KSOS 22 INS 3067/2013
3 ICm 3645/2019
29 ICdo 113/2022-157
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce M. K., zastoupeného Mgr. Karlem Jindrákem, advokátem, se sídlem v
Praze, Černokostelecká 856/33, PSČ 100 00, proti žalovanému Mgr. Ivu
Tichovskému, se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 1249/18, PSČ 710 00, jako
insolvenčnímu správci dlužníka
DRAFT - OVA a. s., zastoupenému Mgr. Davidem Cagašem, advokátem, se sídlem v
Ostravě, Jaklovecká 1249/18, PSČ 710 00, o určení pravosti a výše
nevykonatelných pohledávek, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 3
ICm 3645/2019 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka DRAFT - OVA a.
s., se sídlem v Opavě, U Jaktařské brány 156/8, PSČ 746 01, identifikační číslo
osoby 47673630, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 22 INS
3067/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 7. dubna 2022, č. j. 3 ICm 3645/2019, 12 VSOL 410/2021-133 (KSOS 22 INS
3067/2013), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. dubna 2022, č. j. 3 ICm 3645/2019,
12 VSOL 410/2021-133 (KSOS 22 INS 3067/2013), se zrušuje a věc se vrací
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
1. Rozsudkem ze dne 14. června 2021, č. j. 3 ICm 3645/2019-77, Krajský
soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Určil, že žalobce (M. K.) má za dlužníkem (společností DRAFT - OVA
a. s.)
a) dílčí pohledávku č. 3 ve výši 6 029 777 Kč (sestávající ze smluvního
úroku z prodlení ve výši 3 429 777 Kč a smluvní pokuty ve výši 2 600 000 Kč), a
to ze smlouvy o úvěru ze dne 1. června 2009 na částku 2 600 000 Kč, a
b) dílčí pohledávku č. 4 ve výši 5 565 948 Kč (sestávající ze smluvního
úroku z prodlení ve výši 3 165 948 Kč a smluví pokuty ve výši 2 400 000 Kč), a
to ze smlouvy o úvěru ze dne 1. června 2009 na částku 2 400 000 Kč (bod I.
výroku).
[2] Zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal určení, že má za
dlužníkem dílčí pohledávku č. 3 ve výši 30 835 000 Kč a dílčí pohledávku č. 4
ve výši 27 540 000 Kč (bod II. výroku).
[3] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku
5 501,24 Kč (bod III. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
[1] Dlužník uzavřel s žalobcem (věřitelem) dne 1. června 2009 dvě
smlouvy o úvěru. Šlo o krátkodobé účelově vázáné úvěry na překlenutí dočasného
nedostatku finančních prostředků pro provozní účely dlužníka. Jistiny úvěrů
byly ujednány ve výši 2 400 000 Kč a 2 600 000 Kč a měly být čerpány
bezhotovostním převodem finančních prostředků věřitelem na účet dlužníka
(43-4847960267/0100) do dvou pracovních dnů od uzavření smluv o úvěrech. Splatnost úvěrů byla stanovena na 15. června 2009. Smluvní strany se dohodly na
úrokové sazbě ve výši 5 % p. a. do sjednané doby pro splacení úvěrů; přičemž
tyto úroky byly splatné taktéž 15. června 2009. Pro případ prodlení dlužníka s
plněním kteréhokoli peněžitého závazku vyplývajícího ze smluv o úvěrech si
smluvní strany sjednaly úrok z prodlení ve výši 38 % p. a. a smluvní pokutu ve
výši 0,3 % p. d. z dlužné částky za období do 15. dne prodlení, ve výši 0,6 %
p. d. z dlužné částky za období od 16. dne do 30. dne prodlení a ve výši 1 % p. d. z dlužné částky za období od 31. dne prodlení do zaplacení. Splacení úvěrů
bylo zajištěno (dále) ručením R. M. (dále jen „R. M.“) za závazky dlužníka ze
smluv o úvěrech a úhrada jistin úvěrů byla zajištěna (též) dvěma směnkami
vlastními vystavenými dlužníkem 1. června 2009 na řad věřitele (směnečné sumy
odpovídaly jistinám úvěrů) splatnými 15. června 2009 a avalovanými ručitelem R. M. [2] Z výpisu z účtu žalobce ze dne 1. června 2009 bylo zjištěno, že
žalobce poukázal na účet (pod názvem „R. M.“) č. XY částky 2 400 000 Kč a 2 600
000 Kč. [3] Usnesením ze dne 31. srpna 2018, č. j. KSOS 22 INS 3067/2013-A-116,
zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, insolvenční soud (mimo jiné)
zjistil úpadek dlužníka a prohlásil na jeho majetek konkurs. [4] Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka přihláškou
