USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Helenou Myškovou v právní věci žalobce P. A., zastoupeného JUDr. Pavlem Vespalcem, advokátem, se sídlem v Plzni, Na Jíkalce 1097/13, PSČ 301 00, proti žalovanému Kasia vera s. r. o., se sídlem v Říčanech, Nádražní 1202/5, PSČ 251 01, identifikační číslo osoby 25756729, zastoupenému Mgr. Jakubem Oniskem, advokátem, se sídlem v Praze, Anny Letenské 34/7, PSČ 120 00, o zaplacení částky 10 548 446 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 44 Cm 136/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. září 2023, č. j. 5 Cmo 51/2023-470, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 59 096,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
1. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 13. ledna 2020, č. j. 44 Cm 136/2018-161, zamítl žalobu ze dne 21. července 2016, jíž se žalobce (P. A.) domáhal vůči žalovanému (Kasia vera s. r. o.) zaplacení částky 10 548 446 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
2. Krajský soud – cituje ustanovení § 147 odst. 1, 2, 4 a 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) - dospěl k závěru, že s ohledem na zamítnutí insolvenčního návrhu podaného žalovaným vůči žalobci by byla dána odpovědnost žalovaného za neúspěšně podaný insolvenční návrh ve smyslu § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona. Bylo tedy na žalobci, aby dostatečným způsobem tvrdil a prokazoval předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu, tj. vznik škody včetně její výše a souvislost mezi vznikem škody a podáním insolvenčního návrhu. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce ani po opakovaném poučení podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), svá tvrzení ve stanovené lhůtě nedoplnil. Dodal, že skutková tvrzení žalobce nelze nahrazovat důkazními prostředky.
3. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
4. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci vznikly zákonné předpoklady pro uplatnění nároku na náhradu škody nebo jiné újmy za podmínek § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona. Proto bylo na žalobci, aby tvrdil, jaká škoda nebo újma a v jaké výši mu vznikla v souvislosti s insolvenčním návrhem, který insolvenční soud zamítl. Žalobce však skutková tvrzení řádným způsobem nevymezil.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Přípustnost dovolání dovolatel vymezuje tak, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, „kdy se soudy obou stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“.
7. Dovolatel namítá, že jeho skutková tvrzení spolu s doloženými listinami svědčí o prokázané existenci a tedy oprávněnosti jeho nároku. Za procesní pochybení označuje rozdělení nároků na náhradu majetkové a nemajetkové újmy. Dále dovolatel soudům vytýká, že nevyhověly jeho návrhu na ustanovení znalce z oboru účetnictví a ekonomie.
8. Žalovaný se ve vyjádření ztotožňuje se závěry obou soudů, které (dle jeho mínění) postupovaly v souladu se zákonem, přičemž dovolatel nese procesní odpovědnost za nesplnění procesních povinností. Navrhuje dovolání odmítnout, když dovolatel neidentifikoval otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, případně dovolání zamítnout.
9. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
10. Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. se podává, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
11. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“), jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.
12. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu § 237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti němuž podanou ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 23. září 2014, sp. zn. IV. ÚS 4017/13).
13. Výše citované ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání vymezeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Toto vymezení z něj musí být seznatelné, může však být vyjádřeno v kterékoli jeho části, a to případně i na více místech (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. listopadu 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15-2, uveřejněný pod č. 198/2015 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález Ústavního soudu ze dne 15. března 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, uveřejněný pod č. 45/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Rovněž není nezbytné, aby v dovolání byla ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu specifikována uvedením spisové značky konkrétního rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, uveřejněný pod č. 234/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
14. Ve světle uvedených závěrů Nejvyšší soud podrobně zkoumal obsah podaného dovolání. V jeho úvodu dovolatel uvádí, v čem spatřuje nesprávné
právní posouzení odvolacím soudem (v závěru, že nedoplnil a neupřesnil svá skutková tvrzení, [ačkoli podle názoru dovolatele doplnil veškeré listiny k žalobním tvrzením]). K přípustnosti dovolání uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, kdy se soudy obou stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Podstatnou část dovolání představuje shrnutí průběhu řízení o žalobou uplatněném nároku.
15. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. též důvody R 4/2014). Z dovolání však není patrno, o kterou (konkrétní) právní otázku jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje. Takový údaj se z dovolání nepodává. Nejvyššímu soudu není existence takové judikatury (od níž se měl odvolací soud odchýlit) bez dalšího známa.
16. Též judikatura Ústavního soudu ústí v závěr, podle kterého „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12.
února 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 pak Ústavní soud dodal, že: „neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. I v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11.
února 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18-2, uveřejněný pod č. 23/2020 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
17. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a § 243f odst. 2 o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
18. Nad rámec uvedeného pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání směřující proti výrokům o nákladech řízení je objektivně nepřípustné ve smyslu § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
19. Brojí-li dovolatel proti hodnocení důkazů provedeným soudy nižšího stupně, přehlíží, že hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Srov. opět R 4/2014.
20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci, vzhledem k zastoupení žalovaného advokátem, sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 12. ledna 2024), která podle § 7 bodu 7., § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí (z tarifní hodnoty ve výši 10 548 446 Kč) částku 48 540 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 10 256,40 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 59 096,40 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 4. 2024
JUDr. Helena Myšková předsedkyně senátu