29 Cdo
81/2008
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobce
JUDr. J. K., proti žalovaným 1/ Ing. V. H., a 2/ MUDr. A. H., oběma
zastoupenými JUDr. P. P., advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Okresního
soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 34 C 175/2006, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. srpna 2007, č.
j. 8 Co 1688/2007-59, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 5. února 2007, č. j. 34 C 175/2006-20, zamítl Okresní soud v
Českých Budějovicích žalobu, kterou se žalobce (JUDr. J. K., toho času v
konkursu) domáhal vůči žalovaným (1/ Ing. V. H. a 2/ MUDr. A. H.) určení, že je
jediným vlastníkem v rozsudku označených nemovitostí. Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho,
že:
1/ V konkursu vedeném na majetek žalobce u Krajského soudu v Českých
Budějovicích (dále též jen „konkursní soud“) pod sp. zn. 11 K 1/98 podal
žalobce jako úpadce dne 7. října 1999 první návrh na nucené vyrovnání, který
konkursní soud zamítl usnesením č. j. 11 K 1/98-195. 2/ Druhý návrh na nucené vyrovnání podal žalobce tamtéž 1. června 2000 a
konkursní soud jej zamítl usnesením ze dne 12. května 2004, č. j. 11 K
1/98-307. Toto usnesení Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce posléze zrušil
(učinil tak usnesením ze dne 11. července 2005, č. j. 2 Ko 119/2004-323) a
věc vrátil k dalšímu řízení. Do vydání rozsudku nebylo o druhém žalobcově
návrhu na nucené vyrovnání pravomocně rozhodnuto. 3/ Po podání druhého návrhu na nucené vyrovnání požádal správce konkursní
podstaty žalobce konkursní soud o udělení souhlasu s prodejem sporných
nemovitostí mimo dražbu a konkursní soud tento souhlas udělil usnesením č. j. 11 K 1/98-206 (jak posléze doplnil odvolací soud, šlo o usnesení z 27. června
2000), jež bylo dále modifikováno usnesením konkursního soudu z 29. června
2000, o bližších podmínkách takového prodeje. 4/ Správce konkursní podstaty žalobce prodal nemovitosti žalovaným kupní
smlouvou uzavřenou dne 13. října 2000 (dále též jen „kupní smlouva“) a vklad
vlastnického práva žalovaných k nemovitostem povolil příslušný katastrální
úřad s právními účinky vkladu ke stejnému dni. 5/ Žalovaní jsou podle výpisu z katastru nemovitostí zapsáni v katastru
nemovitostí jako vlastníci nemovitostí (nemovitosti se nacházejí v jejich
společném jmění manželů). Na tomto základě soud uzavřel, že vlastníkem nemovitostí není žalobce,
ale žalovaní, kteří je nabyli na základě platné kupní smlouvy, když byly
dodrženy podmínky prodeje ve smyslu § 27 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání (dále též jen „ZKV“). Pravomocné usnesení, jímž konkursní soud udělil správci konkursní podstaty
souhlas s prodejem nemovitostí mimo dražbu, lze sice považovat - vzhledem k
ustanovení § 36 odst. 2 ZKV - za věcně nesprávné, i věcně nesprávné rozhodnutí
soudu, pakliže nebylo změněno cestou řádného nebo mimořádného opravného
prostředku, však vyvolává zákonem předvídané následky a je právně závazné,
uvedl soud. Podle soudu je nutno rozlišovat mezi věcnou nesprávností soudního rozhodnutí (o
udělení souhlasu) a případnou neplatností kupní smlouvy pro rozpor se zákonem
při absenci takového soudního rozhodnutí (o udělení souhlasu). Kupní smlouva byla uzavřena na základě souhlasu konkursního soudu vyjádřeného v
pravomocném a vykonatelném usnesení, které má právní následky v tom smyslu, že
správce konkursní podstaty mohl platně uzavřít (a uzavřel) kupní smlouvu. Na
základě této kupní smlouvy proto došlo k převodu vlastnictví na žalované.
K opačnému závěru nemohl soud prvního stupně dospět ani za použití korektivu
dobrých mravů, neboť ten svědčí v daném případě žalovaným, jejichž dobrou víru
je třeba chránit. K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným
rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud poukázal na to, že pro výsledek sporu bylo určující posouzení
platnosti kupní smlouvy z pohledu žalobcem namítaného rozporu se zákonem a s
dobrými mravy (§ 3 a § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku - dále
též jen „obč. zák.“) pro vědomé porušení § 36 odst. 2 ZKV. Uvedl dále, že ve věci je nutno rozlišovat mezi postavením a pravomocemi
konkursního soudu a postavením a oprávněními správce konkursní podstaty,
respektive mezi rozhodnutím konkursního soudu (vydaným v rámci jeho dohlédací
činnosti), jež vytváří předpoklady pro „činnost podstaty“ a mezi jednáním
správce konkursní podstaty, jež se projevuje např. i právními úkony, kterými
nakládá s majetkem spadajícím do konkursní podstaty. Předpokladem pro to, aby správce konkursní podstaty mohl zpeněžit majetek
patřící do konkursní podstaty prodejem mimo dražbu, je souhlas konkursního
soudu s takovým postupem vyjádřený v usnesení vydávaném podle § 27 odst. 2 ZKV. Jde o jeden ze základních zákonných předpokladů platnosti právního úkonu
učiněného správcem konkursní podstaty, přičemž konkursní soud takové usnesení
(které nabylo právní moci 29. června 2000) vydal 27. června 2000. Tím byl podle
odvolacího soudu splněn základní předpoklad pro to, aby správce konkursní
podstaty nemovitosti prodal mimo dražbu, což se stalo kupní smlouvou ze dne 13. října 2000. Jestliže při tomto právním úkonu byla kromě podmínek uvedených v § 37 odst. 1
obč. zák. splněna i podmínka souhlasu konkursního soudu s takovým postupem, pak
jde podle odvolacího soudu nutně o právní úkon platný, učiněný v souladu se
zákonem. Hodnotit správnost či nesprávnost pravomocného rozhodnutí, jímž
konkursní soud vyslovil souhlas s prodejem mimo dražbu, tomuto nalézacímu soudu
nepřísluší; ten může pouze zkoumat, zda usnesení konkursního soudu o souhlasu s
prodejem bylo vydáno, nikoli, zda je věcně správné. Věcnou správnost takového
rozhodnutí či postupu soudu lze přezkoumat jen v mezích opravných prostředků v
konkursním řízení, uzavřel odvolací soud. Nemohou proto obstát úvahy o
absolutní neplatnosti kupní smlouvy pro rozpor s ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák. nebo (ve smyslu § 39 obč. zák.) pro rozpor se zákonem. Nad rámec argumentace soudu prvního stupně k dobrým mravům odvolací soud
doplnil, že nelze uvažovat o nemravnosti jednání některé smluvní strany,
jestliže žádná smluvní strana případné (žalobcem tvrzené) pochybení konkursního
soudu nezpůsobila. Za takové rozhodnutí nese výlučnou odpovědnost konkursní
soud. Závěr o platnosti kupní smlouvy je dle odvolacího soudu též plně v souladu s
rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 31/2004 (jde o rozsudek ze dne 14. prosince 2004, uveřejněný pod číslem 63/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek - dále též jen „R 63/2005“) a naopak není případný odkaz odvolatele
na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné dle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Podstata sporu spočívá podle dovolatele v tom, že správce (jeho) konkursní
podstaty uzavřel s předchozím souhlasem konkursního soudce kupní smlouvu,
ačkoli tyto osoby věděly, že podal návrh na nucené vyrovnání, o kterém dosud
nebylo pravomocně rozhodnuto ani o něm nebylo (ve smyslu zákona o konkursu a
vyrovnání) nařízeno jednání. Tímto postupem správce konkursní podstaty a konkursní soudce zmařili realizaci
dovolatelova návrhu na nucené vyrovnání (zcela zpeněžili konkursní podstatu) a
úmyslně porušili ustanovení § 36 odst. 2 ZKV. Podle dovolatele tak jde o
neplatné právní úkony ve smyslu § 39 obč. zák. Názor soudů nižších stupňů (že v situaci, kdy konkursní soud udělil správci
konkursní podstaty souhlas k prodeji mimo dražbu, jim nepřísluší zkoumat
zákonnost jednání konkursního soudu nebo správce konkursní podstaty) nepokládá
dovolatel za správný, s tím, že takto nezákonný postup v konkursním řízení
nelze zhojit. To, že správce konkursní podstaty a konkursní soudce jednali proti znění zákona
úmyslně, dokládá podle dovolatele skutečnost, že konkursní soudce při zvláštním
přezkumném jednání konaném 26. září 2000 informoval věřitele o podání návrhu na
nucené vyrovnání, jakož i o tom, že je prozatím rozhodnut tento návrh
zamítnout. K zamítnutí návrhu na povolení nuceného vyrovnání však soud
přikročil až 12. května 2004, ačkoli nemovitosti byly prodány kupní smlouvou ze
dne 13. října 2000 a souhlas k prodeji udělil konkursní soudce 27. června 2000. Jde tedy o záměrné porušení ustanovení § 36 odst. 2 ZKV. „Pro pořádek“ dovolatel uvádí, že správce konkursní podstaty se stal 24. ledna
2001 předsedou dozorčí rady společnosti N. G., a. s. (správně jde o N. G. C.,
a. s.) sídlící v prodaných nemovitostech a že kupující jsou členy
představenstva této společnosti. Zásadní právní význam přisuzuje dovolatel řešení otázky, zda „je platný právní
úkon, kterým konkursní soudce uděluje správci konkursní podstaty souhlas k
prodeji nemovitostí mimo dražbu při záměrném porušení ustanovení § 36 odst. 2
ZKV“. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném
do 30. června 2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s.
ř., přisuzuje napadenému rozhodnutí zásadní právní význam v řešení otázky
(dovolacím soudem dosud nezodpovězené), zda lze účinně udělit souhlas se
zpeněžením majetku konkursní podstaty prodejem mimo dražbu a na základě
takového souhlasu tento majetek platně zpeněžit dříve, než soud rozhodne o
návrhu úpadce na nucené vyrovnání. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním
nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani
nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Podle ustanovení § 27 odst. 2 ZKV prodej mimo dražbu uskuteční správce se
souhlasem soudu; při svém rozhodování přihlédne soud zejména k vyjádření
věřitelského výboru, k době předpokládaného zpeněžení, jakož i k nákladům,
které bude třeba vynaložit na další udržování a správu podstaty. Udělí-li soud
souhlas, může též stanovit podmínky pro prodej. Věci lze prodat mimo dražbu i
pod odhadní cenu. Obdobně lze převést i úpadcovy sporné nebo obtížně
vymahatelné pohledávky. Souhlasu soudu není třeba k prodeji věcí bezprostředně
ohrožených zkázou nebo znehodnocením. Při zpeněžování správce postupuje tak,
aby byla šetřena možnost zachování podnikatelské činnosti a pracovních
příležitostí, a tak, aby bylo co nejvíce chráněno životní prostředí nebo jiný
zvláště významný obecný (veřejný) zájem. Smluvními předkupními právy není
správce vázán. Dle ustanovení § 34 odst. 1 ZKV nedošlo-li v konkursu ještě k vydání
rozvrhového usnesení, může úpadce navrhnout, aby konkurs byl ukončen nuceným
vyrovnáním; návrh může podat až po přezkumném jednání. Ustanovení § 35 ZKV pak určuje, že nucené vyrovnání je nepřípustné, jestliže
okolnosti zpochybňují, že u navrhovatele jde o poctivý záměr. Takovými
okolnostmi jsou zejména nedostatečná součinnost úpadce při zjišťování jeho
majetku, závady ve vedení obchodních knih, zkracování věřitelů v době před
prohlášením konkursu, dřívější konkursy či vyrovnání a neúměrně nižší
uspokojení pohledávek konkursních věřitelů podle návrhu na nucené vyrovnání ve
srovnání s možnostmi uspokojení podle ustanovení o provedení konkursu. Podle ustanovení § 36 ZKV soud návrh na nucené vyrovnání zamítne, a/ jestliže
by jeho potvrzením byla dotčena práva na vyloučení věcí z podstaty, práva na
oddělené uspokojení (§ 28), nebo na poskytování výživného ze zákona, nebo b/
jestliže by nebyly uspokojeny nebo zajištěny pohledávky uvedené v § 31 odst. 2
a 3 a pohledávky první třídy, anebo c/ jestliže nebylo vypořádáno společné
jmění manželů, zaniklé prohlášením konkursu nebo před prohlášením konkursu
(odstavec 1). Nerozhodne-li soud, že nucené vyrovnání je nepřípustné, nařídí
usnesením jednání o nuceném vyrovnání a odloží zpeněžení podstaty (odstavec 2). V této podobě (pro věc rozhodné) platila citovaná ustanovení zákona o konkursu
a vyrovnání jak v době udělení souhlasu se zpeněžením tak v době uzavření kupní
smlouvy a ani později změn nedoznala. Úvodem Nejvyšší soud poznamenává (pro další úvahy je nutno mít na paměti), že
rozhodnutí, jímž konkursní soud uděluje (podle § 27 odst.
2 ZKV) správci
konkursní podstaty souhlas s prodejem majetku konkursní podstaty mimo dražbu,
je rozhodnutím o záležitosti, která se týká průběhu konkursu, jakož i opatřením
nezbytným k zajištění účelu konkursu (definovaného ustanovením § 1 odst. 1 ZKV
a směřujícího k naplnění cíle konkursu popsaného v ustanovení § 2 odst. 3 ZKV). Smysl takového rozhodnutí tkví v tom, zajistit dohled soudu nad činností
správce konkursní podstaty v případech, kdy správcem zamýšlený způsob zpeněžení
(prodej mimo dražbu, označovaný jako „prodej z volné ruky“) negarantuje sám o
sobě maximální výtěžnost - jako při zpeněžení veřejnou dražbou - nebo soudní
kontrolu - jako při zpeněžení způsobem upraveným v ustanoveních o výkonu
rozhodnutí, což jsou v intencích § 27 odst. 1 a 3 ZKV další zákonem předvídané
způsoby zpeněžování majetku konkursní podstaty (srov. shodně usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 199/2003, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 2004, pod číslem 161). Jde
současně (v intencích R 63/2005) o předpoklad platnosti prodeje mimo dražbu. Z textu ustanovení § 35 a § 36 ZKV se pak podává (a literatura je ve shodě v
tom), že důvody, pro které může konkursní soud návrh na nucené vyrovnání bez
dalšího zamítnout (podle § 36 odst. 2 ZKV a ve shodě s textem § 40 ZKV
předurčujícím tento způsob vyřízení) jako nepřípustný (aniž nařídí jednání o
nuceném vyrovnání) jsou vypočteny právě v § 35 a § 36 odst. 1 ZKV; srov. v
literatuře např. Steiner, V.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 2. vydání. Linde Praha, a. s., Praha 1996, str. 216 až 220 a str. 228 nebo Zoulík,
F.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 3. vydání, Praha, C. H. Beck 1998,
str. 183 až 186 a str. 192. První z označených děl hovoří ve spojení s výkladem
§ 35 ZKV o nedostatku, který brání vzniku práva petičního, kdežto ve spojení s
výkladem § 36 odst. 1 ZKV o nedostatcích materiálních předpokladů pro nařízení
nuceného vyrovnání. V tomto kontextu je nutno vykládat pravidlo obsažené v §
36 odst. 2 ZKV, ukládající konkursnímu soudu, který nerozhodne, že nucené
vyrovnání je nepřípustné (nezamítne návrh na nucené vyrovnání z důvodů
uvedených v § 35 nebo § 36 odst. 1 ZKV), aby usnesením nařídil jednání o
nuceném vyrovnání a aby současně odložil zpeněžení konkursní podstaty. Z formulace § 36 odst. 2 ZKV lze ovšem také dovodit (a i potud se literatura
shoduje - srov. např. opět výše citovaná díla), že návrh na nucené vyrovnání
nemá sám o sobě odkladný účinek týkající se dosavadního postupu konkursního
řízení, tedy ani odkladný účinek ohledně zpeněžování majetku konkursní
podstaty. Plyne odtud také, že konkursní soud, který návrh na nucené vyrovnání zamítne
jako nepřípustný dle § 35 nebo § 36 odst. 1 ZKV, neodkládá (nemusí odložit)
zpeněžování majetku konkursní podstaty bez zřetele k tomu, že věcná správnost
jeho úsudku o nepřípustnosti nuceného vyrovnání může být zpochybněna (účinně
prověřena) podaným odvoláním.
Z řečeného rovněž plyne, že podání návrhu na nucené vyrovnání úpadcem nezbavuje
správce jeho konkursní podstaty práva (a povinnosti) pokračovat ve
zpeněžování majetku konkursní podstaty. Dovolatelova výtka, podle které
správce konkursní podstaty jednal úmyslně proti znění zákona, tudíž není
opodstatněná. Při úvaze o účincích návrhu na nucené vyrovnání na další postup zpeněžování
majetku konkursní podstaty nelze ponechat stranou, že takový návrh může být
podán i poté, co konkursní soud udělí správci konkursní podstaty souhlas se
zpeněžením prodejem mimo dražbu ve smyslu § 27 odst. 2 ZKV. Také v tomto
případě je správce konkursní podstaty oprávněn a povinen pokračovat ve
zpeněžování majetku konkursní podstaty až do doby, než konkursní soud rozhodne
o odložení zpeněžování, a právní úkony správce konkursní podstaty po tuto dobu
argumenty založenými na tom, že o nuceném vyrovnání dosud nebylo rozhodnuto,
účinně zpochybnit nelze. Totéž by nepochybně platilo i pro situaci, kdy by konkursní soud udělil správci
konkursní podstaty souhlas se zpeněžením majetku prodejem mimo dražbu až po
podání návrhu na nucené vyrovnání, ale takový návrh by zamítl jako nepřípustný
ještě předtím, než správce konkursní podstaty dotčený majetek na základě jeho
souhlasu vskutku zpeněží. Zbývá určit, jak naložit se situací popisovanou v této věci, kdy konkursní soud
udělil správci konkursní podstaty souhlas se zpeněžením majetku prodejem mimo
dražbu až po podání návrhu na nucené vyrovnání a takový návrh zamítl jako
nepřípustný až poté, co správce konkursní podstaty dotčený majetek na základě
jeho souhlasu zpeněžil (zkoumanou kupní smlouvou). Je zjevné, že tím, že konkursní soud takový souhlas správci konkursní podstaty
žalobce udělil, v podstatě předjímal způsob, jímž rozhodne o podaném návrhu na
nucené vyrovnání (záměr tento návrh zamítnout ostatně posléze ohlásil /před
uzavřením kupní smlouvy/ při jednání konaném 26. září 2000, jak plyne z
usnesení Vrchního soudu v Praze z 11. července 2005, z jehož obsahu oba soudy
nižších stupňů vyšly, a ze souhlasného popisu téhož v dovolání). Je rovněž
faktem, že k zamítnutí návrhu na nucené vyrovnání (pro údajnou nepoctivost
úpadcova záměru ve smyslu § 35 ZKV) přikročil konkursní soud až dlouho po
uzavření kupní smlouvy, usnesením z 12. května 2004. Jakkoli lze v dlouhé nečinnosti soudu co do rozhodnutí o druhém návrhu úpadce
na nucené vyrovnání spatřovat nesprávný postup soudu (pro který ostatně Vrchní
soud v Praze ve zmíněném zrušujícím usnesení z 11. července 2005 nařídil, aby v
dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce), nelze podle
přesvědčení Nejvyššího soudu jen z toho, že návrh na nucené vyrovnání byl
soudem prvního stupně zamítnut jako nepřípustný až po uzavření kupní smlouvy a
že souhlas se zpeněžením prodejem mimo dražbu udělil konkursní soud s vědomím,
že byl podán návrh na nucené vyrovnání, usuzovat na neúčinnost takového
souhlasu a odtud (zprostředkovaně) na neplatnost kupní smlouvy na jeho základě
uzavřené.
Je-li správce konkursní podstaty oprávněn pokračovat ve zpeněžování konkursní
podstaty i když byl podán návrh na nucené vyrovnání (o kterém dosud nebylo
rozhodnuto), pak na tom, že dokud konkursní soud nerozhodne o odložení
zpeněžení konkursní podstaty, jsou kroky, které činí za účelem zpeněžení
majetku konkursní podstaty, postupem, který zákon předjímá a od správce
konkursní podstaty očekává, nemůže ničeho změnit nejen nečinnost konkursního
soudu, ale ani (jako v této věci) souhlasný akt soudu posvěcující postup
správce konkursní podstaty při dalším zpeněžování konkursní podstaty. Korektiv neplatnosti pro rozpor s dobrými mravy nebo pro rozpor se zákonem ve
smyslu § 39 obč. zák. se na rozhodnutí (opatření) konkursního soudu vydané v
rámci dohlédací činnosti soudu nevztahuje již proto, že nejde o „právní úkon“. Ve vztahu ke kupní smlouvě není taková námitka opodstatněná, jelikož prodej
mimo dražbu uskutečněný se souhlasem konkursního soudu (z pohledu udělení
tohoto souhlasu a ve vazbě na shora podaný výklad) zákonu neodporuje a není
nemravný (ze strany správce konkursní podstaty ani žalovaných) jen proto, že
šlo o souhlas udělený před rozhodnutím o nuceném vyrovnání. Závěr, že účinky souhlasu konkursního soudu se zpeněžením majetku prodejem
mimo dražbu nastávají i tehdy, je-li takový souhlas vydán a právní úkon, jímž
správce konkursní podstaty na základě tohoto souhlasu majetek zpeněžil,
uzavřen, po podání návrhu na nucené vyrovnání a předtím, než soud o tomto
návrhu jakkoli rozhodl, podporuje nepřímo také skutečnost, že (vzhledem k
absenci odkladného účinku spojeného již s vlastním podáním návrhu na nucené
vyrovnání) jsou i v tomto úseku konkursního řízení plně možné (přípustné)
ostatní způsoby zpeněžování uvedeného majetku (veřejnou dražbou nebo způsobem
upraveným v ustanoveních o výkonu rozhodnutí), u kterých není souhlas
konkursního soudu ani nutný. Nejvyšší soud tento úsudek činí také s vědomím respektu k principu ochrany
práv nabytých (zde žalovanými) v dobré víře, jemuž ve své judikatuře přikládá
zvláštní důležitost též Ústavní soud (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne
16. října 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06, uveřejněný pod číslem 307/2007 Sb.). Je
totiž zjevné, že osoba, která při zpeněžení majetku konkursní podstaty prodejem
mimo dražbu takový majetek (zpravidla kupní smlouvou) nabývá, má (může a musí)
nést odpovědnost za případně nesplnění (při uzavření kupní smlouvy při běžné
opatrnosti ověřitelného) předpokladu udělení souhlasu se zpeněžením konkursním
soudem, nelze však na ni přenášet odpovědnost za případnou nesprávnost postupu
konkursního soudu, z nějž udělení souhlasu vzešlo. S přihlédnutím k povaze rozhodnutí (opatření) konkursního soudu podle § 27
odst. 2 ZKV zbývá dodat, že žalobce měl (ve vazbě na tvrzení o nesprávném
postupu konkursního soudu) k dispozici možnost domáhat se náhrady újmy, jež mu
tímto postupem vznikla, v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č.
358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), kde je ovšem předpoklad úspěchu takového uplatnění
nároku podmíněn i závěrem, že kdyby ke zpeněžení majetku na základě takto
uděleného souhlasu nedošlo, žalobce (úpadce) by s návrhem na nucené vyrovnání
uspěl. Vůči žalovaným však na základě výše popsaného stavu věci již majetkové
nároky týkající se předmětu zpeněžení účinně prosadit nemůže. Uplatněný dovolací důvod tedy dán není. Nejvyšší soud proto, aniž by nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243b odst. 2
o. s. ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5, §
224 a § 142 odst. 1 o. s. ř., tedy tím, že dovolatel se svým dovoláním úspěšný
nebyl a tím, že u žalovaných žádné prokazatelné náklady tohoto řízení nebyly
zjištěny.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. ledna 2010
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu