29 Cdo 993/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
navrhovatelky ZATO Černíkovice, spol. s r. o., se sídlem v Černíkovicích 154,
PSČ 517 04, identifikační číslo osoby 62026674, zastoupené JUDr. Šárkou
Veskovou, advokátkou, se sídlem v Hradci Králové, Brněnská 300/31, PSČ 500 06,
za účasti P. B., o zaplacení 296.700 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského
soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 37 Cm 32/2011, o dovolání navrhovatelky
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. května 2014, č. j. 14 Cmo
2/2013-114, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. května 2014, č. j. 14 Cmo
2/2013-114, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. září 2012, č. j. 37 Cm
32/2011-81, uložil P. B. (dále též jen „P. B.“) zaplatit navrhovatelce (ZATO
Černíkovice, spol. s r. o., dále též jen „společnost“) částku 296.700 Kč s
příslušenstvím tvořeným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 22. února
2011 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Vyšel přitom z toho, že:
1) P. B. Byl společníkem společnosti s podílem ve výši 40 % na základním
kapitálu společnosti.
2) Účast P. B. ve společnosti zanikla ke dni 31. prosince 2007 dohodou
společníků, uzavřenou dne 21. prosince 2012 v souladu s § 149a zákona č.
513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“).
3) Uvolněný podíl společnost převedla na oba zbývající společníky.
4) Podle článku XIII. společenské smlouvy se při „vypořádání se společníkem,
jehož účast ve společnosti zanikla, nebo s jinými osobami oprávněnými dle
obchodního zákoníku nebo této listiny, postupuje dle § 61 a § 150 obchodního
zákoníku“.
5) Společnost se v dohodě o ukončení účasti žalovaného zavázala zaplatit P. B.
na vypořádacím podílu 4.269.100 Kč.
6) Podle znaleckého posudku zpracovaného Českou znaleckou, a. s. činil ke dni
31. prosince 2007 vlastní kapitál společnosti 4.681.000 Kč a výše vypořádacího
podílu P. B. 1.872.400 Kč.
7) P. B. obdržel na vypořádací podíl od společnosti celkem 2.169.000 Kč.
Soud prvního stupně, vycházeje z toho, že ustanovení § 61 odst. 2 obch. zák.
umožňuje společníkům „pouze jednu odchylku ve způsobu určení výše vypořádacího
podílu, a to že vypořádací podíl se zjišťuje z čistého obchodního majetku
společnosti“, uzavřel, že dohoda mezi společností a P. B. o výši vypořádacího
podílu je neplatná pro rozpor se zákonem. Jelikož P. B. ani netvrdil, že by
výše vypořádacího podílu zjištěná z vlastního kapitálu byla ve zjevném nepoměru
ke skutečné hodnotě majetku společnosti, vyšel soud při stanovení výše
vypořádacího podílu z (znaleckým posudkem určeného) vlastního kapitálu a
dovodil, že vypořádací podíl P. B. činí 1.872.400 Kč. Zaplatila-li společnost
P.B. na vypořádacím podílu více, plnila (v tomto rozsahu) bez platného právního
důvodu a P. B. se tak na její úkor bezdůvodně obohatil.
Vrchní soud v Praze k odvolání P. B. ve výroku označeným rozsudkem změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že „žalobu“ zamítl (první výrok) a rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud – oproti soudu prvního stupně – považoval dohodu uzavřenou mezi
společností a P. B. o výši vypořádacího podílu za platnou, dovozuje, že
„obchodní zákoník nevylučuje, aby si účastníci dohody o ukončení účasti ve
společnosti dle § 149a obch. zák. ujednali vypořádací podíl v jiné výši, než
odpovídá výpočtu dle § 150 a § 61 obch. zák.“.
I v případě, pokračoval odvolací soud, že by dohoda o ukončení účasti byla
neplatná pro rozpor sjednané ceny se zákonem, mohla se společnost domáhat pouze
„vrácení kupní ceny oproti tomu, že se P. B. „stane znovu společníkem“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala společnost dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
(v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešených) otázek výkladu § 61 a § 150
obch. zák. (zda se lze při stanovení výše vypořádacího podílu odchýlit od
označených ustanovení) a důsledků neplatnosti ujednání o výši vypořádacího
podílu pro platnost dohody o ukončení účasti společníka ve společnosti.
Dovolatelka, poukazujíc na komentářovou literaturu, dovozuje, že ustanovení §
61 a § 150 obch. zák. umožňují pouze dva způsoby určení výše vypořádacího
podílu – z vlastního kapitálu nebo (určí-li tak společenská smlouva) z čistého
obchodního majetku. S názorem odvolacího soudu na možnost „stanovení v podstatě
libovolné výše vypořádacího podílu“ nesouhlasí.
Za správný pak dovolatelka nepovažuje ani názor odvolacího soudu, podle něhož
by případná neplatnost dohody o výši vypořádacího podílu vedla k neplatnosti
dohody o ukončení účasti společníka ve společnosti podle § 149a obch. zák. V
této souvislosti poukazuje na to, že účastníky dohody podle § 149a obch. zák.
jsou společníci, kdežto stranami ujednání o výši vypořádacího podílu byl
(bývalý) společník P. B. a společnost; případná neplatnost uvedeného ujednání
by proto nemohla mít vliv na platnost dohody podle § 149a obch. zák.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu
závisí na vyřešení (dovolatelkou předestřené) otázky výkladu § 61 odst. 2 obch. zák. [v judikatuře Nejvyššího soudu dosud (beze zbytku) neřešené], a otázky
(ne)platnosti dohody o ukončení účasti společníka podle § 149a obch. zák. pro
rozpor ujednání o výši vypořádacího podílu se zákonem (jíž odvolací soud
vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu). Dovolání je i důvodné. 1) K výkladu § 61 odst. 2 obch. zák. Podle § 61 odst. 2 obch. zák., ve znění účinném od 1. července 1996 do 31. prosince 2000, při zániku účasti společníka ve společnosti za trvání
společnosti vzniká společníkovi právo na vypořádání (vypořádací podíl). Výše
vypořádacího podílu se stanoví ke dni zániku účasti společníka ve společnosti
na základě mimořádné účetní závěrky a vyplácí se v penězích, neplyne-li ze
společenské smlouvy nebo stanov něco jiného. Výkladem tohoto ustanovení se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 21. března 2007, sp. zn. 29 Odo 513/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura
číslo 8, ročník 2007, pod číslem 118 (jenž je veřejnosti dále dostupný – stejně
jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na webových
stránkách tohoto soudu), v němž – mimo jiné – vysvětlil, že citované ustanovení
je dispozitivním a umožňuje společníkům, aby se od něj ve společenských
smlouvách či stanovách odchýlili. Ustanovení § 61 odst. 2 obch. zák. však bylo (s účinností od 1. ledna 2001)
změněno zákonem č. 370/2000 Sb. Po této novele znělo takto:
Při zániku účasti společníka ve společnosti za trvání společnosti jinak než
převodem podílu vzniká společníkovi právo na vypořádání (vypořádací podíl). Výše vypořádacího podílu se stanoví ke dni zániku účasti společníka ve
společnosti z vlastního kapitálu zjištěného z mezitímní, řádné nebo mimořádné
účetní závěrky sestavené ke dni zániku účasti společníka ve společnosti, pokud
společenská smlouva nestanoví, že se má zjistit z čistého obchodního majetku na
základě posudku znalce ustanoveného obdobně podle § 59 odst. 3. Vypořádací
podíl se vyplácí v penězích, neplyne-li ze společenské smlouvy nebo stanov něco
jiného. V tomto znění bylo citované ustanovení účinné i ke dni uzavření dohody o
ukončení účasti P. B. ve společnosti (21. prosinec 2007) a ke dni ukončení této
účasti (31. prosinec 2007). Podle důvodové zprávy k návrhu zákona, posléze schváleného a vyhlášeného pod
číslem 370/2000 Sb. (sněmovní tisk číslo 476/00, Poslanecká sněmovna Parlamentu
České republiky, 3. volební období 1998 – 2002; dále jen „důvodová zpráva“)
upravuje ustanovení § 61 odst. 2 obch. zák. odchylně od § 61 odst. 1 obch. zák. způsob ocenění podílu společníka pro případ ukončení jeho účasti, kdy „výše
vypořádacího podílu společníka na společnosti není primárně zjišťována z
hodnoty čistého majetku, ale z vlastního kapitálu společnosti a hodnota čistého
majetku se použije pouze v případě, že tak výslovně stanoví společenská
smlouva.
Společnostem se tak dává na výběr, zda v případě zjišťování výše
vypořádacího podílu budou sestavovat účetní závěrku ke zjištění výše obchodního
podílu, (zpravidla půjde o účetní závěrku mezitímní, pokud den zániku účasti
společníka na společnosti nepřipadne na den, k němuž se podle zákona povinně
sestavuje řádná nebo mimořádná účetní závěrka). Pokud tak bude určovat
společenská smlouva, bude muset dojít k ocenění veškerého majetku společnosti
na základě posudku znalce, kterého jmenuje soud a výše vypořádacího podílu se
zjistí z rozdílu reálného ocenění majetku po odečtení výše závazků.“. Jak z textu § 61 odst. 2 obch. zák., tak i z úmyslu zákonodárce vyjádřeného v
důvodové zprávě zcela zřetelně plyne, že společnostem s ručením omezeným, resp. jejich společníkům, se (s účinností od 1. ledna 2001) umožňuje upravit (ve
společenských smlouvách) základ pro výpočet vypořádacího podílu dvěma způsoby –
vypořádací podíl se určí buď z vlastního kapitálu, anebo z čistého obchodního
majetku. Jinou možnost společníci nemají. Ke stejnému závěru, z něhož vychází i dosavadní judikatura Nejvyššího soudu k
výkladu § 61 odst. 2 obch. zák. (srov. zejména důvody usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 27. července 2011, sp. zn. 29 Cdo 752/2011, a ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo 3610/2013), dospívá i komentářová literatura. V díle Dědič, J. a
kol.: Obchodní zákoník. Komentář. Díl I. § 1 - § 92e, Polygon, Praha, 2002, s. 413, se k tomu uvádí:
„Hodnota vypořádacího podílu se zjišťuje z vlastního kapitálu (viz výklad k § 6
odst. 4) společnosti zjištěného ke dni zániku účasti společníka na společnosti. Společenská smlouva (zakladatelská listina) může určit pouze jednu odchylku, a
to, že vypořádací podíl se zjišťuje ke dni zániku účasti společníka na
společnosti z čistého obchodního majetku (viz výklad k § 6 odst. 3). Obsahovala-li společenská smlouva ke dni 1. 1. 2001 jiná pravidla pro stanovení
hodnoty vypořádacího podílu, pozbyla platnosti dne 1. 1. 2001 podle čl. VIII
bod 21 zák. č. 370/2000 Sb. a uplatní se úprava, podle níž se zjišťuje obchodní
podíl z vlastního kapitálu, a to do doby, než dojde případně ke změně
společenské smlouvy, jež může zase jen připustit stanovení hodnoty vypořádacího
podílu z čistého obchodního majetku.“
Taktéž J. Pokorná dovozuje, že „pravidlo pro výpočet základu vypořádacího
podílu dává společnosti na výběr ze dvou možností“ (Pokorná, J., Kovařík, Z.,
Čáp, Z. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. I. díl. Praha : Wolters Kluwer ČR,
a. s., 2009, s. 312). Naopak při stanovení poměru, jakým se z takto (kogentně) stanoveného základu
určí konečná výše vypořádacího podílu, umožňuje obchodní zákoník, aby se
společníci odchýlili (ve společenské smlouvě) od dispozitivního pravidla
vyjádřeného v ustanovení § 150 odst. 1 věty druhé obch. zák., podle něhož se
vypořádací podíl „určuje poměrem obchodních podílů, nestanoví-li společenská
smlouva něco jiného“. Taktéž dispozitivní je pravidlo, podle kterého se vypořádací podíl vyplácí v
penězích (§ 61 odst. 2 in fine obch. zák.), jakož i zákonná úprava splatnosti
vypořádacího podílu (§ 150 odst. 3 in fine obch.
zák.); v druhém případě však
společníci mohou (ve společenské smlouvě) lhůtu pro splatnost vypořádacího
podílu pouze prodloužit, nikoliv zkrátit (srov. důvody usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. 29 Cdo 4505/2014). Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že společníci společnosti s ručením omezeným se
nemohou odchýlit od § 61 odst. 2 obch. zák., ve znění účinném od 1. ledna 2001
do 31. prosince 2013, tak, že základ pro výpočet vypořádacího podílu bude
představován jinou veličinou než vlastním kapitálem (plynoucím z účetní
závěrky) nebo čistým obchodním majetkem (určeným znaleckým posudkem). Nemohou
se tudíž ani dohodnout na konkrétní výši vypořádacího podílu, která nevychází z
takto určeného základu. Zbývá dodat, že odchylnou úpravu výše vypořádacího podílu mohou (v mezích výše
naznačených) sjednat toliko společníci ve společenské smlouvě, nikoliv
společnost s některým ze společníků. Dohodla-li se proto v projednávané věci společnost se společníkem P. B. na výši
vypořádacího podílu v rozporu s pravidly pro její určení (upravenými v § 61
odst. 2 a § 150 obch. zák. a ve společenské smlouvě), je tato dohoda pro rozpor
se zákonem neplatná (§ 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku; dále jen
„obč. zák.“). 2) K (ne)platnosti dohody o ukončení účasti ve společnosti. Podle § 41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního
úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho
obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze
oddělit od ostatního obsahu. Jak plyne z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, posouzení toho, zda lze část
právního úkonu oddělit od ostatního obsahu, úzce souvisí s jeho výkladem;
uplatní se proto interpretační zásady, jež vyplývají z § 35 odst. 2 obč. zák. a
§ 266 obch. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 1997,
sp. zn. 2 Cdon 254/96, uveřejněný pod číslem 44/98 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2012, sp. zn. 29
Cdo 1816/2011
Odvolací soud dovodil (pro případ nesprávnosti svého názoru na dispozitivitu §
61 odst. 2 obch. zák.), že by „dohoda o ukončení účasti byla neplatná pro
rozpor sjednané ceny se zákonem“, aniž (v rozporu s výše citovanou judikaturou
Nejvyššího soudu) posuzoval (za využití pravidel podle § 35 odst. 2 obč. zák. a
§ 266 obch. zák.), zda lze (neplatné) ujednání o výši vypořádacího podílu
oddělit od ostatního obsahu dohody. Jeho právní posouzení (ne)platnosti dohody
o ukončení účasti společníka P. B. ve společnosti je tudíž (přinejmenším)
neúplné, a tudíž i nesprávné. Nesprávný je však i názor odvolacího soudu, podle kterého by se v případě
neplatnosti dohody podle § 149a obch. zák. mohla společnost v projednávané věci
domáhat pouze „vrácení kupní ceny oproti tomu, že se“ P. B. „stane znovu
společníkem“ společnosti. Odvolací soud zcela přehlédl, že podíl jakožto jinou
majetkovou hodnotu bez hmotné podstaty nelze z povahy věci „vracet“ podle § 457
obč. zák. „druhé straně“ dohody. Navíc, účastníky dohody o ukončení účasti jsou
společníci a nikoliv společnost (srov.
§ 149a obch. zák.); společnost tudíž
povinnost podle § 457 obč. zák. ani stíhat nemůže (a to bez ohledu na to, že v
poměrech projednávané věci byla společnost v dohodě označena jako jeden z
účastníků). V obecné rovině pak platí, že není-li dohoda o ukončení účasti společníka
platná, nedošlo na jejím základě k zániku účasti společníka, jehož účast měla
podle dohody skončit. Avšak stejně jako nelze vázat úspěšnost návrhu na určení,
že určitá osoba je společníkem společnosti, na vrácení částky zaplacené této
osobě z titulu vypořádacího podílu či ceny za převod obchodního podílu (srov. obdobně rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze
dne 28. června 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005, uveřejněný pod číslem 53/2007
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze dovozovat, že návrhu na vrácení
takto zaplacených částek je možné vyhovět pouze tehdy, bude-li současně určeno,
že osoba, jejíž účast měla zaniknout, je společníkem. Jelikož řešení otázek, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, není správné a
dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, odst. 2 o. s. ř.). Podle § 200e odst. 1, odst. 3 věty druhé o. s. ř. a § 9 odst. 3 písm. g) o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2013, se ve věcech sporu mezi společníkem
a společností, jde-li o vztahy týkající se účasti na společnosti, rozhoduje
usnesením. Skutečnost, že soud nižšího stupně rozhodl o věci samé rozsudkem
(ačkoliv měl rozhodnout usnesením), nezbavuje soud vyššího stupně povinnosti
rozhodnout o opravném prostředku proti takovému rozhodnutí (o odvolání nebo o
dovolání) usnesením. To, že soud rozhodl jinou – kvalitativně vyšší, leč v
rozporu s procesním předpisem zvolenou – formou rozhodnutí, je vadou řízení,
která nemohla mít vliv na správnost rozhodnutí (srov. též usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura číslo 4, ročník 2000, pod číslem 45). Proto Nejvyšší soud i v
této věci rozhodl o dovolání usnesením (§ 243f odst. 4 o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého dovolací soud dovolání
projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2013), se podává z článku II. bodu 2
zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.