NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY
29 Cdo 743/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně M. U., zastoupené JUDr. Ladislavem Břeským, advokátem, se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, PSČ 128 00, proti žalovaným 1) Ing. J. B., 2) M. B., oběma zastoupeným JUDr. Jaroslavem Palasem, advokátem, se sídlem v Praze 7, Dělnická 30, PSČ 170 00, a 3) Bytovému družstvu "Novinářské domy" v Praze 4, družstvo, se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Na Pankráci 1145/105, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 25054261, zastoupenému JUDr. Julií Janatovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Jihovýchodní I. 1619/15, PSČ 141 00, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 76/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2010, č. j. 70 Co 394/2010-94, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudek ze dne 2. října 2009, č. j. 10 C 76/2009-47, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu o určení, že vlastníkem ve výroku označené bytové jednotky (dále též jen „sporná bytová jednotka“) a s nimi spojeného spoluvlastnického podílu na společných částech domu a na pozemcích je třetí žalovaný.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o.
s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zásadně právně významným neshledal. Závěr, podle něhož lze platnost usnesení členské schůze družstva zkoumat pouze v řízení podle § 242 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), popř. v rejstříkovém řízení (je-li rozhodnutí členské schůze podkladem pro zápis do obchodního rejstříku), plyne z označeného ustanovení i ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.
září 2004, sp. zn. 29 Odo 1145/2003, které je dostupné – stejně jako ostatní dále označená rozhodnutí – na webových stránkách Nejvyššího soudu). Spadá-li rozhodnutí o prodeji bytu (bytové jednotky) do působnosti členské schůze (§ 239 odst. 4 písm. i/ obch. zák.), mohou být jeho případné vady přezkoumány zásadně jen v řízení podle § 242 obch. zák. Pouze na okraj a bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání Nejvyšší soud k námitce dovolatelky, která usnesení členské schůze třetího žalovaného o schválení prodeje sporné bytové jednotky prvnímu žalovanému za cenu 650.000,- Kč vytýká, že bylo přijato dříve, než došlo ke vkladu prohlášení vlastníka budovy do katastru nemovitostí, podotýká, že může-li být předmětem kupní smlouvy věc, která má teprve v budoucnu vzniknout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.
prosince 2002, sp. zn. 22 Cdo 981/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 3162/2009, uveřejněný pod číslem 42/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), není zásadně důvodu, proč by členská schůze družstva nemohla rozhodnout o prodeji bytové jednotky dříve, než je prohlášení vlastníka budovy podle § 4 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, vloženo do katastru nemovitostí. Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani z námitky, podle níž je smlouva o převodu sporné bytové jednotky neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, neboť cena za převod sporné bytové jednotky byla výrazně nižší než cena obvyklá.
Jak totiž plyne z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, samotná okolnost, že účastníku smlouvy se na základě dohody o rozsahu a předmětu plnění nedostane plného ekvivalentu plnění, které se zavázal poskytnout, není v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek ze dne 21. října 1998, sp. zn. 3 Cdon 41/96, uveřejněný pod číslem 64/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 31. srpna 2010, sp. zn.
30 Cdo 1653/2009, uveřejněný pod číslem 57/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 18. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 1885/2009). Konečně byla-li smlouva o převodu sporné bytové jednotky uzavřena v souladu s rozhodnutím členské schůze s prvním žalovaným, pak skutečnost, že se smluvní stranou smlouvy stala i jeho manželka, nevede k závěru, že by se spornou bytovou jednotkou bylo naloženo v rozporu s usnesením členské schůze. Jak správně podotkl odvolací soud, okolnost, zda spornou bytovou jednotku nabude první žalovaný do svého výlučného vlastnictví či (např. v důsledku zaplacení kupní ceny z prostředků náležejících do společného jmění manželů) do společného jmění manželů s druhou žalovanou, nemohl třetí žalovaný ovlivnit.
Důvod připouštět dovolání k potvrzení tohoto (podle názoru Nejvyšší soudu zcela zjevného) závěru, učiněného odvolacím soudem, Nejvyšší soud nevidí. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovaným podle obsahu spisu náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2012 JUDr. Petr Šuk předseda senátu