29 Cdo 986/2013

29 Cdo 986/2013

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana

Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci

žalobkyně PhDr. R. V., zastoupené JUDr. Romanem Jelínkem, Ph.D., advokátem, se

sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Valentinská 56/11, PSČ 110 00, proti

žalovanému Českomoravské stavební spořitelně, a. s., se sídlem v Praze 10,

Vinohradská 3218/169, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 49241397, o

zaplacení částky 1 034 611 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro

Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 253/2009, o dovolání žalobkyně a žalovaného proti

rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2012, č. j. 29 Co

282/2012-94, takto:

I. Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku Městského

soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2012, č. j. 29 Co 282/2012-94, se ohledně

zamítnutí žaloby o zaplacení částky 29 536 Kč s příslušenstvím odmítá.

II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2012, č. j. 29

Co 282/2012-94, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. března 2012,

č. j. 17 C 253/2009-77, se s výjimkou výroků, jimiž bylo rozhodnuto o žalobě o

zaplacení částky 29 536 Kč s příslušenstvím, zrušují a věc se v tomto rozsahu

vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 19. března 2012, č. j. 17 C

253/2009-77, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 26 577 Kč se

specifikovaným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 4. září 2009 do

zaplacení (bod I. výroku), zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně

domáhala zaplacení částky 1 008 034 Kč s příslušenstvím (bod II. výroku) a

rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku). Přitom šlo o v pořadí třetí rozhodnutí soudu prvního stupně, když první

rozsudek ze dne 16. listopadu 2009, č. j. 17 C 253/2009-24, jímž soud prvního

stupně žalobu zamítl, zrušil Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. listopadu

2010, č. j. 29 Co 217/2010-50, a v pořadí druhý rozsudek ze dne 14. března

2011, č. j. 17 C 253/2009-58, jímž soud prvního stupně opět žalobu zamítl,

zrušil Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. listopadu 2011, č. j. 29 Co

264/2011-71. Soud vyšel z toho, že:

1/ Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „konkursní soud“) usnesením ze

dne 21. prosince 2006, č. j. 12 K 231/2006-45, prohlásil konkurs na majetek

dlužnice PhDr. V. K. (dále jen „úpadkyně“). 2/ Žalovaný (věřitel č. 9) si přihlásil do konkursního řízení pohledávku za

úpadkyní ve výši 1 005 075 Kč, vzniklou na základě smlouvy o poskytnutí

meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření ve výši 1 000 000 Kč ze dne 14. srpna

2003 (dále též jen „pohledávka č. 9“). 3/ Při přezkumném jednání konaném dne 30. března 2007 popřely pohledávku

žalovaného žalobkyně (věřitelka č. 1) a Z. B. (věřitelka č. 7). 4/ Žalovaný podal ve stanovené lhůtě (dne 23. května 2007) u konkursního soudu

žalobu na určení existence popřené pohledávky ve výši 1 005 075 Kč. 5/ Dne 25. července 2007 uzavřeli žalovaný jako postupitel a žalobkyně jako

postupník smlouvu o postoupení shora uvedené pohledávky žalovaného přihlášené

do konkursního řízení za dohodnutou úplatu 1 034 611 Kč. Podáním ze dne 16. srpna 2007 podal žalovaný u konkursního soudu návrh, aby do konkursního řízení

na jeho místo vstoupila žalobkyně. Konkursní soud tomuto návrhu vyhověl

usnesením ze dne 5. září 2007, č. j. 12 K 231/2006-9. 6/ Podáním ze dne 7. srpna 2007 vzal žalovaný zpět svou žalobu o určení

pravosti pohledávky ze dne 23. května 2007 s tím, že pohledávka „byla uhrazena

postupníkem na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 25. července

2007“. Řízení bylo pravomocně zastaveno usnesením konkursního soudu ze dne 14. srpna 2007, č. j. 13 Cm 621/2007-23, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v

Praze ze dne 17. září 2007, č. j. 4 Cmo 310/2007-32. 7/ Konkursní soud usnesením ze dne 21. července 2009, č. j. 12 K 231/2006-259

(dále jen „první rozvrhové usnesení“), rozvrhl výtěžek zpeněžení konkursní

podstaty ve výši 1 625 505 Kč mezi konkursní věřitele tak, že pohledávky byly

(měly být) uspokojeny v rozsahu 37,9608 %, přičemž žalobkyně byla (měla být)

uspokojena částkou 1 547 216,50 Kč, z čehož „jako věřitelka č. 9 (zjištěná

pohledávka 1 075 000 Kč) byla uspokojena částkou 408 079 Kč“. Toto usnesení

zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. února 2010, č. j.

1 Ko

179/2009-277, s odůvodněním, že vzhledem ke zpětvzetí žaloby o určení pravosti

pohledávky neměla být pohledávka č. 9 uspokojena. 8/ Podle usnesení konkursního soudu ze dne 16. června 2010, č. j. 12 K

231/2006-283, které nabylo právní moci dne 20. července 2010 (dále jen „druhé

rozvrhové usnesení“), byli konkursní věřitelé zjištěných pohledávek uspokojeni

v rozsahu 50,68527 %, přičemž žalobkyně byla uspokojena takto: jako věřitelka

pohledávky č. 1 ve výši 872 000 Kč částkou 441 975,50 Kč a jako věřitelka

pohledávky č. 2 ve výši 2 126 187,20 Kč částkou 1 077 663,50 Kč. Jako věřitelka

pohledávky č. 9 uspokojena nebyla, neboť k této její pohledávce se v konkursním

řízení nepřihlíží (nebyla zjištěna). Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný svým postupem

(zpětvzetím žaloby o určení pravosti pohledávky před tím, než do tohoto řízení

mohla na jeho místo nastoupit žalobkyně) sice „žádný právní předpis neporušil“,

ale tím, že jím znemožnil vydání rozhodnutí o pravosti pohledávky a následně

pak její (byť částečné) uspokojení v konkursním řízení, porušil svoji prevenční

povinnost ve smyslu ustanovení § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku

(dále jen „obč. zák.“). Porušení této prevenční povinnosti je třeba považovat

za předpoklad obecné odpovědnosti za škodu, tj. protiprávní úkon. Mezi jednáním

žalovaného a škodou způsobenou žalobkyni tím, že pohledávka č. 9 nebyla

zahrnuta do rozvrhového usnesení a (částečně) uspokojena, je příčinná

souvislost. K výši škody soud prvního stupně uvedl, že nemůže žalobkyni přiznat více, než

kolik by jí bylo přiznáno v konkursním řízení. Vyšel přitom z toho, že za

předpokladu, že by žalobkyně mohla uplatnit svou pohledávku ve výši 1 005 075

Kč, by jí byla (podle prvního rozvrhového usnesení) přiznána částka celkem 1

547 216,50 Kč, sestávající z částky 331 018,50 Kč (plnění na pohledávku č. 1 ve

výši 872 000 Kč), z částky 807 119 Kč (plnění na pohledávku č. 2 ve výši 2 126

187,20 Kč) a z částky 408 079 Kč (plnění na pohledávku č. 9 ve výši 1 005 075

Kč). Na základě druhého rozvrhového usnesení jí však bylo vyplaceno 1 519 639

Kč (na pohledávku č. 1 částka 441 975,50 Kč a na pohledávku č. 2 částka 1 077

663,50 Kč). Rozdíl tedy činí 26 577 Kč a tato částka je škodou, která žalobkyni

vznikla v důsledku zpětvzetí žaloby žalovaným tím, že v konkursu nebylo

přihlédnuto k pohledávce ve výši 1 005 075 Kč. K tomu soud prvního stupně doplnil, že v částce 29 536 Kč (rozdílu mezi

žalovanou částkou 1 034 611 Kč a částkou 1 005 075 Kč) je žaloba (též)

nedůvodná, neboť v konkursním řízení byla přihlášena pohledávka ve výši 1 005

075 Kč a částka 29 536 Kč je rozdílem mezi touto pohledávkou a dohodnutou

úplatou za postoupení pohledávky žalobkyni. Uvedená částka proto nemůže být

posouzena jako škoda již z toho důvodu, že její úhrada nemá žádnou souvislost s

probíhajícím konkursním řízením. K odvolání žalobkyně odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem změnil

rozsudek soudu prvního stupně v bodě II. výroku tak, že uložil žalovanému

zaplatit žalobkyni částku 381 502 Kč se specifikovanými úroky z prodlení z této

částky za dobu od 4.

září 2009 do zaplacení a ve zbytku zamítavý rozsudek soudu

prvního stupně co do částky 626 532 Kč s příslušenstvím potvrdil (první výrok). Dále odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu III. výroku a

rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok). Bod I. výroku

rozsudku soudu prvního stupně zůstal odvoláním nedotčen. Odvolací soud částečně přisvědčil námitkám žalobkyně, podle nichž soud prvního

stupně postupoval nesprávně při určení výše náhrady škody, když vycházel ze

součtu částek, které byly žalobkyni přiznány rozvrhovým usnesením na uspokojení

všech jejích pohledávek vůči úpadkyni. Podle odvolacího soudu však škodu představuje částka, kterou by žalobkyně

získala na uspokojení pohledávky č. 9, kdyby bylo možno tuto pohledávku

zahrnout do rozvrhu, jak to učinil konkursní soud v prvním rozvrhovém usnesení. V něm konkursní soud přiznal žalobkyni z titulu pohledávky č. 9 částku 408 079

Kč. Odvolací soud proto změnil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně

tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobkyni (kromě částky 26 577 Kč s

příslušenstvím) dalších 381 502 Kč s příslušenstvím (celkem tedy 408 079 Kč s

příslušenstvím). Proti měnící části rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž

tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení

věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v

podstatné části oporu v provedeném dokazování (tj. ohlašuje dovolací důvody

podle § 241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší

soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný především tvrdí, že z porovnání obou rozvrhových usnesení vyplývá, že

kdyby byla pohledávka č. 9 v konkursním řízení uspokojena, výše škody, která

žalobkyni vznikla, by mohla činit maximálně 26 577,50 Kč, a to s ohledem na

postavení žalobkyně v konkursu (jako majoritního věřitele) a na objem

prostředků (výtěžek konkursu), který byl rozvrhem rozdělován mezi jednotlivé

věřitele. Je to dáno především výší pohledávek žalobkyně (pohledávek č. 1 a 2),

které jsou podstatně vyšší než drobné pohledávky věřitelů č. 3 až 8 a 10, a

tím, že částka určená k rozvrhu mezi všechny věřitele se neuspokojením

pohledávky č. 9 nezměnila, změnilo se pouze „procento“ uspokojení (z 37,9608 %

na 50,68527 %). Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla v konkursu přihlášena i s

jinými pohledávkami a výše pohledávek ostatních věřitelů byla v poměru ke všem

pohledávkám žalobkyně zanedbatelná, výše jejího uspokojení byla tedy téměř

stejná jako kdyby byla uspokojena i její pohledávka č. 9 (liší se pouze o 26

577,50 Kč). Částka určená v prvním rozvrhovém usnesení k uspokojení pohledávky

č. 9 byla použita na větší uspokojení pohledávek ostatních věřitelů, a to

poměrně, tzn. že žalobkyně jako zcela dominantní věřitelka obdržela téměř celou

tuto částku, tj. 381 501,50 Kč (součet částek určených „navíc“ k uspokojení

pohledávek č. 1 a 2 v druhém rozvrhovém usnesení proti částkám určeným prvním

rozvrhovým usnesením). K tomu žalovaný dodává, že pohledávka č.

9, i kdyby byla

uspokojována, by stejně nebyla uspokojována odděleně. Žalobkyně se totiž dne

16. srpna 2007 vzdala zástavního práva, jímž byla tato pohledávka zajištěna. Dále žalovaný namítá, že příslušenství, úroky z prodlení, nebyly žalobkyní v

žalobě specifikovány „dostatečně, resp. srozumitelně a určitě, jak to požaduje

ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř.“. Žalobkyně totiž ani neuvedla, za jaké období

jí mají být úroky z prodlení přiznány, natož výši, kterou požaduje, a ani

způsob, jímž lze zjistit jejich výši. Žalovaný konečně s poukazem na ustanovení § 3 obč. zák. míní, že jednání

žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy. Požaduje totiž uspokojení pohledávky,

kterou předtím při přezkumném jednání sama bezdůvodně popřela. Přestože

„popřením tvrdila“, že pohledávka neexistuje, žádala žalovaného, jako původního

věřitele, o postoupení této (podle ní neexistující) pohledávky. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala dovolání

žalobkyně, majíc za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním

posouzení věci (tj. uplatňujíc dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a požadujíc, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v tomto

rozsahu, spolu s nákladovými výroky, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k

dalšímu řízení. Žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že přehlédl, že pohledávka č. 9 byla

přihlášena do konkursního řízení jako zajištěná zástavním právem k nemovitostem

na základě zástavní smlouvy ze dne 14. srpna 2003. Podle žalobkyně z odůvodnění

druhého rozvrhového usnesení vyplývá, že pohledávka č. 9 měla být uspokojena

částkou 807 119 Kč, ale v důsledku jednání žalovaného k uspokojení této

pohledávky nemohlo dojít, neboť byla popřena. Z tohoto důvodu byla podle

žalobkyně tato částka, určená k uspokojení pohledávky č. 9, rozdělena mezi

ostatní věřitele. Z uvedeného žalobkyně dovozuje, že nebýt škodního jednání žalovaného, připadla

by jí na uspokojení pohledávky č. 9 částka 807 119 Kč. Má rovněž za to, že

právní závěry odvolacího soudu jsou v rozporu s ustanovením § 28 odst. 1 a 4

zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále jen „ZKV“). Ve vyjádření k dovolání žalovaného žalobkyně dále uvedla, že žalovaný má pravdu

v tom, že neuspokojením pohledávky č. 9 se zvýšilo „procento“ uspokojení

ostatních pohledávek, včetně pohledávek žalobkyně číslo 1 a 2. Stejně tak se

ale zvýšilo „procento“ uspokojení připadající na ostatní pohledávky. Škoda

vzniklá žalobkyni se (podle jejího mínění) odvíjí od zmaření uspokojení

pohledávky číslo 9 a nikoliv jiných (dalších) pohledávek žalobkyně. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince

2012) se podává z bodu 7., čl. II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon

č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé

další zákony. Nejvyšší soud předesílá, že byť to soudy v odůvodnění svých rozhodnutí výslovně

neuvedly, zjevně vycházely z toho, že žalovaný skutečně měl za úpadkyní

pohledávku ve výši 1 005 075 Kč. Tuto skutečnost účastníci v podaných

dovoláních nezpochybňují. 1. K dovolání žalovaného.

Dovolání žalovaného proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je

přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a je i důvodné. Nejvyšší soud se - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval

nejprve tím, zda je dán dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2

písm. b/ o. s. ř., tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc

podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní

normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový

stav nesprávně aplikoval.

Těžiště dovolací argumentace žalovaného spočívá v kritice mechanismu výpočtu

škody odvolacím soudem. Žalovaný polemizuje se závěrem odvolacího soudu, podle

něhož představuje škodu způsobenou žalobkyni jednáním žalovaného částka, která

byla v prvním rozvrhovém usnesení určena k uspokojení pohledávky č. 9 (částka

408 079 Kč). Naopak považuje za správný právní názor soudu prvního stupně, že

škodu představuje rozdíl v celkové výši uspokojení žalobkyně v konkursu podle

prvního rozvrhového usnesení a podle druhého rozvrhového usnesení.

Již v rozsudku ze dne 30. dubna 2008, sp. zn. 29 Odo 657/2006, uveřejněném v

časopise Soudní judikatura číslo 11, ročníku 2008, pod číslem 168, Nejvyšší

soud vysvětlil, že podstata rozvrhu (ve smyslu rozvrhu konečného) spočívá v

tom, že celkový výtěžek zpeněžení konkursní podstaty se rozdělí mezi konkursní

věřitele podle pravidel stanovených v ustanovení § 32 ZKV. Děje se tak

usnesením, které zákon nazývá rozvrhovým usnesením. K tomu srov. i usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 5372/2007.

Při posuzování výše škody, vzniklé věřiteli jednáním škůdce, v jehož důsledku

věřitel nebude se svou pohledávkou v konkursu uspokojen, je tedy podstatné

rozvrhové usnesení, které co do určení částky k uspokojení konkursních věřitelů

vychází ze schválené konečné zprávy (§ 29 a § 30 odst. 1 ZKV). Obecně pak

platí, že škodu představuje částka, kterou by věřitel v konkursu obdržel, kdyby

se účastnil rozvrhového usnesení. Jde o částku, která by byla rozvrhem určena k

uspokojení pohledávky věřitele, nebýt škodního jednání.

V posuzované věci byla v konkursním řízení postupně vydána dvě rozvrhová

usnesení, přičemž první rozvrhové usnesení (nesprávně) zahrnovalo i spornou

pohledávku č. 9. Vzhledem k tomu, že částka určená k rozvrhu se do doby vydání

druhého rozvrhového usnesení nezměnila, mohly soudy vycházet z toho, že nebýt

škodního jednání žalovaného, připadlo by žalobkyni na pohledávku č. 9 v rozvrhu

plnění ve výši 408 079 Kč (určené prvním rozvrhovým usnesením).

Žalovaný však správně namítá, že částka určená prvním rozvrhovým usnesením na

(poměrné) uspokojení pohledávky č. 9 se v dané věci nerovná výši škody. Tak by

tomu bylo pouze v případě, kdyby pohledávka č. 9 byla jedinou pohledávkou, jíž

by se žalobkyně podílela na rozvrhu výtěžku zpeněžení konkursní podstaty

úpadkyně. Pouze tehdy by částka 408 079 Kč představovala škodu vzniklou

žalobkyni tím, že její pohledávka č. 9 ve výši 1 005 075 Kč nemohla být v

konkursu uspokojena.

Je tomu tak proto, že přímým důsledkem toho, že by při rozvrhu byla uspokojena

ještě další pohledávka, by bylo snížení míry uspokojení ostatních (zjištěných)

pohledávek konkursních věřitelů (oproti skutečně provedenému rozvrhu), včetně

dalších pohledávek samotné žalobkyně. Proto pouhé zjištění, kolik by na spornou

pohledávku (pohledávku č. 9) připadlo v rozvrhu, ještě nepostačí pro závěr o

výši vzniklé škody. Tu lze zjistit pouze porovnáním částky, kterou takový

věřitel v rozvrhu obdržel, s tím, co by obdržel v rozvrhu, do něhož by byla

zařazena i tato jeho další pohledávka.

Správnost této konstrukce lze doložit na příkladu. V dané věci byla při rozvrhu

k dispozici částka 1 625 504 Kč, přičemž žalobkyně se na rozvrhu podílela

několika pohledávkami. Lze si však představit situaci, že by žalobkyně ještě

před rozvrhem získala nejen pohledávku žalovaného, ale pohledávky všech

věřitelů (stala by se tak jedinou konkursní věřitelkou). Za takového stavu by

žalobkyně obdržela v rozvrhu (vždy) částku 1 625 504 Kč bez ohledu na to, zda

by do rozvrhu byla zařazena i její pohledávka č. 9. V takovém případě by

žalobkyni tím, že by v konkursu nebyla uspokojena pohledávka č. 9, nevznikla v

konkursním řízení vůbec žádná škoda. Její uspokojení v konkursu by totiž vždy

činilo 1 625 504 Kč.

Z uvedeného je zřejmé, že v situaci, kdy žalobkyně uplatňuje v konkursním

řízení více pohledávek, není výše škody způsobené tím, že se žalobkyně nemohla

na rozvrhu výtěžku zpeněžení konkursní podstaty podílet (též) pohledávkou č. 9,

rovna částce, která by byla v rozvrhu určena na poměrné uspokojení pohledávky

č. 9. Výši škody představuje rozdíl mezi částkou, která žalobkyni připadla

podle pravomocného rozvrhového usnesení (druhého rozvrhového usnesení) na

uspokojení všech jejích pohledávek (bez pohledávky č. 9, do rozvrhu

nezařazené), a částkou, která by žalobkyni připadla (na všechny její v konkursu

uplatněné pohledávky), kdyby do rozvrhu byla zařazena i pohledávka č. 9.

Mechanismus určení výše škody zvolený odvolacím soudem, který (na rozdíl od

soudu prvního stupně) nezohledňuje, že žalobkyně se na rozvrhu podílí jako

konkursní věřitelka i s dalšími zjištěnými pohledávkami vůči úpadkyni, je tedy

nesprávný.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu v žalovaným napadené části neobstálo již na

základě námitky nesprávného výpočtu výše škody, shledává Nejvyšší soud

nadbytečným zabývat se námitkami žalovaného o neurčitosti vymezení

příslušenství a rozporu postupu žalobkyně s dobrými mravy. Vypořádat se s

těmito námitkami bude úkolem soudu v v další fázi řízení.

Zbývá dodat, že ač žalovaný ohlašuje skutkový dovolací důvod, proti skutkovým

závěrům ve skutečnosti v dovolání nijak nebrojí.

2. K dovolání žalobkyně.

Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci

samé může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.,

když o případ podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde.

Dovolání žalobkyně není přípustné proti rozsudku odvolacího soudu v části, jíž

odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby co do požadavku na zaplacení částky 29

536 Kč. V tomto rozsahu jde podle soudů obou stupňů o částku, která převyšuje

žalovaným do konkursu přihlášenou pohledávku za úpadkyní. Přestože žalobkyně

uhradila žalovanému za postoupení jeho pohledávky za úpadkyní úplatu ve výši 1

034 611 Kč, mohla být v konkursu uspokojena jen co do (přihlášené) částky 1 005

075 Kč a částka 29 536 Kč nemá žádnou souvislost s probíhajícím konkursním

řízením. Správnost těchto závěrů, které samy o sobě postačují k zamítnutí

žaloby co do požadavku na zaplacení částky 29 536 Kč, dovolatelka nijak

nezpochybňuje.

Dovolání žalobkyně proto Nejvyšší soud v této části odmítl podle ustanovení §

243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř.

Nejvyšší soud nicméně shledává dovolání žalobkyně přípustným ve zbývajícím

rozsahu pro zodpovězení otázky, zda je pro způsob výpočtu (výše) škody

způsobené žalobkyni tím, že její pohledávka nebyla v konkursním řízení

uspokojena, podstatné, že šlo (mělo jít) o pohledávku s právem na oddělené

uspokojení. Jde o otázku v dovolacím řízení dosud nezodpovězenou.

Přestože žalobkyně v řízení tvrdila, že žalovaný přihlásil do konkursního

řízení svou pohledávku jako pohledávku s právem na oddělené uspokojení, což

žalobkyně namítala i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, odvolací

soud se s touto námitkou nijak nevypořádal. Žalobkyni lze přitom dát zapravdu,

že pohledávka s právem na oddělené uspokojení se neuspokojuje poměrně s

ostatními zjištěnými pohledávkami, ale že věřitel takové pohledávky má právo na

její (výlučné) uspokojení ze zpeněžení předmětu zástavy postupem dle ustanovení

§ 28 ZKV.

Pro zodpovězení otázky, zda odvolací soud při mechanismu výpočtu výše škody

nepochybil (též) tím, že nevzal v úvahu, že pohledávka č. 9 byla přihlášena

jako pohledávka s právem na oddělené uspokojení, je rozhodující to, zda

žalovanému (a po postoupení pohledávky žalobkyni) skutečně svědčilo právo na

uspokojení pohledávky č. 9 jako pohledávky s právem na oddělené uspokojení, zda

předmět zajištění byl pojat do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně a v

konkursu zpeněžen, jakož i prověření tvrzení žalovaného o tom, že žalobkyně se

dne 16. srpna 2007 vzdala zástavního práva.

Protože se odvolací soud těmito skutečnostmi nezabýval, je jeho právní

posouzení věci v dotčeném směru neúplné a proto i nesprávné, přičemž uvedené

platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že důvodné je i dovolání žalobkyně. Proto

postupoval podle ustanovení 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. a

rozsudek odvolacího soudu vyjma té části potvrzujícího výroku ohledně zamítnutí

žaloby co do částky 29 536 Kč, spolu se závislým výrokem o náhradě nákladů

řízení, zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí

odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší

soud ve stejném rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k

dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)

závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení,

včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věty druhé o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. června 2015

Mgr. Milan P o l á š e k

předseda

senátu