pohledávky č. P1 čtyři dílčí pohledávky, a to:
Dílčí pohledávku č. 1 ve výši 3 419 801 Kč z titulu směnky vystavené dne 1. června 2009 (včetně postižních práv ze směnky a přiznané náhrady nákladů řízení
směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. května 2011,
sp. zn. 27 Cm 150/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne
18. srpna 2011, sp. zn. 27 Cm 150/2011, a rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 10. dubna 2012, sp. zn. 7 Cmo 378/2011). Dílčí pohledávku č. 2 ve výši 3 158 574 Kč z titulu směnky vystavené dne 1. června 2009 (včetně postižních práv ze směnky a přiznané náhrady nákladů řízení
směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. května 2011,
sp. zn. 27 Cm 151/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne
18. srpna 2011, sp. zn. 27 Cm 151/2011, a rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 21. června 2012, sp. zn. 4 Cmo 403/2011. Dílčí pohledávku č. 3 ve výši 36 864 777 Kč z titulu úvěrové smlouvy ze dne 1. června 2009, přičemž přihlášená pohledávka sestává z částky 3 429 777 Kč jako
smluvního úroku z prodlení ve výši 38 % p. a. za období od 16. června 2009 do
4. prosince 2012 a z částky 32 435 000 Kč jako smluvní pokuty za období od 16. června 2009 do 30. listopadu 2012.
Jistina úvěrové pohledávky byla zajištěna
směnkou ze dne 1. června 2009 a je uplatněna jako dílčí pohledávka č. 1. Dílčí pohledávku č. 4 ve výši 33 105 948 Kč z titulu (další) úvěrové smlouvy ze
dne 1. června 2009, přičemž přihlášená pohledávka sestává z částky 3 165 948 Kč
jako smluvního úroku z prodlení ve výši 38 % p. a. za období od 16. června 2009
do 4. prosince 2012 a z částky 29 940 000 Kč jako smluvní pokuty za období od
16. června 2009 do 30. listopadu 2012. Jistina úvěrové pohledávky byla
zajištěna směnkou ze dne 1. června 2009 a je uplatněna jako dílčí pohledávka č. 2. [5] Na pohledávky žalobce za dlužníkem ze smluv o úvěru dlužník ničeho
neuhradil (jistiny úvěrů byly uhrazeny až v průběhu insolvenčního řízení třetí
osobou). [6] Usnesením ze dne 3. ledna 2019, č. j. KSOS 22 INS 3067/2013-B-50,
insolvenční soud odvolal z funkce dosavadního insolvenčního správce a ustanovil
do funkce insolvenčního správce žalovaného. [7] Na přezkumném jednání konaném dne 26. listopadu 2019 popřel
insolvenční správce i dlužník (na základě totožné argumentace) [mimo jiné]
dílčí pohledávky č. 3 a č. 4 přihlášené přihláškou č. P1. Insolvenční správce
jako důvod popření v přezkumném listu u uvedených dílčích pohledávek (u obou
shodně) uvedl: „Insolvenční správce dlužníka popírá pravost a výši
příslušenství dílčí pohledávky, a to z důvodu její neexistence, když věřitelem
č. 23 R. M. je popírána pravost smlouvy o úvěru. Insolvenční správce dlužníka
tak popírá pohledávku věřitele co do pravosti, když pohledávka věřitele
nevznikla či případně již zanikla. Insolvenční správce dlužníka popírá
pohledávku z důvodu, že tato případně nevznikla na základě smlouvy předložené
věřitelem. Insolvenční správce dlužníka z opatrnosti rovněž popírá pohledávku z
důvodu, že prostředky úvěru, ze kterých věřitel přihláškou uplatňuje
příslušenství, nebyly poskytnuty na účet dlužníka, ale na účet ,M. R‘. Dlužníku
tak nevznikla povinnost prostředky vrátit, když tyto nebyly poskytnuty na jeho
účet. Dále insolvenční správce dlužníka popírá pravost a výši pohledávky, tedy
uplatňovaných úroků z prodlení a smluvní pokuty, když dle tvrzení věřitele R. M., nebyla výše úroků z prodlení a smluvní pokuty sjednána ve věřitelem uváděné
výši, v tomto ohledu je popírána pravost smlouvy o úvěru. Dále insolvenční
správce dlužníka popírá pravost a výši pohledávky věřitele, a to z důvodu
neplatného sjednání smluvní pokuty a smluvních úroků z úvěru, pokud tedy v
tomto směru byla smlouva uzavřena, neboť jejich výše je v rozporu s dobrými
mravy, nepřiměřeně vysoká a v rozporu s poctivým obchodním stykem. Insolvenční
správce dlužníka popírá pohledávku věřitele z důvodu rozporu s dobrými mravy,
když výše smluvní pokuty ve svém důsledku několikanásobně převyšuje samotnou
původní jistinu pohledávky, a tedy neplní svou zajišťovací funkci, ale dochází
jen k navyšování pohledávky věřitele. Nadto věřitel ani neuvedl a nedoložil
výpočet uplatňované smluvní pokuty a úroků z prodlení, když neuvedl z jaké
částky a v jaké výši tyto uplatňuje, a tedy v tomto ohledu je jeho pohledávka
neurčitá a nepřezkoumatelná.
Pro případ, že pohledávka existuje, její výše je 1
Kč“. [8] Vyrozuměním ze dne 27. listopadu 2019 byl žalobce dne 28. listopadu
2019 informován o popření dílčích pohledávek č. 3 a č. 4 insolvenčním správcem
na přezkumném jednání, a to v plném rozsahu co do pravosti a s výjimkou 1 Kč i
co do výše. [9] Žalobce podal dne 18. prosince 2019 žalobu na určení pravosti a výše
dílčích pohledávek č. 3 a č. 4 přihlášených do insolvenčního řízení dlužníka
přihláškou č. P1.
3. Na takto ustaveném základě – odkazuje na ustanovení § 261 odst. 1 a 3
písm. d/, § 265, § 301, § 365, § 369 odst. 1 a § 497 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), § 39 a § 544 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – dospěl insolvenční
soud k následujícím závěrům:
[1] Popření pravosti přihlášených pohledávek založené na zpochybnění
obsahu úvěrových smluv není důvodné. Jelikož žalobce předložil originály smluv
opatřené ověřovací doložkou notáře, legalizační doložkou (doložkou o ověření
pravosti podpisu) splňující zákonné náležitosti, tížilo důkazní břemeno ohledně
tvrzení (obsahové) správnosti listin žalovaného. Protože žalovaný ani netvrdil
(nebyl schopen tvrdit), v jakém (jiném) znění byly smlouvy uzavřeny (v jaké
výši byly smluvní úroky a smluvní pokuty ujednány), neprovedl insolvenční soud
výslech R. M., když nedostatečná tvrzení (ohledně tvrzených změn v obsahu
smluv) nelze nahrazovat zjištěním z důkazů. Jiné důkazy k prokázání svého
popěrného úkonu žalovaný nenavrhoval. [2] Za nedůvodný shledal insolvenční soud též popěrný úkon žalovaného
spočívající v tvrzení, že finanční prostředky nebyly poskytnuty na účet
dlužníka, resp. se nedostaly do dispozice dlužníka, neboť dle smluv o úvěrech
se smluvní strany výslovně dohodly na tom, že úvěr bude považován za
poskytnutý, pokud z účtu věřitele (žalobce) budou prostředky odeslány na účet
uvedený ve smlouvách. Tato skutečnost přitom byla prokázána výpisem z účtu
žalobce ze dne 1. června 2009. [3] Ujednání o smluvní pokutě a o výši úroků z prodlení není neplatné
pro nepřiměřenou výši, rozpor s dobrými mravy a poctivým obchodním stykem. [4] V situaci, kdy na straně dlužníka vystupuje akciová společnost a
úvěr jí poskytuje fyzická osoba, nelze hovořit o dlužníku jako o slabší straně
(natož spotřebiteli). Protože dlužník je podnikatelem (profesionálem), je nutno
hranici dobrých mravů posuzovat odlišně od vztahů nepodnikatelských. Přestože
ke dni sjednání smluv o úvěrech stanovovalo nařízení vlády č. 163/2005 Sb. výši
úroků z prodlení 9,25 % p. a. a v daném případě byla sjednána výše úroků z
prodlení 38 % p. a., nemůže tato skutečnost (několikanásobná odchylka ve
sjednané výši sazby) sama o sobě založit rozpor s dobrými mravy; žalovaný ale
netvrdil žádné další relevantní okolnosti krom výše úroků z prodlení. [5] Výši smluvních úroků z prodlení 38 % p. a., jež odpovídá 0,1 % p. d., tudíž nelze shledat za rozpornou s dobrými mravy, a to ani s ohledem na
sjednanou smluvní pokutu, výši zajišťované smluví povinnosti a krátkou dobu
splatnosti. Nadto v obchodněprávních vztazích bylo judikaturou shledáno za
přípustné sjednat výši smluvních úroků z prodlení běžně i 0,5 % p. d. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2008, sp. zn. 32 Cdo
2511/2008). [6] Je-li namítán rozpor s poctivým obchodním stykem, insolvenční soud
podotýká, že v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku může být ve
smyslu § 265 obch. zák. pouze výkon práva (zneužití práva; šikana) a nikoli
výše smluvených sankcí.
Přitom nejde o zneužití práva (šikanu), uplatňuje-li
žalobce (věřitel) vůči dlužníku sjednané sankce. Nadto smluvní ujednání, ze
kterých vzejdou práva, jejichž uplatnění by bylo v rozporu se zásadami
poctivého obchodního styku, by nebyla neplatná, ale od nich odvozená práva by
byla nevymahatelná. Podmínky pro tento postup nebyly v projednávané věci
zjištěny. Porušení zásad poctivého obchodního styku při uplatnění nároku na
smluvní úrok z prodlení či smluvní pokutu nelze vyvozovat pouze z nepoměru
sjednané výše smluvního úroku z prodlení či smluvní pokuty a hodnoty
zajišťovaného závazku. [7] V obchodněprávních vztazích nelze považovat za neplatné (dle § 39
obč. zák.) ujednání o smluvní pokutě pouze z důvodu nepřiměřenosti sjednané
výše smluvní pokuty (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. října
2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, uveřejněný pod číslem 81/2010 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). [8] Žalovaným nebyly v řízení tvrzeny žádné okolnosti (krom
nepřiměřenosti její výše), za kterých byla smluvní pokuta sjednána a které by
se příčily dobrým mravům. Soud přihlédl při zkoumání neplatnosti ujednání o
smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy k tomu, že byly sjednány smluvní
úroky z prodlení, jistina úvěru byla zajištěna směnkou a směnečným
rukojemstvím, že stranou poskytující úvěr byla fyzická osoba, dlužník je
akciová společnost podnikatel (profesionál), který si je vědom hospodářského
rizika v případě sjednání smluvní pokuty, a zásadě autonomie vůle smluvních
stran, pročež dospěl k závěru, že zde nejsou dány mimořádné okolnosti případu,
které by vedly k závěru o neplatnosti rozporovaného ujednání. [9] Jelikož byly pohledávky popřeny výslovně i co do výše, zabýval se
insolvenční soud též otázkou moderace smluvní pokuty (odkazuje na § 301 obch. zák., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2004, sp. zn. 32 Odo
62/2004, a ze dne 27. listopadu 2017, sp. zn. 32 Cdo 2556/2017). [10] Při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty vzal insolvenční soud v
úvahu skutečnost, že šlo v projednávané věci o podnikatelský vztah, dlužník je
akciová společnost, závazky ze smluv byly zajištěny ručením R. M., úhrada
jistin úvěrů byla zajištěna vlastními směnkami vystavenými dlužníkem na řad
věřitele a avalovanými ručitelem (R. M.), případné prodlení dlužníka bylo
sankcionováno úrokem z prodlení ve výši 38 % p. a. (tj. 0,1 % p. d.), zohlednil
funkce, jež by měla smluvní pokuta plnit (preventivní, uhrazovací a sankční) a
přihlédl též ke skutečnosti, že šlo o poskytnutí krátkodobých účelově vázaných
úvěrů. Na tomto základě dospěl k závěru, že smluvní pokuta byla sjednána v
nepřiměřené výši. [11] Jelikož dlužník na pohledávky žalobce ničeho neuhradil (jistiny
úvěrů byly uhrazeny třetí osobou až v průběhu insolvenčního řízení), měl by být
dlužník sankcionován za nezaplacení úvěrů včas nejen smluvním úrokem z
prodlení, ale i smluvní pokutou, a to v takové výši, která by měla sankční i
výchovný charakter, ale nikoli již v takové výši, která by jen prohloubila
úpadek dlužníka, popř. by k němu vedla.
Smluvní pokuta přitom musí být shledána
za oprávněnou minimálně v takové výši, aby uhradila (reparovala) věřiteli
škodu, která vznikla v důsledku porušení zajišťované povinnosti smluvní
pokutou. Jelikož byly jistiny úvěrů žalobci zaplaceny, nevznikla žalobci škoda,
jež by musela být nahrazována smluvní pokutou. K argumentaci žalobce o
hypotetické škodě spočívající v možném eventuálním úročení zapůjčených
finančních částek u peněžních ústavů za období, kdy byl dlužník v prodlení s
úhradou úvěrů, insolvenční soud uvedl, že je evidentní, že takto vzniklá škoda
by nemohla překročit výši poskytnutých finančních prostředků. V projednávané
věci se tak uplatní pouze funkce preventivní (zajišťovací) a sankční. [12] Vzhledem k hodnotě a významu zajišťované povinnosti a k okolnostem
případu, zejména k ostatním zajišťovacím instrumentům a výši smluvního úroku z
prodlení, přistoupil insolvenční soud k moderaci smluvní pokuty, a to tak, že
obě smluvní pokuty shledal za oprávněné ve výši 100 % jistin úvěrů (ke dni
podání přihlášky pohledávky) [tj. ve výši 2 600 000 Kč a 2 400 000 Kč]. Ve
zbytku smluvní pokuty za oprávněné neshledal, neboť by dlužníka zatížily
natolik (i v součtu se sjednaným smluvním úrokem z prodlení), že by nemohly mít
v žádném případě ani funkci výchovnou. [13] Insolvenční soud konečně neměl za důvodnou ani námitku neurčitosti
a nepřezkoumatelnosti dílčích pohledávek č. 3 a č. 4. Potud zdůraznil, že u
smluvního úroku z prodlení uvedl žalobce v přihlášce č. P1 jeho výši (38 % p. a.) i období, za které jej uplatnil (od 16. června 2009 do 4. prosince 2012), a
uvedl-li, že nárok na jistiny úvěrů uplatnil prostřednictvím dílčích pohledávek
č. 1 a č. 2 (skrze zajištění směnkami), je zcela zřejmé, jasné a seznatelné, z
jakých částek byl vypočten. U smluvní pokuty uvedl žalobce v přihlášce č. P1
její celkovou výši a období, za které je uplatněna (od 16. června 2009 do 30. listopadu 2012), přičemž její konkrétní výpočet jasně, zřejmě, určitě a
srozumitelně plyne z výzev k zaplacení vyúčtované smluvní pokuty, jež byly
přílohou přihlášky č. P1.
4. K odvolání žalobce a žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze
dne 7. dubna 2022, č. j. 3 ICm 3645/2019, 12 VSOL 410/2021-133 (KSOS 22 INS
3067/2013):
[1] Změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. a II. výroku tak, že
se určuje, že pohledávka žalobce uplatněná v insolvenčním řízení dlužníka
přihláškou č. P1 ve výši 69 970 725 Kč, odpovídající součtu dílčích pohledávek
č. 3 a č. 4, je po právu (první výrok).
[2] Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
před soudy obou stupňů (druhý výrok).
5. Odvolací soud – vycházeje ze skutkových závěrů insolvenčního soudu,
cituje ustanovení § 160 odst. 1, § 194 a § 198 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006
Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na
ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po přezkoumání napadeného
rozsudku insolvenčního soudu k následujícím závěrům:
[1] Insolvenční soud správně uzavřel, že přihláška pohledávek žalobce
nebyla neurčitá, ani nepřezkoumatelná. [2] Přitakat lze i závěru insolvenčního soudu, že důvody, pro které
žalovaný popřel pravost přihlášených pohledávek, neobstojí. [3] Při posuzování, zda žalovaný popřel pohledávky žalobce přihlášené z
titulu smluvního úroku z prodlení a smluvní pokuty nejen co do pravosti, ale
také i co do jejich výše, však dospěl odvolací soud k závěrům od insolvenčního
soudu odlišným. Podle odvolacího soudu žalovaný ve svém popěrném úkonu mylně
vycházel z implicitního závěru, že se v případě dílčí pohledávky č. 3 jedná o
pohledávku jedinou, přičemž stejně přistupoval i k dílčí pohledávce č. 4
(žalovaný opakovaně v popěrném úkonu uváděl, že popírá „pravost a výši
pohledávky, tedy uplatňovaných úroků z prodlení a smluvní pokuty“). [4] Pro posouzení, zda a v jakém rozsahu popřel insolvenční správce
pravost, výši nebo pořadí pohledávky, je určující obsah popěrného úkonu
insolvenčního správce při přezkumném jednání (do skončení přezkumného jednání). Z hlediska určitosti popěrného úkonu přitom není významné, zda v něm popírající
insolvenční správce také skutkově blíže vymezí důvody svého popření (jakkoli je
jinak v obecné rovině uvedení takových údajů pro další postup účastníků
insolvenčního řízení jistě žádoucí). V mezích „určitého“ popěrného úkonu je
insolvenční správce vázán důvody svého popření jen při popření vykonatelné
pohledávky, tedy podává-li následně sám žalobu. Důvody popření pravosti nebo
výše nevykonatelné pohledávky, stejně jako důvody popření pořadí pohledávky
(lhostejno, zda vykonatelné), může insolvenční správce (jako žalovaný v mezích
obrany proti incidenční žalobě věřitele popřené pohledávky) doplňovat nebo
měnit po dobu, po kterou tomu v incidenčním sporu nebrání účinky koncentrace
řízení. [5] Popírá-li insolvenční správce výši pohledávky, nemůže svůj úkon
omezit jen na závěr, že s tvrzenou výší pohledávky nesouhlasí. Nedílnou
součástí tohoto procesního úkonu je totiž i tvrzení popírajícího, jak vysoká je
pohledávka (alespoň v minimální výši). Neobsahuje-li popření výše pohledávky i
uvedenou druhou komponentu (tvrzení o skutečné výši pohledávky), není tento
procesní úkon perfektní a nemůže vyvolat zamýšlené procesní účinky. [6] V poměrech projednávané věci je přitom podle odvolacího soudu
zřejmé, že s ohledem na pojetí žalovaného „jedné každé dílčí pohledávky č. 3 a
č. 4 jako pohledávky jediné, ačkoliv každá z těchto dílčích pohledávek
obsahovala 2 samostatné nároky (na smluvní úrok z prodlení a na smluvní
pokutu)“ a nelze – v situaci, kdy žalovaný popřel uplatněné nároky v rozsahu
přesahujícím 1 Kč – posouzením obsahu popěrného úkonu určit, který z těchto
nároků byl eventuálně popřen co do jeho výše a který nikoliv.
Takový popěrný
úkon proto není perfektní a nevyvolal žalovaným zamýšlené procesní účinky
popření výše jednotlivých pohledávek. Ačkoli tedy žalovaný v přezkumném listu
uvedl, že popřel pravost i výši pohledávek, fakticky a řádně (perfektně) byla
popřena pouze jejich pravost. [7] V rozsahu, v němž dotčená osoba opomene popřít pravost, výši nebo
pořadí přihlášené pohledávky (lhostejno, zda z nevědomosti, nedbalosti nebo z
jiných příčin), není insolvenční soud oprávněn tyto otázky zkoumat z vlastní
iniciativy. Odvolací soud se proto nezabýval přezkumem správnosti závěrů
insolvenčního soudu, který vycházel nesprávně z toho, že žalovaný účinně popřel
i výši přihlášených pohledávek z titulu smluvního úroku z prodlení a smluvních
pokut.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, případně na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v
rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Namítá, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací
důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil
rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, popřípadě aby jej
změnil tak, že se rozsudek insolvenčního soudu jako věcně správný potvrzuje.
7. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že „je jeho popření
výše dílčích pohledávek č. 3 a č. 4 s ohledem na pluralitu pohledávek
přihlášených v rámci každé z uvedených dílčích pohledávek neurčité, a proto
neúčinné“, a to i s přihlédnutím k judikatuře, která byla uvedena v napadeném
rozhodnutí. Zdůrazňuje, že byla-li každá z těchto dílčích pohledávek popřena
mimo jiné co do výše s tím, že její skutečná výše činí 1 Kč, pak takový popěrný
úkon lze zcela jistě za užití zákonných výkladových pravidel vykládat tak, že
výše každé z těchto (samostatných) pohledávek přihlášených společně jako jedna
dílčí pohledávka činí 1 Kč, případně 0,50 Kč. Podle dovolatele je nepochybné,
že byla popřena celá výše přihlášených pohledávek, přičemž byla „ponechána“
pouze symbolická výše 1 Kč. Přístup odvolacího soudu shledává dovolatel
„nanejvýše formalistickým“ a proto nesprávným. Z popěrného úkonu je podle
dovolatele zřejmý jeho úmysl popřít celou výši obou dílčích pohledávek, a to
vždy ve vztahu k oběma (samostatným) nárokům v nich uplatněných.
8. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
9. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení
právní otázky dovolatelem otevřené, týkající se určitosti a výkladu popěrného
úkonu insolvenčního správce, když v tomto směru je právní posouzení věci
odvolacím soudem v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
10. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze
spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán dovolací
důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím
soudem.
11. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
12. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním
nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách
vychází.
13. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení
insolvenčního zákona a občanského soudního řádu (která v citované podobě
platila již v době konání přezkumného jednání a dosud nedoznala změn):
§ 41 o. s. ř.
(…)
(2) Každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně
označen.
(…)
§ 193 insolvenčního zákona
Popření pravosti pohledávky
O popření pohledávky co do její pravosti jde tehdy, je-li namítáno, že
pohledávka nevznikla nebo že již zcela zanikla anebo že se zcela promlčela.
§ 194 insolvenčního zákona
Popření výše pohledávky
O popření pohledávky co do její výše jde tehdy, je-li namítáno, že dlužníkův
závazek je nižší než přihlášená částka. Ten, kdo popírá výši pohledávky, musí
současně uvést, jaká je ve skutečnosti výše pohledávky.
14. Judikatura Nejvyššího soudu je (ve vztahu k otázkám souvisejících s
posuzováním určitosti a výkladu popěrného úkonu insolvenčního správce) ustálena
v závěrech, podle kterých:
[1] Každý procesní úkon (podání) účastníka je nutno posuzovat podle
toho, jak byl navenek projeven, nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným
procesním úkonem a vnitřní vůli jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný
omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil a tím, co jím projevit
chtěl, nemá na procesní úkon a jeho účinnost žádný vliv.
[2] Popření přihlášené pohledávky je procesním úkonem, pro nějž
přiměřeně platí § 41 odst. 2 o. s. ř. a co do obsahových náležitostí úkonu § 42
odst. 4 o. s. ř. Pro posouzení, zda a v jakém rozsahu popřel insolvenční
správce pravost, výši nebo pořadí pohledávky, je určující obsah popěrného úkonu
insolvenčního správce při přezkumném jednání (do skončení přezkumného jednání).
[3] Popírá-li insolvenční správce výši pohledávky, musí uvést, jak
vysoká je podle něj přihlášená pohledávka; jinak popření pohledávky není
perfektní a nemůže vyvolat zamýšlené procesní účinky. Přitom výše pohledávky je
popřena tehdy, tvrdí-li se, že tu pohledávka sice je, avšak dlužník dluží méně,
než kolik bylo v přihlášce uvedeno (tvrzení, že dlužník nedluží nic,
představuje popření pravosti pohledávky).
[4] Z hlediska určitosti popěrného úkonu přitom není významné, zda v něm
popírající insolvenční správce také skutkově blíže vymezí důvody svého popření
(jakkoli je jinak v obecné rovině uvedení takových údajů pro další postup
účastníků insolvenčního řízení jistě žádoucí). V mezích „určitého“ popěrného
úkonu je insolvenční správce vázán důvody svého popření jen při popření
vykonatelné pohledávky, tedy podává-li následně sám žalobu (srov. § 199 odst. 3
insolvenčního zákona). Důvody popření pravosti nebo výše nevykonatelné
pohledávky, stejně jako důvody popření pořadí pohledávky (lhostejno, zda
vykonatelné) může insolvenční správce (jako žalovaný v mezích obrany proti
incidenční žalobě věřitele popřené pohledávky) doplňovat nebo měnit po dobu, po
kterou tomu v incidenčním sporu nebrání účinky koncentrace řízení.
[5] Při výkladu popěrného úkonu, jímž insolvenční správce popírá celou
výši přihlášené nevykonatelné pohledávky věřitele, je nutné přihlížet k důvodům
popření. Popření (celé) výše přihlášené pohledávky z titulu smluvní pokuty není
podle svého obsahu neurčité a nelze ho ani vykládat jako popření (pouze)
pravosti pohledávky, jestliže insolvenční správce popěrný úkon odůvodní tím, že
pohledávka z titulu smluvní pokuty je nepřiměřeně vysoká, a současně žádá, aby
soud uplatnil moderační oprávnění a snížil výši pohledávky; pro účely výkladu
popěrného úkonu přitom není podstatné, zda lze skutečně moderovat přihlášenou
pohledávku až na částku 0 Kč a zda je v tomto ohledu insolvenční správce
(případně) v právním omylu.
K tomu srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. prosince 2022, sen.
zn. 29 ICdo 54/2021, jakož i judikaturu v něm dále citovanou.
15. Z takto formulovaných judikaturních závěrů dovolacího soudu pro
poměry dané věci plyne, že popření výše dílčích pohledávek č. 3 a č. 4 nelze
považovat za neurčité. Při výkladu popěrného úkonu se nelze omezit (jak učinil
odvolací soud) pouze na formální vyjádření popírajícího insolvenčního správce o
(jím tvrzené) výši popírané pohledávky, aniž by soud přihlédl k celému obsahu
popěrného úkonu, včetně tvrzených důvodů popření (ať již byly uvedeny při
přezkumném jednání či později v rámci obrany proti incidenční žalobě věřitele
popřené pohledávky, stalo-li se tak v době, po kterou tomu v incidenčním sporu
nebrání účinky koncentrace řízení).
16. Dovolatel přitom (jak se podává ze skutkových zjištění, z nichž
vyšly soudy obou stupňů – srov. v této souvislosti zejména popěrný úkon
dovolatele a jeho důvody zachycené v upraveném seznamu přihlášených pohledávek)
zjevně ve vztahu k dílčí pohledávce č. 3 a č. 4 (sestávající vždy ze dvou
samostatných nároků – smluvního úroku z prodlení a smluvní pokuty) uplatňoval
(již od počátku) nejen důvody popření jejich pravosti, ale zpochybňoval rovněž
výši přihlášených pohledávek (namítaje – mimo jiné – nepřiměřenou výši
smluvního úroku z prodlení a smluvní pokuty). To, že současně uvedl, že
skutečná výše pohledávky (existuje-li vůbec) činí pouze 1 Kč, nelze vnímat
jinak než jako vyjádření toho, že neuspěje-li dovolatel s popřením pravosti
pohledávek, požaduje, aby se soud v takovém případě zabýval rovněž jejich výší
s tím, že podle mínění dovolatele obě přihlášené dílčí pohledávky žalobce
existují jen v nejnižším možném rozsahu. Ostatně i kdyby dovolatel popřel celou
výši žalobcovy pohledávky (s tím, že činí „0 Kč“), nemělo by to na závěr o
určitosti popěrného úkonu žádný vliv. Oba popsané případy se od sebe v
podstatných rysech v zásadě neliší; insolvenční správce z uplatněných důvodů
zpochybňuje celou výši přihlášené pohledávky, přičemž její „skutečnou“ výši
vyjadřuje buď přímo nulovou hodnotou, nebo (jak přiléhavě poznamenává
dovolatel) pouze „symbolickou“ částkou ve výši 1 Kč. Budovat jen na způsobu
vyjádření skutečné výše žalobcovy pohledávky závěry o neurčitosti popěrného
úkonu tak nepovažuje Nejvyšší soud (v daných skutkových poměrech) za správné.
17. Jelikož se odvolací soud výší dílčích pohledávek č. 3 a č. 4 doposud
nezabýval, zůstalo jeho právní posouzení neúplné a tudíž i nesprávné. Nejvyšší
soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
napadené rozhodnutí zrušil včetně závislého výroku o nákladech řízení a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 věta první o. s.
ř.).
18. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g
odst. 1 věta první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí
bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení
dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2023
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu