29 Cdo 786/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
žalobce MONTEGO BAY FINANCIAL LIMITED, se sídlem 306 Victoria House, Victoria
Mahé, Republika Seychelles, registrační číslo 014190, zastoupeného JUDr. Petrem
Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, PSČ
170 00, proti žalovanému Mgr. L. R., jako správci konkursní podstaty úpadce
Union banky, a. s. „v likvidaci“, identifikační číslo osoby 41 03 42 61, o
určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32
Cm 27/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
27. října 2011, č. j. 10 Cmo 18/2011-104, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. října 2011, č. j. 10 Cmo 18/2011
104, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Kč zamítl (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku). K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem
změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku tak, že žalobu o určení
pravosti pohledávky ve výši 25.881.058,-Kč zamítl (první výrok) a rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok). Odvolací soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel (ve
shodě se soudem prvního stupně) zejména z toho, že:
1) Konsolidační banka Praha s. p. ú. (dále jen „banka K“), Union banka a. s. (dále jen „úpadce“), Moravia Banka a. s. (dále jen „banka M“) a Agrobanka a. s. (dále jen „banka A“) uzavřely dne 19. prosince 1995 smlouvu o sdružení za
účelem sdružení úvěrových zdrojů k poskytnutí dlouhodobého úvěru
Moravskoslezské vagónce, a. s. (společnost posléze změnila obchodní jméno /
následně obchodní firmu/ nejprve na ČKD VAGONKA STUDÉNKA, a. s., poté na Thrall
Vagonka Studénka, a. s. a konečně na MSV Metal Studénka, a. s.) - dále jen
„společnost MV” ve výši 1.350.000.000,- Kč. Členové sdružení se dohodli, že
smlouvu o úvěru uzavře se společností MV pozdější úpadce (jako administrátor
sdružení), který rovněž povede příslušné účty a bude zabezpečovat veškerou
agendu, která se k tomuto obchodnímu případu vztahuje, vše za smluvní odměnu
podle smlouvy o sdružení. 2) Podle dohody účastníků sdružení činil podíl banky A na sdružených úvěrových
zdrojích 14,8 %. Dále bylo dohodnuto, že každý účastník smlouvy o sdružení
ponese odpovědnost do výše svého podílu, podle kterého se budou rozdělovat
výnosy a eventuální ztráty úvěrového obchodu a rozúčtovávat splátky úvěru a
úroku, včetně úroku z prodlení a veškerá další plnění společnosti MV podle
smlouvy o sdružení. 3) Dne 21. prosince 1995 uzavřel pozdější úpadce (jako věřitel) se společností
MV (jako dlužníkem) smlouvu o úvěru (dále jen „úvěrová smlouva“), na základě
které byl společnosti MV poskytnut úvěr ve výši 1.350.000.000,- Kč. 4) Společnost MV (jako postupitel) uzavřela dne 26. dubna 1999 s pozdějším
úpadcem (jako postupníkem) smlouvu o postoupení pohledávky (dále jen „první
postupní smlouva“), jejímž předmětem byla pohledávka společnosti MV vůči Fondu
národního majetku České republiky (dále jen „Fond“) ve výši 185.134.000,- Kč s
příslušenstvím. 5) Společnost MV se s pozdějším úpadcem dne 24. února 2000 dohodla na zrušení
první postupní smlouvy. 6) Téhož dne společnost MV (jako postupitel) uzavřela s pozdějším úpadcem (jako
postupníkem) smlouvu o postoupení pohledávky (dále jen „druhá postupní
smlouva“), jejímž předmětem byla pohledávka, která tvořila předmět první
postupní smlouvy. 7) Podle dodatku č. 2 ke smlouvě o sdružení, datovaného 7. března 2000, uložili
členové sdružení pozdějšímu úpadci jako administrátorovi sdružení rozúčtovat
dohodnutým způsobem mezi členy sdružení a banku M (která v mezidobí ze sdružení
vystoupila) případné plnění z pohledávky za Fondem postoupené na pozdějšího
úpadce, s tím, že činnost sdružení neskončí dříve, než bude provedeno závěrečné
vyúčtování výnosu postoupené pohledávky.
8) Pohledávka vůči Fondu byla přiznána rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne
9. března 2006, č. j. 14 Cmo 379/2003-204, který nabyl právní moci 19. dubna
2006, a dne 5. května 2006 uhrazena na účet správce konkursní podstaty úpadce
ve výši 174.872.016,- Kč. 9) Usnesením ze dne 29. května 2003 prohlásil Krajský soud v Ostravě konkurs na
majetek Union banky a. s.; správcem konkursní podstaty úpadce je nyní žalovaný. 10) Banka A (jako postupitel) uzavřela dne 22. února 2008 s žalobcem (jako
postupníkem) smlouvu o postoupení pohledávky, jejímž předmětem byla pohledávka
přihlášená do konkursu vedeného na majetek úpadce. Na tomto základě pak odvolací soud uzavřel, že:
1) Banka K, pozdější úpadce, banka M a banka A uzavřeli dne 19. prosince 1995
smlouvu o sdružení podle ustanovení § 829 a násl. zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), přičemž žalobce (jako právní
nástupce banky A) se v dané věci domáhá určení pohledávky „jako svého podílu
(výnosu majetku) získaného při výkonu společné činnosti členů sdružení dle této
smlouvy“. 2) Závěr soudu prvního stupně, že pohledávka žalobce je pohledávkou, kterou je
třeba přihlásit do konkursního řízení podle ustanovení § 20 zákona č. 328/1991
Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) a jíž lze v konkursním řízení
uspokojit jen v rámci rozvrhu podle § 30 a násl. ZKV, není správný. 3) Pohledávka vůči Fondu byla (na základě druhé postupní smlouvy) nabyta do
podílového spoluvlastnictví účastníků sdružení (§ 833 a § 834 obč. zák.). Obecně přitom platí, že je-li kterýmkoli z členů sdružení vykonáno tzv. právo
prevence, ztrácejí ostatní věřitelé právo pohledávku uplatnit vůči dlužníku, i
když nebyla splněna a závazek zaniká splněním dluhu věřiteli, který toto právo
uplatnil jako první. Vnitřní poměry spoluvěřitelů se pak řídí právním vztahem,
na jehož základě solidarita věřitelů vznikla (např. podle smlouvy o sdružení). 4) V posuzované věci byl úpadce oprávněn (v souladu s ustanovením § 513 obč. zák.) a dle smlouvy o sdružení jako administrátor sdružení i povinen uplatnit
žalobou celou pohledávku vůči Fondu. Při vymáhání pohledávky tak vystupoval
jako jediný věřitel, což však nic nemění na vnitřním vztahu členů sdružení. 5) Po vymožení části uplatněné pohledávky tak bylo na žalovaném, aby podle
smlouvy o sdružení vyplatil ostatním členům sdružení podíly na ně připadající,
neboť úpadci nepatřila celá pohledávka (v tomto rozsahu šlo o majetkovou
hodnotu, která striktně vzato neměla být pojata do konkursní podstaty). 6) Požadavek na zaplacení výtěžku zpeněžení pohledávky v rozsahu, který připadá
na žalobce, je svou povahou vylučovacím nárokem ve smyslu ustanovení § 19 ZKV a
získaný výtěžek nelze vydat jinak než vyplacením podílu připadajícího na
žalobce. Žalobce se proto nemůže domáhat vůči žalovanému určení pravosti
pohledávky ve výši 25.881.058,- Kč jako pohledávky přihlášené do konkursního
řízení, ale svůj nárok vůči žalovanému by mohl uplatnit jen žalobou na vydání
výtěžku zpeněžení pohledávky podle § 19 ZKV.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že uplatněná pohledávka je
svou povahou vylučovacím nárokem podle § 19 odst. 2 ZKV. Nárok solidárních
věřitelů na vypořádání jejich podílu na plnění poskytnutém dlužníkem jednomu z
nich je podle dovolatele nárokem „spíše obligačním než vindikačním“ Žalobci
(jeho právnímu předchůdci) proto v daném případě nezbylo než svou pohledávku
přihlásit do konkursu vedeného na majetek úpadce.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a
tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy
(tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince
2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k
tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo
3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, který je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná
níže - veřejnosti dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Dovolání žalobce je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i
důvodné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány, Nejvyšší soud
se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda
je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení
věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním
nebyl zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Problematikou řešenou v téže věci se Nejvyšší soud zabýval (při výkladu téže
smlouvy o sdružení) již v rozhodnutí o dovolání ve věci, ve které se Česká
republika - Ministerstvo financí jako právní nástupce banky K domáhala vůči
stejnému žalovanému zaplacení částky 71.347.782,53 Kč s příslušenstvím jako
pohledávky za podstatou, jakož i ve věci, v níž se žalobce (jako právní
nástupce banky A) domáhal vůči témuž žalovanému vydání částky 25.881.058,- Kč s
příslušenstvím. Šlo o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2012, sp. zn.
29 Cdo 1702/2010, uveřejněný pod číslem 111/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek a o rozsudek ze dne 26. září 2012, sp. zn. 29 Cdo 663/2012. V těchto
rozhodnutích, na které v podrobnostech odkazuje a od nichž nemá důvod se
odchýlit ani v této věci, Nejvyšší soud uzavřel, že uskutečnil-li úpadce právo
předstihu předtím, než soud prohlásil konkurs na jeho majetek podle zákona o
konkursu a vyrovnání (ve znění účinném do 31. prosince 2007), zůstalo
spoluvěřitelům zachováno pouze právo přihlásit pohledávku z následného regresu
do konkursu vedeného na majetek úpadce jako vázanou na podmínku (§ 20 odst. 1 a
4 ZKV) spočívající v tom, že úpadce pohledávku vymůže do konkursní podstaty.
Ani v případě, že úpadce vymohl pohledávku na základě dříve uplatněného práva
předstihu do konkursní podstaty až v průběhu konkursu vedeného na majetek
podstaty, nemají úpadcovi spoluvěřitelé vůči úpadci z tohoto titulu pohledávku
za podstatou (§ 31 odst. 2 ZKV) nebo vylučovací nárok ve smyslu § 19 ZKV.
Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, tudíž není
správné a dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak byl uplatněn
právem.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), napadené rozhodnutí zrušil, a to včetně závislých výroků o nákladech
řízení (§ 242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
věty za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d
odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. května 2013
Mgr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu