JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka,
Ph.D., ve věci žalobkyně A. L., zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se
sídlem v Praze 8, Sokolovská 22, proti žalovanému městu Česká Lípa se sídlem
úřadu v České Lípě, náměstí T. G. M. 1, IČ: 00260428, zastoupenému Mgr. Petrem
Trejbalem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Lidická 10, o určení
vlastnictví, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 10 C 302/2007, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v
Liberci ze dne 27. srpna 2008, č. j. 30 Co 280/2008-97, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 12.360,-- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
Mgr. Petra Trejbala.
rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že hospodářskou smlouvou ze dne 23. 2. 1988,
uzavřenou mezi U. d. H., S., na straně předávající, a Městským národním výborem
v České Lípě jako přejímajícím, byla ke dni 1. 3. 1988 převedena správa
národního majetku, mimo jiné k pozemku parc. č. 5786/162 v kat. území Č.L..
Předmětem veřejné dražby konané dne 19. 10. 1991 byly provozní jednotky –
Restaurace H. a Polotovary S. Vlastnické právo k označeným provozním jednotkám
nabyl příklepem licitátora V.L. V čl. II, bod 2) potvrzení privatizační komise
ze dne 14. 11. 1991 se uvádí, že provozní jednotku tvoří budova č. p. 2718 s
pozemkem parc. č. 5786/162 v kat. území Č.L.. Podle korespondence mezi městem
Č.L. a V. L. ze dne 19. 2. 1997 a 4. 3. 1997, byl V.L. upozorněn na to, že
označené provozní jednotky vydražil bez pozemku. Rozsudkem Okresního soudu v
České Lípě ze dne 7. 1. 1998, č. j. 16 C 1597/97-36, ve spojení s rozsudkem
Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 3. 7. 2000, č. j.
30 Co 286/2000-103, a usnesením dovolacího soudu ze dne 31. 10. 2000, č. j. 33
Cdo 2486/2000-128, bylo ve sporu mezi městem Česká Lípa, které tam vystupovalo
jako žalobce a V. L. jako žalovaným určeno, že vlastníkem pozemku parc. č.
5786/162 v kat. území Č.L. je město Č.L.. Na podkladě tohoto rozsudku bylo dne
7. 12. 1998 v katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo k pozemku parc. č.
5786/162 ve prospěch města Č.L.. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že
žalobkyně nenabyla vlastnictvím k předmětnému pozemku vydržením, neboť
objektivně se zřetelem ke všem okolnostem nemohla být během celé desetileté
vydržecí doby, jejíž běh začal dnem 19. 10. 1991, v dobré víře o svém
vlastnickém (spoluvlastnickém) právu k tomuto pozemku.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, jako soud odvolací k odvolání
žalobkyně rozsudkem ze dne 27. 8. 2008, č. j. 30 Co 280/2008-97, rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil jako správný, avšak z jiného důvodu. Dále rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud uvedl, že žalobkyně žalobu opírá o tvrzení, že předmětný pozemek
vydražil v roce 1991 její manžel V. L. za trvání jejich manželství, kdy k
vypořádání či zúžení jejich společného jmění nikdy nedošlo. Její manžel byl v
katastru nemovitostí zapsán jako vlastník předmětného pozemku. Tento pozemek
spolu s domem č. p. 2718 na něm stojícím od vydražení nepřetržitě užívala v
dobré víře, že je z titulu společného jmění manželů oprávněným držitelem.
Teprve počátkem roku 2006 se od manžela dověděla, že v řízení vedeném u soudu
prvního stupně pod sp. zn. 16 C 1597/97, jehož účastníkem nebyla, bylo určeno,
že vlastníkem předmětného pozemku je město Č.L.. Podle názoru odvolacího soudu
„uplatněný nárok neplyne ze žalobního tvrzení, když podle hmotného práva jde o
nárok ze společného jmění manželů. Žalobkyně se ze žalobních tvrzení nemůže
domáhat svého výlučného vlastnictví, a to ani za předpokladu, že by byla
prokázána její tvrzení ohledně dobré víry“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů, že řízení
je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost
dovolání opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „o. s.
ř.“), příp. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Vady řízení žalobkyně spatřuje v
tom, že z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu není „zřejmý důvod změny
právního posouzení“, které se podstatně liší od právního posouzení věci soudem
prvního stupně, a že žalobkyně nebyla poučena podle § 118a o. s. ř. o
procesních právech, ale i o skutkovém a hmotněprávním náhledu na projednávanou
věc. Rozhodnutí odvolacího soudu nese „atributy tzv. překvapivého rozhodnutí,
které účastníci ani při vynaložení veškeré odborné péče nemohli předvídat a tak
podstatným způsobem omezena jejich procesní práva“. Zásadní právní význam
rozhodnutí odvolacího soudu vidí v řešení otázek:
1) zda „může vlastnické právo účastníka k věci, která je ve společném jmění
manželů, zaniknout, být odňato nebo omezeno v důsledku řízení, jehož účastníkem
je pouze druhý manžel“, a dále
2) „jak bude posuzováno vlastnické právo tohoto manžela k části společného
jmění manželů, u níž byl takto konstatován zánik vlastnického práva druhého z
manželů“.
Podle názoru žalobkyně účinky žaloby, případně rozhodnutí vydaných v řízení
vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 16 C 1597/97, jehož účastnicí řízení
nebyla, mohly směřovat jen k jejímu manželovi a její dobrá víra ve vztahu k
předmětnému pozemku tak stále trvala a žádným rozhodnutím její vlastnické právo
nebylo omezeno nebo odňato. Za situace, kdy bylo konstatováno, že V.L. není
vlastníkem předmětného pozemku, „vlastnické právo žalobkyně se rozšířilo na
celý pozemek a nabylo charakteru výlučného vlastnického práva“. Navrhla, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, případně i soudu prvního stupně,
zrušil.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání
dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely
provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání je přípustné; i kdyby šlo o tzv. nenárokové dovolání [dov. přípustné
jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], bylo by přípustné s ohledem na
judikatorní význam právních otázek nastolených dovolatelkou, neboť jejich
řešení bylo pro rozhodnutí ve věci klíčové.
Podle § 118a odst. 1) o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník
nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda
senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení
doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy.
Podle § 118a odst. 2) o. s. ř. má-li předseda senátu za to, že věc je možné po
právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve
účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností;
postupuje přitom obdobně podle odstavce 1.
Podle § 213b odst. 1) o. s. ř. v odvolacím řízení se postupuje podle § 118a;
tento postup však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v
rozporu s ustanovením § 205a nebo 211a nebo k uplatnění procesních práv, která
jsou za odvolacího řízení nepřípustná.
Podle § 213b odst. 2) o. s. ř. porušení ustanovení § 118a odst. 1 až 3 soudem
prvního stupně je vadou řízení, jen jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo
důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu.
Námitka procesní povahy, t. j. že se žalobkyni nedostalo poučení podle § 118a
o. s. ř. (resp. podle § 213b o. s. ř.) není namístě již proto, že k zamítnutí
žaloby v případě správnosti právního názoru odvolacího soudu nebylo třeba, aby
žalobkyně uvedla další tvrzení či navrhla další důkazy. Dovolací soud považuje
právní názor odvolacího soud v tomto směru za správný, protože žalobu bylo
možno bez dalšího zamítnout již na základě skutkového vylíčení případu samotnou
žalobkyní a žalobního návrhu (tzv. petitu), který učinila. Jak bude dále
rozvedeno, žalobě na určení, že žalobkyně je (stala se na základě vydržení
vlastnického práva) výlučnou vlastnicí předmětného pozemku, nelze podle
hmotného práva vyhovět. O této skutečnosti soud žalobkyni poučit nemohl, neboť
by šlo o poučení o hmotném právu, tedy o postup v rozporu s § 5 o. s. ř., podle
kterého soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a
povinnostech.
Rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat ani za překvapivé rozhodnutí. Podle
ustálené judikatury dovolacího soudu „překvapivým je takové rozhodnutí, které
nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího
soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat“. Viz. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009,
Soudní rozhledy č. 9/2010. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu
prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy
netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního
stupně. Dále pak podle rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 21. ledna 2009, sp. zn. 32 Cdo 4274/2007, publikovaným v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, (dále „Soubor rozhodnutí“), pod
č. C 7020, „odlišné posouzení určité právní otázky odvolacím soudem oproti
závěrům vysloveným soudem prvního stupně není porušením zásady dvouinstančnosti
řízení a nepředstavuje překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu“. O překvapivé
rozhodnutí ohledně určité otázky nejde ani tehdy, pokud účastníkovi muselo být
z průběhu řízení zřejmé, že soud se musí touto otázkou zabývat (k tomu srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 17. srpna 2010, sp. zn. 22 Cdo 2205/2010, uveřejněný na internetových
stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). V dané věci soud prvního stupně na
základě zjištěného skutkového stavu věci učinil závěr, že žalobkyně nemohla být
oprávněnou držitelkou předmětného pozemku, neboť zde nebyl žádný právní titul,
který by její vlastnické právo k pozemku založil. Odvolací soud na základě
převzatého skutkového stavu věci dospěl k závěru, že se žalobkyně nemohla
domáhat svého výlučného vlastnictví, ale že jde o nárok ze společného jmění
manželů. O nepředvídatelné rozhodnutí odvolacího soudu se tak v žádném směru
nejedná, protože odvolací soud se věcí zabýval pouze v rozsahu žalobního
tvrzení. Dovolací soud tak v postupu a rozhodnutí odvolacího soudu neshledal
nic, co by zakládalo jeho nepředvídatelnost.
V daném případě nebylo, jak již výše zmíněno, třeba žádných skutkových
zjištění, naopak bylo v souladu se zásadou procesní ekonomie, aby soud prvního
stupně již po přednesu žaloby a vyjádření žalovaného žalobu zamítl, poněvadž
při žalobních tvrzení samotné žalobkyně jí za dané právní úpravy institutu
společného jmění manželů nebylo možno vyhovět.
Odvolací soud odvolání a tudíž i žalobě nevyhověl s poněkud lapidárním
odůvodněním, že nárok uplatněný žalobkyní je nárokem ze společného jmění
manželů, aniž by dodal, že takovému nároku neodpovídá petit na určení, že
žalobkyně je výlučnou vlastnicí předmětného pozemku (nikoli že jeho
spoluvlastníky jsou žalobkyně a její manžel). Právní názor odvolacího soudu je
správný proto, že žalobkyně netvrdila, že by sporný pozemek nabyla některým ze
zákonem stanovených způsobů, kdy jeden z manželů při nezúženém společném jmění
manželů může nabýt majetek do nikoli společného, ale výlučného vlastnictví
[srov. výčet těchto případů v § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák.]. Naopak
tvrdila, že pozemek užívala jako společnou věc vydraženou jejím manželem.
Přitom platí, že drží-li jeden z manželů v dobré víře ve smyslu § 130 odst. 1
obč. zák. určitou věc, která by podle způsobu jejího nabytí měla patřit do
společného jmění manželů (aniž by takové držbě předcházelo zúžení společného
jmění do budoucna), přichází v úvahu vydržení věci jen do společného jmění
manželů. Je vyloučeno, aby za uvedených předpokladů vlastnictví k věci
vydržením nabyl jen jeden z manželů. Na tomto právním závěru nemůže nic změnit
ani skutečnost, že v jiném řízení, jehož se zúčastnil jen manžel žalobkyně (ona
však nikoli), bylo rozhodnuto, že vlastníkem předmětné věci je třetí osoba.
Pokud odvolací soud svůj právní názor, pro který rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil, blíže nerozvedl či k němu neuvedl více přesvědčivých důvodů, lze to
mít sice za určité pochybení, nejde však o takovou vadu, která by měla za
následek nesprávné rozhodnutí ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b ) a § 229 odst. 3 o.
s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, dovolací soud nezjistil (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 2
o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně
bylo zamítnuto a žalovanému vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, a §
142 odst. 1 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalovanému představují odměnu za jeho
zastoupení v dovolacím řízení advokátem, která činí podle § 5 písm. b) , § 10
odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., částku 10.000,-- Kč, a dále
paušální náhradu hotových výdajů ve výši
300,-- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a činí celkem včetně
náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 20 % (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) částku
12.360,-- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1, § 160
odst. 1 o. s. ř.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný
podat návrh na výkon rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. května 2011
JUDr. František Balák
předseda senátu