29 Cdo 993/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobkyně Ing. J. M., zastoupené JUDr. Denisou Řežábkovou, advokátkou, se
sídlem v Plzni – Východním Předměstí, U Zvonu 142/11, PSČ 301 00, proti
žalovaným 1) Ing. E. U., 2) L. U., 3) Mgr. D. U., 4) V. Ch. a 5) JUDr. J. K., o
zaplacení částky 520.000 Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn. 4
C 359/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
14. února 2011, č. j. 18 Co 631/2009-192, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Plzni k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek ze dne 12. října 2009, č. j. 4 C 359/2009-144, jímž Okresní
soud Plzeň – jih zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (Ing. J. M.) domáhala
zaplacení částky 260.000 Kč po první až čtvrtém žalovaných (jako dědicích
zemřelého Ing. J. U.a, správce konkursní podstaty úpadce Ing. M. M. – dále též
jen „úpadce“) a stejné částky po pátém žalovaném (JUDr. J. K., bývalému
zvláštnímu správci konkursní podstaty úpadce) z titulu náhrady škody, kterou jí
měli bývalý správce konkursní podstaty a zvláštní správce (stejným dílem)
způsobit tím, že při vymáhání pohledávky úpadce ze smluvní pokuty ve výši
1.000.000 Kč (tvořící podle žalobkyně součást společného jmění úpadce a
žalobkyně) za jeho dlužníkem DŘEVOKOV, výrobní družstvo (dále jen „družstvo“) v
řízení vedeném před Krajským soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 Cm
543/99 nepostupovali s odbornou péčí. Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku – ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že správce
konkursní podstaty ani zvláštní správce jednáním, které jim žalobkyně klade za
vinu (zpětvzetím odvolání podaného úpadcem proti rozsudku krajského soudu
vydaného v označeném řízení a následným nepodáním dovolání proti rozhodnutí
odvolacího soudu), žalobkyni tvrzenou škodu způsobit nemohli. Přitom zdůraznil, že zvláštní správce vzal v označeném řízení zpět odvolání
podané úpadcem proti rozsudku krajského soudu ze dne 26. června 2001, č. j. 12
Cm 543/99-62, kterým bylo vyhověno žalobě úpadce o zaplacení sporné pohledávky
jen co do částky 200.000 Kč a ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta, s
tím, že soud využil moderačního práva a požadovanou smluvní pokutu snížil na
uvedenou částku. Vrchní soud v Praze pak k odvolání družstva rozsudkem ze dne
22. října 2003, č. j. 4 Cmo 249/2002-108 (jednající na straně žalobce již se
správcem konkursní podstaty) změnil ve vyhovující části rozsudek krajského
soudu a žalobu i v tomto rozsahu zamítl, shledávaje uplatněný nárok na smluvní
pokutu zcela neopodstatněným. Přehlédnout v daných souvislostech nelze podle odvolacího soudu ani skutečnost,
že Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 17. prosince 2010, č. j. 42 Cm
83/2004-177, zamítl žalobu úpadce podanou proti stejným žalovaným o zaplacení
další částky 520.000 Kč (podanou původně společně se žalobou žalobkyně, kterou
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 5. února 2008, č. j. 42 Cm 83/2004-66,
vyloučil k samostatnému řízení), uzavíraje, že správce konkursní podstaty ani
zvláštní správce svou povinnost postupovat s odbornou péčí neporušili (a
nezpůsobili tedy ani úpadci tvrzenou škodu), když pohledávka z titulu smluvní
pokuty, kterou úpadce ve výše označeném řízení (před prohlášením konkursu na
jeho majetek) uplatňoval, nemohla vzniknout pro neplatnost ujednání o smluvní
pokutě a úpadce by tak nebyl (nemohl být) úspěšný ani v odvolacím řízení ani (v
případném) následném dovolacím řízení.
Odvolací soud konečně nepřisvědčil ani výhradám žalobkyně, podle kterých soud
prvního stupně nebyl věcně a místně příslušný k projednání a rozhodnutí dané
věci. Potud odkázal na usnesení soudu prvního stupně ze dne 12. října 2009, č. j. 4 C 359/2009-143, kterým bylo rozhodnuto o námitce místní nepříslušnosti
vznesené žalobkyní a dále na usnesení ze dne 13. března 2009, č. j. Ncp
8/2009-68, kterým Vrchní soud v Praze určil, že k projednání této věci jsou v
prvním stupni příslušné okresní soudy. Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci
samé, které mohlo být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší
soud jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Učinil tak proto, že dovolatelka mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení
žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto
důvodu je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené
rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti
skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže
tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení
důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130). Z hlediska posouzení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dále Nejvyšší soud předesílá, že je – v intencích
ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – vázán uplatněnými dovolacími
důvody, přičemž tato vázanost se projevuje nejen v tom, který z těchto důvodů
byl uplatněn, ale především v tom, jak byl tento dovolací důvod vylíčen, tj. v
jakých okolnostech spatřuje dovolatel jeho naplnění. V případě námitky
nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nejvyšší soud není oprávněn se zabývat všemi právními otázkami, na
jejichž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, nýbrž pouze těmi, které
dovolatel ve svém dovolání zpochybnil, a to i kdyby byl Nejvyšší soud
přesvědčen, že některá z právních otázek, kterou dovolatel neučinil předmětem
dovolání, byla odvolacím soudem posouzena nesprávně a výsledek jejího řešení má
zásadní vliv na správnost jeho rozhodnutí (k tomu srov. např. důvody nálezu
Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného
pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Vzhledem ke shora formulovaným závěrům není pochyb o tom, že z pohledu
dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení
rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně právně významné považovat nelze. Výhradou, že soudy nižších stupňů neprovedly žalobkyní navržené důkazy (aniž by
současně dovolatelka vymezila, v čem má zásadní právní význam takto tvrzené
vady řízení – v situaci, kdy soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na
závěru, podle kterého v jednání, které žalobkyně klade žalovaným za vinu, nelze
spatřovat porušení povinnosti správce konkursní podstaty jednat při výkonu své
funkce s odbornou péčí – spočívat), stejně jako argumentem, že soudy
nedostatečně zjistily skutkový stav věci, dovolatelka uplatňuje dovolací důvody
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., které u dovolání,
jež může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
nemá dovolatel k dispozici. Z výše uvedených důvodů není způsobilá založit přípustnost dovolání ani námitka
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu, jejímž prostřednictvím
dovolatelka rovněž vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Podmínku existence otázky zásadního právního významu přitom
tvrzená vada řízení nezahrnuje již proto, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí
je (i přes jeho určitou argumentační strohost) zjevné, na čem své skutkové a
právní závěry odvolací soud založil (srov. v této souvislosti rovněž důvody
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011,
uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K té části dovolací argumentace, jež je z obsahového hlediska kritikou
hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, pak Nejvyšší soud uvádí, že samotné
hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v
ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K
tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu
ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Z hlediska úvah o přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je
právně bezvýznamná rovněž argumentace dovolatelky týkající se nepřiměřené délky
soudního řízení v dané věci, jíž dovolatelka nevystihuje žádný způsobilý
dovolací důvod (srov. § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Ostatně představa, že k
nápravě vytýkaného stavu by mohlo dojít tím, že dovolací soud zruší napadené
rozhodnutí (příp. i rozhodnutí soudu prvního stupně) a vrátí věc k dalšímu
řízení odvolacímu soudu (soudu prvního stupně), je zjevně absurdní. Žádnou otázku zásadního právního významu neotevírá ani námitka dovolatelky,
podle níž k projednání a rozhodnutí dané věci byl v prvním stupni (správně)
věcně a místně příslušný Krajský soud v Plzni.
Je tomu tak již proto, že otázku, který soud věc projedná a rozhodne v prvním
stupni, konečným (pro všechny soudy i pro účastníky řízení závazným) způsobem
rozhodl (lhostejno, zda správně) Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. března 2009, č. j. Ncp 8/2009-68 (viz § 104a odst. 2 a 7 o. s. ř.). Srov. v
této souvislosti též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2000, sp. zn. 33 Cdo 2657/99, uveřejněný pod číslem 22/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněné pod
číslem 68/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 2296/2013, uveřejněné pod číslem
69/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Oproti mínění dovolatelky šlo
přitom o jediné rozhodnutí vrchního soudu, kterým byla v poměrech dané věci
otázka věcné příslušnosti řešena. Navíc závěr, podle kterého spor o náhradu škody způsobené třetí osobě správcem
konkursní podstaty porušením povinností při výkonu funkce správce konkursní
podstaty není sporem vyvolaným konkursem a občanský soudní řád pro něj věcnou
příslušnost krajských soudů v prvním stupni nezakládá (jinak řečeno, k
projednání a rozhodnutí takového sporu je věcně příslušný okresní soud), je v
rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ustálen (k tomu srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. srpna 2009, sp. zn. 29 Cdo 2816/2007, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2010, pod číslem 74). K určení místní příslušnosti soudu pak srovnej (pro poměry dané věci)
ustanovení § 11 odst. 1 a § 89 o. s. ř. Zásadně právně významným rozhodnutí odvolacího soudu nečiní ani výhrady
dovolatelky, podle kterých pohledávka, jejíhož zaplacení se úpadce domáhal v
řízení vedeném před Krajským soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 Cm
543/99, patřila do zaniklého a (v rozhodné době) dosud nevypořádaného
společného jmění žalobkyně a úpadce, pročež správce konkursní podstaty úpadce
ani zvláštní správce nemohli v označeném řízení (až do okamžiku, kdy bude
zaniklé společné jmění manželů pravomocně vypořádáno) „konat jakékoli právní
úkony“, tedy nemohli ani vzít zpět odvolání podané úpadcem proti rozsudku,
kterým bylo rozhodnuto o jím uplatněném nároku. Nejvyšší soud již v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 2816/2007 vysvětlil, že je-li
příslušný majetek sepisován do konkursní podstaty úpadce jako majetek
náležející do zaniklého (ať již před prohlášením konkursu nebo přímo
prohlášením konkursu), leč dosud nevypořádaného majetkového společenství
manželů (nyní společného jmění manželů a dříve bezpodílového spoluvlastnictví
manželů), pak až do vypořádání takového majetku správce konkursní podstaty
úpadce (jednoho z manželů) logicky nemůže být nadán jinými právy, než jsou ta,
jež v době prohlášení konkursu k tomuto majetku náležela úpadci.
V situaci, kdy v možnosti disponovat s řízením, jehož předmětem byla úpadcova
pohledávka za třetí osobou (družstvem), nebyl omezen (souhlasem žalobkyně) ani
samotný úpadce (k závěru, podle kterého k vymáhání pohledávky ze smlouvy,
kterou za trvání manželství uzavřel s třetí osobou pouze jeden z manželů, je
oprávněn pouze tento manžel, a to bez zřetele na to, zda tato pohledávka patří
do společného jmění manželů, přičemž druhý z manželů se nestává věřitelem
dlužníka ani v případě, že soud při vypořádání zaniklého společného jmění
pohledávku přikáže oběma manželům rovným dílem, srov. např. důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2009, sp. zn. 21 Cdo 5138/2007 nebo důvody
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 23 Cdo 218/2010,
uveřejněného pod číslem 63/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), pak
ovšem nelze úspěšně dovozovat, že tak nemohl učinit také správce konkursní
podstaty (zvláštní správce), který se stal účastníkem takového řízení místo
úpadce postupem podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb.,
o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“). Konečně na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani
z pohledu výhrad dovolatelky, podle nichž na porušení povinností správce
konkursní podstaty a zvláštního správce při výkonu jejich funkce lze usuzovat
již z toho, že ve věci vedené před Krajským soudem v Českých Budějovicích pod
sp. zn. 12 Cm 543/99 nepřezkoumali správnost rozhodnutí (Vrchního soudu v
Praze) o zastavení odvolacího řízení v důsledku zpětvzetí (úpadcem podaného)
odvolání. Vydání takového rozhodnutí přitom podle dovolatelky bránila okolnost,
že dané řízení bylo prohlášením konkursu na majetek úpadce podle ustanovení §
14 odst. 1 písm. c) ZKV přerušeno, přičemž bez řádného návrhu na jeho
pokračování (za který dovolatelka nemá samotné zpětvzetí odvolání učiněné
správcem konkursní podstaty, resp. zvláštním správcem) nebylo možné o zastavení
odvolacího řízení rozhodnout. Jakkoli Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že za návrh na pokračování
v přerušeném řízení lze bez dalšího považovat také podání, kterým účastník
(oprávněný navrhnout pokračování v řízení) disponuje s řízením nebo jeho
předmětem (tedy i podání, kterým účastník bere zpět podané odvolání), když o
takových dispozičních úkonech lze rozhodnout jen v řízení pokračujícím, nikoli
přerušeném (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2014,
sp. zn. 32 Cdo 2560/2012), v poměrech dané věci nemohou výhrady dovolatelky k
postupu správce konkursní podstaty (zvláštního správce) obstát již proto, že z
protokolu o jednání před odvolacím soudem ve výše označené věci (viz č. l. 16 –
18 spisu) se podává, že zvláštní správce v jeho průběhu návrh na pokračování v
přerušeném řízení (posuzováno podle obsahu) učinil (srov. zejména návrh
zvláštního správce, aby odvolací soud rozhodl o neúčinnosti zpětvzetí a poté
rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, příp. později přednesený návrh zvláštního správce, aby odvolací soud „při dnešním
jednání“ věc rozhodl).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a
§ 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovaným
podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., části první, článku II. zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. července 2015
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu