32 Cdo 2511/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v
právní věci žalobce J. P., zast. advokátkou, proti žalovanému J. J., zast.
advokátem, o zaplacení částky 17.517,60 Kč s příslušenstvím, o příslušenství
částky 105.000,- Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 56/96, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. listopadu
2007, č. j. 28 Co 152/2003-167, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) – v pořadí
druhým – rozsudkem ze dne 7. ledna 2003, č. j. 53 C
56/96-122, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 8. května 2007, č. j. 53 C
56/96-150, uložil žalovanému povinnost uhradit žalobci roční úrok z prodlení ve
výši 16,28 % z částky 17.517,60 Kč od 30. 8. 1993 do zaplacení, a to do tří dnů
od právní moci rozsudku (odst. I. výroku), dále uložil žalovanému povinnost
uhradit žalobci roční úrok z prodlení ve výši 16,28 % z částky 105.000,- Kč za
období od 9. 10. 1992 do 9. 2. 1993, a to do tří dnů od právní moci rozsudku
(odst. II. výroku), zamítl žalobní návrh, kterým se žalobce domáhal po
žalovaném zaplacení částky 17.517,60 Kč spolu s ročním úrokem z prodlení ve
výši 166,22 % z částky 17.517,60 Kč od 30. 8. 1993 do zaplacení (odst. III.
výroku), zamítl žalobní návrh, kterým se žalobce domáhal po žalovaném uhrazení
ročního úroku z prodlení ve výši 166,22 % z částky 105.000,- Kč od 9. 10. 1992
do 9. 2. 1993, zastavil řízení v části týkající se 0,5 % úroku z prodlení denně
z částky 17.517,60 Kč od 9. 2. 1993 do 29. 8. 1993 a rozhodl o náhradě nákladů
řízení tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (odst. IV.
výroku).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. listopadu 2007, č.
j. 28 Co 152/2003-167, odmítl odvolání žalobce proti odst. I. a II. výroku
rozsudku soudu prvního stupně (odst. I. výroku rozsudku odvolacího soudu), k
odvolání žalovaného změnil odst. I. výroku rozsudku soudu prvního stupně tak,
že žalovaný je povinen žalobci zaplatit roční úrok z prodlení ve výši 16,28 % z
částky 17.517,60 Kč od 30. 8. 1993 do 14. 11. 2002 do tří dnů od právní moci
tohoto rozsudku (odst. II. výroku rozsudku odvolacího soudu), potvrdil odst.
II. výroku rozsudku soudu prvního stupně (odst. III. výroku rozsudku odvolacího
soudu), potvrdil odst. III. výroku rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí
žaloby co do částky 17.517,60 Kč (odst. IV. výroku rozsudku odvolacího soudu),
dále změnil odst. III. výroku rozsudku soudu prvního stupně co do ročního úroku
z prodlení ve výši 166,22 % z částky 17.517,60 Kč od 30. 8. 1993 do zaplacení
tak, že žalovaný je povinen žalobci zaplatit úrok z prodlení v sazbě 166,22 %
ročně z částky 17.517,60 Kč od 30. 8. 1993 do 14. 11. 2002, a to do tří dnů od
právní moci tohoto rozsudku (odst. V. výroku rozsudku odvolacího soudu), a
zrušil odst. IV. výroku rozsudku soudu prvního stupně a odst. I. výroku
doplňujícího usnesení ze dne 8. května 2007, č. j. 53 C 56/96-150, jímž byla
žaloba co do ročního úroku z prodlení ve výši 166,22 % z částky 105.000,- Kč od
9. 10. 1992 do 9. 2. 1993 zamítnuta, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že odvolání žalobce a
žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně, ve znění doplňujícího usnesení
ze dne 8. května 2007, č. j. 53 C 56/96-150, projednal a rozhodl o nich dle
zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 3. 2005 (dále
jen „o.s.ř.“). Dále uvedl, že se žalobce žalobou doručenou soudu prvního stupně
dne 20. února 1996 po žalovaném domáhal zaplacení částky 178.867,60 Kč, neboť s
ním uzavřel dne 22. 7. 1992 smlouvu o dílo „uzavřenou dle § 513 a násl. obchodního zákoníku“, dle které žalobce pro žalovaného provedl stavební práce,
specifikované v čl. II. této smlouvy, na tehdejších nemovitostech M. g. v B.,
nacházejících se v B., K. Fakturou ze dne 25. 9. 1992 č, 72-21/92, splatnou ke
dni 8. 10. 1992, žalobce žalovanému vyúčtoval cenu za provedené práce ve výši
182.000,- Kč. Z této částky odečetl zálohu ve výši 70.000,- Kč a dále smluvní
pokutu ve výši 7.000,- Kč (žalobce neprovedl dílo do 24. 8. 1992, jak se v
předmětné smlouvě zavázal, nýbrž až o sedm dní později, a proto podle čl. VII. smlouvy o dílo byl zavázán zaplatit žalovanému smluvní pokutu ve výši 1.000,-
Kč „denně za nedodržení termínu provedení díla“), takže celkový nedoplatek
činil 105.000,- Kč. Žalovaný zaplatil žalobci toliko částku 87.482,40 Kč,
částka byla však na účet žalobce připsána až dne 9. 2. 1993. Žalobce se
vzhledem k závazku žalovaného, uvedeného v čl. VII smlouvy o dílo, tj. povinnosti zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné
částky, domáhal zaplacení uvedeného úroku z prodlení z částky 64.575,- Kč od 9. 10. 1992 do 9. 2. 1993. Dále se žalobce domáhal zaplacení fakturované částky
17.517,60 Kč z dohodnuté ceny díla, kterou žalovaný žalobci neuhradil, a to s
0,5 % úrokem za každý den prodlení z této částky za dobu od 9. 2. 1993 do
podání žalobního návrhu (19. 2. 1996). Soud prvního stupně usnesením ze dne 19. 12. 2002, č. j. 53 C 56/96-115, připustil změnu žalobního návrhu. Vzhledem k
tomu, že žalovaný dne 14. 11. 2002 uhradil žalobci dlužnou částku 17.517,60 Kč,
ztotožnil se odvolací soud s názorem soudu prvního stupně, jenž žalobní návrh
co do částky 17.517,60 Kč zamítl s tím, že uvedená částka byla určena na úhradu
jistiny. Odvolací soud dále uvedl, že účastníky v předmětné smlouvě o dílo
sjednaná výše úroku z prodlení v sazbě 0,5 % dlužné částky z každý den prodlení
je platným ujednáním, neboť neshledal žádný důvod jeho neplatnosti, a to ani že
by mělo být v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud proto potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně v jeho odst. II. výroku a „v podstatě potvrdil i výrok č. I. tohoto rozsudku, když odvolacím soudem formulovaná změna se týkala toliko
soudem I. stupně použitého výrazu ,do zaplacení´, jejž odvolací soud nahradil
datem tohoto zaplacení dne 14. 11. 2002 (§ 220 odst. 2 o.s.ř.)“ Jelikož bylo z
provedeného dokazování zjištěno, že se žalovaný ocitl dne 9. 10. 1992 se
zaplacením částky 105.000,- Kč v prodlení, odvolací soud potvrdil odst. II. výroku rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud k zamítavé části usnesení
soudu prvního stupně ze dne 8.
května 2007, č. j. 53 C 56/96-150, uvedl, že jím
soud prvního stupně rozhodl o části předmětu sporu v rozporu s ust. § 115
o.s.ř., protože nenařídil jednání, čímž se dopustil procesní chyby, jež mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a proto odst. I. výroku
předmětného usnesení, stejně jako výrok o náhradě nákladů řízení jako součást
rozsudku soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
napadl žalovaný odst. V. výroku rozsudku odvolacího soudu s tím, že dovolání je
přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a své dovolací námitky podřadil pod
dovolací důvody uvedené v ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., tj. že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci.
V odůvodnění dovolání žalovaný zejména uvedl, že vadu řízení ve smyslu ust. §
241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. spatřuje v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu,
jenž se nevyjádřil k námitkám žalovaného ohledně oprávněnosti jeho nároku jako
objednatele z titulu vadného plnění, formulovaných v jeho odvolání ze dne 14.
3. 2003, jež byly dle názoru žalovaného rozhodné pro určení, zda žalobou
uplatněný nárok je či není oprávněný, přičemž ohledně povinnosti soudu řádně
odůvodnit své rozhodnutí poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS
84/94. Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v ust. § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, dovolatel spatřuje v tom, že není správný závěr odvolacího
soudu, že „úrok z prodlení ve výši 182,5 % ročně je v souladu s dobrými mravy“,
neboť tato sazba úroku z prodlení převyšuje výši zákonného úroku z prodlení
více než desetkrát a není pro důvodnost této sazby žádný důvod, když napadeným
výrokem bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku
268.361,99 Kč, přičemž zaplacená cena díla byla 105.000,- Kč a dlužná část ceny
díla (předmět tohoto sporu) činila 17.517,60 Kč. Žalovaný je přesvědčen, že
sankce obsažené ve smlouvě nebyly vyvážené a že „úrok z prodlení ve výši 0,5 %
denně z dlužné částky se jeví jako nepřiměřený, když žalobce byl v prodlení s
platbou toliko částky 17.517,60 Kč a nyní by měl platit částku 268.361,99 Kč“.
Z výše uvedeného důvodu žalovaný závěrem navrhl, aby dovolací soud zrušil odst.
V. výroku rozsudku odvolacího osudu a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu
řízení.
Žalobce se, jak vyplývá z předkládací zprávy a obsahu spisu, k dovolání
nevyjádřil.
Nejvyšší soud s ohledem na čl. II. bod 3 zák. č. 59/2005 Sb. a proto, že
rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po nabytí účinnosti tohoto zákona (tj.
po 1. dubnu 2005), avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních
předpisů, projednal dovolání a rozhodl o něm podle zák. č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem č.
59/205 Sb. (dále jen \"o.s ř.\").
Opravným prostředkem, jímž lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího
soudu, připouští-li to zákon, je dovolání (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Soudem
příslušným k rozhodování o dovoláních proti rozhodnutím krajských nebo vrchních
soudů jako soudů odvolacích je Nejvyšší soud (§ 10a o.s.ř.).
Dovolání žalovaného směřuje proti odst. V. výroku rozsudku odvolacího soudu,
jímž byl změněn odst. III. výroku rozsudku soudu prvního stupně, v němž byla
žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci roční úrok z prodlení ve výši
166,22 % z částky 17.517,60 Kč od 30. 8. 1993 do zaplacení tak, že žalovaný byl
povinen žalobci zaplatit úrok z prodlení v sazbě 166,22 % ročně z částky
17.517,60 Kč od 30. 8. 1993 do 14. 11. 2002, a to do tří dnů od právní moci
tohoto rozsudku. Změna tohoto výroku rozsudku soudu prvního stupně spočívala
tedy v tom, že s ohledem na úhradu jistiny dne 14. 11. 2002 bylo placení úroku
z prodlení omezeno tímto datem (nikoli již do zaplacení).
Z ust. § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. vyplývá, že dovolání podle odstavce 1 není
přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
přičemž k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Byl-li dovoláním napaden ovšem pouze výrok rozhodnutí odvolacího soudu, kterým
bylo rozhodnuto o úroku z prodlení požadovaném na dobu neurčitou (až \"do
zaplacení\"), neuplatní se omezení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237
odst. 2 písm. a) o.s.ř. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1.
2006, sp. zn. 21 Cdo 792/2005, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, sešit č. 6/2006 pod číslem R 56/2006).
Přípustnost dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu by bylo
možné obecně opřít o ust. § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu spočívá na
rozdílnosti práv a povinností stanovených účastníkům v rozsudku soudu prvního
stupně a soudu odvolacího; rozhodující je tedy rozdílný obsah práv a povinností
a není důležité, že odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku jako měnící
(§ 220 o.s.ř.).
V posuzovaném případě je zřejmé, že výrok rozsudku odvolacího soudu se nikterak
nedotkl práv a povinností účastníků, pouze s ohledem na zjištěný skutkový stav
věci omezil placení úroku z prodlení datem, v němž byla zaplacena jistina.
Přípustnost dovolání proto nelze dovozovat z ust. § 237 odst. 1 písm. a) os.ř.,
neboť je zřejmé, že svým obsahem jde o výrok, kterým byl potvrzen výrok soudu
prvního stupně v předmětné věci.
Vzhledem k tomu může přicházet v úvahu přípustnost dovolání upravená v ust. §
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil) nebo v ust. § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. (dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam).
Přípustnost dovolání nelze v souzené věci dovodit z ust. § 237 odst. 1 písm. b)
o.s.ř., poněvadž z usnesení odvolacího soudu ze dne 30. ledna
2002, č. j. 28 Co 407/97-85, jímž byl (v
pořadí prvý) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 13. března 1997, č. j. 53 C
56/96-36, zrušen a vrácen soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a z rozsudku
soudu prvního stupně ze dne 7. ledna 2003, č. j. 53 C 56/96-122, ve znění
doplňujícího usnesení ze dne 8. května 2007, č. j. 53 C 56/96-150, a z rozsudku
odvolacího soudu ze dne 23. listopadu 2007, č. j. 28 Co 152/2003-167, vyplývá,
že odvolacím soudem byl potvrzen (viz výše) odst. III. výroku rozsudku soudu
prvního stupně, přičemž soud prvního stupně o úroku z prodlení v sazbě 166,22 %
ročně z částky 17.517,60 Kč od 30. 8. 1993 do zaplacení ve svém předchozím
rozsudku nerozhodoval.
Podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm.
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy
nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzením věci. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3
o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným
dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro
úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či
nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá),
jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v
dovolání zpochybnil.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji nesprávně aplikoval.
Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v ust. § 241a dost. 2 písm. b) o.s.ř.
dovolatel spatřuje v tom, že není správný závěr odvolacího soudu, že „úrok z
prodlení ve výši 182,5 % ročně je v souladu s dobrými mravy“, neboť tato sazba
úroku z prodlení převyšuje výši zákonného úroku z prodlení více než desetkrát a
není pro důvodnost této sazby žádný důvod, když napadeným výrokem bylo
rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 268.361,99 Kč,
přičemž zaplacená cena díla byla 105.000,- Kč a dlužná část ceny díla (předmět
tohoto sporu) činila 17.517,60 Kč. Žalovaný je přesvědčen, že sankce obsažené
ve smlouvě nebyly vyvážené a že „úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné
částky se jeví jako nepřiměřený, když žalobce byl v prodlení s platbou toliko
částky 17.517,60 Kč a nyní by měl platit částku 268.361,99 Kč“.
Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 30. července 1997, sp. zn. III. Odon
20/96, uveřejněném v příloze časopisu Právo a podnikání č. 10/1997 na str. IV
formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého je nutné se v rozhodnutí zabývat
jak důvody, které ke sjednání konkrétní výše úroku z prodlení vedly, a
okolnostmi, které je provázely, tak důvody nesplnění zajištěného závazku,
popřípadě i dopady přiznání sjednaného úroku z prodlení na osobu, vůči které je
uplatňován.
Pokud odvolací soud ve svém rozsudku uvedl, že vzal v úvahu okolnosti a důvody,
které vedly k uzavření dohody o úroku z prodlení a které blíže konkretizoval,
porovnával výše sankcí sjednaných v předmětné smlouvě o dílo k tíži
jednotlivých smluvních stran a zabýval se rovněž důvody nesplnění zajištěného
závazku, resp. i dopady přiznání sjednaného úroku z prodlení na osobu, vůči
které je uplatňován, přičemž dovodil, že smluvní ujednání o úroku z prodlení v
sazbě 0,5 % dlužné částky za každý den prodlení není v souzené věci v rozporu s
dobrými mravy ve smyslu ust. § 39 obč. zák., popř. § 3 odst. 1 občan. zák.,
popř. § 265 obchod. zák. a nejde o sjednání nepřiměřeně vysokého úroku z
prodlení, neodchýlil se od konstantní judikatury dovolacího soudu a jeho právní
posouzení není v rozporu s hmotným právem.
K uplatněné námitce dovolatele, že peněžitý závazek byl porušen jen zčásti (k
úhradě zbývalo zaplatit 17.517,60 Kč, kterou „z právní opatrnosti“ dne 14. 11.
2002 žalobci zaplatil) a že za situace, kdy musí toliko na úroku z prodlení
zaplatit částku 268.361,99 Kč, je sjednaná výše úroku z prodlení v rozporu s
dobrými mravy, je třeba rovněž uvést, že žalovaný měl na základě faktury č.
72-21/92 ze dne 25. 9. 1992 zaplatit žalobci nedoplatek sjednané ceny za
provedení díla ve výši 105.000,- Kč (žalobce žalovanému vyúčtoval výše uvedenou
fakturou cenu za provedené práce ve výši 182.000,- Kč, ovšem z této částky byla
odečtena záloha ve výši 70.000,- Kč a smluvní pokuta ve výši 7.000,- Kč,
poněvadž žalobce neprovedl dílo do 24. 8. 1992, jak se ve smlouvě „o provedení
díla dle § 513 a násl. obchodního zákoníku č. 513/91 Sb.“ ze dne 22. 7. 1992
zavázal, nýbrž až o sedm dní později, a proto podle jejího článku VII. byl
zavázán zaplatit žalovanému smluvní pokutu ve výši 1.000,- Kč „denně za
nedodržení termínu provedení díla“), jenž byl splatný ke dni 8. 10. 1992.
Žalovaný zaplatil žalobci toliko částku 87.482,40 Kč, přičemž částka byla na
účet žalobce připsána až dne 9. 2. 1993. Zbytek sjednané ceny díla, tj. částku
17.517,60 Kč, jak shora uvedeno, žalovaný zaplatil až dne 14. 11. 2002.
Proto tato námitka nemohla založit přípustnost dovolání dle ust. § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř.
K dovolatelem namítané vadě řízení, které se měl odvolací soud dopustit tím, že
se nevyjádřil k jeho námitkám ohledně oprávněnosti jeho nároku jako objednatele
z titulu vadného plnění, formulovaných v jeho odvolání ze dne 14. 3. 2003, je
nutno uvést, že na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé
zásadní význam po právní stránce (§ 237 odst. 3 o.s.ř.), lze usuzovat – jak
výše uvedeno - jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení
§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže
být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Nejvyšší soud České republiky proto s ohledem na shora uvedené podle § 243b
odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) o.s.ř. rozhodl tak, že dovolání
žalovaného pro jeho nepřípustnost odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. a s ohledem na to, že
žalobci žádné náklady v řízení nevznikly, tak, že žádný z účastníků nemá právo
na jejich náhradu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. srpna 2008
JUDr. Ing. Jan H u š e k, v. r.
předseda senátu