MSPH 96 INS 22267/2019 216 ICm 1288/2023 29 ICdo 102/2024-79
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územního pracoviště pro Prahu 9, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 28, PSČ 111 21, identifikační číslo osoby 72 08 00 43, proti žalovanému Mgr. Martinu Červinkovi, se sídlem v České Třebové, Čechova 396, PSČ 560 02, jako insolvenčnímu správci dlužníka ALFATECH s. r. o. v likvidaci, zastoupenému JUDr. Martinem Pavlišem, advokátem, se sídlem v Hlinsku, Adámkova třída 149, PSČ 539 01, o určení pořadí pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 216 ICm 1288/2023, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka ALFATECH s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Praze 9, Ve Žlíbku 2402/77a, PSČ 193 00, identifikační číslo osoby 61 85 74 91, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 96 INS 22267/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 2024, č. j. 216 ICm 1288/2023, 105 VSPH 71/2024-56 (MSPH 96 INS 22267/2019), t a k t o:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 2024, č. j. 216 ICm 1288/2023, 105 VSPH 71/2024-56 (MSPH 96 INS 22267/2019), se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
7.288,- Kč je pohledávkou za majetkovou podstatou (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Insolvenční soud vyšel z toho, že: 1) Usnesením ze dne 8. ledna 2020, č. j. MSPH 96 INS 22267/2019-46, (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka a insolvenčním správcem ustanovil žalovaného; usnesením ze dne 30. března 2020, č. j. MSPH 96 INS 22267/2019-B-8, prohlásil konkurs na majetek dlužníka. 2) Dne 13. července 2020 se konalo přezkumné jednání a schůze věřitelů, na nichž nebyl žalobce přítomen; dne 26.
dubna 2023 uplatnil žalobce (nezajištěnou) pohledávku za majetkovou podstatou ve výši 7.288,- Kč (B-45) [dále jen „pohledávka“]. Jako důvod vzniku takto uplatněné pohledávky uvedl rozhodnutí o výši hotových výdajů ze dne 20. března 2023; tímto rozhodnutím žalobce (jako správce daně) stanovil dlužníku k náhradě hotové výdaje, které vznikly správci daně při provádění daňové exekuce nařízené (označenými) exekučními příkazy ze dne 30. července 2019 za skladování movitých věcí dlužníka (dále též jen „majetek dlužníka“) ve skladu Správy státních hmotných rezerv (dále jen „sklad“) za dobu od 8.
ledna 2020 do 9. března 2023. Již na tomto místě Nejvyšší soud upozorňuje, že insolvenční soud nesprávně vychází z toho, že pohledávka je vyčíslena za období od prohlášení konkursu na majetek dlužníka do vyskladnění majetku; přitom konkurs na majetek dlužníka byl prohlášen až 30. března 2020. 3) Usnesením ze dne 18. května 2023, č. j. MSPH 96 INS 22267/2019-B-47, insolvenční soud uložil žalobci, aby ve lhůtě 30 dnů od jeho doručení podal u insolvenčního soudu žalobu o určení pořadí pohledávky; žalobce podal žalobu dne
8. června 2023. 4) Podáními datovanými 30. ledna 2020, 18. května 2020, 23. dubna 2021 a 16. listopadu 2021 vyzval žalobce žalovaného, aby si ze skladu odebral majetek dlužníka. Žalovaný namítl, že majetek do skladu neumístil (nesjednal jeho uskladnění); učinil-li tak žalobce jako správce daně, měl povinnost vrátit majetek dlužníku, respektive žalovanému. Na tomto základě insolvenční soud – cituje § 2 písm. g), § 109 odst. 1 písm. c), § 140e odst. 1, a § 298 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – předeslal, že věřitel může dát závazný pokyn k tomu, jakým způsobem má být prováděna správa majetku, který slouží k zajištění pohledávek; existence takového pokynu ze spisu neplyne.
Přitom insolvenční správce jako osoba s dispozičními oprávněními nemůže hradit náklady související s takovým pokynem (byl-li závazně udělen), když není povinen se tímto pokynem řídit a (obecně) odpovídá „za svědomitou a odbornou péči“ (§ 36 odst. 1 insolvenčního zákona). Dále insolvenční soud zdůraznil, že uplatněná pohledávka představuje náklady daňové exekuce, které se v insolvenčním řízení neuspokojují. V případě exekučního řízení jde o pravomocné soudní rozhodnutí, jímž je exekutorovi vůči některému z účastníků exekučního řízní přiznáno právo na náhradu nákladů exekuce, nebo o exekutorem vydaný příkaz k úhradě nákladů exekuce.
Jelikož po vydání rozhodnutí o úpadku nelze nařídit (zahájit) ani správní či daňovou exekuci (a dříve zahájenou správní či daňovou exekuci nelze provést), není pohledávka žalobce pohledávkou za majetkovou podstatou, neboť vznikla v přímé souvislosti s daňovou exekucí vedenou na majetek dlužníka před zahájením insolvenčního řízení. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 11. března 2024, č. j. 216 ICm 1288/2023, 105 VSPH 71/2024-56 (MSPH 96 INS 22267/2019), změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že určil, že pohledávka žalobce přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka přihláškou pohledávek za majetkovou podstatou položkou č. 1 v částce 7.288,- Kč je pohledávkou za majetkovou podstatou (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud – vycházeje ze skutkového stavu zjištěného insolvenčním soudem a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – především připomenul, že v incidenčním sporu o určení, zda pohledávka uplatněná v insolvenčním řízení způsobem uvedeným v § 203 insolvenčního zákona je co do svého pořadí pohledávkou za majetkovou podstatou (§ 168 odst. 2 insolvenčního zákona), se insolvenční soud zabývá pouze okolnostmi rozhodnými pro posouzení správnosti uplatněného pořadí pohledávky, bez zřetele k tomu, zda je sporná její existence nebo výše.
Skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodu vzniku pohledávky nebo důvodu jejího možného zániku anebo důvodu, pro který se stala soudně nevymahatelnou, případně pro posouzení (určení) správné výše pohledávky jsou vyhrazeny sporu o splnění povinnosti (o zaplacení peněžité pohledávky) vedenému u obecného soudu nebo u jiného k tomu příslušného orgánu. Pro poměry dané věci tak platí, že úkolem (insolvenčního) soudu je zkoumat, zda pohledávka, ohledně které insolvenční soud vyzval věřitele k podání žaloby o určení jejího pořadí, mohla vzniknout jako pohledávka za majetkovou podstatou způsobem, jakým byla uplatněna v insolvenčním řízení, respektive způsobem popsaným v (obsahově tomu odpovídající) žalobě v této věci.
V této souvislosti odvolací soud předeslal, že pojem daň je nutno vykládat ve smyslu její (ne)definice v insolvenčním zákonu, nikoli „z definice provedené v daňovém řádu“, když insolvenční zákon je, jde-li o vymáhání daňových pohledávek, ve vztahu k daňovému řádu zákonem speciálním. Pro účely insolvenčního řízení je tak potřeba při výkladu pojmu daň vycházet z materiálního pojetí veřejnoprávní pohledávky; jinak řečeno, veřejnoprávní pohledávka není daní podle insolvenčního zákona jen proto, že ji za daň považuje daňový řád.
Exekuční náklady z pohledu materiálního pojetí daní nejsou (nepodávají se přímo z jednotlivých hmotněprávních daňových předpisů). Jde „pouze“ o samostatnou veřejnoprávní pohledávku, která se v insolvenčním řízení uspokojuje (lze ji přihlásit do insolvenčního řízení dlužníka jako jakoukoli jinou pohledávku vzniklou před rozhodnutím o úpadku a nevyloučenou z uspokojení podle § 170 insolvenčního zákona); nejde však o daň ve smyslu § 168 odst. 2 písm.
e) insolvenčního zákona, která by mohla být pohledávkou za majetkovou podstatou bez ohledu na to, kdy vznikla. Dále odvolací soud zdůraznil, že prohlášením konkursu na majetek dlužníka přešlo dispoziční právo k tomuto majetku na insolvenčního správce (žalovaného), jenž byl správcem daně vyzván k „vyskladnění věcí“, což neučinil; fakticky tak obohatil majetkovou podstatu dlužníka o náklady uskladnění, které by jinak musel platit z majetkové podstaty sám. Za stavu, kdy tyto náklady vynaložil žalobce jako správce daně po prohlášení konkursu na majetek dlužníka, vznikla mu za uvedené období za majetkovou podstatou pohledávka podle § 168 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona (z insolvenčního zákona se nepodává, že by taková pohledávka musela vzniknout výlučně insolvenčnímu správci; může vzniknout i osobě, která „za správce“ takový majetek obhospodařuje).
Proto odvolací soud – na rozdíl od soudu insolvenčního – uzavřel, že pohledávka „je nákladem spojeným se správou a udržováním majetkové podstaty dlužníka“. Prospěch, který majetková podstata získala po rozhodnutí o úpadku dlužníka „plněním třetí osoby bez právního důvodu“, je bezdůvodným obohacením (§ 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o. z.“), jež má být v rámci řádné správy majetkové podstaty vydáno ochuzenému jako plnění na jeho pohledávku za majetkovou podstatou. Odkaz insolvenčního soudu na § 109 odst. 1 písm. c) a § 140e insolvenčního zákona neobstojí, když v daném případě nebyla prováděna exekuce (viz též rozhodnutí o odkladu daňové exekuce ze dne 2.
září 2019, č. j. 7271941/19/2009-80542-110985), a pohledávka vznikla výlučně v souvislosti s tím, že si insolvenční správce nepřevzal majetek, který sepsal do soupisu majetkové podstaty dlužníka. Fakt, že postup žalovaného, který ponechal majetek dlužníka ve skladu „až do jejich převzetí nabyvateli“, byl víceméně logický, nemůže nic změnit na pořadí pohledávky. Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalovaný dovolání, které má za přípustné (§ 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o.
s. ř.“) k řešení (podle jeho názoru) dovolacím soudem dosud nevyřešených právních otázek, a to o jaký druh pohledávky jde „v případě náhrady nákladů za nařízení daňové exekuce a náhrady hotových výdajů vznikajících v rámci nařízení daňové exekuce“ (zda jde o „kvazibezdůvodné“ obohacení majetkové podstaty nebo o náklady daňové exekuce), a zda mohla být tato pohledávka v insolvenčním řízení uspokojována jako náklad spojený se správou a udržováním majetkové podstaty podle § 168 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona.
Podle dovolatele je nutné nastavit pravidla toho, co je insolvenční správce povinen hradit za předpokladu, že předmět úhrady vznikne nezávisle na jeho vůli (je mu tzv. „vnucen“).
V poměrech projednávané věci, kdy byl majetek dlužníka umístěn do skladu správcem daně za účelem jeho zajištění, aniž k tomu dal insolvenční správce (či dlužník) pokyn, jde též o posouzení, zda „po zahájení insolvenčního řízení“ měl být (zajištěný) majetek dlužníka nadále takto skladován nebo vrácen dlužníku (insolvenčnímu správci). Dále snáší argumenty ve prospěch závěru, podle něhož uplatněná pohledávka představuje náklady daňové exekuce, přičemž není rozhodné, že daňová exekuce fakticky nebyla provedena, když ji insolvenční zákon nedovolil „finalizovat“.
Jelikož si dovolatel (ani dlužník) žádné uskladnění neobjednal (nemohl ovlivnit jeho vznik), jdou tyto náklady k tíži žalobce (jako zajištěného věřitele), jehož pohledávka byla zajištěna majetkem. Kdyby žalobce majetek neodvezl, umístil by jej dovolatel na vhodné místo, které měl k dispozici; konečně žalobce mohl předejít vzniku nákladů i tím, že majetek vrátí dlužníku (insolvenčnímu správci). Závěrem dovolatel dodává, že pohledávka z titulu náhrady nákladů za nařízení daňové exekuce a náhrady hotových výdajů vznikajících v rámci nařízené daňové exekuce není pohledávkou za majetkovou podstatou podle § 168 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona.
K pojetí „kvazibezdůvodného“ obohacení majetkové podstaty odvolacím soudem dodává, že jde o nepřikázané jednatelství podle § 3006 o. z., jehož následky (zde vynaložené náklady) by šly k tíži žalobce. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a potvrdil rozhodnutí soudu insolvenčního. Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl jako nedůvodné, když majetek dlužníka (kancelářskou techniku a profesionální kávovary) sepsal (jako správce daně) dne 31. července 2019 (přede dnem zahájení insolvenčního řízení –
7. října 2019) v rámci probíhající daňové exekuce movitého majetku dlužníka; 17. září 2019 jej umístil do skladu, jelikož měl odůvodněnou obavu, že hrozí jeho poškození, zničení či ukrytí. Okamžikem prohlášení konkursu na majetek dlužníka se žalovaný (insolvenční správce) stal osobou s dispozičním oprávněním k majetku dlužníka (a s povinností majetkovou podstatu spravovat). Nic nebránilo v tom, aby si uskladněný majetek převzal (viz opakované výzvy žalobce). Právě v důsledku nečinnosti žalovaného vznikly žalobci (za dobu ode dne úpadku dlužníka do dne vyskladnění majetku) náklady za uskladnění majetku dlužníka; určení pořadí takto vzniklé pohledávky je předmětem řízení.
Samotná daňová exekuce byla zahájena přede dnem zahájení insolvenčního řízení (na základě exekučních příkazů na prodej movitých věcí ze dne 30. července 2019), přičemž nemohla být „finalizována“ vzhledem k účinkům spojeným se zahájením insolvenčního řízení [§ 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona]. Náklady spojené s uložením zajištěného majetku, který tvořil v době ode dne úpadku dlužníka majetkovou podstatu dlužníka, tak jsou pohledávkou za majetkovou podstatou podle § 168 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení právní otázky pořadí pohledávky dosud Nejvyšším soudem ve srovnatelných skutkových poměrech beze zbytku nezodpovězené. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 109 insolvenčního zákona se pojí se zahájením insolvenčního řízení mimo jiné i ten účinek, že výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit, nelze jej však provést.
Pro pohledávky za majetkovou podstatou (§ 168) a pohledávky jim na roveň postavené (§ 169) však lze provést nebo vést výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka, na základě rozhodnutí insolvenčního soudu vydaného podle § 203 odst. 5 a s omezeními tímto rozhodnutím založenými. Není- li dále stanoveno jinak, výkon rozhodnutí nebo exekuce se i nadále nařizuje nebo zahajuje a provádí proti povinnému [odstavec 1 písm. c)]. Účinky zahájení insolvenčního řízení nastávají okamžikem zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku (odstavec 4).
Podle § 168 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona pohledávkami za majetkovou podstatou, pokud vznikly po rozhodnutí o úpadku, jsou náklady spojené s udržováním a správou majetkové podstaty. Podle § 203 odst. 1 insolvenčního zákona, není-li dále stanoveno jinak, pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené na roveň se uplatňují písemně vůči osobě s dispozičními oprávněními. O uplatnění takové pohledávky věřitel současně vždy vyrozumí insolvenčního správce; náležitosti tohoto vyrozumění stanoví prováděcí právní předpis.
Podle § 203a insolvenčního zákona v pochybnostech o tom, zda pohledávka uplatněná věřitelem podle § 203 je pohledávkou za majetkovou podstatou nebo pohledávkou postavenou jí na roveň anebo pohledávkou, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje (§ 170), uloží insolvenční soud i bez návrhu věřiteli, který ji uplatnil, aby do 30 dnů podal u insolvenčního soudu žalobu na určení pořadí uplatněné pohledávky; na návrh insolvenčního správce tak učiní vždy. Žaloba musí být vždy podána proti insolvenčnímu správci.
Nedojde-li žaloba o určení pořadí pohledávky uplatněné jako pohledávka za majetkovou podstatou nebo jako pohledávka postavená na roveň pohledávce za majetkovou podstatou ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu nebo není-li žalobě vyhověno, považuje se podání, jímž věřitel takovou pohledávku uplatnil, za přihlášku pohledávky a uspokojení pohledávky jako pohledávky za majetkovou podstatou nebo pohledávky postavené jí na roveň je v insolvenčním řízení vyloučeno. Nedojde-li žaloba o určení pořadí pohledávky, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje, ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu nebo není-li žalobě vyhověno, je uspokojení takové pohledávky v insolvenčním řízení vyloučeno (odstavec 1).
Řízení o žalobě podle odstavce 1 je incidenčním sporem podle § 159 odst. 1 písm. a); ustanovení o popření pořadí přihlášené pohledávky platí obdobně. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona již v době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka (8. ledna 2020). S přihlédnutím k části první článku II. (Přechodná ustanovení) bodu 1. zákona č. 252/2024 Sb. se pro dané insolvenční řízení a pro spory jím vyvolané (včetně tohoto sporu) uplatní insolvenční zákon ve znění účinném do 30.
září 2024 i v době od 1. října 2024 [s výjimkou nastavenou pro § 75 a § 109 odst. 1 písm. c) a § 412a odst. 3 insolvenčního zákona v části první článku II. (Přechodná ustanovení) bodu 2. a 3. zákona č. 252/2024 Sb.]. Podle § 243 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (ve znění, jež nedoznalo změn od 7. října 2019, kdy bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka), po zahájení insolvenčního řízení lze daňové řízení zahájit a v celém řízení pokračovat, s výjimkou daňové exekuce, kterou lze nařídit, avšak nelze ji provést, pokud insolvenční zákona nestanoví jinak.
Nejvyšší soud v prvé řadě připomíná (ve shodě s odvolacím soudem na dané téma), že v incidenčním sporu o určení, zda pohledávka uplatněná v insolvenčním řízení způsobem uvedeným v § 203 insolvenčního zákona, je co do svého pořadí pohledávkou za majetkovou podstatou (§ 168 odst. 2 insolvenčního zákona), se insolvenční soud zabývá pouze okolnostmi rozhodnými pro posouzení správnosti uplatněného pořadí pohledávky, bez zřetele k tomu, zda spornou je i existence nebo výše této pohledávky. Skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodu jejího vzniku nebo důvodu jejího možného zániku, anebo důvodu, pro který se stala soudně nevymahatelnou, případně pro posouzení (určení) správné výše pohledávky jsou vyhrazeny sporu o splnění povinnosti (o zaplacení peněžité pohledávky) vedenému u obecného soudu.
Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 48/2020, uveřejněný pod číslem 109/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 109/2020“), k jehož závěrům v tomto směru se Nejvyšší soud přihlásil v rozsudcích ze dne 14. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 101/2020, a ze dne 19. července 2022, sen. zn. 29 ICdo 8/2021, uveřejněných pod čísly 22/2023 a 40/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Pro posouzení důvodnosti dovolání tak není právně významné, zda žalobci vznikla za žalovaným (respektive za dlužníkem) pohledávka, jejíž pořadí je předmětem řízení, a v jaké výši.
Jinak řečeno, není právně významné, zda měl žalovaný povinnost odvést majetek ze skladu na své náklady. Nejvyšší soud rovněž nemá důvod odchýlit se od závěrů ustálené judikatury, podle nichž:
1) Výčet pohledávek za majetkovou podstatou obsažený v § 168 odst. 2 insolvenčního zákona je taxativní. Srov. např. opět R 109/2020 a R 22/2023. 2) Nejde-li o náklad vynaložený bez právního důvodu třetí osobou na zhodnocení majetkové podstaty [§ 169 odst. 1 písm.
f) insolvenčního zákona], je majetkový prospěch, který majetková podstata získala po rozhodnutí o úpadku dlužníka plněním třetí osoby bez právního důvodu, bezdůvodným obohacením (§ 2991 o. z.), jež v rámci řádné správy majetkové podstaty má být vydáno ochuzenému jako plnění na jeho pohledávku za majetkovou podstatou ve smyslu § 168 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona. Takové plnění přitom může spočívat nejen v relutárním plnění třetí osoby nebo např. v tom, že majetková podstata užívá majetek třetí osoby, nýbrž i v tom, že třetí osoba poskytla majetkové podstatě služby, za které neobdržela žádné protiplnění.
Srov. opět R 109/2020. 3) Rozhodnutí, jímž soudní exekutor určuje náklady exekuce (pro účely jejich vymožení některým ze způsobů určených v exekučním příkazu k provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky) [příkaz k úhradě nákladů exekuce], je ve smyslu § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona „prováděním exekuce“ a nikoli jejím „nařízením“. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 5/2014, uveřejněný pod číslem 2/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
V poměrech dané věci uplatnil žalobce (jako správce daně) v insolvenčním řízení dlužníka pohledávku za majetkovou podstatou (B-45), přičemž co do důvodu jejího vzniku odkázal (jen) na rozhodnutí o výši hotových výdajů ze dne 20. března 2023, č. j. 1995085/23/2009-80541-107661, vydané podle § 182 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, jímž stanovil k náhradě hotové výdaje, které mu vznikly při provádění daňové exekuce nařízené (označenými) exekučními příkazy ze dne 30. července 2019, v celkové výši 7.288,- Kč (skladné movitých věcí dlužníka od 8.
ledna 2020 do 9. března 2023). Podle odůvodnění rozhodnutí byl na základě exekučních příkazů sepsán (označený) protokol o soupisu movitých věcí, sepsané věci byly zajištěny a následně uskladněny. Žalobou ze dne 7. června 2023 (doručenou insolvenčnímu soudu dne 8. června 2023) se žalobce domáhá určení pořadí pohledávky přihlášené přihláškou za majetkovou podstatou položkou č. 1 v částce 7.288,- Kč jako pohledávky za majetkovou podstatou. Současně uvedl, že 20. března 2023 vydal rozhodnutí o hotových výdajích, jímž vyčíslil náklady za skladování „části prodaného majetku dlužníka z majetkové podstaty“.
Za stavu, kdy odvolací soud uzavřel, že „v daném případě nebyla prováděna exekuce“ (a pohledávka vznikla výlučně v souvislosti s tím, že si žalovaný nepřevzal majetek dlužníka, který sepsal do soupisu majetkové podstaty), aniž se jakkoli vypořádal s obsahem rozhodnutí ze dne 20. března 2023, které sám žalobce považoval za „důvod vzniku pohledávky“, a podle něhož šlo o pohledávku z titulu náhrady hotových výdajů, které vznikly při provádění daňové exekuce (srov. vyrozumění B-45), zůstalo jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž i nesprávné.
S tím souvisí i (nezodpovězená) otázka, zda uplatněná pohledávka (B-45) je totožná s pohledávkou dle žaloby, včetně toho, zda a v jakém směru je insolvenční soud (případně) vázán (výše uvedeným) vymezením pohledávky ve vyrozumění.
V této souvislosti nelze přehlédnout ani skutečnost, že odvolací soud, ač měl pro účely rozhodnutí ve věci za podstatné, že na žalovaného přešlo prohlášením konkursu na majetek dlužníka dispoziční právo k majetku dlužníka, dospěl k závěru o pořadí pohledávky (z titulu hotových výdajů) jako pohledávky za majetkovou podstatou [§ 168 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona] vzniklé za celé období od 8. ledna 2020 do 9. března 2023, aniž vzal v úvahu, že konkurs na majetek dlužníka byl prohlášen (až) 30. března 2020. Jelikož právní posouzení věci, na němž napadené rozhodnutí spočívá, není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný; o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.