29 Cdo 738/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Jiřího Zavázala v konkursní věci
úpadkyně R., a. s., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 94 K 83/96, o
schválení konečné zprávy a vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní
podstaty, o dovolání správce konkursní podstaty úpadkyně Doc. Ing. E. T.,
DrSc., zastoupeného Mgr. P. B., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 22. srpna 2006, č.j. 1 Ko 165/2006 - 813, takto:
Dovolání se zamítá.
Usnesením ze dne 16. prosince 2005, č. j. 94 K 83/96-769, Městský soud v Praze
(dále též jen „konkursní soud“) schválil konečnou zprávu a vyúčtování odměny a
výdajů správce konkursní podstaty Doc. Ing. E. T., DrSc., ze dne 16. srpna 2005
(dále též jen „konečná zpráva“), tak, že:
1/ Odměna správce konkursní podstaty činí 1.190.000,- Kč.
2/ Odměna zvláštního správce činí 150.000,- Kč.
3/ Celkové příjmy podstaty činí 7.564.009,21 Kč.
4/ Pohledávky za podstatou do 31. března 2005 činí 8.833.996,94 Kč a
pohledávky, které budou uhrazeny, činí 148.130,- Kč.
5/ Již uhrazené osobní výdaje správce konkursní podstaty činí 13.636,- K a jeho
osobní výdaje, které teprve budou uhrazeny činí 17.100,- Kč.
6/ Osobní výdaje zvláštního správce k 31. březnu 2005 činí 17.358,60 Kč.
7/ Celková odměna věřitelského výboru činí 100.000,- Kč.
8/ Soudní poplatek činí 67.740,- Kč.
Konkursní soud především poukázal na obsah usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 14. února 2005, č. j. 1 Ko 563/2004-637, jímž bylo zrušeno jeho předchozí
usnesení o schválení konečné zprávy ze dne 8. září 2004, č. j. 94 K 83/96-612.
Uvedl dále, že námitky proti nové konečné zprávě podala pouze Č.n.b.(dále též
jen „konkursní věřitelka“), přičemž jedinou v řízení spornou otázkou bránící
ukončení konkursního řízením je výše odměny správce konkursní podstaty, když
částka 1.190.000,- Kč představuje (oproti částce vypočtené striktně podle
vyhlášky č. 476/1991 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o
konkursu a vyrovnání - dále též jen „vyhláška“) zvýšení o 302.097,- Kč, tedy o
34 %.
Při rozhodování o výši této konkursní odměny vyšel konkursní soud z toho, že:
1/ Poté, co byl 24. března 1997 prohlášen konkurs na majetek úpadkyně (banky),
věřitelský výbor, jehož členkou byla i konkursní věřitelka, na svém jednání 29.
října 1997 jednomyslně odsouhlasil, že správci konkursní podstaty bude na
úhradu nákladů souvisejících s konkursem poskytnuta záloha ve výši
3.500.000,- Kč, s tím, že tuto částku může správce konkursní podstaty použít ve
věcech soudních sporů vedených úpadkyní a to za podmínky, že každá platba bude
vždy odsouhlasena předem písemně zástupcem věřitele, který zálohu poskytl.
2/ Konkursní soud udělil souhlas s poskytnutím zálohy usnesením z 27. března
1998, po informaci, že lze očekávat úspěch úpadkyně při vymáhání pohledávek v
celkové výši 750 miliónů Kč vůči společnosti C. a. s. (dále též jen „společnost
C.“) a na základě sdělení konkursní věřitelky, že je připravena zálohu
poskytnout.
3/ Usnesením ze dne 16. dubna 1998 konkursní soud souhlasil s tím, aby správce
konkursní podstaty čerpal zálohu postupem a za podmínek vyplývajících z návrhu
smlouvy o poskytnutí zálohy k úhradě nákladů spojených s udržováním a správou
konkursní podstaty, vzneseného při soudním jednání 6. dubna 1998 (dále též jen
„návrh smlouvy“).
4/ Podle návrhu smlouvy je poskytovaná záloha určena k úhradě výdajů správce
konkursní podstaty spojených s udržováním a správou konkursní podstaty. Jsou
zde uvedeny podmínky a způsob čerpání zálohy a účel poskytnuté zálohy, kterým
je oprávnění správce použít zálohu výhradně k úhradě nákladů spojených s
udržováním a správou konkursní podstaty, zejména ve věcech soudních sporů
vedených správcem konkursní podstaty proti společnosti C. s cílem navrácení
aktiv do konkursní podstaty úpadkyně.
5/ Stejným způsobem jako v návrhu smlouvy bylo definováno poskytnutí zálohy v
předmětu smlouvy a účelu poskytnuté zálohy ve smlouvě uzavřené mezi konkursní
věřitelkou a správcem konkursní podstaty.
6/ Na základě výše popsaných postupů správce konkursní podstaty zálohu také
obdržel.
Na tomto základě konkursní soud především neměl za důvodnou námitku, že záloha
byla poskytnuta pouze na úhradu nákladů spojených s udržováním a správou
konkursní podstaty a nikoli na odměnu správce konkursní podstaty. Zdůraznil, že
již zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), v § 31
odst. 2 písm. a/ a odst. 6 kategorizuje pohledávku - hotové výdaje a odměnu
správce konkursní podstaty - jako prioritní pohledávku za konkursní podstatou.
Správce konkursní podstaty o čerpání zálohy pravidelně informoval a v průběhu
konkursu - s výjimkou projednávání konečné zprávy - proti tomu nebyly vzneseny
námitky, což lze vykládat jako souhlas s čerpáním zálohy.
Je tedy nepochybné, že záloha byla poskytnuta k úhradě nezbytných nákladů
konkursu, včetně nároku správce konkursní podstaty na odměnu a náhradu výdajů.
Skutečnost, že složená záloha zahrnuje též náklady na zálohy na odměnu správce
konkursní podstaty, vyplývá podle konkursního soudu např. z dopisu z 5. března
1999 (č. l. 271 a 272), jímž konkursní věřitelka souhlasí s čerpáním zálohy na
náklady konkursu ve výši 15.000,- Kč měsíčně.
Rozhodující pro dosažení cíle konkursního řízení ve smyslu § 2 odst. 3 ZKV -
pokračoval konkursní soud - bylo, zda se podaří dosáhnout úhrady uvažovaných
nároků (pohledávek úpadkyně) do konkursní podstaty, čemuž bylo podřízeno i
vedení konkursu z hlediska celkové doby jeho průběhu a proto byl v řízení
jmenován i zvláštní správce. K ukončení konkursního řízení bylo přistoupeno
poté, co bylo možno učinit realistický odhad, že se sledovaného cíle nepodaří
dosáhnout.
Po celou dobu konkursního řízení vedl správce konkursní podstaty řízení řádně a
postupoval v něm s péčí řádného hospodáře. Na základě dohlédací činnosti
konkursního soudu a poznatků z mnoha konkursních řízení lze přitom konstatovat
- uvedl soud - že v dané věci šlo o velmi složité konkursní řízení, s mnoha
ekonomickými, účetními, právními, organizačními a komunikačními nároky,
komplikovanými tím, že správce konkursní podstaty vstoupil do poměrů založených
předchozí nucenou správou banky a také „úplnou nesoučinností odpovědných
orgánů“ za úpadkyni.
Složitost konkursu lze dovodit například ze struktury konkursní podstaty, z
počtu soudních jednání v průběhu konkursu, z množství zpráv podávaných v řízení
o zpeněžování konkursní podstaty a o situaci v konkursním řízení a z počtu
konkursních věřitelů (126). Správce konkursní podstaty zpracoval v průběhu
konkursu více než 7.000 hlášení uložených mu právními normami (bez započtení
obdobných úkonů vyžádaných notáři, advokáty, jinými bankami, orgány statistiky
a dalšími subjekty.
K těmto činnostem je sice správce konkursní podstaty povinen, nelze však
pominout, že v daném případě šlo o činnost mimořádně náročnou a rozsáhlou,
poskytovanou „stále a ještě dosud“ v konkursním řízení s vysokými nároky na
analytickou a dohledávací činnost správce konkursní podstaty, která nejen vedla
k uspořádávání poměrů úpadkyně ve smyslu § 1 odst. 1 ZKV, ale měla význam a
nevylučovala ani možná zjištění významná pro konkursní podstatu a tedy i pro
konkursní věřitele. Šlo o činnost poskytovanou v nezvykle velkém rozsahu, která
spotřebovávala mnoho času nezbytného jak pro vlastní průběh jednotlivých
postupů, tak k přípravě na ně. Státní orgány, kterým správce konkursní podstaty
poskytoval součinnost, přitom nezpochybňovaly kvalitu jeho práce a nežádaly
soud o dohled.
Vedle těchto kvantitativních hledisek zde byly i složité obsahové problémy
konkursního řízení, vyjádřené řadou konkrétních otázek, řešení a postupů,
projednávaných, řešených a činěných v řízení, kladoucích obzvláště na správce
konkursní podstaty vysoké nároky. Tyto aspekty jsou zachyceny ve zprávách
správce konkursní podstaty a v protokolech ze soudních jednání. Již z toho, že
úpadkyní byla banka, lze dovodit množství, složitost, případně specifičnost
„postupů, které bylo nutno v řízení řešit“ a které přesahují obvyklý rozsah
konkursních řízení.
Konkursnímu soudu je známo, uvádí se dále v rozhodnutí, že správce konkursní
podstaty po celou dobu řízení nejen poskytoval různým státním orgánům
rozsáhlou součinnost, ale též dal v této souvislosti k dispozici pracovní
prostor a v této souvislosti se vyjadřoval a podával vysvětlení, což také
objektivně zvyšovalo náročnost správy konkursní podstaty.
Jednoznačný není ani argument menším rozsahem činnosti správce konkursní
podstaty, jestliže byl jmenován zvláštní správce. Jmenování zvláštního správce
bylo krokem nezbytným k řešení právních postupů a soudních sporů v konkursním
řízení a k vyhodnocení těchto postupů s ohledem na další vývoj konkursního
řízení. I když došlo k určité dělbě správy konkursní podstaty a k rozdělení
odpovědnosti při této správě, musel správce konkursní podstaty poskytovat
zvláštnímu správci stálou součinnost a činnost správců na sebe musela navazovat
a byla vzájemně závislá. Rozhodování o postupech v právních záležitostech bylo
neoddělitelné od vlastní správy konkursní podstaty a od jejích ekonomických,
účetních, organizačních a dalších aspektů, s nároky na odpovídající kvalitu
komunikace.
Nic nezpochybňuje ani to, že správce konkursní podstaty po celou dobu konkursu
usiloval o řádný maximálně rentabilní průběh konkursu s cílem dosáhnout
uspokojení konkursních věřitelů. Tento „pohled“, tj. že v řízení je možné
dosáhnout uspokojení konkursních věřitelů, sdílel od počátku nejen správce
konkursní podstaty, nýbrž i věřitelský výbor a konkursní soud.
Konkursní soud má proto za to, že v daném případě jsou dány okolnosti
odůvodňující přiměřené zvýšení odměny správce konkursní podstaty ve smyslu § 8
odst. 3 ZKV. Toto zvýšení odpovídá časovému průběhu konkursního řízení, kdy
správce konkursní podstatná stále plní povinnosti spojené se správou konkursní
podstaty.
Není tedy správný názor, že odměna správce konkursní podstaty musí být striktně
vyplacena podle vyhlášky. Odměna správce konkursní podstaty musí být při
respektování vyhlášky především spravedlivá a relevantní vynaloženému úsilí a
podmínkám konkursu. Tomu odpovídá výše odměny obsažené v konečné zprávě a je
tak naplněn i smysl zákona. Poměrům v konkursu neodpovídá ani názor, že
zpeněžení konkursní podstaty nepokrývá náklady konkursního řízení. To je sice
porovnáním dvou základních čísel o příjmech a výdajích matematicky správné
tvrzení, právně však neobstojí i pouhým odkazem na ustanovení § 8a vyhlášky.
Postup správce konkursní podstaty v řízení byl podle konkursního soudu
nejúspěšnější z možného a uskutečnil se se souhlasem věřitelského výboru i
soudu. Závěr, že řízení nekončí výtěžkem k rozdělení pro konkursní věřitele,
nelze použít jako základ pro rozhodnutí o odměně správce konkursní podstaty;
šlo by totiž o nesprávné a neodůvodněné abstrahování od podmínek a okolností
konkursu v době jeho zahájení i v jeho průběhu, coby nejdůležitějších a
určujících pro odměnu správce konkursní podstaty.
K odvolání konkursní věřitelky Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným
usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně (jen) tak, že odměna správce
konkursní podstaty činí 887.903,- Kč.
Odvolací soud odkázal na ustanovení § 29 ZKV, uváděje, že význam tohoto
ustanovení nespočívá toliko v tom, že jím konkursní soud přezkoumává výsledek
zpeněžování majetku konkursní podstaty a správnost vyúčtování odměny a hotových
výdajů správce konkursní podstaty, popřípadě dalších osob v tomto ustanovení
zmíněných. Závažnost a důležitost tohoto rozhodnutí (o schválení konečné
zprávy) pro další průběh konkursu plyne z toho,že je jím úplně a v zásadě
definitivně přezkoumána správnost postupu správce konkursní podstaty při
provádění soupisu majetku konkursní podstaty, při zpeněžování podstaty a při
vynakládání prostředků z konkursní podstaty. Schválená konečná zpráva (včetně
vyúčtování) je jedním z podkladů, z nichž soud vychází při přezkoumání návrhu
na rozvrh a při vydání rozvrhového usnesení. Reparace vad usnesení o schválení
konečné zprávy plynoucí z okolností existujících v době přezkoumávání konečné
zprávy jakýmkoli následným usnesením vydaným v konkursu (např. rozvrhovým
usnesením nebo usnesením o zrušení konkursu) je zásadně vyloučena.
V takto ustaveném rámci odvolací soud poukázal na to, že odvolatelka napadá
usnesení soudu prvního stupně jen v části týkající se odměny správce konkursní
podstaty, když nesouhlasí s jejím zvýšením a s tím, že toto zvýšení bude
poskytnuto ze zálohy, kterou odvolatelka složila pro jiné účely.
K tomu odvolací soud uvedl, že touž otázkou se zabýval již ve zrušujícím
usnesení ze 14. února 2005. Z něj zopakoval závěr, že u konkursní odměny
zákonodárce tím, že zakotvil správci konkursní podstaty povinnost předložit
soud konečnou zprávu do osmnácti měsíců od prohlášení konkursu (§ 14a odst. 2
ZKV) a tím, že ji koncipoval (v § 7 vyhlášky) jako dvousložkovou odměnu, jejíž
výše je závislá na výtěžku zpeněžení majetku podléhajícího konkursu a na
komplikovanosti věci projevující se počtem konkursních věřitelů, sledoval, aby
v konkursním řízení nedocházelo k průtahům.
K moderaci konkursní odměny vypočtené podle zvláštního předpisu (podle § 7
vyhlášky) konkursní soud vskutku opravňuje ustanovení § 8 odst. 3 věty čtvrté
(správně věty páté) ZKV, přičemž „okolnosti případu“ ve smyslu tohoto
ustanovení zjevně musí spočívat ve věci samé (např. v obtížnosti výkonu funkce
v konkrétním konkursu). S poukazem na tu část § 8 odst. 3 ZKV, jež upravuje
možnost poskytnutí zálohy věřiteli, odvolací soud dále upozornil, že na rozdíl
od zálohy složené dlužníkem jako navrhovatelem konkursu ve smyslu § 5 odst. 1
ZKV, která (stejně jako zbývající dlužníkův majetek) podléhá konkursu a náleží
do konkursní podstaty, záloha složená věřitelem (věřiteli) netvoří majetek
konkursní podstaty. Zálohu složenou navrhovatelem konkursu (dlužníkem i
věřitelem) podle § 5 odst. 1 ZKV lze podle ustanovení § 32 odst. 6 ZKV použít
na uspokojení nároku správce konkursní podstaty na odměnu a náhradu hotových
výdajů, kdežto použití zálohy poskytnuté věřitelem podle § 8 odst. 3 ZKV je
zákonem omezeno na úhradu výdajů správce konkursní podstaty, s tím, že účel
použití může být určen úžeji, dodal odvolací soud.
V daném případě udělil konkursní soud na schůzi věřitelů konané 27. března 1998
souhlas s tím, aby konkursní věřitelka poskytla správci konkursní podstaty
zálohu ve výši 3.500.000,- Kč, a to zejména k uplatnění nároků z pohledávek
náležejících do podstaty (č. l. 144). Konkrétně mělo jít o náklady na spory
vedené proti společnosti C., Horskému Hotelu a. s. a blíže neurčené firmě E.,
pro pohledávky v celkové výši 827 miliónů Kč (č. l. 141). Znovu udělil
konkursní soud konkursní věřitelce souhlas s poskytnutím téže zálohy správci
konkursní podstaty na schůzi věřitelského výboru konané 6. dubna 1998, přičemž
schválil konkursní věřitelkou předložený návrh smlouvy (č. l. 147-149)
vymezující podmínky, za nichž bude záloha poskytnuta. Pod bodem II. 5 na tomto
základě uzavřené smlouvy (č. l. 152-153) je výslovně uvedeno - pokračoval
odvolací soud - že zálohu lze použít pouze na dohodnutý účel vymezený již
rozhodnutím konkursního soudu z 27. března 1998 a zopakovaný pod bodem III.
této smlouvy.
Odtud odvolací soud dovodil, že - oproti mínění soudu prvního stupně -
správci konkursní podstaty nelze přiznat zvýšení odměny.
Skutečnost, že správce konkursní podstaty vykonával svoji funkci řádně (uváděná
konkursním soudem) není důvodem pro zvýšení jeho odměny. Povinnost řádně
vykonávat funkci ukládá správci konkursní podstaty zákon; skutečnost, že takto
postupoval, je důvodem pro přiznání odměny v zákonné výši, neboť v opačném
případě by bylo možné uvažovat o snížení odměny.
Je též zásadně vyloučeno, aby při schvalování odměny správce konkursní podstaty
bral soud zřetel na to, jak dlouho konkurs trval. K argumentu, že šlo o konkurs
vedený na majetek banky (a proto byl správce konkursní podstaty povinen podávat
- oproti jiným konkursům - více zpráv a obsáhlá vysvětlení dalším státním a
bankovním orgánům), odvolací soud poznamenal, že uvedené se odrazilo ve
jmenování zvláštního správce, který vykonával za správce činnosti, k nimž
obvykle v běžných konkursech nedochází.
Zvýšení odměny správce nadto vylučuje skutečnost, že v konkursní podstatě se
nenacházejí prostředky pro úhradu této zvýšené odměny. Pro úhradu zvýšené
odměny nelze použít zálohu složenou odvolatelem za jiným účelem. Z výše
citované smlouvy nelze dovodit, že záloha má sloužit k úhradě odměny správce
konkursní podstaty, takže zálohu bylo možné použít jen za účelem vedení
soudních sporů. Nevyčerpanou část zálohy byl správce konkursní podstaty povinen
vrátit konkursní věřitelce.
Proti usnesení odvolacího soudu podal správce konkursní podstaty dovolání,
namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 a 3 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tedy, že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (odstavec 2 písm. a/), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování (odstavec 3) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně a ponejprv dovolatel namítá, že odvolací soud dospěl k odlišným
skutkovým závěrům než soud prvního stupně, aniž odchylku od skutkových zjištění
soudu prvního stupně zdůvodnil a aniž uvedl, jaké důkazy v řízení provedl, aby
se od skutkových zjištění soudu prvního stupně - v intencích § 213 odst. 2 o.
s. ř. - odchýlit mohl.
Soud prvního stupně - uvádí dovolatel - dospěl ke zjištění, že konkursní řízení
bylo „velmi složité konkursní řízení s mnoha ekonomickými, účetními, právními,
organizačními a komunikačními nároky“.
Odvolací soud uzavřel, že řádný výkon funkce správce konkursní podstaty není
důvodem pro zvýšení odměny správce. S tím lze podle dovolatele souhlasit, avšak
odvolací soud zcela pominul, že soud prvního stupně přiznal dovolateli zvýšení
odměny nikoliv proto, že by funkci správce konkursní podstaty vykonával „jen
řádně“, ale proto, že dané konkursní řízení vyhodnotil jako mimořádně složité
a komplikované. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, jak se odvolací
soud s tímto závěrem vyrovnal a proč jej nepřevzal, neprovedl-li důkazy, které
by jej vedly k jinému závěru.
Odtud dovolatel usuzuje na existenci dovolacích důvodů uvedených v § 241a odst.
2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř.
V této souvislosti dovolatel „připomíná“, že skutkové posouzení věci v
občanském soudním řízení je (až na výjimky) úlohou soudu prvního stupně a v
konkursní věci by tento princip měl být ještě zesílen. Konkursní soud totiž po
celou dobu konkursního řízení vykonává v rámci dohlédací činnosti „dozor“ nad
výkonem funkce správce konkursní podstaty a průběhem konkursního řízení a své
závěry tedy opírá o bezprostřední poznatky a vjemy z daného konkursního
řízení. Odvolací soud takovou možnost nemá (vychází pouze z listin, jež jsou
obsahem spisu) a proto je jistě nesprávné, dojde-li k jiným skutkovým závěrům,
aniž je jakkoli relevantně zdůvodní, nadto způsobem, který správci konkursní
podstaty znemožní se k případně prováděným důkazům vyjádřit nebo k nim zaujmout
stanovisko.
Dovolatel dále nesouhlasí s výkladem ustanovení § 8 odst. 3 ZKV (ve spojení s
§ 7 vyhlášky), jak jej podal odvolací soud. Podle něj nelze bez dalšího
souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že je třeba vyloučit, aby soud bral na
zřetel při určování výše odměny správce dobu trvání toho kterého konkursního
řízení, vycházejícím z úvahy o záměru zákonodárce zamezit průtahům v konkursním
řízení.
Upozorňuje přitom, že i kdyby se řízení účastnili pouze dva věřitelé, bylo by
téměř stejně komplikované a složité. Nelze tedy - jak to činí odvolací soud -
poměřovat složitost toho kterého konkursního řízení pouze počtem přihlášených
konkursních věřitelů.
Odtud lze usuzovat pouze na náročnost činnosti správce konkursní podstaty při
přezkumu přihlášek pohledávek, z uvedeného kritéria však nevyplývá, kolik
incidenčních sporů správce konkursní podstaty vedl atd. Z počtu konkursních
věřitelů pak vůbec nevyplývá komplikovanost toho kterého konkursního řízení s
přihlédnutím k charakteru úpadce.
Ani výsledek zpeněžení neukazuje nijak na skutečnost, zda správce konkursní
podstaty při výkonu své funkce musel usilovat o získání zpeněženého majetku do
konkursní podstaty (§ 15 a § 16 ZKV), či zda ke zpeněžení tohoto majetku došlo
po prostém zápisu do konkursní podstaty.
Dvousložkové vyjádření odměny je pouze objektivním (a obecným) vyjádřením
základu odměny výše odměny, kterou má soud možnost modifikovat (zvýšit nebo
snížit). Dovolatel proto nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že
komplikovanost konkursního řízení je ve vztahu k odměně správce konkursní
podstaty vyjádřena odměnou dle počtu konkursních věřitelů.
Proto je podle dovolatele nutné polemizovat i se závěrem odvolacího soudu, že
při stanovení výše odměny správce konkursní podstaty soud zásadně nemůže brát
zřetel na délku trvání konkursního řízení. Dovolatel podotýká, že věřitelskému
výboru několikrát navrhoval ukončení konkursního řízení pro nedostatek majetku
(např. při jednání věřitelského výboru 6. října 1999), což bylo odmítnuto.
Kdyby konkursní řízení bylo ukončeno v roce 1999, nebyl by správce konkursní
podstaty nucen po dalších sedm let funkci vykonávat a přesto by mu - dle názoru
odvolacího soudu - náležela odměna ve stejné výši, v jaké mu ji přiznal
odvolací soud.
Odvolací soud pak podle dovolatele (na rozdíl od soudu prvního stupně) výrazně
podcenil skutečnost, že šlo o konkursní řízení vedené na majetek banky, jež
jako takové bylo (již ze své podstaty) neúměrně složitější než konkursní
řízení vedené na nebankovní subjekt. K argumentu odvolacího soudu, že právě
proto byl ustanoven zvláštní správce, dovolatel uvádí, že ustanovení zvláštního
správce se nijak nedotklo plnění povinností, jež správce konkursní podstaty měl
podle zákona č. 21/1992 Sb., o bankách a podle dalších zákonů.
Odtud dovolatel usuzuje na nezákonnost a protiústavnost napadeného rozhodnutí,
pro jeho překvapivost. K tzv. překvapivosti rozhodnutí odkazuje dovolatel na
judikaturu Ústavního soudu, zmiňuje příkladmo nález Ústavního soudu ze dne 17.
ledna 2006, I. ÚS 122/05 (jde o nález uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu, svazku 40, ročníku 2006, části I., pod pořadovým číslem 14) a
vyjímaje odtud i závěr, podle nějž „změna právního náhledu odvolacího soudu je
důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska
ústavněprávního se tím účastníkům řízení otevírá možnost uplatnění práva
vyjádřit se k němu, případně předložit důkazy, které z dosavadního pohledu
nebyly relevantní“.
Překvapivost napadeného rozhodnutí shledává dovolatel v tom, že odvolací soud
dospěl k závěru, že ustanovení § 8 odst. 3 ZKV na daný případ nedopadá a
vyloučil tak moderační právo soudu ohledně odměny správce, aniž správci
konkursní podstaty umožnil se k tomuto odlišnému právnímu názoru vyjádřit. V
uvedeném dovolatel spatřuje i porušení svého práva na spravedlivý proces.
Překvapivost a nezákonnost napadeného rozhodnutí dovozuje správce konkursní
podstaty též ze zcela jiného skutkového hodnocení věci odvolacím soudem v
situaci, kdy z napadeného rozhodnutí neplyne, na základě jakých a jakým
způsobem provedených důkazů odvolací soud dospěl k takto odlišnému skutkovému
hodnocení věci.
Dovolatel má za nesprávný rovněž závěr odvolacího soudu, že zvýšení odměny
správce vylučuje skutečnost, že v konkursní podstatě nejsou žádné prostředky k
její úhradě. K tomu především upozorňuje, že jeho odměna ve výši přiznané
soudem prvního stupně je již vyčerpána (formou záloh), takže z konkursní
podstaty již čerpána nebude. Příjem konkursní podstaty, včetně zpeněžení, navíc
činil 7.564.009,21 Kč, takže je pro úhradu této odměny dostatečný.
Z uvedeného závěru (o němž není zřejmé, z jakého pramenu odvolací soud při jeho
formulaci čerpal) dovolatel usuzuje na naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §
241a odst. 3 o. s. ř.
K tomu dovolatel dodává, že i kdyby se v konkursní podstatě nenacházel dostatek
prostředků k úhradě jeho odměny, nelze její přiznání z tohoto důvodu odmítnout
(potud příkladmo odkazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 25. dubna
2003, sp. zn. 1 Ko 257/2001 nebo na nález Ústavního soudu vyhlášený pod č.
403/2002 Sb.).
A konečně se dovolatel vyslovuje k podstatě námitek konkursní věřitelky k tomu,
že odměna byla čerpána z jí poskytnuté zálohy. K tomu uvádí, že použil-li
zálohu k úhradě nákladů spojených s udržováním a správou konkursní podstaty,
učinil tak v souladu s článkem II. smlouvy ze dne 24. dubna 1998, kterou o
čerpání zálohy s touto věřitelkou uzavřel. Dodává též, že - jak plyne z
konečné zprávy - náklady spojené s udržováním konkursní podstaty
několikanásobně přesáhly výši zálohy složené konkursní věřitelkou. V průběhu
řízení sice byla část zálohově vyplacené odměny čerpána ze zálohy složené
konkursní věřitelkou (částečně však - např. dle jejího vyjádření z 5. března
1999 - s jejím souhlasem), to však není možné vykládat tak, že odměna byla
čerpána na úkor konkursní věřitelky, když (výtěžek) zpeněžení konkursní
podstaty zcela postačuje k úhradě odměny schválené soudem prvního stupně.
Tím, že se odvolací soud přiklonil na stranu konkursní věřitelky, vydal
rozhodnutí, jež je v rozporu s dobrými mravy, uzavírá dovolatel. K tomu
podotýká, že v průběhu celého konkursního řízení podával podrobné zprávy o jeho
průběhu nejen konkursním u soudu, nýbrž i všem členům věřitelského výboru, mezi
něž patřila i konkursní věřitelka, když proti pravidelnému čerpání zálohy na
odměnu správce konkursní podstaty ve výši 15.000,- Kč měsíčně nebyly vzneseny
námitky
Rozpor s dobrými mravy spatřuje dovolatel (též s přihlédnutím k tomu, že v
konkursním řízení bylo pokračováno na výslovnou žádost členů věřitelského
výboru, především pak konkursní věřitelky) v tom, že odměnu již vyčerpal v
podobě záloh a po desetiletém trvání konkursu by jí musel část vrátit.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a
tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy
(tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince
2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007).
Dovolání je ve věci přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s.
ř., ve spojení s ustanovením 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Nejvyšší soud proto přikročil k prověření existence dovolacích důvodů
uplatněných dovolatelem, jsa přitom vázán jejich obsahovým vymezením v
dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.)., přičemž nejprve se zabýval tvrzenou vadou
řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Podle ustanovení § 29 ZKV (ve znění, jež se od podání konečné zprávy nezměnilo)
správce podává soudu a věřitelskému výboru zprávy o zpeněžování majetku z
podstaty. Konečnou zprávu spolu s vyúčtováním své odměny a výdajů předloží
soudu po zpeněžení majetku z podstaty. Odměnu a výdaje vyúčtují i zvláštní
správci a zástupce správce, jakož i ti, kdo byli soudem v průběhu řízení funkce
správce zproštěni (odstavec 1). Soud přezkoumá konečnou zprávu o zpeněžení
majetku z podstaty a o vyúčtování odměny a výdajů, odstraní po slyšení správce
shledané chyby anebo nejasnosti a uvědomí o konečné zprávě a vyúčtování úpadce
a konkursní věřitele. Upozorní přitom, že do 15 dnů ode dne, kdy konečná zpráva
a vyúčtování byly vyvěšeny na úřední desce soudu, mohou proti nim podat námitky
(odstavec 2) Konečnou zprávu a vyúčtování projedná soud při jednání, ke kterému
obešle správce, úpadce a konkursní věřitele, kteří podali námitky, a věřitelský
výbor, a rozhodne o ní usnesením, které jim doručí a vyvěsí na úřední desce
soudu (odstavec 3).
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že o tom, zda ve smyslu § 29 ZKV schválí konečnou
zprávu, rozhoduje soud i tam, kde proti konečné zprávě nejsou vzneseny námitky,
na základě vlastního obsahu konečné zprávy (vysvětlení v ní podaných a listin
tato vysvětlení dokládajících) a na základě obsahu konkursního spisu, jenž by
měl být s těmito tvrzeními v souladu. Hodnotící skutkové soudy o
opodstatněnosti údajů obsažených v konečné zprávě a ve vyúčtování odměny a
výdajů správce konkursní podstaty pak konkursní soud zásadně přijímá na základě
obsahu spisu, aniž by formálně prováděl listinami připojenými ke konečné
zprávě nebo tvořícími obsah spisu dokazování. Potřeba „dokazování“ rozhodných
skutečností se sice výjimečně může projevit též (zpravidla na základě námitek
proti konečné zprávě, jež svým rámcem přesahují skutečnosti seznatelné ze
spisového materiálu), o takový případ však v této věci nešlo. Argumentace,
prostřednictvím které dovolatel odkazuje na proces dokazování a usuzuje, že
odvolací soud pravidla zjišťování rozhodných skutečností dokazováním porušil,
proto přiléhavá není. Odvolací soud svými úvahami z mezí daných obsahem
spisového materiálu a konečné zprávy nevybočil a tvrzená vada řízení v tomto
ohledu zjevně dána není.
Totéž platí pro tu část argumentace, kterou dovolatel pojí s existencí
dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 3 o. s. ř., když hodnotící skutkové
soudy odvolacího soudu oporu v obsahu spisu mají.
Účelovým shledává Nejvyšší soud argument, že napadené rozhodnutí bylo pro
dovolatele rozhodnutím překvapivým. Otrockým převzetím závěrů obsažených v
pasáži citované výše z nálezu Ústavního soudu (jenž se mimochodem týkal
potvrzujícího rozhodnutí odvolacího soudu) by ve skutečnosti byla paralyzována
úprava obsažená v § 220 o. s. ř. (tedy možnost odvolacího soudu rozhodnutí
soudu prvního stupně za tam určených podmínek změnit). Nadto je zjevné, že
dovolatel nemohl být překvapen tím, jak odvolací soud věc zhodnotil po stránce
právní (jak vyložil § 8 odst. 3 ZKV a § 7 vyhlášky), neboť prakticky totožná
argumentace je obsažena již v prvním (zrušujícím) usnesení odvolacího soudu ze
14. února 2005; s touto argumentací se dovolatel mohl a měl seznámit.
Zbývá prověřit správnost napadeného rozhodnutí po stránce právní.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Jinak řečeno, při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve
smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. správné, dovolací soud
vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu; to platí i tehdy, jsou-li tyto
skutkové závěry rovněž zpochybněny prostřednictvím dovolacího důvodu dle
ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu uveřejněný pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení § 8 odst. 3 ZKV, správce má nárok na odměnu a na náhradu
hotových výdajů; tento nárok správce, je-li plátcem daně, se zvyšuje o částku
odpovídající této dani, kterou je správce povinen z odměny a z náhrad hotových
výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu. Do náhrady hotových výdajů se
zahrnují i náklady na péči o spisovnu a archiv úpadce. Dohody správce uzavřené
s účastníky řízení o jiné odměně nebo náhradě jsou neplatné. Vyúčtování odměny
a nákladů provede správce v konečné zprávě, a není-li jí, při zrušení konkursu;
předtím mu soud může povolit zálohy. Soud může podle okolností případu
konkursní odměnu stanovenou podle zvláštního předpisu přiměřeně zvýšit nebo
snížit. Věřitelé jsou se souhlasem soudu oprávněni na základě rozhodnutí
věřitelského výboru poskytnout správci zálohu k úhradě jeho výdajů, a to i
opětovně; při poskytnutí zálohy může být určen účel, na nějž má být vynaložena,
a podmínky jejího vyúčtování. Činnosti k nimž je správce povinen, může správce
zadat třetím osobám na účet podstaty jen se souhlasem věřitelského výboru.
V této podobě, pro věc rozhodné, platilo citované ustanovení již v době
předložení konečné zprávy a později nedoznalo změn.
Dle ustanovení § 7 odst. 1 vyhlášky (v rozhodném znění, jímž je znění účinné do
31. srpna 2006) odměnu správce konkursní podstaty, zástupce správce a
zvláštního správce (dále jen „konkursní odměna“) tvoří součet odměny z částky,
které bylo dosaženo zpeněžením konkursní podstaty podle odstavce 2, a odměny
určené z počtu konkursních věřitelů podle odstavce 4.
Ustanovení § 8 vyhlášky (v rozhodném znění) pak určuje, že byl-li ustanoven
zvláštní správce, zástupce správce nebo předběžný správce, soud odměnu
přiměřeně zvýší.
Podle ustanovení § 8a vyhlášky (v rozhodném znění) rovněž platí, že nelze-li
konkursní odměnu nebo vyrovnací odměnu určit postupem podle § 7 a 7a, stanoví
výši odměny soud s přihlédnutím k rozsahu činnosti správce.
Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že problematikou konkursní odměny se zabýval
a rozhodovací praxi soudů nižších stupňů usměrnil v usnesení uveřejněném pod
číslem 103/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R
103/2007“). V tomto rozhodnutí, na něž v podrobnostech odkazuje, především
poukázal na to, že vyhláška č. 476/1991 Sb. je v intencích § 8 odst. 3 věty
páté ZKV oním zvláštním předpisem, podle kterého se konkursní odměna stanoví, a
to i na základě zmocnění obsaženého v § 71 písm. a/ ZKV.
Uzavřel dále, že ustanovení § 8a vyhlášky se uplatní jen tehdy, nelze-li
konkursní odměnu určit ani podle § 7 odst. 4 této vyhlášky (z počtu konkursních
věřitelů).
Tamtéž vysvětlil, že konkursní odměnu určenou podle vyhlášky může soud
přiměřeně zvýšit nebo snížit podle ustanovení § 8 odst. 3 věty páté ZKV. Takový
postup je namístě, je-li konkursní odměna stanovená podle vyhlášky vzhledem ke
specifickým okolnostem konkrétní věci nepřiměřeně nízká nebo nepřiměřeně
vysoká.
K tomu dodal, že určuje-li se konkursní odměna jen podle počtu konkursních
věřitelů, je při úvaze o jejím zvýšení žádoucí zohlednit například úsilí
vynaložené správcem konkursní podstaty při pátrání po zpeněžitelném majetku
úpadce (při současném zhodnocení účelnosti takového postupu), jakož i to, zda
rozsah aktivit vyvíjených v daném rozsahu správcem konkursní podstaty byl
motivován tím, že úpadce porušoval povinnosti kladené na něj při zjišťování
majetku konkursní podstaty zejména ustanoveními § 17 a násl. ZKV, nebo tím, jak
byl správce při pořizování soupisu konkursní podstaty úkolován soudem a jakou
součinnost mu poskytovaly věřitelské orgány (srov. § 18 odst. 1 ZKV). Úvaha o
zvýšení nebo snížení konkursní odměny podle § 8 odst. 3 věty páté ZKV se přitom
může odvíjet toliko od částky stanovené jako konkursní odměna podle příslušných
ustanovení vyhlášky.
V takto ustaveném judikatorním rámci Nejvyšší soud především podotýká, že ve
světle „sporu“ o zvýšení odměny podle § 8 odst. 3 věty páté ZKV soudy nižších
stupňů i dovolatel opomenuli zmínit, že i v podobě obsažené v napadeném
usnesení byla odměna správce konkursní podstaty zvýšena již podle vyhlášky.
Konkrétně - se zřetelem k ustanovení § 8 vyhlášky - o částku 150.000,- Kč,
zohledňující skutečnost, že v řízení byl ustanoven (usnesením konkursního
soudu ze dne 12. ledna 2000, č. j. 94 K 83/96-347) také zvláštní správce Mgr.
M.K. (s osobou prvního zvláštního správce Ing. I. Ch., ustanoveného do funkce
usnesením o prohlášení konkursu dne 24. března 1997 a na vlastní žádost výkonu
funkce zproštěného usnesením konkursního soudu ze dne 29. dubna 1997, č. j. 94
K 83/96-37, zvýšení odměny zjevně spojeno nebylo).
Přitom aktivity směřující ke zpeněžení majetku konkursní podstaty úpadkyně byly
po ustavení druhého zvláštního správce spojeny prakticky výlučně s činností
tohoto zvláštního správce, směřující k vymožení pohledávek úpadkyně za jejími
dlužníky.
Prodloužení konkursního řízení se přitom pojí právě s obdobím po ustavení
zvláštního správce, kdy zúčastněné strany prakticky od listopadu 2000 již jen
vyčkávaly výsledků řízení o vylučovací žalobě společnosti C., jež měla
rozhodnout rozsah dalších možných aktiv konkursní podstaty tvořených
pohledávkami úpadkyně za jejími dlužníky.
Odvolací soud argumentoval přiléhavě, jestliže zdůraznil, že pro schvalování
odměny správce konkursní podstaty (pro její zvýšení) není určující délka
konkursu. Jakkoli prodloužení konkursního řízení může začasté být odůvodněno
potřebou vyčkat ukončení incidenčních sporů majících vliv na rozsah
zpeněžitelné konkursní podstaty úpadce, není délka konkursního řízení hodnotou,
jež by zasluhovala zohlednění při úvaze o zvýšení konkursní odměny. To je
ostatně dáno i způsobem, jakým se konkursní odměna (podle vyhlášky) utváří
(její poskytování není podle vyhlášky v žádném směru závislé na plynutí času -
na délce trvání konkursu).
Odvolací soud nepochybil ani úvahou, že složitost poměrů ustavených tím, že šlo
o konkurs vedený na majetek banky (vyžadující průběžné podávání řady zpráv i v
době, kdy bylo nutné vyčkat výsledků incidenčních sporů) se odrazila ve
jmenování zvláštního správce (a tedy - jak doplňuje dovolací soud - ve zvýšení
odměny odtud plynoucím).
Jakkoli úvaha o tom, zda aktivity, jimiž správce konkursní podstaty odůvodňuje
zvýšení odměny, vedly k rozmnožení výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi
úpadcovy věřitele, je pro účely posouzení otázky zvýšení odměny plně možná,
odvolacímu soudu lze vytknout dílčí pochybení při formulaci závěru, že zvýšení
odměny vylučuje skutečnost, že v konkursní podstatě se nenacházejí prostředky
pro úhradu této zvýšené odměny. Takové zvýšení tu nemusí být vyloučeno bez
dalšího, jakkoli z označené skutečnosti lze zpravidla usuzovat, že úsilí
správce konkursní podstaty nepřineslo kýžený výsledek zasluhující další
(zvýšenou) odměnu. Tato korekce úsudku odvolacího soudu však ničeho nemění na
správnosti jeho předchozí argumentace o tom, že důvody pro zvýšení odměny
neshledal.
Správný je též závěr odvolacího soudu, že ze zálohy poskytnuté konkursní
věřitelkou nebylo možné byť i jen dílčím způsobem čerpat (podle smlouvy
uzavřené mezi konkursní věřitelkou a správcem konkursní podstaty a v souladu s
rozhodnutím konkursního soudu, jenž poskytnutí zálohy schválil) zálohu na
odměnu správce konkursní podstaty. Přímo z dikce § 31 odst. 2 ZKV je totiž
zjevné, že pohledávka za podstatou spočívající v hotových výdajích a odměně
správce konkursní podstaty (odstavec 2 písm. a/) není totožná s pohledávkou za
podstatou spočívající ve vynaložení nákladů spojených s udržováním a správou
podstaty (odstavec 2 písm. b), pro něž jedině bylo čerpání této zálohy
povoleno.
A konečně Nejvyšší soud uzavírá, že napadené rozhodnutí neshledává ani
rozporným s dobrými mravy z důvodů popisovaných v dovolání. Samozřejmým
předpokladem poskytnutí jakékoli zálohy na budoucí plnění jejímu příjemci je,
že následně dojde k jejímu zúčtování a že tam, kde výše poskytnuté zálohy
nebo záloh převýší částku, na kterou příjemci zálohy vznikl nárok podle (jím)
poskytnutého plnění, příjemce přeplatek na záloze vrátí. Nemravné by naopak
bylo předpokládat, že poskytnutá záloha zavazuje toho, kdo ji poskytl, k
následnému vyplacení částky odpovídající plnění poskytnutému příjemcem zálohy,
ve výši rovnající se vždy alespoň výši poskytnuté zálohy či záloh. Tím, že
správce konkursní podstaty obdržel v průběhu konkursu formou záloh na konkursní
odměnu částku přesahující výši konkursní odměny, na kterou mu posléze skutečně
vznikl nárok, tedy požadavek na zvýšení odměny ve smyslu § 8 odst. 3 věty páté
ZKV zdůvodnit nelze.
Vzhledem k tomu, že ze spisu se nepodávají ani vady řízení, k nimž Nejvyšší
soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s.
ř.), a že dovolateli se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost
napadeného rozhodnutí nepodařilo zpochybnit, Nejvyšší soud, aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl
(§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. října 2009
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu