KSOS 36 INS 1532/2019 4 ICm 1394/2019 29 ICdo 10/2024-346
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce V. A., zastoupeného Mgr. Janem Skotnicou, advokátem, se sídlem ve Frýdku-Místku, Hlavní třída 15, PSČ 738 01, proti žalovaným 1/ Ing. Bc. Jiřímu Farovi, se sídlem v Hradci Králové, Československé armády 383/5, PSČ 500 03, jako insolvenčnímu správci dlužníka A. K., zastoupenému JUDr. Tomášem Skoumalem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737/3, PSČ 500 02, a 2/A. K., o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 ICm 1394/2019, jako incidenční spor v insolvenční věci druhého žalovaného, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 36 INS 1532/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. ledna 2023, č. j. 4 ICm 1394/2019, 16 VSOL 110/2022-266 (KSOS 36 INS 1532/2019), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Prvnímu žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. III. Ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Rozsudkem ze dne 21. ledna 2022, č. j. 4 ICm 1394/2019-177, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobce (V. A.) domáhal vůči žalovaným (1/ Ing. Bc. Jiřímu Farovi, jako insolvenčnímu správci dlužníka A. K., a 2/ dlužníku) určení, že jeho pohledávka ve výši 230 655,53 Kč přihlášená do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka je po právu (bod I. výroku), žalobci uložil zaplatit prvnímu žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 20 444 Kč (bod II. výroku) a dále rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným nemá nikdo z nich právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku).
2. Šlo o v pořadí druhé rozhodnutí insolvenčního soudu, když jeho první rozsudek ze dne 30. července 2020, č. j. 4 ICm 1394/2019-75, zrušil Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce usnesením ze dne 11. února 2021, č. j. 4 ICm 1394/2019, 16 VSOL 360/2020-116 (KSOS 36 INS 1532/2019).
3. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že: 1/ Žalobce obdržel dne 21. října 2014 od České správy sociálního zabezpečení částku 389 721 Kč. 2/ Podle trestního příkazu Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 11. března 2015, č. j. 81 T 37/2015-62, který nabyl právní moci dne 26. března 2015 (dále jen „trestní příkaz“), druhý žalovaný spáchal přečin zatajení věci podle § 219 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákona, tím, že dne 30. listopadu 2014 našel na toaletě textilní ledvinku obsahující hotovost ve výši 380 700 Kč a další věci, které tam zapomněl žalobce. Druhý žalovaný si ledvinku ponechal, odešel z herny, krátce na to ledvinku prohledal, peníze si ponechal a ledvinku se zbylým obsahem zahodil, čímž žalobci způsobil škodu v celkové výši nejméně 380 705 Kč. Trestním příkazem byl druhý žalovaný odsouzen k trestu odnětí svobody na 5 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 1 roku a 6 měsíců. Žalobce jako poškozený byl se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. 3/ Provedenými důkazy nebylo prokázáno, že žalobci vznikla požadovaná škoda, tj. že by v jeho ledvince, jejíž nález druhý žalovaný zatajil, byla vyšší finanční hotovost, než jaká mu byla vydána Policií České republiky v průběhu trestního řízení.
4. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 135 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – uzavřel, že o výši škody nebylo trestním příkazem rozhodnuto, byla pouze konstatována v odůvodnění, kterým soud není vázán. Bylo proto na žalobci, aby v daném řízení prokázal skutečnou výši škody. Žalobce však důkazní břemeno ohledně výše škody, která mu měla být způsobena, neunesl.
5. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech I. a III. výroku (první výrok), v bodě II. výroku jej změnil tak, že se prvnímu žalovanému právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobci nepřiznává (druhý výrok), prvnímu žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (třetí výrok) a dále rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (čtvrtý výrok).
6. Odvolací soud – cituje § 135 odst. 1 o. s. ř. ? shodně s insolvenčním soudem uzavřel, že insolvenční soud byl vázán pravomocným trestním příkazem. Tvrdil-li žalobce v tomto řízení, že v ledvince byla kromě částky 172 000 Kč, kterou druhý žalovaný vrátil, ještě finanční hotovost ve výši 230 655,53 Kč, kterou si druhý žalovaný ponechal (čímž žalobci způsobil škodu, kterou je povinen nahradit), pak je na něm, aby své tvrzení prokázal. Odvolací soud proto shodně s insolvenčním soudem uzavřel, že žalobce neunesl důkazní břemeno a tvrzení o výši částky v ledvince neprokázal.
7. Změnu výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným a rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi těmito účastníky odůvodnil odvolací soud s poukazem na § 150 o. s. ř. především tím, že žalobce je osobou nemajetnou, bez domova a jeho jediným příjmem je invalidní důchod. Povinnost k náhradě nákladů řízení by se nepochybně dotkla nepříznivě jeho majetkových poměrů výrazněji, nežli se aplikace § 150 o. s. ř. dotkne majetkových poměrů prvního žalovaného. Jsou tak dány důvody zvláštního zřetele, spočívající zejména v sociální a majetkové situaci žalobce, které odůvodňují aplikaci § 150 o. s. ř.
8. Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně – posuzováno podle obsahu dovolání – proti jeho prvnímu výroku v části, ve které potvrdil bod I. výroku
rozsudku insolvenčního soudu, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil.
9. Dovolatel nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů, že neunesl důkazní břemeno ohledně výše částky, která měla být obsažena v ledvince, kterou zapomněl na toaletě. Podle dovolatele měly soudy považovat druhého žalovaného za nevěrohodnou osobu, a neměly tak přihlížet k jeho tvrzení ohledně výše částky, která měla být obsažena v ledvince. Soudy navíc nesprávně upřednostnily výpověď druhého žalovaného před důkazy předloženými žalobcem. Dále dovolatel (v doplnění dovolání) namítá, že soudy jsou vázány skutkovými zjištěními trestního soudu; proto měly převzít zjištěnou výši způsobené škody uvedenou ve skutkové větě trestního příkazu, a k této skutečnosti tak již dále nemělo být prováděno dokazování.
10. První žalovaný považuje podané dovolání za nepřípustné.
11. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
12. Dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
13. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž napadené rozhodnutí spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je oproti mínění dovolatele v souladu s ustálenou judikaturou, na kterou Nejvyšší soud dále odkazuje.
14. K vázanosti civilních soudů odsuzujícím rozsudkem trestního soudu ve smyslu § 135 o. s. ř. je judikatura dovolacího soudu ustálena v závěru, že je-li v době rozhodování civilního soudu v právní moci rozsudek o spáchání trestného činu, je soud vázán výrokem, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal (srov. § 135 odst. 1 o. s. ř.), nikoli však již odůvodněním daného rozsudku. Z výroku o vině je nutno vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část s tím, že řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním obviněného.
Rozsah vázanosti trestním rozsudkem je pak dán mírou, v níž jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň významnými okolnostmi pro rozhodnutí o uplatněném nároku (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005, uveřejněného pod číslem 36/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, uveřejněného pod číslem 70/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22.
října 2014, sp. zn. 21 Cdo 1877/2013, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2020, sp. zn. 25 Cdo 3333/2019, uveřejněného pod číslem 7/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i judikaturu v těchto rozhodnutích dále označenou).
15. Tyto závěry přitom vyplývají již ze stanoviska bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. října 1979, sp. zn. Cpj 35/78, uveřejněného pod číslem 22/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nejvyšší soud rovněž dospěl k závěru, že výrok rozhodnutí o tom, že byl spáchán trestný čin nebo přečin, neřeší rozsah a výši škody ani tehdy, je-li odškodnitelná újma pojmovým znakem trestného činu. Mezi výší škody uplatnitelnou v adhezním řízení a výší škody rozhodnou pro posouzení trestní stránky věci může být rozdíl. Soud v občanském soudním řízení tedy není vázán ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř., pokud jde o výši škody. Nebylo by sice správné nevzít v úvahu závěry a zjištění učiněná v tomto směru v trestním řízení soudním, avšak v občanském soudním řízení musí být podle potřeby provedeny důkazy další a soud si musí učinit o výši škody vlastní odpovědný závěr podložený úplným zjištěním skutečného stavu věci.
16. Napadené rozhodnutí je tak v posouzení významu § 135 odst. 1 o. s. ř. ve vztahu k výroku trestního příkazu souladné s citovanou judikaturou.
17. Další dovolací argumentací dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle něhož dovolatel neprokázal skutečnosti (neunesl důkazní břemeno) ohledně výše, resp. vzniku skutečné škody.
18. Polemikou s uvedeným závěrem přitom dovolatel, byť formálně namítá nesprávné právní posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – nesouhlasí se skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Tento „skutkový“ dovolací důvod však dovolatel k dispozici nemá (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Dále zpochybňuje správnost hodnocení důkazů, které – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
19. Současně Nejvyšší soud nemá žádné pochyby ani o tom, že v poměrech dané věci není dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy (a hodnocení důkazů není založeno na libovůli) [srov. např. důvody stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2020, sp. zn. 30 Cdo 1332/2020, uveřejněného pod číslem 68/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobce bylo neúspěšné, pročež by měli žalovaní právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Podle obsahu spisu však druhému žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Proto Nejvyšší soud rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů dovolacího řízení prvnímu žalovanému je pak odůvodněno § 150 o. s. ř. Nejvyšší soud shledal naplnění okolností hodných zvláštního zřetele k nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení prvnímu žalovanému ze stejných důvodů, které přiléhavě uvedl odvolací soud (viz jejich shrnutí výše v odstavci 7). Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2024
Mgr. Milan Polášek předseda senátu