MSPH 96 INS 4768/2012
196 ICm 1652/2013
29 ICdo 102/2016-150
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce Galstian & Galstian invest s. r. o., se sídlem v Praze 7 – Bubenči,
Ovenecká 1109/21a, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 26732548, zastoupeného
JUDr. Marinou Machytkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1043/11,
PSČ 110 00, proti žalovanému Z/C/H Legal v. o. s., advokátní kanceláři, se
sídlem v Praze 1, Národní 973/41, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby
27222861, jako insolvenčnímu správci dlužníka STAVOUNION, společnosti s ručením
omezeným v likvidaci, o určení pravosti a výše pohledávky, vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 196 ICm 1652/2013, jako incidenční spor v insolvenční
věci dlužníka STAVOUNION, společnosti s ručením omezeným v likvidaci, se sídlem
v Praze 6, Bělohorská 252, PSČ 169 00, identifikační číslo osoby 47122064,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 96 INS 4768/2012, o dovolání
žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. prosince 2015, č. j.
196 ICm 1652/2013, 101 VSPH 555/2015-75 (MSPH 96 INS 4768/2012), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. prosince 2015, č. j. 196 ICm
1652/2013, 101 VSPH 555/2015-75 (MSPH 96 INS 4768/2012), se zrušuje a věc se
vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[1] Rozsudkem ze dne 7. května 2015, č. j. 196 ICm 1652/2013-33, Městský soud
v Praze (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Zamítl žalobu, kterou se žalobce (Galstian & Galstian invest s. r. o.)
domáhal vůči žalovanému (ZILVAROVÁ CTIBOR HLADKÝ v. o. s., jako insolvenčnímu
správci dlužníka STAVOUNION, společnosti s ručením omezeným v likvidaci)
určení, že pohledávka žalobce ve výši 1.320.911,98 Kč, přihlášená do
insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu na majetek dlužníka
STAVOUNION, společnost s ručením omezeným v likvidaci, pod sp. zn. MSPH 96 INS
4768/2012, je po právu (bod I. výroku).
2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II.
výroku).
[2] Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 536 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku – dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalobce
neprokázal, že by mu coby objednateli podle smlouvy o dílo ze dne 1. prosince
2006 (dále jen „smlouva o dílo“) vznikl vůči dlužníku v důsledku tvrzených vad
díla nárok na vrácení zaplacené ceny díla (na slevu z ceny díla), když
neprokázal, že vady způsobil dlužník.
[3] K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. prosince 2015,
č. j. 196 ICm 1652/2013, 101 VSPH 555/2015-75 (MSPH 96 INS 4768/2012):
1/ Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).
2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení
(druhý výrok).
[4] Odvolací soud dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k závěru, že je z
hlediska skutkových zjištění soudu i jeho právní argumentace správný, a že na
jeho přesvědčivé odůvodnění lze odkázat, protože ani ve stádiu odvolacího
řízení nebylo zjištěno nic, co by bylo způsobilé vést odvolací soud k jeho
změně či zrušení.
[5] Insolvenčním soudem provedené důkazy a správná zjištění z nich dovozená
jsou podle odvolacího soudu spolehlivým a dostatečným podkladem pro jeho právní
závěr, že žalobce neprokázal, že by měl vůči dlužníku pohledávku z titulu
odpovědnosti za vady díla podle smlouvy o dílo, což (jak opakovaně zdůrazňoval
žalobce) je právní důvod přihlášené sporné pohledávky. Takové vady, které by
byly v příčinné souvislosti s činností dlužníka podle smlouvy o dílo, z žádného
důkazu předloženého „žalovaným“ (správně žalobcem) nelze mít za prokázané.
[6] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
vymezuje na základě ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo které v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyly vyřešeny. Konkrétně má jít o právní otázky týkající se toho, že
odvolací soud:
1/ se nevypořádal s důkazními návrhy dovolatele,
2/ se nevypořádal s námitkou, že insolvenční soud nepoučil dovolatele o
doplnění tvrzení nebo důkazů,
3/ nezohlednil tvrzení dovolatele, a naopak vyšel z tvrzení, která dovolatel
neučinil,
4/ potvrdil nepřezkoumatelné rozhodnutí insolvenčního soudu,
5/ nemůže své rozhodnutí v určité otázce odůvodnit pouhým odkazem na odůvodnění
rozhodnutí soudu prvního stupně,
6/ se mýlí v závěru, že uzavření (další) smlouvy o dílo vylučuje odpovědnost za
vady plynoucí z jiné, dříve uzavřené smlouvy o dílo. [7] Dovolatel namítá (poměřováno obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1
o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a
věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. [8] V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel k otázce ad
1/ tím, že odvolací soud se nevyjádřil k jeho odvolací námitce, že se
insolvenční soud nevypořádal s jeho důkazními návrhy. K otázce ad 2/ dovolatel
namítá, že měl-li insolvenční soud za to, že k uplatnění nároků z vad díla
netvrdil příslušné (rozhodné) skutečnosti a nenabízel důkazy, měl mu poskytnout
poučení ve smyslu § 118a o. s. ř., což se nestalo. Odvolacímu soudu dovolatel
potud vytýká, že nezjednal nápravu. [9] Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout. Dovolání především nemá za přípustné. Ve vztahu k otázce ad 1/ (nevypořádané
důkazní návrhy dovolatele) žalovaný poukazuje na nevýznamnost některých z
těchto důkazů a na to, že soud má právo rozhodnout, které z navržených důkazů
provede. Míní rovněž, že k odvolacímu důvodu nevypořádaných důkazních návrhů se
odvolací soud vyjádřil, uzavřel-li, že: „soudem prvního stupně provedené důkazy
jsou spolehlivým a dostatečným podkladem pro jeho právní závěr“. K otázce ad 2/
žalovaný uvádí, že poučení podle § 118a o. s. ř. není nutné, je-li věc skutkově
jasná, přičemž potud se dovolává závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 17. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 31/2009 [rozsudek je (stejně jako další
rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný na webových stránkách
Nejvyššího soudu]. [10] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění
účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II,
části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony. Srov.
k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že incidenční spor byl
zahájen před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května
2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. [11] Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když
pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v posouzení otázky ad 2/ je napadené rozhodnutí v rozporu s níže
označenou judikaturou Nejvyššího soudu. [12] K otázce ad 1/ Nejvyšší soud uvádí, že pominutí dovolatelem tvrzených
důkazních návrhů (to, že se insolvenční soud s takovými důkazními návrhy
nevypořádal a že odvolací soud k této odvolací námitce – ač ji zmiňuje v
napadeném rozhodnutí – též nic dalšího neuvádí), by zřejmě založilo úvahu o
nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí (srov. potud např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný
pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obsah spisu
nicméně nepotvrzuje, že by dovolatel takové důkazní návrhy (výslechem svědků P. P. a S. D., o kterých hovoří v doplnění odvolání na č. l. 59) v řízení před
insolvenčním soudem někdy uplatnil. Nic takového se nepodává ani protokolů o
jednání před insolvenčním soudem ze dne 19. března 2015 (č. l. 22-24), ze dne
28. dubna 2015 (č. l. 29-31) a ze dne 7. května 2015 (č. l. 32), ani z žaloby
(jiná písemná podání, jimiž by uplatnil důkazní návrhy, dovolatel v řízení před
insolvenčním soudem neučinil). Tato dovolací námitka tedy není opodstatněná. [13] K otázce ad 2/ Nejvyšší soud uvádí, že obě rozhodnutí jsou založena na
závěru, že žalobce (dovolatel) „neprokázal“, že by měl vůči dlužníku pohledávku
z titulu odpovědnosti za vady díla podle smlouvy o dílo. Pro zodpovězení této
otázky jsou tudíž rozhodná následující ustanovení občanského soudního řádu (ve
znění, jež od zahájení řízení nedoznala změn):
§ 118a (o. s. ř.)
(1) Ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné
skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá
tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky
nesplnění této výzvy. (…)
(3) Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl
důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto
důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této
výzvy. (…)
§ 213b (o. s. ř.)
(1) V odvolacím řízení se postupuje podle § 118a; tento postup však nemůže vést
k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením § 205a nebo
211a nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení
nepřípustná. (2) Porušení ustanovení § 118a odst. 1 až 3 soudem prvního stupně je vadou
řízení, jen jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z
odlišného právního názoru odvolacího soudu. [14] V občanském soudním řízení (v tzv.
sporném řízení), pro které platí zásada
dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci), je zásadně
povinností účastníků řízení tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci
samé a označit důkazy k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro
rozhodnutí o věci samé. Protože ve sporném řízení stojí strany proti sobě a
mají opačný zájem na výsledku řízení, povinnost tvrzení a důkazní povinnost
zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze stran sporu
musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti významné pro
rozhodnutí o věci samé a označit v zájmu jejich prokázání důkazy, na základě
kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní
břemeno). Účastník, který netvrdil (žádné nebo všechny) skutečnosti významné
pro rozhodnutí o věci samé nebo neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých
tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé, nese případné
nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze
skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů [rozsudek
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod číslem 98/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 98/2013)]. [15] Jak Nejvyšší soud opakovaně vysvětlil ve svých rozhodnutích, poučovací
povinnost podle § 118a o. s. ř. je vybudována na objektivním principu. Znamená
to, že poskytnutí potřebného poučení není závislé na tom, zda se soud prvního
stupně o potřebě poučení vůbec dozvěděl. Nebylo-li účastníku potřebné poučení
poskytnuto, ačkoliv se tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo i v tomto
případě k porušení ustanovení § 118a o. s. ř. [srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněný pod
číslem 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 59/2012“)]. [16] Jestliže soud prvního stupně příslušné poučení neposkytne (lhostejno z
jakých důvodů), musí tak učinit (je-li podáno odvolání) odvolací soud v
odvolacím řízení (§ 213b odst. 1 o. s. ř.), a to bez ohledu na to, že již došlo
ke koncentraci řízení (R 59/2012). [17] Poučení o důkazní povinnosti podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. poskytne soud nejen účastníku, který dosud o sporném tvrzení neoznačil žádný
důkaz nebo který sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz
zjevně nezpůsobilý prokázat sporné tvrzení, ale i tehdy, provedl-li ohledně
sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho
prokázání a jestliže proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) by účastník
nemohl být ve věci úspěšný [srov. např. rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012,
sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 115/2012“)].
[18] V daném případě insolvenční soud dovodil procesní neúspěch žalobce ve
sporu z toho, že příslušné skutečnosti „neprokázal“, aniž by ovšem (podle
obsahu spisu) poskytl žalobci odpovídající poučení o povinnosti důkazní (dle §
118a odst. 3 o. s. ř.), případně o povinnosti tvrzení (dle § 118a odst. 1 o. s. ř.). Jak totiž plyne ze spisu, v řízení před insolvenčním soudem se konala
pouze dvě jednání, při kterých se provádělo dokazování, a to 19. března 2015 a
28. dubna 2015; při soudním roku konaném 7. května 2015 (č. l. 32) došlo již
jen k vyhlášení rozsudku. Při jednání konaném 28. dubna 2015 se přítomným
zástupcům stran žádného poučení dle § 118a o. s. ř. nedostalo (srov. protokol,
č. l. 29-31). V protokolu o jednání konaném 19. března 2015 (č. l. 22-24) je
zaznamenáno toto poučení přítomného zástupce žalobce:
„Zástupci žalobce dáno poučení, že smlouvu o postoupení pohledávky nelze
ztotožnit s fakturami, které uvedl jako faktury postoupené, faktury nelze
ztotožnit se smlouvou na odvodnění, smlouvu na odvodnění nelze ztotožnit s
předloženým znaleckým posudkem a odborným vyjádřením. Důkazy v souhrnu
neodpovídají tvrzení v žalobě“. [19] Takové poučení není řádným poučením o povinnosti tvrzení (§ 118a odst. 1
o. s. ř.), ani řádným poučením o povinnosti důkazní (§ 118a odst. 3 o. s. ř.). I kdyby důkazy provedené při (druhém) jednání konaném 28. dubna 2015 měly být
těmi, jimiž žalobce plnil povinnost důkazní v reakci na „poučení“, jehož se mu
dostalo při prvním jednání, pak v případě, že insolvenční soud po jejich
provedení dospěl k závěru (jak uvádí ve svém rozsudku), že žalobce příslušné
skutečnosti těmito důkazy „neprokázal“ byl povinen (v souladu s R 115/2012)
žalobce znovu poučit o důkazní povinnosti, což se nestalo. Neposkytl-li
insolvenční soud žalobci odpovídající poučení k důkazní povinnosti, pak nebyl
oprávněn založit pro žalobce nepříznivé rozhodnutí na závěru, že žalobce
rozhodné skutečnosti „neprokázal“. [20] Odvolací soud při jediném odvolacím jednání, jež se konalo 3. prosince
2015, nápravu nezjednal a odpovídající poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř. (potažmo dle § 118a odst. 1 o. s. ř.) žalobci též neposkytl (srov. protokol o
odvolacím jednání, č. l. 72-73), ačkoliv i on vyšel z toho, že žalobce ve sporu
neuspěl, jelikož rozhodné skutečnosti „neprokázal“. [21] Určuje-li ustanovení § 213b odst. 2 o. s. ř., že porušení ustanovení §
118a odst. 1 až 3 soudem prvního stupně je vadou řízení, jen jestliže potřeba
uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího
soudu, pak tak činí nikoli proto, že by takové porušení procesního práva soudem
prvního stupně nemělo mít žádné právní následky, nýbrž proto, aby možnost
zjednat nápravu takového porušení (potřebné poučení poskytnout) mohl realizovat
(postupem předjímaným v § 213b odst. 1 o. s. ř.) odvolací soud. Odvolací soud
tedy tím, že způsobem předepsaným v ustanovení § 213b odst. 1 o. s. ř. nepostupoval, zatížil odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. [22] Zbývá dodat, že tomu, aby žalobce na poučení insolvenčního soudu podle §
118a odst. 3 o. s. ř.
(potažmo podle § 118a odst. 1 o. s. ř.) reagoval
označením dalších (nových) důkazů [případně doplněním dalších (nových) tvrzení]
nebránily při žádném z jednání konaných u insolvenčního soudu ani účinky
koncentrace řízení (ve smyslu § 118b o. s. ř.). Jak se totiž podává z R
98/2013, účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení § 118b o. s. ř. nenastanou, jestliže účastníci nebyli o tzv. koncentraci řízení a o jejích
účincích poučeni jednak v předvolání k přípravnému jednání, k jednání nebo k
dalšímu jednání, jednak před skončením přípravného jednání, jednání nebo
dalšího jednání, má-li v této době nastat tzv. koncentrace řízení. Ze spisu se
pak podává, že poučení o nemožnosti uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy se
účastníkům dostalo (zjevně nikoli v intencích § 118b o. s. ř., nýbrž podle §
119a o. s. ř.) až v závěru (druhého) jednání konaného 28. dubna 2015,
odročovaného (na 7. květen 2015) již jen za účelem vyhlášení rozsudku. Přitom z
R 59/2012 plyne, že měl-li soud prvního stupně povinnost poskytnout účastníku
řízení poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. (potažmo podle § 118a odst. 1 o. s. ř.) ještě předtím, než nastaly účinky koncentrace řízení, leč neučinil tak,
pak nebrání účinky koncentrace řízení takovému účastníku řízení v tom, aby
důkazy, jichž se toto poučení mělo týkat, označil (potažmo skutečnosti, jichž
se toto poučení mělo týkat, vylíčil) i poté, kdy koncentrace nastala. [23] Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). [24] Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí neobstálo již v rovině řešení
otázky ad 2/, pokládal Nejvyšší soud za nadbytečné zkoumat přípustnost a
následně i důvodnost dalších dovoláním položených otázek (ad 3/ až ad 6/),
jejichž zodpovězení je ostatně na řešení otázky ad 2/ značnou měrou závislé.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2018
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu