29 Cdo 778/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci
navrhovatelky PHL – G.E.N. s. r. o., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58,
PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 28162684, zastoupené JUDr. Markem
Nespalou, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 421/21, PSČ 128 00, za účasti
společnosti OPZ PLUS, a. s., se sídlem v Praze 1, Hradební 3, PSČ 110 00,
identifikační číslo osoby 45274835, zastoupené JUDr. Lambertem Halířem,
advokátem, se sídlem v Praze 5, Kroftova 329/1, PSČ 150 00, o vyslovení
neplatnosti usnesení valné hromady, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 14 Cm 245/2005, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 16. září 2013, č. j. 14 Cmo 665/2009-390, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Navrhovatelka je povinna zaplatit společnosti OPZ PLUS, a. s. na náhradě
nákladů dovolacího řízení 4.114,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení, k rukám jejího zástupce.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. října 2009, č. j. 14 Cm
245/2005-281, zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady OPZ
PLUS, a. s. (dále jen „společnost“), konané dne 22. září 2005 (výrok I.),
rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a zamítl návrh na přerušení řízení
(výrok III.).
V záhlaví označeným usnesením potvrdil Vrchní soud v Praze usnesení
soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, jež
Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání, které není přípustné podle § 238a o. s. ř.,
neshledal přípustným ani podle § 237 o. s. ř., neboť je pouhou polemikou se
závěrem soudů nižších stupňů, podle kterého dovolatelka neprokázala, že byla ke
dni konání napadené valné hromady akcionářkou společnosti, aniž dovolatelka –
ač ohlašuje opak – formuluje jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na
jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá a při jejímž posouzení se odvolací
soud odchýlil „od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“.
Považuje-li dovolatelka napadené rozhodnutí za rozporné se závěry formulovanými
v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 11/2002
(uveřejněném pod číslem 55/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a ze
dne 28. dubna 2008, sp. zn. 29 Cdo 763/2007, přehlíží, že podle závěrů soudů
nižších stupňů v projednávané věci nebyla akcionářkou společnosti ani ke dni
konání napadené valné hromady.
Předpoklad přípustnosti dovolání (vymezení otázky hmotného či procesního práva,
na jejímž posouzení napadené rozhodnutí spočívá) pak nesplňuje ani výtka, podle
níž napadené rozhodnutí „postrádá řádné zdůvodnění“.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. dubna 2014
JUDr. Petr Š u k
předseda senátu