KSPH 38 INS 2803/2010
38
ICm 739/2010
29 ICdo 1/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobkyně Matco, s. r. o., se sídlem v Praze 1 – Malé Straně, Letenská 121/8,
PSČ 118 00, identifikační číslo osoby 26 42 50 33, zastoupené Mgr. Tomášem
Rašovským, advokátem, se sídlem v Brně, Kotlářská 51a, PSČ 602 00, proti
žalované Mgr. Ing. G. J., jako insolvenční správkyni dlužníka J.K., o určení
pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 ICm
739/2010, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka J. K., vedené u
Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 38 INS 2803/2010, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. ledna 2011, č. j. 38 ICm
739/2010, 2 VSPH 33/2010-35 (KSPH 38 INS 2803/2010), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. ledna 2011, č. j. 38 ICm 739/2010, 2
VSPH 33/2010-35 (KSPH 38 INS 2803/2010), k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek
ze dne 26. července 2010, č. j. 38 ICm 739/2010-11, jímž Krajský soud v Praze
zamítl žalobu o určení, že „pohledávka žalobkyně ve výši 35.352,- Kč přihlášená
v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 38 INS
2803/2010 ve věci dlužníka J. K, je po právu“. Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 197 odst. 2, § 198 odst. 1, § 410
odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenčního zákona) a na ustanovení § 13 vyhlášky č. 311/2007 Sb., o
jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení
insolvenčního zákona (dále jen „vyhláška“) – přitakal soudu prvního stupně v
závěru, podle něhož „nezbylo než žalobu z důvodu nedostatku pasivní legitimace
zamítnout“. Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že:
1) Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 5. května 2010, č. j. KSPH 38 INS 2803/2010-A-12, byl zjištěn úpadek dlužníka, povoleno řešení jeho
úpadku oddlužením a insolvenční správkyní byla ustanovena žalovaná. 2) Při přezkumném jednání konaném 14. června 2010 byla
pohledávka žalobkyně popřena žalovanou i dlužníkem. 3) Dne 23. června 2010 doručila žalovaná žalobkyni výzvu k
podání žaloby na určení pravosti popřené pohledávky, ve které ji mimo jiné
poučila, že popření pohledávky nezajištěného věřitele dlužníkem má za trvání
účinků schválení oddlužení tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním
správcem, a proto je třeba podat žalobu nejen proti insolvenční správkyni, ale
též proti dlužníkovi. 4) Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. června 2010, č. j. KSPH 38 INS 2803/2009-B-8, bylo schváleno oddlužení dlužníka „splátkovým
kalendářem“. Odvolací soud zdůraznil, že popření nezajištěné pohledávky dlužníkem za trvání
účinků schváleného oddlužení má tytéž účinky jako popření pohledávky
insolvenčním správcem, z čehož plyne, že je nezbytné, aby „incidenční žaloba
byla podána vůči každému z popírajících subjektů“. Jinými slovy, v případě
popření nevykonatelné pohledávky dlužníkem i insolvenčním správcem musí
určovací žaloba směřovat proti oběma popírajícím, kteří mají z hlediska popření
totožné pohledávky v případě schválení oddlužení stejné procesní postavení
(postavení nerozlučných společníků), tudíž je nutno, aby o shodném popřeném
nároku bylo vůči oběma popírajícím vydáno toliko jedno meritorní rozhodnutí. Na
tom nic nemění ani ustanovení § 16 odst. 2 insolvenčního zákona, neboť to se
zabývá účastenstvím v incidenčním sporu (toliko) ve vztahu k insolvenčnímu
správci, či znění ustanovení § 198 odst. 1 insolvenčního zákona, neboť to váže
požadavek podat žalobu proti insolvenčnímu správci (toliko) na jeho popěrný
úkon. V poměrech souzené věci to znamená, že „žaloba měla být podaná rovněž
proti popírajícímu dlužníkovi, a žalobkyně se mýlí, usuzuje-li jinak“. Soud prvního stupně proto nepochybil, když žalobu v důsledku nedostatku pasivní
legitimace na straně žalované zamítl, aniž by se zabýval meritem věci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, majíc za zásadně
právně významné řešení otázky, „proti kterým subjektům měla být za účinnosti
insolvenčního zákona ve znění před novelou provedenou zákonem č. 69/2011 Sb.
podána incidenční žaloba, pokud v rámci oddlužení popřou přihlášenou
pohledávku, která není vykonatelná, jak insolvenční správce, tak dlužník“.
Dovolatelka akcentuje, že insolvenční zákon nestanoví, že „žalovaným v
incidenčním sporu, o nějž v projednávané věci jde, má být jiný subjekt, než
insolvenční správce, příp. že vedle insolvenčního správce musí být žalovaný
dlužník“. Připouští, že „po novele provedené zákonem č. 69/2011 Sb. je v
ustanovení § 410 odst. 2 insolvenčního zákona výslovně uvedeno, že věřitelé
nevykonatelné pohledávky, která byla popřena dlužníkem, podávají žalobu vůči
dlužníkovi“. Domnívá se však, „že přes zásadně odlišná jazyková vyjádření nelze
dovozovat, že ustanovení § 410 odst. 2 insolvenčního zákona mělo obsahovat i
před novelou totožnou právní normu; novelizace provedená zákonem č. 69/2011 Sb.
by tak byla zbytečná, což neodpovídá principu racionálního zákonodárce“.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za
nepřípustné.
Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci
samé Nejvyšší soud shledal přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to pro
řešení otázky dovoláním otevřené.
Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam,
přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze
dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 a s přihlédnutím k tomu, že v době
podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek
formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. povede k
věcnému přezkumu jím podaného dovolání.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají; Nevyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tj.
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 16 insolvenčního zákona účastníky řízení v incidenčních
sporech jsou žalobce a žalovaný, není-li dále stanoveno jinak (odstavec 1).
Není-li dále stanoveno jinak, je buď žalobcem nebo žalovaným v incidenčním
sporu insolvenční správce (odstavec 2).Vedlejší účastenství v incidenčních
sporech je přípustné (odstavec 3).
Podle ustanovení § 192 odst. 1 insolvenčního zákona dlužník a insolvenční
správce mohou popírat pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek;
jednotliví věřitelé toto právo nemají. Stanovisko, které insolvenční správce
zaujal k jednotlivým pohledávkám v seznamu přihlášených pohledávek, může při
přezkumném jednání změnit.
Podle ustanovení § 198 insolvenčního zákona věřitelé nevykonatelné pohledávky,
která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na
určení u insolvenčního soudu do třiceti dnů od přezkumného jednání; tato lhůta
však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197
odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve
stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se
nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě
zjištěna ve výši nebo v pořadí uvedeném při jejím popření (odstavec 1). V
žalobě podle odstavce 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené
pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil
nejpozději do skončení přezkumného jednání a dále skutečnosti, o kterých se
žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku
nebo jeho části podle obchodního zákoníku neoznámil včas převzetí dlužníkova
závazku (odstavec 2). Vyjde-li v průběhu řízení o žalobě podle odstavce 1
najevo, že popřená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, není to důvodem k
zamítnutí žaloby, žalovaný je však v takovém případě povinen prokázat důvod
popření podle § 199 (odstavec 3).
Podle ustanovení § 200 insolvenčního zákona, není-li dále stanoveno jinak, nemá
popření pohledávky dlužníkem vliv na její zjištění; jeho účinkem však vždy je,
že pro pohledávku, kterou dlužník popřel co do její pravosti nebo výše, není v
rozsahu popření upravený seznam přihlášených pohledávek exekučním titulem.
Podle ustanovení § 410 insolvenčního zákona, není-li dále stanoveno jinak,
platí o přezkoumání přihlášených pohledávek za trvání účinnosti oddlužení
obdobně § 190 až 202 (odstavec 1). Popření pohledávky nezajištěného věřitele
dlužníkem má za trvání účinků schválení oddlužení tytéž účinky jako popření
pohledávky insolvenčním správcem. Jestliže dlužník popřel pohledávku při
přezkumném jednání, které se konalo před schválením oddlužení, nastávají účinky
tohoto popření dnem, kdy nastaly účinky oddlužení; tento den je rozhodný i pro
počátek běhu lhůty k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí
pohledávky (odstavec 2).
Podle ustanovení § 13 vyhlášky písemné vyrozumění o popření nevykonatelné
pohledávky obsahuje označení insolvenčního soudu včetně spisové značky, pod
kterou je insolvenční řízení vedeno, označení dlužníka a označení věřitele,
jemuž je toto vyrozumění určeno, údaje umožňující identifikaci popřené
nevykonatelné pohledávky, informaci o tom, zda tato pohledávka byla popřena co
do pravosti, výše nebo pořadí, stanovisko dlužníka, datum a podpis
insolvenčního správce. U pohledávky popřené co do výše se ve vyrozumění uvede,
v jaké výši byla insolvenčním správcem popřena, u pohledávky popřené co do
pořadí se ve vyrozumění uvede, v jakém pořadí má být pohledávka podle
insolvenčního správce uspokojena (odstavec 1). Vyrozumění dále obsahuje
poučení, že pokud nepodá věřitel, jehož nevykonatelná pohledávka byla popřena,
proti insolvenčnímu správci u insolvenčního soudu žalobu na určení pravosti,
výše nebo pořadí pohledávky, nebude k pohledávce popřené co do pravosti nadále
v insolvenčním řízení přihlíženo a pohledávka popřená co do výše nebo pořadí se
bude pokládat za zjištěnou ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření
insolvenčním správcem. Ve vyrozumění se uvede i poučení, že věřitel, jehož
nevykonatelná pohledávka byla popřena, se v podané žalobě může jako důvodu
vzniku pohledávky dovolávat jen skutečností uvedených v přihlášce nebo při
přezkumném jednání a dále skutečností, o kterých se věřitel dozvěděl později
proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části podle
obchodního zákoníku neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku. Vyrozumění dále
obsahuje poučení o tom, že lhůta k podání žaloby činí 30 dnů od přezkumného
jednání a že tato lhůta neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení
vyrozumění (odstavec 2).
Vycházeje z ustanovení § 410 odst. 2 insolvenčního zákona, Nejvyšší soud ve
shodě se soudy nižších stupňů předesílá, že popření pohledávky nezajištěného
věřitele dlužníkem má za trvání účinků schválení oddlužení tytéž účinky jako
popření pohledávky insolvenčním správcem. Přitom právo insolvenčního správce
popřít přihlášenou pohledávky zakládají ustanovení § 192 a násl. insolvenčního
zákona, s tím, že ustanovení § 198 insolvenčního zákona přiznává věřitelům
popřených nevykonatelných pohledávek možnost uplatnit své právo žalobou na
určení u insolvenčního soudu, ve lhůtě tímto ustanovením určené, a to proti
insolvenčnímu správci.
Jakkoli se z výslovného znění ustanovení § 198 insolvenčního zákona na první
pohled jeví, že pasivně legitimovaným v řízení o určení pravosti, výše či
pořadí nevykonatelné pohledávky je vždy (pouze) insolvenční správce, v poměrech
předvídaných ustanovením § 410 odst. 2 insolvenčního zákona, tj. v situaci, kdy
pohledávku nezajištěného věřitele popře dlužník, a to za trvání účinků
schválení oddlužení nebo při přezkumném jednání, které se konalo před
(následným) schválením oddlužení, výše zmíněná premisa neplatí.
Má-li mít popření pohledávky nezajištěného věřitele dlužníkem vskutku stejné
účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem, nelze totiž ustanovení §
16 odst. 1 a 2, § 192 odst. 1 a § 198 odst. 1 insolvenčního zákona vykládat
izolovaně, bez vazby právě na ustanovení § 410 odst. 2 insolvenčního zákona.
Insolvenční správce je účastníkem incidenčního sporu, nestanoví-li insolvenční
zákon jinak (§ 16 odst. 2 insolvenčního zákona), vždy, a to bez ohledu na
skutečnost, zda pohledávku popřel (v poměrech předvídaných ustanovením § 410
odst. 2 insolvenčního zákona) jen dlužník. Současně nelze přehlédnout, že
insolvenční správce i dlužník mohou popřít pohledávku každý z jiných důvodů a
žádnému z nich nelze upřít právo „hájit své popření“ právě v incidenčním sporu
zahájeném žalobou věřitele, jehož nevykonatelná pohledávka byla popřena. Byť
insolvenční zákon v případě popření pohledávky dlužníkem výslovně pasivní
legitimaci dlužníka (vedle insolvenčního správce) v incidenčním sporu
neupravuje, lze ji dovodit právě z účelu sledovaného ustanovením § 410 odst. 2
insolvenčního zákona, které popření dlužníka přiznává stejné účinky jako
popření insolvenčního správce a které v mezích daného ustanovení přiznává
dlužníku právo aktivně ovlivnit, jaké pohledávky a v jaké výši budou v rámci
oddlužení uspokojovány.
Opačný názor, podle něhož by i v případě popření pohledávky dlužníkem ve smyslu
§ 410 odst. 2 insolvenčního zákona nebyla v řízení o určení popřené pohledávky
(resp. její výše) dána (i) pasivní legitimace dlužníka, by přitom omezoval
právo popírajícího dlužníka (jen) „na holé popření“, bez možnosti aktivní
„obhajoby“ takového popření v incidenčním sporu a tím v podstatě činil popěrné
právo dlužníka „bezzubým“ a zcela závislým na následném chování insolvenčního
správce v incidenčním řízení, a v konečném důsledku by tak popřel samotný smysl
ustanovení § 410 odst. 2 insolvenčního zákona.
Přitom žalobkyně byla insolvenční správkyní poučena mimo jiné i o tom, že
incidenční žalobu musí podat nejen proti insolvenční správkyni, ale i proti
dlužníkovi a zmíněné poučení nerespektovala.
Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a
které bylo dovoláním zpochybněno, je správné, Nejvyšší soud dovolání podle
ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 202 odst. 1
insolvenčního zákona, když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalované podle
obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. července 2012
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu