MSPH 89 INS
21063/2016
215 ICm 860/2023
29
ICdo 114/2024-170
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců
JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce P. T.,
zastoupeného JUDr. Michaelou Pechovou Vosátkovou, advokátkou, se sídlem v Praze
6, Eliášova 922/21, PSČ 160 00, proti žalované R. N., zastoupené Mgr. Tomášem
Petrusem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Zvonická 699/2, PSČ 160 00, o
zaplacení částky 639 641 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 215 ICm 860/2023, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka
FOX silver s. r. o., naposledy sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14, PSČ 110 00,
identifikační číslo osoby 26363976, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. MSPH 89 INS 21063/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 11. prosince 2023, č. j. 215 ICm 860/2023, 106 VSPH 693/2023-124
(MSPH 89 INS 21063/2016), ve znění opravného usnesení ze dne 28. prosince 2023,
č. j. 215 ICm 860/2023, 106 VSPH 693/2023-132 (MSPH 89 INS 21063/2016) takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho
zástupce.
1. Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne
27. června 2023, č. j. 215 ICm 860/2023-63, ve znění doplňujícího rozsudku ze
dne 27. června 2023, č. j. 215 ICm 860/2023-68, rozhodl, že žalovaná (R. N.) je
povinna zaplatit žalobci (P. T.) částku 639 641 Kč s (ve výroku specifikovaným)
příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
2. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. prosince
2023, č. j. 215 ICm 860/2023, 106 VSPH 693/2023-124 (MSPH 89 INS 21063/2016),
ve znění opravného usnesení ze dne 28. prosince 2023, č. j. 215 ICm 860/2023,
106 VSPH 693/2023-132 (MSPH 89 INS 21063/2016), potvrdil rozsudek insolvenčního
soudu v bodě I. výroku potvrdil a v bodě II. výroku jej změnil (první výrok) a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 32 odst. 1, § 36 odst. 1, §
37, § 39 odst. 3, § 40 odst. 2, § 159 odst. 1 písm. e/, § 217 odst. 1, § 218
odst. 1, § 219 a § 286 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech
jeho řešení (insolvenčního zákona), a na (označenou) judikaturu Nejvyššího
soudu – vyšel z toho, že žalovaná jako původní insolvenční správkyně dlužníka
(FOX silver s. r. o.) od něj převzala podle předávacího protokolu přibližně 2
500 kusů stříbrných šperků, šperků z ušlechtilé ocele a bižuterie, přičemž
provedla pouze fotodokumentaci a nikoli početní inventarizaci převzatého zboží.
Uvedené movité věci po dobu několika let nezpeněžila, přičemž měnila důvody,
pro něž nemůže být majetek zpeněžen, a nesplnila ani výzvy insolvenčního soudu,
aby upřesnila soupis majetkové podstaty tak, že odliší stříbrné šperky od
bižuterie a ocelových šperků, zdokumentovala je a konkretizovala podmínky, za
nichž je možné šperky zpeněžit; za porušení povinností jí byla insolvenčním
soudem opakovaně uložena pořádková pokuta a následně byla zproštěna funkce.
Převzaté šperky a bižuterii žalovaná sama ocenila na částku 639 641 Kč (tj. 70
% ceny podle účetnictví dlužníka) a jakkoli v insolvenčním řízení avizovala
zadání znaleckého posudku, neučinila tak a na nově ustanoveném insolvenčním
správci (Insolvenční kancelář Kaplan Mlnářík a spol.) požadovala, aby od ní
převzal “bezcenné“ či neprodejné šperky a bižuterii v diametrálně odlišné
hodnotě (v řádu tisíců korun).
4. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná porušila povinnosti při výkonu
funkce insolvenční správkyně stanovené zákonem a uložené soudem a též
nepostupovala s odbornou péčí, neboť si počínala liknavě „v souvislosti se
zjišťováním, převzetím a též zpeněžením majetkové podstaty“, neprovedla „řádné
a včasné ocenění obtížně ocenitelného majetku s hodnotou přesahující 600 000
Kč“ ve smyslu § 219 odst. 3 insolvenčního zákona a porušila i další (v
odůvodnění rozhodnutí vypočtené) povinnosti. Dovodil též příčinnou souvislost
mezi jednáním žalované a vznikem škody, přičemž „výši schodku bylo lze dovodit
toliko z jí prvotně určené hodnoty šperků a bižuterie, když k žádnému dalšímu
relevantnímu ocenění v řízení nedošlo“; ohledně výše škody neměl odvolací soud
za podstatné, za jakou úplatu (32 250 Kč) postoupil nové ustanovený insolvenční
správce pohledávku na náhradu škody na žalobce.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se dovolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka namítá, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod uvedený
v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Dovolatelka (podle obsahu dovolání) předkládá Nejvyššímu soudu k
zodpovězení otázku, zda lze pro účely určení výše škody vyjít z ocenění
movitých věcí podle § 219 odst. 1 insolvenčního zákona insolvenčním správcem
podle účetnictví dlužníka a zda má tudíž dovolatelka povinnost „dorovnat
rozdíl“ mezi účetní cenou a skutečnou hodnotou věcí. V této souvislosti nemá za
prokázané, že věci, které převzala od dlužníka, nebyly tytéž, které „byla
připravena vydat“ nově ustanovenému insolvenčnímu správci. Současně dovolatelka
namítá, že oba soudy nepochopily „institut objektivní odpovědnosti“, když na ni
„přehodily důkazní břemeno“. Dovolatelka dále namítá porušení práva na
spravedlivý proces spočívající v tom, že je vůči ní s přihlédnutím k okolnostem
přísná koncentrace řízení, což vedlo k tomu, že odvolací soud „resignoval na
povinnost zjistit skutkový stav v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí ve věci“;
napadené rozhodnutí má tudíž za nepřezkoumatelné.
7. Žalobce ve vyjádření navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání částečně
odmítl (v části týkající se nákladů řízení) a částečně zamítl.
8. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního
řádu.
9. S přihlédnutím k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka (21.
listopadu 2016) se v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka a ve
sporech jím vyvolaných uplatní (a to i pro účely posouzení přípustnosti
dovolání v této věci) i v době od 1. června 2019 zákon č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění účinném do 31.
května 2019 [srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č.
31/2019 Sb.].
10. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti druhému výroku a té části
prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž odvolací soud změnil bod II.
výroku rozsudku insolvenčního soudu o nákladech řízení před insolvenčním
soudem, Nejvyšší soud dovolání bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné
(§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť dovolání proti rozhodnutím, v části týkající
se výroku o nákladech řízení, není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h/ o. s.
ř.
11. Ve zbývajícím rozsahu (ohledně prvního výroku napadeného rozhodnutí
v části týkající se věci samé) pak Nejvyšší soud dovolání, jež může být
přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení
přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o.
s. ř. jako nepřípustné. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s
níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které neshledal důvod
se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
12. V intencích ustanovení § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je jediným
způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání podle § 237 o.
s. ř., dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního
nebo v rovině práva hmotného). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím
soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, přitom dovolací
soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových
závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve
zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“), a rozsudku
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9.
října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh.
obč. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li
dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace
přípustnost dovolání vůbec založit.
13. Námitky dovolatelky, že „byla připravena vydat“ nově ustanovenému
insolvenčnímu správci tentýž soubor zhruba 2 500 kusů šperků a bižuterie, které
dříve od dlužníka převzala, jsou v tomto ohledu nepřípustnou skutkovou
polemikou se závěry odvolacího soudu pramenící z jiného (dovolatelkou
předestíraného) hodnocení provedených důkazů. Samotné hodnocení důkazů
(opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.)
však nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009,
uveřejněného pod číslem 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na
nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný
pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
14. Judikatura Nejvyššího soudu je dlouhodobě ustálena v tom, že přímo z
dikce § 37 insolvenčního zákona se podává, že odpovědnost za škodu způsobenou
insolvenčním správcem při výkonu jeho funkce je odpovědností bez zřetele na
zavinění (tzv. objektivní odpovědností) založenou na současném splnění
následujících předpokladů: porušení povinnosti při výkonu funkce insolvenčního
správce, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením povinnosti při výkonu
funkce insolvenčního správce a vznikem škody. Insolvenční správce se pak může
odpovědnosti za škodu zprostit, prokáže-li (důkazní břemeno leží na něm), že
škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm bylo
možné spravedlivě požadovat se zřetelem k průběhu insolvenčního řízení (§ 37
odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona). K tomu srov. rozsudek ze dne 28.
července 2016, sen. zn. 29 ICdo 49/2014, uveřejněný pod číslem 16/2018 Sb.
rozh. obč. (dále jen „R 16/2018“).
15. Předpoklad spočívající v porušení povinnosti při výkonu funkce
insolvenčního správce může být naplněn třemi základními formami (plynoucími z
dikce § 37 odst. 1 insolvenčního zákona), a to tím, že: insolvenční správce
porušil při výkonu funkce povinnosti, které jsou mu uloženy zákonem, nebo
insolvenční správce porušil při výkonu funkce povinnosti, které jsou mu uloženy
rozhodnutím soudu, anebo insolvenční správce nepostupoval při výkonu funkce s
odbornou péčí. Srov. R 16/2018.
16. Ohledně příkladmého výčtu porušení povinností insolvenčního správce,
které vedou ke zproštění jeho funkce, Nejvyšší soud sjednotil rozhodovací praxi
soudů tím, že pod číslem 91/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 91/2014“),
uveřejnil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. června 2014, sen. zn. 2
VSOL 358/2014. Podle závěrů R 91/2014 důležitým důvodem pro zproštění funkce
insolvenčního správce je zejména skutečnost, že při výkonu funkce neplní
insolvenční správce řádně povinnosti vyplývající pro něj z ustanovení § 36
insolvenčního zákona, liknavě provádí soupis majetkové podstaty, zpeněžuje
majetek náležející do majetkové podstaty v rozporu s ustanovením § 225 odst. 4
nebo s ustanovením § 226 odst. 5 insolvenčního zákona, nebo že nesplnil
povinnost uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla
vzniknout v souvislosti s výkonem funkce. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud
přihlásil též např. v usnesení ze dne 26. srpna 2015, sen. zn. 29 NSČR 93/2014,
uveřejněném pod číslem 58/2016 Sb. rozh. obč.
17. Obecně vzato je škoda v právní teorii i soudní praxi chápána jako
újma způsobená poškozenému, vyjádřitelná penězi. Skutečná škoda spočívá ve
zmenšení majetku poškozeného a představuje majetkové hodnoty, které by bylo
nutné vynaložit, aby došlo k uvedení věci v předešlý stav (srov. např. důvody
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, sen. zn. 29 ICdo 17/2016,
uveřejněného pod číslem 56/2019 Sb. rozh. obč.).
18. Otázka příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli právní,
neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon či škodná událost a vznik
škody na straně žalobce jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov.
opětovně důvody R 16/2018 nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14.
července 2021, sp. zn. 25 Cdo 2128/2020, uveřejněného pod číslem 36/2022 Sb.
rozh. obč.).
19. Napadené rozhodnutí se uvedené ustálené judikatuře Nejvyššího soudu
nikterak nepříčí, ale naopak je s ním v souladu. Odvolací soud vyšel z toho, že
dovolatelka porušila specifikované povinnosti při výkonu funkce insolvenční
správkyně („v souvislosti se zjišťováním, převzetím a též zpeněžením majetkové
podstaty“), které vedly k tomu, že nepředala nově ustanovenému insolvenčnímu
správci soubor šperků a bižuterie dříve převzatý od dlužníka. Oproti mínění
dovolatelky tak nejde o převrácení důkazního břemene, neboť odvolací soud
dovodil, že jsou prokázány všechny předpoklady pro přiznání nároku z titulu
náhradu škody ve smyslu R 16/2018. Výši skutečné škody měl odvolací soud za
prokázanou z ocenění provedeného (a v průběhu insolvenčního řízení nijak
nezpochybněného) samotnou dovolatelkou, když její jednání vedlo ke zmaření
možnosti ocenit movité věci jinak (typicky znaleckým posudkem), přičemž závěr
odvolacího soudu, že žalovaná porušila (též) povinnost zadat ocenění obtížně
ocenitelného majetku znalci ve smyslu § 219 odst. 3 insolvenčního zákona
dovolatelka v dovolání nijak nezpochybnila.
20. Tvrdí-li dále dovolatelka, že řízení je postiženo vadou, jelikož
odvolací soud nepřipustil důkazní návrhy obsažené v odvolání s odkazem na
koncentraci řízení, pak přehlíží, že ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
vymezuje jako jediný způsobilý dovolací důvod ten, který je založen na námitce,
že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedené
ustanovení výslovně vylučuje možnost podat dovolání z důvodu tzv.
zmatečnostních vad řízení podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §
229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiných tvrzených vad, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci a k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední
povinnosti toliko u (jinak) přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.),
jestliže takové (tvrzené) procesní vady nezahrnují podmínku existence právní
otázky procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř. (jako je tomu i v projednávané
věci). K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29
Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., stanovisko pléna
Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, uveřejněné
pod číslem 460/2017 Sb., a též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června
2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč. V
posouzení principů neúplné apelace (v posouzení koncentrace řízení)
vycházejících z úpravy promítnuté v § 205a a § 211a o. s. ř. je přitom
napadené rozhodnutí obecně v souladu se závěry nastavenými možnosti uplatňovat
nové skutečnosti a důkazy ve sporném řízení až v odvolacím řízení např. v
rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 13. ledna 2021, sp. zn. 31 Cdo 1475/2020, uveřejněném pod číslem 58/2021
Sb. rozh. obč. (srov. zejména odstavce 28 až 30 odůvodnění tamtéž), přičemž
dovolací argumentace se nevymezuje proti závěru odvolacího soudu (v odstavci 19
odůvodnění napadeného rozsudku), že nabízené důkazy nebyly z pohledu doby, kdy
nastala koncentrace řízení, včasné. V intencích závěrů formulovaných na dané
téma v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo
2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč., napadené rozhodnutí
též zjevně není nepřezkoumatelné.
21. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo
odmítnuto, čímž žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů
dovolacího řízení. Ty sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní
služby (vyjádření žalobce k dovolání ze dne 27. května 2024), které podle
ustanovení § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném do 31. prosince 2024,
činí (z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč) částku 3 100 Kč, a z náhrady
hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu); celkem s
připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.)
činí částku 4 114 Kč, kterou je žalovaná povinna zaplatit žalobci k rukám jeho
advokáta.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat nuceného splnění povinnosti exekučním návrhem (návrhem na
nařízení výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 17. 12. 2025
Mgr. Hynek Zoubek
předseda senátu