29 Cdo 800/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce J. B., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Pánkem, advokátem, se sídlem v Děčíně IV., Prokopa Holého 130/15, PSČ 405 02, proti žalovanému Ing. Z. K., zastoupenému JUDr. Vítem Vohánkou, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 457/5, PSČ 140 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 Cm 255/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. ledna 2009, č. j. 6 Cmo 301/2008-101, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 19. října 2007, č. j. 33 Cm 255/2003-60, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem ponechal (v celém rozsahu) v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 30. října 2003, č. j. 33 Sm 88/2003-7, kterým žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 1,700.000,- Kč s 6% úrokem od 1. února 2002 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 5.666,- Kč a náklady řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaný „spornou směnku v postavení směnečného avala podepsal a nárok žalobce je tedy vůči němu důvodný“.
Přitom zdůraznil, že závěr o pravosti podpisu žalovaného na směnce nebylo možné – s ohledem na „velmi nízkou míru pravděpodobnosti“ znalkyní formulovaného závěru – učinit na základě znaleckého posudku Mgr. Lenky Plzákové. Za tohoto stavu soud prvního stupně zcela správně podrobil podaný znalecký posudek „reviznímu“ znaleckému zkoumání, přičemž „revizním“ znaleckým posudkem zpracovaným Kriminalistickým ústavem v Praze (dále jen „kriminalistický ústav“), podle kterého „s velmi vysokou mírou pravděpodobnosti hraničící s naprostou jistotou (…) je podpis žalovaného jeho pravým podpisem“, bylo v řízení prokázáno, že „podpis na líci směnky je podpisem žalovaného“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj. namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu dovolatel spatřuje v posouzení otázek, zda: 1/ Posudek kriminalistického ústavu může být považován za posudek subjektu oprávněného k přezkoumávání znaleckých posudků ve smyslu ustanovení § 127 o.
s. ř. a 2/ Posudek kriminalistického ústavu má vyšší vypovídací hodnotu než znalecký posudek zpracovaný kterýmkoli jiným znalcem z oboru. Dovolatel zdůrazňuje, že soud prvního stupně se při hodnocení důkazů bez dalšího přiklonil ke znaleckému posudku vypracovanému kriminalistickým ústavem a zcela ignoroval námitky žalovaného vůči tomuto posudku a způsobu jeho zpracování, jakož i znalecký posudek Mgr. Lenky Plzákové. Rozporným s ustanovením § 127 odst. 2 o. s. ř. shledává i postup soudu, který dal znalecký posudek přezkoumat kriminalistickým ústavem, aniž původní znalkyni vyslechl.
V situaci, kdy měly soudy k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce a tyto rozpory se v řízení nepodařilo odstranit, nemohou být takové znalecké posudky podkladem pro rozhodnutí a „namístě je přezkoumání dalším posudkem jiného znalce, vědeckého ústavu či jiné instituce“. Přitom – pokračuje dovolatel –kriminalistický ústav není subjektem oprávněným k přezkoumávání znaleckých posudků a proto by k jeho posudku nemělo být přihlíženo. Dále odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval předloženým prohlášením s ověřeným podpisem Z.
K., ze kterého je patrná identičnost podpisů dovolatele a jeho syna. Konečně dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu ohledně opožděnosti námitky, že směnka v době jejího podpisu výstavcem neobsahovala doložku per aval, neboť „již v námitkách ze dne 10. listopadu 2003 uváděl, že se nikdy slovy jako rukojmí, či jinou doložkou nezavázal, že směnku zaplatí“. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř.].
Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7.
března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jakkoli dovolatel co do dovolacích důvodů odkazuje na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., polemikou se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že směnku jako směnečný rukojmí podepsal, ve skutečnosti namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.
s. ř., jehož prostřednictvím na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu usuzovat nelze (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. 29 Odo 1416/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Podmínka existence právní otázky zásadního významu není naplněna, ani jde-li o hodnocení (§ 132 o. s. ř.) znaleckého posudku kriminalistického ústavu ve vazbě na znalecký posudek zpracovaný Mgr. Lenkou Plzákovou, když „revizní znalec“ ve znaleckém posudku jasně uvedl, v čem spočívá pochybení přezkoumávaného znaleckého posudku a z toho plynoucího „opačně orientovaného“ závěru.
Argumentaci dovolatele, týkající se oprávnění kriminalistického ústavu vypracovat „revizní“ znalecký posudek, shledává Nejvyšší soud [z hlediska přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zjevně nepřijatelnou již proto, že kriminalistický ústav je subjekt oprávněný vykonávat znaleckou činnost (srov. ustanovení § 2 a § 21 a násl. zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících ve spojení s ustanovením § 6 vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, jakož i oddíl II.
seznamu ústavů vedeného Ministerstvem spravedlnosti). Konečně – se zřetelem k ustanovením čl. I § 31 odst. 3 a § 77 odst. 3 zákona č. 191/1950 Sb., podle nichž směnečné rukojemství zakládá i pouhý podpis rukojmího na líci vlastní směnky, nejde-li o podpis výstavce – nečiní zásadně právně významným rozhodnutí odvolacího soudu ani závěr, podle kterého výhrada absence doložky per aval v době podpisu směnky výstavcem nebyla uplatněna ve včasných námitkách.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost hradit žalobci jeho náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobci sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., která podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 5., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 činí 10.000,- Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Celkem s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty činí žalobcovy náklady dovolacího řízení 12.360,- Kč. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 30. června 2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. června 2011
JUDr. Petr Gemmel předseda senátu