29 Cdo 80/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra Šuka v právní věci
žalobce J. H., zastoupeného JUDr. J. Š., advokátkou, proti žalované Č. r. – M.
f., o určení zániku pohledávky včetně příslušenství, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 107/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2006, č. j. 13 Co 162/2006-40, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 30. dubna 2004, č. j. 15 C
107/2001-17, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že pohledávka
žalované, která vznikla z „úvěrové smlouvy uzavřené mezi žalobcem a právní
předchůdkyní žalované dne 18. května 1993, zanikla
zaplacením částky 3,400.000,- Kč došlé na účet právní předchůdkyně žalované dne
25. února 2000 včetně příslušenství“, a rozhodl o nákladech řízení.
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že mezi žalobcem a
právní předchůdkyní žalované, Č. s., a. s. (dále jen „spořitelna“) byla
uzavřena 18. května 1993 smlouva o úvěru (dále jen „smlouva o úvěru“) podle
ustanovení § 497 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), kterou byl
žalobci poskytnut úvěr ve výši 2,800.000,- Kč. Pohledávka ze smlouvy o úvěru
byla zajištěna zástavním právem k nemovitostem na základě smlouvy o zřízení
zástavního práva uzavřené mezi žalobcem a spořitelnou rovněž 18. května 1993.
Úvěr byl vyčerpán, ale nebyl řádně splácen. Žalobci byla uložena povinnost
uhradit částku 3,243.237,10 Kč rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze ze
dne 3. října 1997, č. j. 24 Cm 341/96-61 a následně i rozsudkem Vrchního soudu
v Praze ze dne 6. ledna 1999, č. j. 9 Cmo 102/98-94.
Žalobce přípisy z 18. října 1999 a 26. listopadu 1999 (dále též jen „přípisy“)
žádal spořitelnu o uzavření dohody, podle níž prodejem zástavy dojde k uhrazení
celé pohledávky i s úroky. Při poukázání částky 3,400.000,- Kč jako ceny z
prodeje zastavených nemovitostí již neurčil, na co konkrétně má být tato částka
započtena, a na základě těchto přípisů k jiné dohodě o úhradě dluhu nedošlo.
Návrh žalobce na prominutí úroků z prodlení spořitelna neakceptovala, pouze
souhlasila s prodejem zástavy a výmazem zástavního práva z katastru nemovitostí
v přípise z 10. ledna 2000. V přípise z 28. února 2000 potvrdila složení ceny
zástavy s tím, že zástavní právo zaniklo a že požádala o výmaz zástavního práva.
Soud prvního stupně uzavřel, že spořitelna postupovala podle ustanovení § 330
odst. 2 obch. zák., když přijaté plnění započetla nejprve na úroky a potom na
jistinu, protože žalobce při poukázání peněz neurčil konkrétně, že plnění má
být použito na úhradu jistiny. I kdyby žalobce řádně určil, na co má být platba
použita, pohledávka spořitelny by v plném rozsahu nezanikla, neboť žádost o
prominutí úroků z prodlení nemohla nic změnit na právu spořitelny na úroky z
prodlení.
Městský soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního
stupně, považuje je za správné. Zdůraznil, že ačkoliv to soud prvního stupně
neuvedl výslovně, správně dovodil, že žalobce má na žalobě o určení
(ne)existence „práva, resp. právního vztahu“ naléhavý právní zájem. Existuje-li
pravomocné rozhodnutí, jímž byla žalobci uložena povinnost zaplatit dlužné
částky ze smlouvy o úvěru, a pro tuto pohledávku je vedena exekuce na jeho
majetek, je určení eventuálního zániku pohledávky v podstatě jediným způsobem
účinné obrany.
K přípisům žalobce odvolací soud uvedl, že podle jejich obsahu mohou být
posouzeny pouze jako žádost o souhlas s nestandardním postupem zpeněžení
zástavy a návrh určitého možného řešení vzájemných vztahů. Jejich obsah nebyl
natolik jednoznačný, aby je bylo možno považovat „za striktní pokyn k tomu, jak
má být částka, k jejímuž zaplacení pravděpodobně někdy v budoucnu dojde“,
spořitelnou započtena. K zaslání přípisů došlo před tím, než byl realizován
prodej zástavy. Při poukázání částky 3,400.000,- Kč (k němuž došlo za tři
měsíce od odeslání přípisů) na účet spořitelny nedal žalobce již nijak najevo,
že by hodlal splácet především jistinu pohledávky. Nedostatečně jasně a určitě
formulovaný obsah přípisů nelze vyložit jako jednoznačný projev vůle směřující
ke způsobu započtení plnění přednostně na jistinu pohledávky.
Odvolací soud uzavřel, že postup spořitelny při započtení uvedené částky
nejdříve na příslušenství pohledávky a ve zbývající části na úhradu
jistiny, je v souladu se smlouvou, obchodními zvyklostmi a ustanovením § 330
odst. 2 obch. zák. S ohledem na formulaci žalobního návrhu, jímž se žalobce
domáhal určení, že zanikla celá pohledávka včetně příslušenství, by žaloba
musela být zamítnuta, i kdyby žalobce při zaplacení částky 3,400.000,- Kč
konkrétní určení platby provedl, neboť v takovém případě by sice byla uhrazena
pohledávka, ale nikoli její příslušenství. Souhlas spořitelny s prominutím
zaplacení příslušenství pohledávky nelze ze žádného jejího úkonu dovodit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím namítá, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatel spatřuje v otázce „jakým
způsobem či formou musí dlužník při plnění peněžitého závazku určit, že
poukázanou částku určuje na jistinu ve smyslu § 330 odst. 2 obch. zák., a v
jakém časovém předstihu je povinen tak učinit“. S odkazem na závěry obsažené v
rozsudku (správně usnesení) Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn.
20 Cdo 1291/2003, k výkladu právních úkonů uvedl, že soudy nižších stupňů jeho
projev vůle směřující ke způsobu zaplacení pohledávky nesprávně interpretovaly.
Nesouhlasí rovněž se závěrem o zamítnutí žaloby vzhledem k formulaci žalobního
návrhu s tím, že soud měl žalobce ohledně tohoto návrhu poučit nebo popřípadě
rozhodnout, že zanikla pohledávka a část příslušenství.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání žalobce
navrhuje zamítnout.
V průběhu dovolacího řízení v souladu s ustanovením § 20 zákona č. 239/2001
Sb., o České konsolidační agentuře a o změně některých zákonů (zákon o České
konsolidační agentuře), ve znění pozdějších předpisů, žalovaná Česká
konsolidační agentura s účinností k 31. prosinci 2007 zanikla bez likvidace a
jejím univerzálním právním nástupcem se stal stát, zastoupený ministerstvem, na
který přešla práva a závazky agentury ke dni jejího zániku. Usnesením ze dne
10. prosince 2008, č. j. 29 Cdo 80/2007-87, Nejvyšší soud rozhodl, že v řízení
bude jako se žalovanou pokračováno s Českou republikou - Ministerstvem financí.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno v pořadí první
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, je přípustné podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Přitom
musí jít o takovou právní otázku, která má zásadní význam nejen pro rozhodnutí
v konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti
vůbec (pro jejich judikaturu).
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se nepochybné, že odvolací soud založil své
rozhodnutí na dvou na sobě nezávislých závěrech, podle nichž: a/ žalobce při
plnění peněžitého závazku neurčil, že platí na jistinu (§ 330 odst. 2 obch.
zák.) a b/ žalobě by nebylo možno vyhovět ani kdyby takové určení platby
učinil, jelikož by tímto plněním nebylo (zcela) uhrazeno příslušenství
pohledávky.
Nejvyšší soud přitom již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 48/2006 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož
přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je
podmíněna nejen tím, že rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého
obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené
právní posouzení věci je významné pro věc samu. Tento předpoklad nesplňuje
situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech
dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu (ve vztahu
žalobce - žalovaný) nezměněno. Jinak řečeno, spočívá-li rozsudek, jímž odvolací
soud potvrdil rozsudek prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z
nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání věcně
projednatelné, jestliže věcnému přezkumu posouzení byť jediné právní otázky
brání to, že není splněna podmínka jejího zásadního právního významu ve smyslu
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nebo to, že řešení této otázky odvolacím
soudem nebylo dovoláním zpochybněno.
Právní závěr, podle něhož žalobce při plnění peněžitého závazku „neurčil
jinak“, pročež se započte placení nejprve na úroky a potom na jistinu (§ 330
odst. 2 obch. zák.), odvolací soud učinil, vycházeje z konkrétních skutkových
zjištění (obsahu přípisů žalobce); postrádá tudíž potřebný judikatorní přesah,
když je významný právě a jen pro projednávanou věc.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z
pohledu řešení otázky, zda v případě, že by plněním žalobce zůstalo neuhrazeno
jen příslušenství pohledávky (resp. jeho část), by soud mohl žalobě vyhovět v
rozsahu, ve kterém poskytnutým plněním pohledávka žalované skutečně zanikla. I
v tomto směru je totiž rozhodující, jak žalobce vymezil předmět řízení a
formuloval návrh rozsudečného výroku, což i ohledně této otázky vylučuje dopad
rozhodnutí odvolacího soudu do poměrů sporů jiných (obdobných).
Konečně nelze přehlédnout, že - byť soudy nižších stupňů shledaly naléhavý
právní zájem žalobce na požadovaném určení [§ 80 písm. c) o. s. ř] - žalobce má
k dispozici obranu podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.
Jelikož dovolání žalobce není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první
a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání
žalobce bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2008
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu