U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Marka Doležala v právní věci
navrhovatelů a) Ing. P. D. a b) Ing. L. M., společně zastoupených JUDr. Jiřím
Žákem, advokátem, se sídlem v Šumperku, Masarykovo nám. 3125/11, PSČ 787 01, za
účasti 1) Ing. B. N., 2) Ing. P. H., společně zastoupených JUDr. Jaroslavem
Němečkem, advokátem, se sídlem v Šumperku, Blahoslavova 1165/4, PSČ 787 01, a
3) Pars HOLDING s. r. o., se sídlem v Zábřehu, Nemilská 2212/30, PSČ 789 01,
identifikační číslo osoby 25840053, o zaplacení 1.953.578,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp.
zn. 30 Cm 81/2008, o dovolání Ing. B. N. a Ing. P. H. proti usnesení Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 6. prosince 2012, č. j. 8 Cmo 341/2009-405, takto:
I. Dovolání se v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku
usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. prosince 2012, č. j. 8 Cmo
341/2009-405, jíž byly zrušeny výroky VII. a VIII. usnesení Krajského soudu v
Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 17. června 2009, č. j. 30 Cm 81/2008-285, o
nákladech řízení, v části týkající se navrhovatelů a) a b) a Ing. B. N. a Ing.
P. H. a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno, a v rozsahu, v němž směřuje
proti druhému a třetímu výroku téhož usnesení o nákladech řízení před soudem
prvního stupně a odvolacího řízení, odmítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
III. Ing. B. N. a Ing. P. H. jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně
každému z navrhovatelů na náhradu nákladů dovolacího řízení 5.960,46 Kč, do tří
dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupce.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 17. června 2009,
č. j. 30 Cm 81/2008-285 (dále jen „usnesení soudu prvního stupně“), zamítl
návrh navrhovatele a), aby mu Ing. B. N. a Ing. P. H. zaplatili společně a
nerozdílně částku 976.789,- Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku
rozhodnutí (výrok I.), zamítl návrh navrhovatele b), aby mu Ing. B. N. a Ing. P. H. zaplatili společně a nerozdílně částku 976.789,- Kč s úrokem z prodlení
specifikovaným ve výroku rozhodnutí (výrok II.), zamítl návrh navrhovatele a),
aby mu společnost Pars HOLDING s. r. o. zaplatila částku 976.789,- Kč s úrokem
z prodlení specifikovaným ve výroku rozhodnutí (výrok III.), zamítl návrh
navrhovatele b), aby mu společnost Pars HOLDING s. r. o. zaplatila částku
976.789,- Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku rozhodnutí (výrok
IV.), zamítl návrh, podle něhož plněním Ing. B. N. a Ing. P. H. zanikne v tomto
rozsahu plnění povinnosti Pars HOLDING s. r. o. (výrok V.), zamítl návrh, podle
něhož plněním Pars HOLDING s. r. o. zanikne v tomto rozsahu plnění povinnosti
Ing. B. N. a Ing. P. H. (výrok VI.), a rozhodl o nákladech řízení před soudem
prvního stupně (výrok VII. a VIII.). Usnesením ze dne 15. června 2010, č. j. 8 Cmo 341/2009-321 (dále jen „původní
rozhodnutí odvolacího soudu“), Vrchní soud v Olomouci k odvolání navrhovatelů
a) a b) změnil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. ohledně
částek 901.426,46 Kč tak, že zavázal Ing. B. N. a Ing. P. H., aby zaplatili
společně a nerozdílně každému z navrhovatelů částku 901.426,46 Kč s úrokem z
prodlení specifikovaným ve výroku rozhodnutí (výrok první), potvrdil ve
zbývající části výroků I. a II. a též ve výrocích III. až VI. usnesení soudu
prvního stupně (výrok druhý a třetí) a rozhodl o nákladech řízení před soudy
obou stupňů (výrok čtvrtý až sedmý). Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. července 2012, sp. zn. 29 Cdo 137/2011 (jež
je veřejnosti přístupné – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu
přijatá po 1. lednu 2001 – na jeho webových stránkách), zrušil usnesení
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. června 2010, č. j. 8 Cmo 341/2009-321, v
měnícím výroku ve věci samé, jakož i v závislých výrocích o nákladech řízení ve
vztahu mezi navrhovateli a) a b) a Ing. B. N. a Ing. P. H. a věc v tomto
rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Usnesením ze dne 6. prosince 2012, č. j. 8 Cmo 341/2009-405 (dále jen „napadené
rozhodnutí“ či „usnesení odvolacího soudu“), Vrchní soud v Olomouci – vzhledem
ke zpětvzetí návrhu oběma navrhovateli doručenému tomuto soudu dne 29. října
2012 – usnesení soudu prvního stupně „ve zbývající napadené části“ výroků I. a
II. ohledně zaplacení částek 901.426,46 Kč s příslušenstvím ve výroku
specifikovaným a ve výrocích VII. a VIII. v částech týkajících se navrhovatelů
a) a b) a Ing. B. N. a Ing. P. H. zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil
(první výrok). Dále Ing. B. N. a Ing. P. H.
zavázal zaplatit společně a
nerozdílně každému z navrhovatelů na náhradu nákladů řízení 105.986,- Kč (druhý
výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení (třetí výrok). Odvolací soud vyšel z toho, že Ing. N. a Ing. H. požadovanou částku (včetně
náhrady nákladů řízení) navrhovatelům uhradili po nabytí právní moci a
vykonatelnosti původního rozhodnutí odvolacího soudu, před jeho zrušením
Nejvyšším soudem (stalo se tak 2. srpna 2010). O zrušení zbývající části
rozhodnutí soudu prvního stupně a o zastavení řízení v tomto rozsahu pak
rozhodl i přes nesouhlas Ing. N. a Ing. H., kteří tvrdili existenci vážných
důvodů ve smyslu § 222a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“), pro něž měl dle jejich názoru odvolací soud rozhodnout o
neúčinnosti zpětvzetí návrhu. K námitkám Ing. N. a Ing. H. odvolací soud – poukazuje na usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 16. září 1999, sp. zn. 25 Cdo 1792/99, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura číslo 5, ročníku 2000, pod číslem 54 – uvedl, že zastavení
řízení na základě zpětvzetí žaloby ve fázi řízení po vydání rozhodnutí soudu
prvního stupně je sice vázáno na souhlas druhého účastníka, avšak zároveň se
vyžaduje, aby případný nesouhlas, má-li se stát příčinou nepřipuštění zpětvzetí
žaloby soudem, byl podložen vážnými důvody. Zákon blíže nestanoví, co lze za
vážné důvody na straně druhého účastníka považovat. S přihlédnutím k okolnostem
konkrétního případu a k povaze uplatňovaného nároku je proto třeba vždy zvážit,
zda nesouhlas se zpětvzetím žaloby je založen na právním či jiném (např. morálním, procesně ekonomickém apod.) zájmu žalované strany, odůvodňujícím
požadavek, aby o žalobě bylo meritorně rozhodnuto i přes nedostatek vůle
žalobce (osoby oprávněné jinak disponovat návrhem na zahájení řízení) a
pokračovat ve sporu. Smyslem občanského soudního řízení (§ 1 a 2 o. s. ř.) je podle odvolacího soudu
především ochrana práv a právem chráněných zájmů účastníků zajišťovaná
autoritativními rozhodnutími soudu. Pokud se v řízení, v němž se rozhoduje o
uložení povinnosti k požadovanému plnění, zjistí, že toto plnění bylo již
poskytnuto, odpadá samotná podstata sporu a rozhodování soudu nemůže vést k
předpokládanému účelu; za této situace musí soud žalobu (pokud ji žalobce
nevezme zpět) zamítnout bez ohledu na to, nakolik je nebo alespoň byl uplatněný
nárok odůvodněn. Vezme-li tedy žalobce svou žalobu zpět proto, že uplatňovaná
pohledávka zanikla splněním ze strany dlužníka, ztrácí spor z pohledu obou
účastnických stran i z pohledu § 1 a 2 o. s. ř. své opodstatnění a veškeré
důvody, které žalovaný uvede ke zdůvodnění svého nesouhlasu se zpětvzetím
žaloby, nemohou být považovány za vážné ve smyslu § 222a odst. 2 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že Ing. N. a Ing. H. zaplatili navrhovatelům požadovanou
částku, nemají vážné důvody pro vyslovení nesouhlasu se zpětvzetím návrhu na
zahájení řízení, uzavřel odvolací soud. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podali Ing. B. N. a Ing. P. H. dovolání, odkazujíce co do přípustnosti na § 239 odst. 1 písm. a) o. s.
ř.,
ohlašujíce uplatnění dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a
navrhujíce, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolatelé namítají, že žalovanou částku navrhovatelům neuhradili jako
dobrovolné plnění, nýbrž jako plnění vynucené původním pravomocným rozhodnutím
odvolacího soudu, jež bylo k jejich dovolání zrušeno Nejvyšším soudem, tedy na
základě pravomocného a vykonatelného titulu (právního důvodu), který následně
odpadl. Plněno bylo za účelem vyhnutí se exekuci a vzniku s ní souvisejících
dalších nákladů, dovolatelé však nadále popírají existenci hmotněprávního
nároku navrhovatelů, což podporuje i skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém
zrušujícím rozhodnutí zpochybnil, zda dovolatelé coby fyzické osoby vůbec mohli
platně převzít závazek, o nějž navrhovatelé opírají svůj nárok. Podle dovolatelů se navrhovatelé zpětvzetím návrhu snaží docílit toho, aby se
dovolatelé vůči nim museli domáhat vrácení nedobrovolně poskytnutého plnění
nově podanou žalobou o vydání bezdůvodného obohacení, což s sebou nese přenos
břemene tvrzení a břemene důkazního na dovolatele, vznik dalších nákladů na
jejich straně, „rozsáhlou délku nového řízení a zatížení nového soudního
senátu, který věc bude nově projednávat, přičemž ale bude opakovat vše, co již
bylo před soudy tvrzeno a prokázáno.“ S postupem času mohou dle názoru
dovolatelů nastat také problémy s vymáháním plnění přiznaného na základě
rozhodnutí v řízení o vydání bezdůvodného obohacení. Dovolatelé trvají na tom, že mají právní, morální a procesně ekonomický zájem
na tom, aby o návrhu bylo meritorně rozhodnuto i přes nedostatek vůle
navrhovatelů ve sporu pokračovat. Napadené rozhodnutí podle dovolatelů popírá
podstatu soudního řízení zakotvenou v § 1 až 3 o. s. ř.; zaštiťuje-li se
odvolací soud povinností chránit práva a právem chráněné zájmy účastníků řízení
prostřednictvím autoritativních rozhodnutí soudu, tato rozhodnutí musí být
zákonná. Dovolatelé však navrhovatelům plnili na základě rozhodnutí
nezákonného, jak vyplývá ze zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu. Na podporu svých argumentů dovolatelé závěrem citují usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 20. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 371/2003, nález Ústavního soudu ze dne
16. ledna 2003, sp. zn. III. ÚS 210/02, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu, svazku 29, ročníku 2003, pod pořadovým číslem 8, nález
Ústavního soudu ze dne 10. dubna 2012, sp. zn. I. ÚS 3065/11, uveřejněný ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 65, ročníku 2012, pod
pořadovým číslem 76, a usnesení Ústavního soudu ze dne 31. května 2012, sp. zn. III. ÚS 1535/12, jež je veřejnosti přístupné spolu s ostatními rozhodnutími
Ústavního soudu na jeho webových stránkách). Navrhovatelé ve vyjádření k dovolání vyvracejí jednotlivé dovolací námitky a
navrhují dovolání zamítnout. V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti té části prvního výroku usnesení
odvolacího soudu, jíž byly zrušeny výroky VII. a VIII. usnesení soudu prvního
stupně, o nákladech řízení v části týkající se navrhovatelů a) a b) a Ing. B. N. a Ing. P. H.
a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno, a v rozsahu, v němž
směřuje proti druhému a třetímu výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech
řízení před soudem prvního stupně a odvolacího řízení, je dovolání objektivně
nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29
Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek); Nejvyšší soud je proto v tomto rozsahu odmítl podle § 243b odst. 5
a § 218 písm. c) o. s. ř. Ve zbývajícím rozsahu je dovolání v této věci – bez dalšího – přípustné podle §
239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Podmínku formulovanou návěštím označeného
ustanovení (aby napadené rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní význam), má
Nejvyšší soud za obsoletní z příčin popsaných v díle Drápal, L., Bureš, J. a
kol.: Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1903-1904. Dovolání není důvodné. Podle § 222a o. s. ř. vezme-li žalobce (navrhovatel) za odvolacího řízení zpět
návrh na zahájení řízení, odvolací soud zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí
návrhu, zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví; to neplatí,
bylo-li odvolání podáno opožděně nebo někým, kdo k odvolání nebyl oprávněn,
anebo proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné (odstavec 1). Jestliže
ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, odvolací
soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné; v takovém případě po právní
moci usnesení pokračuje v odvolacím řízení (odstavec 2). Nejvyšší soud úvodem předesílá, že otázkou důsledků plnění vynuceného soudním
rozhodnutím ukládajícím povinnost plnit, které bylo posléze zrušeno, se zabýval
velký senát Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále též
jen „velký senát“) v rozsudku ze dne 23. dubna 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011
(dále též jen „rozsudek velkého senátu“). S ohledem na sjednocující funkci,
která je § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní
správě soudů, rozhodnutím velkého senátu přisuzována, rozhodl tříčlenný senát
Nejvyššího soudu v projednávané věci v intencích závěrů rozsudku velkého senátu. Z rozsudku velkého senátu vyplývá, že pokud žalovaný (účastník řízení) – ať již
dobrovolně nebo ve vykonávacím řízení – splní na základě pravomocného rozsudku
(usnesení) uloženou povinnost, pak v případě, že tato povinnost podle hmotného
práva skutečně existovala, zaniká splněním. Jestliže neexistovala (k rozporu
rozhodnutí se skutečným hmotněprávním stavem může dojít např. pro neunesení
důkazního břemene, při rozsudcích pro uznání a zmeškání apod.), získává žalobce
(navrhovatel) na úkor žalovaného (účastníka) bezdůvodné obohacení, jež dle
názoru velkého senátu vzniká okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě
bylo plněno, pravomocně zrušeno. Tímto okamžikem též začíná běh promlčecí doby
k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Na hmotněprávních vztazích mezi účastníky dle rozsudku velkého senátu nic
nemění ani to, že žalobce poté, co pravomocné rozhodnutí bylo zrušeno, vezme
žalobu zpět, ani to, že v řízení pokračuje.
Zároveň však velký senát uzavřel,
že žalobce poté, co mu žalovaný (na základě zrušeného rozhodnutí) poskytl
plnění, musí být v řízení o zaplacení této (již zaplacené) částky neúspěšný. Rozsudek velkého senátu tak vyznívá ve prospěch závěru, podávajícího se již z
usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1792/99, podle něhož pokud bylo v
řízení, v němž se rozhoduje o uložení povinnosti k požadovanému plnění, toto
plnění již poskytnuto, odpadá samotná podstata sporu a soud proto musí žalobu
(pokud ji žalobce nevezme zpět) zamítnout bez ohledu na to, nakolik je nebo
alespoň byl uplatněný nárok odůvodněn. Vezme-li tedy žalobce za této situace
svou žalobu zpět, veškeré důvody, které žalovaný uvede ke zdůvodnění svého
nesouhlasu se zpětvzetím žaloby, nemohou být považovány za vážné ve smyslu §
222a odst. 2 o. s. ř. V poměrech projednávané věci to znamená, že uzavřel-li odvolací soud (přebíraje
výše uvedené závěry rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1792/99), že dovolatelé zaplatili
navrhovatelům požadovanou částku, pročež nemají vážné důvody pro vyslovení
nesouhlasu se zpětvzetím návrhu na zahájení řízení, jeho rozhodnutí je v
souladu se závěry velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu, obsaženými v rozsudku ze dne 23. dubna 2014, sp. zn. 31 Cdo
3309/2011. Jelikož se dovolatelům prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho
obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit
nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci
u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.),
dovolání proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu podle § 243b odst. 2
části věty před středníkem o. s. ř. v odpovídajícím rozsahu zamítl. Výrok o nákladech řízení se opírá o § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání Ing. B. N. a Ing. P. H. bylo zčásti
odmítnuto a zčásti zamítnuto a navrhovatelům vzniklo právo na náhradu účelně
vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny zástupce navrhovatelů za jeden úkon právní služby –
vyjádření k dovolání dle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif) ve znění účinném do 31. prosince 2013 - jejíž výše podle § 6
odst. 1, § 7 bodu 6 a § 8 odst. 1 advokátního tarifu činí (za každého ze
zastoupených) 11.940,- Kč. Dovolání proti rozhodnutí, jímž odvolací soud zrušil nepravomocné rozhodnutí
soudu prvního stupně a řízení zastavil z důvodu zpětvzetí návrhu navrhovateli,
je dovoláním proti rozhodnutí, které není rozhodnutím „ve věci samé“ [viz § 239
odst. 1 písm. a) o. s. ř.]; za úkon právní služby spočívající ve vyjádření k
takovému dovolání náleží mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny [§ 11 odst. 1 písm. k), odst. 2 písm. c) a odst. 3 advokátního tarifu], tj. v projednávané
věci 5.970,- Kč. Podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu se odměna dále snižuje o 20 %, tj. na
částku 4.776,- Kč. Spolu s (jedinou) náhradou paušálních výdajů podle § 13
odst. 3 vyhlášky ve výši 300,- Kč a s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty (§
137 odst. 3 o. s.
ř.) ve výši 1.034,46 Kč tak dovolací soud přiznal každému z
navrhovatelů k tíži společně a nerozdílně zavázaných dovolatelů celkem 5.960,46
Kč. K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního
tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31
Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění
domáhat jeho výkonu.