29 Cdo 819/2018-150
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobce Ing. Tomáše Pachmana, se sídlem v Kladně, Ctiborova 3091, PSČ 272 01,
jako insolvenčního správce dlužníka JIP – Papírny Větřní, a. s., identifikační
číslo osoby 45022526, zastoupeného Mgr. Petrou Schinnenburgovou, advokátkou, se
sídlem v Praze 10, V Nových domcích 34313, PSČ 102 00, proti žalovanému H. H.,
se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, o zaplacení částky 4 195 EUR s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 5 EVC
1/2017, o dovolání Mgr. Zuzany Orbesové, se sídlem v Olomouci, Železniční
469/4, PSČ 779 00, jako insolvenční správkyně dlužníka JIP – Papírny Větřní, a.
s., zastoupené Mgr. Petrou Schinnenburgovou, advokátkou, se sídlem v Praze 10,
V Nových domcích 34313, PSČ 102 00, proti usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 31. srpna 2017, č. j. 5 Co 720/2017-103, takto:
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. srpna 2017, č. j. 5
Co 720/2017-103, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 12. dubna 2017, č. j. 5 EVC 1/2017-69, Okresní soud v Českém
Krumlově:
1/ Zastavil řízení (bod I. výroku).
2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II.
výroku).
3/ Vrátil žalobci část zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 534 Kč (bod III.
výroku).
Okresní soud vyšel z toho, že:
1/ Žalobce [Ing. Tomáš Pachman (dále jen „T. P.“), jako insolvenční správce
dlužníka JIP – Papírny Větřní, a. s.] podal žalobu o zaplacení částky 4 195 EUR
s příslušenstvím dne 23. února 2017.
2/ Usnesením ze dne 23. ledna 2017, č. j. KSCB 28 INS 11674/2013-B-239, Krajský
soud v Českých Budějovicích (dále též jen „insolvenční soud“) odvolal T. P. z
funkce insolvenčního správce dlužníka a insolvenční správkyní ustanovil Mgr.
Zuzanu Orbesovou (dále jen „Z. O.“). Toto rozhodnutí nabylo právní moci 21.
února 2017.
Na výše uvedeném základě okresní soud dospěl k závěru, že T. P. nebyl oprávněn
k podání žaloby a podmínky pro postup podle § 107 zákona č. 99/1963, občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.), nejsou dány, neboť T. P. ztratil
způsobilost být účastníkem řízení ještě před jeho zahájením.
Okresní soud – odkazuje na § 103 a § 104 odst. 1 o. s. ř. – proto uzavřel, že
řízení „je třeba zastavit z důvodu neodstranitelného nedostatku podmínek řízení
(chybějící aktivní legitimace)“.
K odvolání Z. O. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 31. srpna
2017, č. j. 5 Co 720/2017-103:
1/ Potvrdil usnesení soudu prvního stupně (první výrok).
2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení
(druhý výrok).
V záhlaví usnesení označil odvolací soud Z. O. jako „žalobkyni“, s tím, že je
zastoupena advokátkou Mgr. Petrou Schinnenburgovou (dále jen „P. S.“).
Odvolací soud konstatoval, že k přechodu funkce z původního na nového
insolvenčního správce dochází okamžikem účinnosti usnesení o odvolání
insolvenčního správce a určení nového insolvenčního správce. K tomu došlo dne
25. ledna 2017 v 8.38 hodin, kdy bylo v insolvenčním rejstříku zveřejněno
usnesení insolvenčního soudu ze dne 23. ledna 2017. Právní moc tohoto usnesení
ani neschopnost insolvenčního soudu sdělit dobu nabytí právní moci nejsou pro
posouzení věci významné. Od 25. ledna 2017 byla osobou oprávněnou podat žalobu
Z. O. Jestliže žalobu podal dne 23. února 2017 T. P., pak ji podal někdo, kdo k
tomu neměl způsobilost.
Proti usnesení odvolacího soudu podala Z. O. dovolání, jehož přípustnost
vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky „hmotného“ práva, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena, namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.),
a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil
okresnímu soudu k dalšímu řízení. Konkrétně jde dle dovolatelky o tuto otázku:
Jsou dány důvody pro zastavení řízení v situaci, kdy došlo k nepřesnosti v
označení insolvenčního správce, jakožto žalobce, aniž by soud dal žalobci
možnost věc napravit v době po podání žaloby, když změna v osobě insolvenčního
správce nebyla v době podání žaloby vyznačena ve veřejných rejstřících? K položené otázce argumentuje dovolatelka tak, že v dané věci neexistoval
nedostatek podmínky řízení v podobě chybějící aktivní legitimace na straně
žalobce, neboť subjektem hmotného práva byl (a je) dlužník. Insolvenční správce
jedná svým jménem na účet dlužníka a označuje se způsobem, z něhož je patrno,
že tak činí při výkonu funkce insolvenčního správce. Navzdory procesně
formálnímu nedostatku, který byl způsoben pochybením v zápisech ve veřejných
rejstřících v době podání žaloby, neexistují žádné pochybnosti o tom, že šlo o
právní jednání insolvenčního správce týkající se majetkové podstaty dlužníka. Dovolatelka dále poukazuje na to, že v době podání žaloby byl v obchodním i
insolvenčním rejstříku uveden jako „zástupce insolvenčního správce“ T. P. a Z. O. byla zapsána jako insolvenční správce dlužníka do obchodního rejstříku dne
20. března 2017. V insolvenčním rejstříku je stále zapsán T. P. jako „zástupce
insolvenčního správce“ a Z. O. je uváděna jako zvláštní správce. Podle dovolatelky měl okresní soud učinit vhodná opatření „k odstranění vad“
postupem dle § 104 odst. 2 o. s. ř. nebo žalobce vyzvat k doložení písemného
prohlášení nové insolvenční správkyně, že schvaluje úkony svého předchůdce. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2001, sp. zn. 22 Cdo
2131/99 (které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže,
vydaná v době od 1. ledna 2001 - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího
soudu), dovolatelka argumentuje tím, že v případě závěru o nedostatku věcné
legitimace účastníka řízení bylo namístě žalobu zamítnout, nikoli řízení
zastavit. V neposlední řadě dovolatelka zdůrazňuje, že T. P. měl souhlas věřitelského
výboru k zastoupení advokátem pro toto řízení. Dále tvrdí, že insolvenční
správce je osobou pověřenou k zastupování dlužníka; jde o zákonné zastoupení,
jehož účelem je ochrana zájmů zastoupeného a Z. O. jednání předchozího
insolvenčního správce schválila. Dovolání v dané věci je přípustné podle § 237 o. s. ř., když v posouzení
procesních (nikoli hmotných, jak nesprávně uvádí dovolatelka) otázek, na nichž
napadené rozhodnutí spočívá, dovoláním otevřených, jde o věc dovolacím soudem v
insolvenčních souvislostech beze zbytku neřešenou. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29.
září 2017)
se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona č.
182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), zákona
č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a občanského soudního
řádu:
§ 9 (insolvenčního zákona)
Procesními subjekty podle tohoto zákona jsou
a) insolvenční soud,
b) dlužník,
c) věřitelé, kteří uplatňují svá práva vůči dlužníku,
d) insolvenční správce, popřípadě další správce,
e) státní zastupitelství, které vstoupilo do insolvenčního řízení nebo do
incidenčního sporu, a
f) likvidátor dlužníka. § 40 (insolvenčního zákona)
(1) Insolvenční správce jedná svým jménem na účet dlužníka, pokud na něho
přešlo oprávnění nakládat s majetkovou podstatou. Označuje se způsobem, z něhož
je patrno, že tak činí při výkonu funkce insolvenčního správce; součástí jeho
označení je i nezaměnitelné označení dlužníka, s jehož majetkovou podstatou
nakládá. (2) Jednáním podle odstavce 1 jsou zejména právní úkony, jimiž insolvenční
správce zpeněžuje majetkovou podstatu nebo s ní jinak nakládá, a jeho úkony v
incidenčních sporech, jakož i v dalších sporech, kterých se účastní místo
dlužníka. (3) Insolvenční správce může pověřit svého zaměstnance i zaměstnance dlužníka,
aby za něho jednal v soudních a jiných řízeních; tím není dotčena jeho
odpovědnost podle tohoto zákona. § 229 (insolvenčního zákona)
(1) Zákon stanoví v závislosti na průběhu řízení, způsobech řešení úpadku a
vlastnictví majetku náležejícího do majetkové podstaty, kdo je ve vztahu k
majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními, případně komu přísluší
právo nakládat s majetkovou podstatou ohledně části těchto oprávnění nebo pouze
ohledně některých z nich. (2) Je-li majetek náležející do majetkové podstaty ve vlastnictví jiné osoby
než dlužníka, lze právo této osoby s takovým majetkem nakládat omezit jen
zákonem nebo rozhodnutím insolvenčního soudu. (3) Nestanoví-li tento zákon jinak, je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s
dispozičními oprávněními
a/ dlužník v době do rozhodnutí o úpadku,
b/ dlužník v době od rozhodnutí o úpadku do rozhodnutí o způsobu řešení úpadku,
c/ insolvenční správce v době od prohlášení konkursu,
d/ dlužník v době od povolení reorganizace a
e/ dlužník v době od povolení oddlužení. § 230 (insolvenčního zákona)
(1) Správou majetkové podstaty se rozumí zejména činnost, jakož i právní úkony
a opatření z ní vyplývající, pokud směřuje k tomu, aby
a/ nedocházelo ke znehodnocení majetkové podstaty, zejména aby nedošlo k
odstranění, zničení, poškození nebo odcizení majetku, který do ní náleží,
b/ majetek náležející do majetkové podstaty byl využíván v souladu se svým
určením, pokud tomu nebrání jiné okolnosti,
c/ se majetková podstata rozmnožila, lze-li takovou činnost rozumně očekávat se
zřetelem ke stavu majetkové podstaty a obvyklým obchodním příležitostem,
d/ byly vymoženy pohledávky dlužníka včetně plnění z neplatných a neúčinných
právních úkonů. V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního
zákona jak v době zahájení řízení (23. února 2017), tak v době vydání
napadeného usnesení odvolacího soudu. § 1443 (o. z.)
Při skončení správy učiní správce s účinky zavazujícími beneficienta vše, co je
vzhledem k tomu nutné nebo co je nezbytné k zamezení ztráty. § 19 (o. s.
ř.)
Způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má právní osobnost; jinak jen
ten, komu ji zákon přiznává. § 104 odst. 1 (o. s. ř.)
Jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení
zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení,
soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému
orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení)
zůstávají přitom zachovány. Z obsahu spisu je patrno, že:
1/ Žalobu (č. l. 2 až 7) podala (ve formě návrhu na vydání evropského
platebního rozkazu) 23. února 2017 prostřednictvím své datové schránky (č. l. 1) jménem T. P. advokátka P. S. (které jediné lze u takto podané žaloby
přičítat podpis na žalobě), a to na základě procesní plné moci, kterou jí T. P. udělil dne 6. února 2017 (srov. kopie procesní plné moci, č. l. 9). 2/ Podáním datovaným 3. března 2017, doručeným soudu prostřednictvím datové
schránky téhož dne (č. l. 34) zaslala advokátka P. S. jménem T. P. soudu
opravenou žalobu (ve formě návrhu na vydání evropského platebního rozkazu), v
níž je jako žalobce opět označen T. P. (č. l. 36 až 43). 3/ T. P. k výzvě okresního soudu (provedené usnesením ze dne 14. března 2017,
č. j. E EVC 1/2017-45) zaplatil dne 23. března 2017 soudní poplatek ze žaloby
ve výši 5.667,50 Kč (srov. záznam č. l. 46). 4/ Podáním datovaným 29. března 2017, doručeným soudu prostřednictvím datové
schránky 30. března 2017 (č. l. 57) advokátka P. S. jednající jako zástupce T. P. soudu mimo jiné sdělila, že vzhledem ke změně insolvenčního správce (výše
již citovaným usnesením insolvenčního soudu z 23. ledna 2017) „žádá žalobce o
provedení změny v rubru ve věci a tedy o provedení změny osoby správce“ z T. P. na Z. O. 5/ Poté, co okresní soud vydal usnesení o zastavení řízení, v jehož záhlaví
jako žalobce označil T. P. zastoupeného advokátkou P. S. (jíž bylo usnesení též
doručeno), podáním datovaným 26. dubna 2017, doručeným soudu prostřednictvím
datové schránky 26. dubna 2017 (č. l. 71) advokátka P. S. (které jediné lze u
tohoto podání přičítat podpis na něm), jednající jako zástupce Z. O., podala
proti onomu usnesení odvolání, o němž následně rozhodl odvolací soud napadeným
usnesením. Procesní plná moc, kterou by Z. O. zmocnila ke svému zastupování v
řízení před odvolacím soudem respektive před okresním soudem advokátku P. S.,
ve spise není založena [procesní plná moc ze dne 28. listopadu 2017 (č. l. 122)
prokazuje toto zastoupení pro dovolací řízení]. Na základě shrnutí obsahu spisu, jak bylo provedeno výše, Nejvyšší soud k
právnímu posouzení věci odvolacím soudem úvodem předesílá, že způsob, jakým
odvolací soud rozhodl o odvolání Z. O., by neobstál, ani kdyby jeho závěry na
téma nezpůsobilosti T. P. být účastníkem řízení byly správné. Kdyby totiž mělo
platit to, co soudy nižších stupňů uvedly o nezpůsobilosti T. P. být (jako
žalobce) účastníkem řízení, pak by bylo nutno se ptát, na jakém základě
projednal odvolací soud odvolání Z. O. věcně a proč nezkoumal, na jakém základě
činí jménem Z. O. procesní úkony v řízení advokátka P. S.
Jestliže odvolací
soud v důvodech napadeného rozhodnutí měl za „nezpůsobilého“ účastníka řízení
(žalobce) T. P., pak ovšem nemohl pokládat za účastnici řízení Z. O. Jinak
řečeno, argumentace obsažená v napadeném rozhodnutí mohla vést jen k odmítnutí
odvolání Z. O. jako podaného někým, kdo k odvolání není oprávněn (§ 218 písm. c/ o. s. ř.), i to ovšem až poté, co by odvolací soud vyšetřil nedostatek
průkazu zastoupení odvolatelky Z. O. advokátkou P. S. S argumentací odvolacího
soudu je pak v příkrém rozporu i to, že sám v záhlaví svého usnesení označil Z. O. jako (jedinou) žalobkyni. Nejvyšší soud nemá žádných pochyb (a sdílí tak závěr odvolacího soudu) o tom,
že v dané věci podala žalobu osoba, která již nevykonávala funkci insolvenčního
správce. V souladu s § 89 odst. 1 insolvenčního zákona se Z. O. stala
insolvenční správkyní (namísto T. P.) již okamžikem zveřejnění usnesení ze dne
23. ledna 2017 v insolvenčním rejstříku (25. ledna 2017, v 8.38 hodin), bez
ohledu na to, kdy usnesení nabylo právní moci (21. února 2017). Připouští-li
sama dovolatelka, že T. P. podal žalobu v době po zveřejnění usnesení o změně
insolvenčního správce v insolvenčním rejstříku, pak dozajista nemůže obstát
její argumentace, že se tak stalo v důsledku „procesně formálního nedostatku,
který byl způsoben pochybením v zápisech ve veřejných rejstřících v době podání
žaloby“. Požadavek, aby insolvenční správce postupoval při výkonu funkce s
odbornou péčí (§ 38 odst. 1 insolvenčního zákona), přitom zahrnuje i povinnost
insolvenčního správce vědět, že rozhodnutí insolvenčního soudu jsou účinná
okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 89 odst. 1 insolvenčního
zákona). Dále Nejvyšší soud považuje za nutné vyslovit se k námitkám dovolatelky,
týkajícím se právní úpravy způsobilosti být účastníkem řízení (§ 19 o. s. ř.) a
neodstranitelného nedostatku podmínky řízení (§ 104 odst. 1 o. s. ř.). Vedl-li se před Nejvyšším soudem nebo i Ústavním soudem spor o aplikaci závěru
o nedostatku podmínky řízení spočívajícím v tom, že účastník řízení nemá
způsobilost jím být, šlo buď o situaci, kdy bylo namístě zvážit postupy dle §
43 o. s. ř. co do označování účastníků řízení, nebo o situaci, kdy nepanovala
jistota v tom, zda určitý (úplně označený) subjekt práva takovou způsobilost má
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon
346/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 1997, pod
číslem 47). V projednávané věci se prohlášením konkursu na majetek dlužníka stal osobou s
dispozičními oprávněními (§ 229 odst. 3 písm. c/ insolvenčního zákona)
insolvenční správce, jenž mohl (a měl) činit právní úkony k vymožení pohledávek
dlužníka (§ 230 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona). Přitom funkci
insolvenčního správce vykonával T. P., tedy fyzická osoba, které občanský
zákoník přiznává způsobilost mít v mezích právního řádu práva a povinnosti
narozením (§ 15 odst. 1, § 23 o. z.). Ustanovení insolvenčního zákona pak
určují, kdy tato fyzická osoba získává oprávnění nakládat s majetkem dlužníka
(viz např. výše uvedený odkaz na § 229 odst. 3 insolvenčního zákona).
Stejně jako ztráta oprávnění nakládat se svým majetkem (s majetkovou podstatou)
nečiní z dlužníka fyzické osoby osobu, která ztratila způsobilost být
účastníkem řízení [srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 1997,
sp. zn. 2 Cdon 1566/96, uveřejněné pod číslem 17/1998 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek nebo bod XXIII. stanoviska občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98,
uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 364 - 366 (188 - 190)], neztrácí fyzická osoba, která je insolvenčním správcem
dlužníka, způsobilost být účastníkem řízení (kterou měla i předtím, než na ni
přešlo právo nakládat s majetkem dlužníka) jen proto, že přestala být osobou
oprávněnou disponovat s majetkem dlužníka a tedy i osobou oprávněnou jednat
svým jménem na účet dlužníka (§ 40 odst. 1 insolvenčního zákona). V takovém
případě je namístě (stejně jako by tomu bylo u žaloby dlužníka podané poté, co
v důsledku prohlášení konkursu na jeho majetek ztratil oprávnění nakládat s
majetkem) žalobu zamítnout pro nedostatek aktivní legitimace a nikoli řízení o
ní zastavit (jak ostatně namítá i dovolatelka). Odvolací soud shora uvedené principy nerespektoval, což činí napadené
rozhodnutí nesprávným. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že skutečnost, že žalobu podala jako insolvenční
správce dlužníka osoba, která tuto funkci již nevykonávala (byla této funkce
zproštěna nebo z ní byla odvolána), nepředstavuje neodstranitelný nedostatek
podmínky řízení spočívající v nedostatku způsobilosti být ke dni zahájení
řízení účastníkem řízení. Dále Nejvyšší soud uvádí, že insolvenční správce dlužníka je správcem cizího
majetku, konkrétně majetku dlužníka nebo majetku ve vlastnictví jiných osob, na
který se po dobu trvání účinků insolvenčního řízení pohlíží jako na dlužníkův
majetek (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2016, sen. zn. 29 ICdo 49/2014, uveřejněného pod číslem 16/2018 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek) a má povinnost postupovat při výkonu funkce s
odbornou péčí (§ 38 insolvenčního zákona). Podle důvodové správy k vládnímu návrhu pozdějšího zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, který projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České
republiky ve svém 6. volebním období (2010 – 2003) jako tisk č. 362 (dále jen
„důvodová zpráva“), [Zvláštní část, k § 1400 až 1404], se šestý díl osnovy (§
1400 až 1474) věnuje ustanovením o správě cizího majetku a svěřenských fondech,
s tím, že:
„Ustanovení o správě cizího majetku jsou subsidiárně použitelná pro všechny
případy, kdy někdo spravuje cizí majetek pro někoho jiného, vyjma případů
správy podle druhé části zákoníku, kde je speciálně upravena správa společného
jmění manželů a správa majetku nezletilých dětí v rámci práva rodinného.
Přirozeně, nejen zvláštní zákon, ale i smlouva mohou od této úpravy stanovit
odchylky, a odchylky mohou vyplynout i z povahy věci (§ 1400).“
Insolvenční zákon obsahuje řadu ustanovení týkajících se insolvenční správy
majetku; tam, kde o některých aspektech insolvenční správy majetku mlčí, však
je namístě si položit otázku, zda a v jakém rozsahu lze (nevylučuje-li to ani
povaha insolvenční správy majetku) na insolvenční správu majetku subsidiárně
aplikovat některá z ustanovení občanského zákoníku, týkající se správy cizího
majetku (§ 1400 až § 1447 o. z.). Z povahy insolvenční správy majetku je přitom
zřejmé, že jako nepoužitelná lze pro insolvenční řízení vyloučit ustanovení o
prosté správě cizího majetku (§ 1405 až § 1408 o. z.). Subsidiární použitelnost
ustanovení týkajících se plné správy cizího majetku (§ 1409 až § 1447 o. z.)
však takto paušálně nelze odmítnout. U každého z ustanovení občanského
zákoníku, týkajících se plné správy cizího majetku je třeba provést test jejich
subsidiární použitelnosti pro insolvenční řízení (pro insolvenční správu
majetku) poměřením s těmi ustanoveními insolvenčního zákona, která upravují
insolvenční správu majetku, jakož i (tam, kde insolvenční zákon předmětnou
materii neupravuje výslovně) posouzením, zda subsidiární použitelnost
příslušného ustanovení občanského zákoníku nevylučuje sama povaha insolvenční
správy majetku (což je postup, který předjímá i citovaná pasáž důvodové
zprávy). Ve výše ustaveném právním rámci pak Nejvyšší soud uzavírá, že ustanovení § 1443
o. z. (jak citováno výše) patří k těm ustanovením občanského zákoníku, jejichž
subsidiární použitelnost pro insolvenční řízení (pro insolvenční správu
majetku) nevylučuje žádné z ustanovení insolvenčního zákona týkajících se
insolvenční správy majetku ani povaha insolvenční správy majetku. V důvodové zprávě (Zvláštní část, k § 1438 až § 1447) se též uvádí, že:
„Ustanovení § 1443 navrhuje přijmout konvenční konstrukci, známou i z
analogických úprav jiných právních institutů, totiž že správce má povinnost
učinit i po skončení správy vše, co je fakticky nutné nebo právně nezbytné za
tím účelem, aby beneficient neutrpěl škodu.“
Na tomto místě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovolatelka specifikuje důvody, pro
které žalobu podal T. P., nikoli Z. O. Vysvětluje, že v době podání žaloby
nebylo pravomocné usnesení insolvenčního soudu o odvolání T. P. z funkce
insolvenčního správce a ustanovení Z. O. insolvenční správkyní, přičemž „nebylo
možné vyčkat nabytí právní moci tohoto usnesení, neboť existovalo nebezpečí, že
se nároky žalobce vůči žalovanému promlčí“. Tytéž skutečnosti dovolatelka uplatnila již v odvolání (ze dne 26. dubna 2017)
proti rozhodnutí okresního soudu. Nelze pominout ani časový sled událostí. Jakkoli od zániku funkce T. P. (25. ledna 2017) do podání žaloby (23. února 2017) uplynul téměř měsíc, nemělo by
být přehlédnuto, že T. P. zmocnil advokátku P. S. (sídlící v Hamburku, zjevně
znalou německých poměrů) k zastupování již 6. února 2017. Případný závěr, že T. P. jednal v mezích § 1443 o. z., by se měl promítnout
také v tom, že P. S.
mohla následně jednat bez dalšího v řízení za Z. O.,
ačkoliv jí plnou moc udělil jen T. P. Lze tedy shrnout, že řešení právní otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá,
není ani potud úplné (a tedy správné) a dovolání je důvodné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (i pro okresní soud) závazný
(§ 243g odst. 1 věta první část za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 4. 2018
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu