MSPH 89 INS 21063/2016 215 ICm 860/2023 29 ICdo 114/2024-170
USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce P. T., zastoupeného JUDr. Michaelou Pechovou Vosátkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 6, Eliášova 922/21, PSČ 160 00, proti žalované R. N., zastoupené Mgr. Tomášem Petrusem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Zvonická 699/2, PSČ 160 00, o zaplacení částky 639 641 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 215 ICm 860/2023, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka FOX silver s. r. o., naposledy sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 26363976, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 89 INS 21063/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. prosince 2023, č. j. 215 ICm 860/2023, 106 VSPH 693/2023-124 (MSPH 89 INS 21063/2016), ve znění opravného usnesení ze dne 28. prosince 2023, č. j. 215 ICm 860/2023, 106 VSPH 693/2023-132 (MSPH 89 INS 21063/2016) takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
1. Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 27. června 2023, č. j. 215 ICm 860/2023-63, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 27. června 2023, č. j. 215 ICm 860/2023-68, rozhodl, že žalovaná (R. N.) je povinna zaplatit žalobci (P. T.) částku 639 641 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
2. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. prosince 2023, č. j. 215 ICm 860/2023, 106 VSPH 693/2023-124 (MSPH 89 INS 21063/2016), ve znění opravného usnesení ze dne 28. prosince 2023, č. j. 215 ICm 860/2023, 106 VSPH 693/2023-132 (MSPH 89 INS 21063/2016), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. výroku potvrdil a v bodě II. výroku jej změnil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 32 odst. 1, § 36 odst. 1, § 37, § 39 odst. 3, § 40 odst. 2, § 159 odst. 1 písm. e/, § 217 odst. 1, § 218 odst. 1, § 219 a § 286 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – vyšel z toho, že žalovaná jako původní insolvenční správkyně dlužníka (FOX silver s. r. o.) od něj převzala podle předávacího protokolu přibližně 2 500 kusů stříbrných šperků, šperků z ušlechtilé ocele a bižuterie, přičemž provedla pouze fotodokumentaci a nikoli početní inventarizaci převzatého zboží. Uvedené movité věci po dobu několika let nezpeněžila, přičemž měnila důvody, pro něž nemůže být majetek zpeněžen, a nesplnila ani výzvy insolvenčního soudu, aby upřesnila soupis majetkové podstaty tak, že odliší stříbrné šperky od bižuterie a ocelových šperků, zdokumentovala je a konkretizovala podmínky, za nichž je možné šperky zpeněžit; za porušení povinností jí byla insolvenčním soudem opakovaně uložena pořádková pokuta a následně byla zproštěna funkce. Převzaté šperky a bižuterii žalovaná sama ocenila na částku 639 641 Kč (tj. 70 % ceny podle účetnictví dlužníka) a jakkoli v insolvenčním řízení avizovala zadání znaleckého posudku, neučinila tak a na nově ustanoveném insolvenčním správci (Insolvenční kancelář Kaplan Mlnářík a spol.) požadovala, aby od ní převzal “bezcenné“ či neprodejné šperky a bižuterii v diametrálně odlišné hodnotě (v řádu tisíců korun).
4. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná porušila povinnosti při výkonu funkce insolvenční správkyně stanovené zákonem a uložené soudem a též nepostupovala s odbornou péčí, neboť si počínala liknavě „v souvislosti se zjišťováním, převzetím a též zpeněžením majetkové podstaty“, neprovedla „řádné a včasné ocenění obtížně ocenitelného majetku s hodnotou přesahující 600 000 Kč“ ve smyslu § 219 odst. 3 insolvenčního zákona a porušila i další (v odůvodnění rozhodnutí vypočtené) povinnosti. Dovodil též příčinnou souvislost mezi jednáním žalované a vznikem škody, přičemž „výši schodku bylo lze dovodit toliko z jí prvotně určené hodnoty šperků a bižuterie, když k žádnému dalšímu relevantnímu ocenění v řízení nedošlo“; ohledně výše škody neměl odvolací soud za podstatné, za jakou úplatu (32 250 Kč) postoupil nové ustanovený insolvenční správce pohledávku na náhradu škody na žalobce.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se dovolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Dovolatelka (podle obsahu dovolání) předkládá Nejvyššímu soudu k zodpovězení otázku, zda lze pro účely určení výše škody vyjít z ocenění movitých věcí podle § 219 odst. 1 insolvenčního zákona insolvenčním správcem podle účetnictví dlužníka a zda má tudíž dovolatelka povinnost „dorovnat rozdíl“ mezi účetní cenou a skutečnou hodnotou věcí. V této souvislosti nemá za prokázané, že věci, které převzala od dlužníka, nebyly tytéž, které „byla připravena vydat“ nově ustanovenému insolvenčnímu správci. Současně dovolatelka namítá, že oba soudy nepochopily „institut objektivní odpovědnosti“, když na ni „přehodily důkazní břemeno“. Dovolatelka dále namítá porušení práva na spravedlivý proces spočívající v tom, že je vůči ní s přihlédnutím k okolnostem přísná koncentrace řízení, což vedlo k tomu, že odvolací soud „resignoval na povinnost zjistit skutkový stav v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí ve věci“; napadené rozhodnutí má tudíž za nepřezkoumatelné.
7. Žalobce ve vyjádření navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání částečně odmítl (v části týkající se nákladů řízení) a částečně zamítl.
8. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
9. S přihlédnutím k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka (21. listopadu 2016) se v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka a ve sporech jím vyvolaných uplatní (a to i pro účely posouzení přípustnosti dovolání v této věci) i v době od 1. června 2019 zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění účinném do 31. května 2019 [srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb.].
10. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti druhému výroku a té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž odvolací soud změnil bod II. výroku rozsudku insolvenčního soudu o nákladech řízení před insolvenčním soudem, Nejvyšší soud dovolání bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť dovolání proti rozhodnutím, v části týkající se výroku o nákladech řízení, není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
11. Ve zbývajícím rozsahu (ohledně prvního výroku napadeného rozhodnutí v části týkající se věci samé) pak Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
12. V intencích ustanovení § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání podle § 237 o. s. ř., dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního
nebo v rovině práva hmotného). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, přitom dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“), a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit.
13. Námitky dovolatelky, že „byla připravena vydat“ nově ustanovenému insolvenčnímu správci tentýž soubor zhruba 2 500 kusů šperků a bižuterie, které dříve od dlužníka převzala, jsou v tomto ohledu nepřípustnou skutkovou polemikou se závěry odvolacího soudu pramenící z jiného (dovolatelkou předestíraného) hodnocení provedených důkazů. Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) však nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
14. Judikatura Nejvyššího soudu je dlouhodobě ustálena v tom, že přímo z dikce § 37 insolvenčního zákona se podává, že odpovědnost za škodu způsobenou insolvenčním správcem při výkonu jeho funkce je odpovědností bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědností) založenou na současném splnění následujících předpokladů: porušení povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce a vznikem škody. Insolvenční správce se pak může odpovědnosti za škodu zprostit, prokáže-li (důkazní břemeno leží na něm), že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm bylo možné spravedlivě požadovat se zřetelem k průběhu insolvenčního řízení (§ 37 odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona). K tomu srov. rozsudek ze dne 28. července 2016, sen. zn. 29 ICdo 49/2014, uveřejněný pod číslem 16/2018 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 16/2018“).
15. Předpoklad spočívající v porušení povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce může být naplněn třemi základními formami (plynoucími z dikce § 37 odst. 1 insolvenčního zákona), a to tím, že: insolvenční správce porušil při výkonu funkce povinnosti, které jsou mu uloženy zákonem, nebo insolvenční správce porušil při výkonu funkce povinnosti, které jsou mu uloženy rozhodnutím soudu, anebo insolvenční správce nepostupoval při výkonu funkce s odbornou péčí. Srov. R 16/2018.
16. Ohledně příkladmého výčtu porušení povinností insolvenčního správce, které vedou ke zproštění jeho funkce, Nejvyšší soud sjednotil rozhodovací praxi soudů tím, že pod číslem 91/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 91/2014“), uveřejnil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. června 2014, sen. zn. 2 VSOL 358/2014. Podle závěrů R 91/2014 důležitým důvodem pro zproštění funkce insolvenčního správce je zejména skutečnost, že při výkonu funkce neplní insolvenční správce řádně povinnosti vyplývající pro něj z ustanovení § 36 insolvenčního zákona, liknavě provádí soupis majetkové podstaty, zpeněžuje majetek náležející do majetkové podstaty v rozporu s ustanovením § 225 odst. 4 nebo s ustanovením § 226 odst. 5 insolvenčního zákona, nebo že nesplnil povinnost uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem funkce.
K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též např. v usnesení ze dne 26. srpna 2015, sen. zn. 29 NSČR 93/2014, uveřejněném pod číslem 58/2016 Sb. rozh. obč.
17. Obecně vzato je škoda v právní teorii i soudní praxi chápána jako újma způsobená poškozenému, vyjádřitelná penězi. Skutečná škoda spočívá ve zmenšení majetku poškozeného a představuje majetkové hodnoty, které by bylo nutné vynaložit, aby došlo k uvedení věci v předešlý stav (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, sen. zn. 29 ICdo 17/2016, uveřejněného pod číslem 56/2019 Sb. rozh. obč.).
18. Otázka příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli právní, neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon či škodná událost a vznik škody na straně žalobce jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. opětovně důvody R 16/2018 nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2021, sp. zn. 25 Cdo 2128/2020, uveřejněného pod číslem 36/2022 Sb. rozh. obč.).
19. Napadené rozhodnutí se uvedené ustálené judikatuře Nejvyššího soudu nikterak nepříčí, ale naopak je s ním v souladu. Odvolací soud vyšel z toho, že dovolatelka porušila specifikované povinnosti při výkonu funkce insolvenční správkyně („v souvislosti se zjišťováním, převzetím a též zpeněžením majetkové podstaty“), které vedly k tomu, že nepředala nově ustanovenému insolvenčnímu správci soubor šperků a bižuterie dříve převzatý od dlužníka. Oproti mínění dovolatelky tak nejde o převrácení důkazního břemene, neboť odvolací soud dovodil, že jsou prokázány všechny předpoklady pro přiznání nároku z titulu náhradu škody ve smyslu R 16/2018.
Výši skutečné škody měl odvolací soud za prokázanou z ocenění provedeného (a v průběhu insolvenčního řízení nijak nezpochybněného) samotnou dovolatelkou, když její jednání vedlo ke zmaření možnosti ocenit movité věci jinak (typicky znaleckým posudkem), přičemž závěr odvolacího soudu, že žalovaná porušila (též) povinnost zadat ocenění obtížně ocenitelného majetku znalci ve smyslu § 219 odst. 3 insolvenčního zákona dovolatelka v dovolání nijak nezpochybnila.
20. Tvrdí-li dále dovolatelka, že řízení je postiženo vadou, jelikož odvolací soud nepřipustil důkazní návrhy obsažené v odvolání s odkazem na koncentraci řízení, pak přehlíží, že ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. vymezuje jako jediný způsobilý dovolací důvod ten, který je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedené ustanovení výslovně vylučuje možnost podat dovolání z důvodu tzv. zmatečnostních vad řízení podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.
s. ř., jakož i jiných tvrzených vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti toliko u (jinak) přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) procesní vady nezahrnují podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř. (jako je tomu i v projednávané věci). K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28.
listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb., a též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč. V posouzení principů neúplné apelace (v posouzení koncentrace řízení) vycházejících z úpravy promítnuté v § 205a a § 211a o. s. ř. je přitom napadené rozhodnutí obecně v souladu se závěry nastavenými možnosti uplatňovat nové skutečnosti a důkazy ve sporném řízení až v odvolacím řízení např. v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13.
ledna 2021, sp. zn. 31 Cdo 1475/2020, uveřejněném pod číslem 58/2021 Sb. rozh. obč. (srov. zejména odstavce 28 až 30 odůvodnění tamtéž), přičemž dovolací argumentace se nevymezuje proti závěru odvolacího soudu (v odstavci 19 odůvodnění napadeného rozsudku), že nabízené důkazy nebyly z pohledu doby, kdy nastala koncentrace řízení, včasné. V intencích závěrů formulovaných na dané téma v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sb. rozh.
obč., napadené rozhodnutí též zjevně není nepřezkoumatelné.
21. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto, čímž žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření žalobce k dovolání ze dne 27. května 2024), které podle ustanovení § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném do 31. prosince 2024, činí (z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč) částku 3 100 Kč, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu); celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) činí částku 4 114 Kč, kterou je žalovaná povinna zaplatit žalobci k rukám jeho advokáta.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat nuceného splnění povinnosti exekučním návrhem (návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 17. 12. 2025 Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu