29 Cdo 680/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci žalobkyně INTERINVEST Praha s. r. o., se sídlem v Praze 9, Ocelářská 35, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 26170485, zastoupené Mgr. Janem Mackem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) L. H., a 2) Z. H., oběma zastoupeným JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 138/10, PSČ 110 00, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 4 C 503/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. srpna 2013, č. j. 25 Co 193/2013-402, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit každému ze žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.182,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupce.
Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 6. září 2012, č. j. 4 C 503/2006-300, zamítl žalobu o určení vlastnictví žalobkyně k pozemkům specifikovaným ve výroku (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o nákladech řízení (první výrok), potvrdil ve výroku ve věci samé (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Jde přitom v pořadí o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když rozsudek ze dne
27. října 2010, č. j. 25 Co 380/2010-174 (jímž odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 19. listopadu 2009, č. j. 4 C 503/2006-139), zrušil Nejvyšší soud (spolu s rozsudkem soudu prvního stupně) k dovolání žalobkyně rozsudkem ze dne 18. srpna 2011, č. j. 29 Cdo 2018/2011-198 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na webových stránkách Nejvyššího soudu) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti všem výrokům, podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soudu odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání, které není přípustné podle § 238a o. s. ř., neshledal přípustným ani podle § 237 o. s. ř.
Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož byla-li ve smlouvě o převodu nemovitostí, uzavřené dne 22. ledna 2004 mezi žalobkyní (jako prodávající) a společností INTERINVEST – DIS, a. s. (jako kupující) [dále jen “smlouva”], sjednána tržní (v daném místě a čase obvyklá) cena, není tato smlouva neplatná jen proto, že cena nebyla v rozporu s požadavkem § 196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. zejm. rozsudek velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, uveřejněného pod číslem 67/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Namítá-li dovolatelka, že kupní cena byla podstatně nižší než cena obvyklá, brojí proti opačným skutkovým závěrům soudů nižších stupňů a uplatňuje tak nezpůsobilý dovolací důvod, k jehož přezkoumání nelze dovolání připustit (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).
S ohledem na výše uvedené pak dovolání nečiní přípustným ani námitky snášené proti závěru odvolacího soudu, podle něhož by vlastnické právo na žalované přešlo i tehdy, jestliže by smlouva byla neplatná. Ani případný opačný úsudek Nejvyššího soudu by nemohl vést ke zrušení napadeného rozhodnutí a nemohl by se tak projevit v poměrech dovolatelky založených rozhodnutím odvolacího soudu (srov. obdobně důvody usnesení Nejvyššího soudu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 3558/2013).
Ve vztahu k nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí dovolatelka žádnou otázku hmotného či procesního práva neotevírá a dovolání tudíž není již z tohoto důvodu v uvedeném rozsahu přípustné (§ 237 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. ledna 2013) se podává z části první, čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná, co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, můžou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 24. dubna 2014
JUDr. Petr Š u k předseda senátu