29 Cdo 802/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní
věci žalobce M. D., zastoupeného JUDr. Josefem Tichým, advokátem, se sídlem v
Ústí nad Labem, Šaldova 217/7, PSČ 400 01, proti žalované J. P., o zaplacení
částky 88.800,- Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Krajského soudu v
Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 Cm 60/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 30. dubna 2009, č. j. 6 Cmo 488/2008-47, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. dubna 2009, č. j. 6 Cmo 488/2008-47,
a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. srpna 2008, č. j. 33 Cm
60/2008-21, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 5.
srpna 2008, č. j. 33 Cm 60/2008-21, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl
žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 88.800,- Kč s 6%
úrokem od 3. ledna 2005 do zaplacení a směnečné odměny ve výši 296,- Kč.
Odvolací soud – odkazuje na čl. I. § 1 bod 2. zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen
„směnečný zákon“) – přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle něhož
žalobcem předložená listina není platná jako směnka cizí, neboť neobsahuje
bezpodmínečný příkaz zaplatit určitou peněžitou sumu.
Přitom zdůraznil, že směnečný zákon nestanoví přesné znění uvedené doložky,
musí se tak však stát způsobem, z něhož bude zřejmé, že výstavce směnky cizí
směnečníkovi přikazuje, aby zaplatil (za směnku) určitou peněžitou sumu. Z
tohoto pohledu proto především podle odvolacího soudu obstojí (směnečnou praxí
také zpravidla používaná) formulace příkazu prostřednictvím rozkazovacího
způsobu (imperativu) slovesa „zaplatit“ („zaplaťte“). Naopak – jakkoli nelze
„vzdor směnečné přísnosti vyplývající z právní úpravy vyloučit i jiné obdobné
způsoby vyjádření platebního příkazu v textu cizí směnky“ – nebude požadavek
směnečného zákona, aby cizí směnka obsahovala bezpodmínečný příkaz zaplatit
určitou peněžitou sumu, naplněn, použije-li výstavce namísto rozkazovacího
způsobu jen způsob oznamovací (indikativ), jímž směnečníkovi „není směřován
bezpodmínečný příkaz“.
V intencích výše uvedeného odvolací soud uzavřel, že formuloval-li výstavce na
listině, na jejímž základě se žalobce v posuzované věci domáhá zaplacení
žalované částky, své prohlášení (adresované směnečníkovi) slovy „za tuto směnku
zaplatíte …“, nemůže se jednat o platnou směnku cizí, když taková formulace již
„přesahuje určité, relativně úzké rozmezí možností pro vyjádření platebního
příkazu“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje (posuzováno podle obsahu), že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je
dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Dovolatel nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů, že směnka neobsahuje
bezpodmínečný příkaz zaplatit určitou peněžitou sumu a je proto z tohoto důvodu
neplatná. Český jazyk podle dovolatele dovoluje vyjádřit týž záměr různými
prostředky, přičemž použití oznamovacího způsobu na místo způsobu rozkazovacího
bez dalšího závěr o tom, že jde o výstavcův platební příkaz nevylučuje. Z
obsahu posuzované listiny je přitom zřejmé, že prohlášení výstavce „za tuto
směnku zaplatíte dne 2. ledna 2005, komu: M. D. … 92.800,- Kč …“ „není ani
oznámením, ani otázkou“, ale je právě vyjádřením příkazu zaplatit určitou
peněžitou sumu.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a
věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu napadeného
rozhodnutí, majíc jeho závěry za správné.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud shledává – a
potud má dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za přípustné
– ve výkladu ustanovení čl. I. § 1 bodu 2 ve spojení s § 2 odst. 1 směnečného
zákona a v řešení otázky platnosti cizí směnky z hlediska vyjádření příkazu
zaplatit určitou peněžitou sumu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení čl. I. § 1 bodu 2. směnečného zákona cizí směnka obsahuje (…)
bezpodmínečný příkaz zaplatit určitou peněžitou sumu.
Ustanovení čl. I. § 2 odst. 1 směnečného zákona dále určuje, že listina, ve
které chybí některá náležitost uvedená v předchozím paragrafu, není platná jako
cizí směnka, s výhradou případů uvedených v následujících odstavcích. Výjimky z
této zásady, formulované v ustanovení čl. I. § 2 odst. 2, 3 a 4 směnečného
zákona, se přitom platebního příkazu nedotýkají.
Z výše citovaných ustanovení je zřejmé (jak také správně dovodily soudy nižších
stupňů), že bezpodmínečný příkaz zaplatit určitou peněžitou sumu patří mezi
podstatné náležitosti cizí směnky. Znění této doložky směnečný zákon výslovně
nepředepisuje, z textu listiny však vždy musí být – má-li jít vskutku o směnku
cizí – zjevné, že výstavce dává směnečníkovi (tedy tomu, kdo má cizí směnku
zaplatit) platební příkaz. Jakým způsobem se tak stane (zda v praxi nejčastěji
používanou formulací „za tuto směnku zaplaťte“, či jiným jazykovým vyjádřením
platebního příkazu) není pro posouzení platnosti směnky samo o sobě významné.
V poměrech projednávané věci je pak podle přesvědčení Nejvyššího soudu z
použité formulace „za tuto směnku zaplatíte (…) 92.800,- Kč …“ zřejmé, že
směnka platební příkaz obsahuje. Uvedené výstavcovo prohlášení (bez zřetele k
tomu, zda je gramaticky správné) z obsahového hlediska odpovídá požadavkům
ustanovení čl. I. § 1 bodu 2 směnečného zákona a v daných souvislostech jej
nelze chápat jinak, než jako vyjádření příkazu výstavce, aby označený směnečník
zaplatil (za směnku) stanovenou částku (srov. v této souvislosti mutatis
mutandis rovněž závěry vyslovené Nejvyšším soudem při výkladu otázky platnosti
vlastní směnky z hlediska vyjádření bezpodmínečného slibu zaplatit určitou
peněžitou sumu v rozsudku ze dne 24. listopadu 2009, sp. zn. 29 Cdo 1331/2008,
jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod
dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem, zrušil Nejvyšší soud
podle § 243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. rozsudek odvolacího
soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i rozsudek soudu prvního stupně a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s.
ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně
závazný (§ 243d odst. 1 věta první a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud prvního stupně znovu rozhodne i o nákladech řízení,
včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu (do 30. června 2009) se podává z bodu
12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. září 2011
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu