamžiku zřízení zástavního práva. Uzavřel dále, že označené
ustanovení platilo i pro nemovitosti, že zástavní věřitel byl v dobré víře, že
zástavce je oprávněn věc zastavit, a že došlo i k odevzdání věci. Jako zástava
zajišťující pohledávku věřitele vůči úpadkyni tedy byly nemovitosti sepsány do
konkursní podstaty úpadkyně oprávněně (nebyla za ně do konkursní podstaty
vyplacena náhrada).
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu včas dovolání, namítaje, že
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod
dle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu - dále též jen
„o. s. ř.“). Konkrétně dovolatel uvádí, že ustanovení § 151d odst. 1 obč. zák.
bylo použitelné jen na věci movité, a že z rozhodnutí odvolacího soudu není
zřejmé, na jakém základě dospěl k závěru opačnému. Vyžaduje-li uvedené
ustanovení odevzdání věci zástavnímu věřiteli, nelze postup jím upravený využít
u nemovitostí. Potud dovolatel odkazuje na dikci stávajícího § 161 obč. zák.,
pojednávajícího výslovně jen o movitých věcech a na důvodovou zprávu k zákonu
č. 367/1990 Sb. (podle které dikce § 161 sjednocuje rozporuplné výklady k §
151d odst. 1 obč. zák., jež mělo být používáno pouze pro vznik zástavního práva
k věcem movitým). Dále dovolatel poukazuje na to, že rozhodnutí Vrchního soudu
v Praze ze dne 23. listopadu 1998, sp. zn. 5 Cmo 646/97 a rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 28. ledna 1998, sp. zn. 2 Odon 85/97, sdílí jím formulované názory
a polemizuje s opačným názorem, vyjádřeným např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 26. listopadu 1999, sp. zn. 21 Cdo 328/99 (uveřejněném v časopise Soudní
judikatura číslo 5, ročník 2000, pod číslem 48). Podle dovolatele je rozhodné,
že v zákonné úpravě zástavního práva je výraz „odevzdal“ vykládán pouze pro
účely vzniku zástavního práva k věcem movitým, takže jej v této oblasti práva
nelze vykládat v rozdílném významu. Nebyla-li možná aplikace ustanovení § 151d
odst. 1 obč. zák., nemohlo platně vzniknout ani zástavní právo k nemovitostem,
a nebyly tak splněny ani předpoklady pro soupis nemovitostí do konkursní
podstaty podle § 27 odst. 5 ZKV. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje rozsudek odvolacího
soudu za správný. Potud odkazuje též na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 29. listopadu 2000, sp. zn. 29 Cdo 2512/2000, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2002, pod číslem 1.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud
odvolání - ve shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000
Sb. - rovněž projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1. lednem 2001.
Dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., avšak není důvodné.
Vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3
o. s. ř.), nejsou dovoláním – s výjimkou tvrzené nepřezkoumatelnosti, o níž je
pojednáno v závěru - namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se tudíž
v hranicích právních otázek formulovaných dovoláním zabýval správností právního
posouzení věci odvolacím soudem, konkrétně zodpovězením otázky, zda ustanovení
§ 151d odst. 1 obč. zák. bylo použitelné i pro vznik zástavního práva k
nemovitostem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ustanovení § 151d odst. 1 obč. zák., v době od 1. ledna 1992 do 31. prosince
2000 určovalo, že dá-li někdo do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo
osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem,
vznikne zástavní právo jen je-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji
přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. V případě
pochybnosti platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře.
Dovolateli lze přisvědčit v tom, že i Nejvyšší soud vydal 28. ledna 1998
rozsudek (sp. zn. 2 Odon 85/97), v němž přitakal závěru, že podle ustanovení §
151d odst. 1 obč. zák. nelze platně zřídit zástavní právo k nemovitostem,
jelikož ty nemohou být zástavnímu věřiteli zástavcem „odevzdány“. Pozdější
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je však již jednotná v závěru, že podle
citovaného ustanovení mohlo na základě smlouvy vzniknout i zástavní právo k
nemovitosti, jelikož odevzdáním nemovitosti ve smlouvě uvedenému zástavnímu
věřiteli se ve smyslu tohoto ustanovení rozumí vklad zástavního práva do
katastru nemovitosti v jeho prospěch. Uvedený závěr Nejvyšší soud poprvé
formuloval a odůvodnil ve výše již označeném rozsudku ze dne 26. listopadu
1999, sp. zn. 21 Cdo 328/99 (na nějž v podrobnostech odkazuje).
Argument dovolatele, že v zákonné úpravě zástavního práva je výraz „odevzdal“
vykládán pouze pro účely vzniku zástavního práva k věcem movitým, takže jej v
této oblasti práva nelze vykládat v rozdílném významu, míří především na úpravu
obsaženou v ustanovení § 151b odst. 3 obč. zák. (ve znění účinném v době od 1.
ledna 1992 do 31. prosince 2000).
Podle tohoto ustanovení platilo, že ke vzniku zástavního práva na základě
smlouvy je u movitých věcí třeba odevzdání věci zástavnímu věřiteli, nebo
vyznačení vzniku zástavního práva v listině, která osvědčuje vlastnictví
zástavce k předmětu zástavy a která je nezbytná k nakládání s věcí. Namísto
odevzdání věci se mohou zástavce a zástavní věřitel dohodnout na odevzdání věci
jiné osobě, aby ji pro ně uschovala.
K tomu Nejvyšší soud opět již v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 328/99 vysvětlil, že
slovo „odevzdána“, užité v ustanovení § 151d odst. 1 obč. zák., nelze vykládat
ve stejném smyslu, v jakém je užito při úpravě způsobů nabývání smluvního
zástavního práva v ustanovení § 151b odst. 3 obč. zák. Kdyby slovo „odevzdání“
mělo mít stejný význam a obsah jak v ustanovení § 151b odst. 3 obč. zák., tak i
v ustanovení § 151d odst. 1 obč. zák., pak by přijetí takového závěru
znamenalo, že by ustanovení § 151d odst. 1 obč. zák. nebylo možné užít nejen
tehdy, je-li zástavou nemovitost, ale ani v případě, že by zástavní právo u
movité věci mělo vzniknout jiným způsobem, než jejím předáním zástavnímu
věřiteli. Takovýto závěr by však byl v rozporu s účelem ustanovení § 151d odst.
1 obč. zák., které upravuje vznik zástavního práva pro případy, že věc dal do
zástavy někdo jiný než vlastník nebo že věc byla dána do zástavy bez souhlasu
osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, a
jeho smyslem, který spočívá v ochraně dobré víry zástavního věřitele při
zřízení zástavního práva, a ve svých důsledcích by vedl k absurdním následkům.
K závěrům formulovaným v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 328/99 se Nejvyšší soud
přihlásil i v rozsudku ze dne 5. září 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99, uveřejněném
v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2000, pod číslem 131, dále v
rovněž výše zmíněném rozsudku ze dne 29. listopadu 2000, sp. zn. 29 Cdo
2512/2000, v rozsudku ze dne 29. dubna 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2003, pod číslem 90, v
rozsudku ze dne 26. června 2003, sp. zn. 30 Cdo 2013/2002 a naposledy pak v
rozsudku ze dne 25. září 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, uveřejněném v časopise
Soudní judikatura číslo 10, ročník 2003, pod číslem 168. Od těchto závěrů,
které lze v podmínkách rozhodovací praxe Nejvyššího soudu pokládat za již
ustálené, nevidí Nejvyšší soud důvodu odchýlit se ani po zvážení argumentů
snesených dovolatelem na podporu názoru opačného.
Rozsudek odvolacího soudu, který z výkladu podaného v označených rozsudcích
Nejvyššího soudu vychází, proto dovolatelem uplatněnými argumenty
zpochybnitelný není. Pro úplnost lze dodat, že ač je právní posouzení zkoumané
otázky odvolacím soudem poměrně stručné, odvolací soud zcela jednoznačně a
srozumitelně vyjádřil svůj právní názor, takže napadenému rozhodnutí nelze
vytknout nepřezkoumatelnost jen proto, že odvolací soud tento názor nezdůvodnil
(v reakci na argumentaci dovolatele, uplatněnou na podporu rozsudku soudu
prvního stupně v odvolacím řízení) podrobněji.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), dovolání jako neopodstatněné zamítl (§ 243b odst. 1 část věty před
středníkem o. s. ř.).
Dovolatel se svým dovoláním úspěšný nebyl, takže žalovanému vzniklo ve smyslu
ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na
náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, jež v dané věci
sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Jelikož
dovolací řízení bylo zahájeno po 1. lednu 2001, určuje se sazba odměny za
dovolací řízení podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.
(srov. bod 10., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., a
contrario). Sazba odměny za dovolací řízení (řízení v jednom stupni) o
excindační (vylučovací) žalobě podle § 19 odst. 2 ZKV, k jejímuž projednání v
prvním stupni je věcně příslušný krajský soud, se pak určuje podle § 8 písm. b/
ve spojení s § 10 odst. 3 vyhlášky částkou 6.200,- Kč. Takto určená sazba se
podle § 18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50%, tj. na částku 3.100,- Kč, jelikož
advokát žalovaného učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby
(vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, ve výši 75,- Kč, tak
dovolací soud přiznal žalovanému k tíži dovolatele celkem 3.175,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí,
může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 12. listopadu 2003
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu