KSCB 44 INS 32507/2014
42 ICm 3848/2020
29 ICdo 121/2022-204
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobkyně B. Š., zastoupené Mgr. Dušanem Petrlíkem, advokátem, se sídlem v
Českých Budějovicích, Mánesova 11/3, PSČ 370 01, proti žalovanému M. V., o
určení pravosti přihlášené pohledávky pro dobu, po kterou trvalo insolvenční
řízení, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 42
ICm 3848/2020, jako incidenční spor v insolvenční věci žalovaného, vedené u
Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 44 INS 32507/2014, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. května
2022, č. j. 42 ICm 3848/2020, 103 VSPH 503/2021-135 (KSCB 44 INS 32507/2014),
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze
dne 28. ledna 2021, č. j. 42 ICm 3848/2020-67, zamítl žalobu, kterou se
žalobkyně (B. Š.) domáhala vůči (původní) žalované (JUDr. Dagmar Říhové, jako
insolvenční správkyni dlužníka M. V. ? dále též jen „dlužník“ nebo „žalovaný“)
určení pravosti pohledávky ve výši 157.789,73 Kč, uplatněné přihláškou
pohledávky P14-1 v insolvenčním řízení vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. 44 INS 32507/2014 (výrok I.) a uložil žalobkyni zaplatit (původní) žalované
na nákladech řízení částku 10.543,-Kč (výrok II.). Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 11. května 2022, č. j. 42 ICm 3848/2020, 103 VSPH 503/2021-135 (KSCB 44 INS 32507/2014), potvrdil
rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a určil, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů (ve vazbě na obsah spisu) plyne, že:
1) K návrhu žalobkyně (ze dne 1. prosince 2014) insolvenční soud usnesením ze
dne 8. ledna 2016, č. j. KSCB 27 INS 32507/2014-A-42, zjistil úpadek dlužníka,
prohlásil na jeho majetek konkurs a insolvenční správkyní dlužníka ustanovil
JUDr. Dagmar Říhovou. 2) Usnesením ze dne 20. srpna 2014, č. j. KSCB 26 INS 13858/2014-A-15,
insolvenční soud (mimo jiné) zjistil (k návrhu žalobkyně) úpadek žalobkyně,
povolil jí oddlužení, a insolvenčním správcem žalobkyně ustanovil společnost
Růnová v. o. s.; usnesením ze dne 10. prosince 2015, č. j. KSCB 26 INS
13858/2014-B-58, (mimo jiné) schválil oddlužení žalobkyně plněním splátkového
kalendáře. 3) Wüstenrot - stavební spořitelna a. s. (dále jen „zajištěný věřitel“)
přihlásil do insolvenčních řízení dlužníka a žalobkyně pohledávky ze smluv o
překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření ke smlouvě o stavebním
spoření (ze dne 22. května 2009 a ze dne 7. srpna 2009), uzavřených s dlužníkem
a žalobkyní (jako solidárními úvěrovými dlužníky), č. 31784303 ve výši jistiny
750.000,- Kč s příslušenstvím (dále jen „smlouva o úvěru 303“) a č. 33276468 ve
výši jistiny 260.136,39 Kč s příslušenstvím (dále jen „smlouva o úvěru 468“), a
to jako pohledávky zajištěné (mimo jiné) zástavním právem k (označené) bytové
jednotce a ke společným částem (označené) budovy a pozemku (dále též jen
„zajištěný majetek“) vzniklým na základě zástavních smluv (ze dne 22. května
2009 a ze dne 7. srpna 2009); spoluvlastníky zajištěného majetku (každý v
rozsahu ideální poloviny) byli dlužník a žalobkyně. 4) Dne 2. března 2016 přihlásila žalobkyně do insolvenčního řízení dlužníka
(mimo jiné) pohledávku č. 1 ze smlouvy o úvěru 303 ve výši 355.607,96 Kč a
pohledávku č. 2 ze smlouvy o úvěru 468 ve výši 127.630,- Kč, a to jako
pohledávky podmíněné, s tím, že spoludlužníkem obou pohledávek je (vedle
žalobkyně) dlužník a zajištěný věřitel uplatnil tyto pohledávky „zcela“ v
insolvenčním řízení vedeném na její majetek jako zajištěné (zástavním právem k
zajištěnému majetku). Insolvenční správkyně dlužníka popřela pohledávku č. 1 ze
smlouvy o úvěru 303 na přezkumném jednání dne 7.
října 2020 v rozsahu částky
157.789,73 Kč (po částečném zpětvzetí). 5) Kupní smlouvou ze dne 18. října 2016 insolvenční správkyně dlužníka a
insolvenční správce žalobkyně (jako prodávající) a A. a G. P. (jako kupující)
uzavřeli kupní smlouvu, jejímž předmětem byl zajištěný majetek; kupní cena ve
výši 1.200.000,- Kč byla před podpisem smlouvy zaplacena do insolvenčních
řízení dlužníka a žalobkyně v částkách po 600.000,- Kč. 6) Usnesením ze dne 7. března 2017, č. j. KSCB 44 INS 32507/2014-B-35,
insolvenční soud vyslovil souhlas s tím, aby insolvenční správkyně dlužníka
vydala zajištěnému věřiteli (mimo jiné) výtěžek zpeněžení (poloviny)
zajištěného majetku v úhrnné výši 510.879,97 Kč, z toho na pohledávku z úvěru
468 ve výši 308.192,71 Kč a na pohledávku z úvěru 303 ve výši 202.687,26 Kč. 7) Usnesením ze dne 15. března 2017, č. j. KSCB 41 INS 13858/2014-B-124,
vyslovil insolvenční soud souhlas s tím, aby insolvenční správce žalobkyně
vydal zajištěnému věřiteli výtěžek zpeněžení (poloviny) zajištěného majetku ve
výši 518.566,73 Kč. 8) Rozsudkem ze dne 12. června 2020, č. j. 40 ICm 3451/2019-91, insolvenční
soud (mimo jiné) určil, že pohledávka žalobkyně ve výši 355.607,96 Kč,
přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka pod P14-1, nadále trvá. 9) Vrchní soud v Praze k odvolání (tamní) žalované (JUDr. Dagmar Říhové, jako
insolvenční správkyně dlužníka) rozsudkem ze dne 12. října 2020, č. j. 40 ICm
3451/2019, 104 VSPH 553/2020-146 (KSCB 44 INS 32507/2014), potvrdil rozsudek
insolvenčního soudu (ze dne 12. června 2020) ve výroku o určení trvání
pohledávky v rozsahu částky 157.789,73 Kč; ve zbývající části jej zrušil a
řízení ohledně této částky zastavil. Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §
186 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního
zákona) ? předeslal, že žalobkyní přihlášená (podmíněná) pohledávka z titulu
regresu dle smlouvy o úvěru 303 nebyla zařazena (v insolvenčním řízení
dlužníka) na přezkumné jednání po dobu, po kterou pohledávku z této smlouvy
uplatňoval zajištěný věřitel, s tím, že bude přezkoumána až poté, kdy skončí
účast zajištěného věřitele v insolvenčním řízení. Přitom účelem incidenčního
sporu podle ustanovení § 186 odst. 2 insolvenčního zákona, který je fakticky
přezkumem usnesení o ukončení účasti věřitele podle ustanovení § 186 odst. 1
insolvenčního zákona, není přezkoumání pravosti nebo výše pohledávky. 10) Žalobou došlou insolvenčnímu soudu dne 5. listopadu 2020 se žalobkyně
domáhala vůči (původní) žalované určení pravosti pohledávky za dlužníkem z
titulu regresního nároku podle ustanovení § 511 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), ve výši 157.789,73 Kč, s tím,
že na pohledávku zajištěného věřitele ze smlouvy o úvěru 303 uhradila (v rámci
insolvenčního řízení vedeného na její majetek) částku 518.566,73 Kč, zatímco
dlužník (v rámci insolvenčního řízení vedeného na jeho majetek) jen částku
202.687,26 Kč. Na tomto základě odvolací soud – cituje ustanovení § 497 zákona č. 513/1991
Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), ustanovení § 152, § 155
odst.
1 a § 165 odst. 1 a 2 obč. zák. a ustanovení § 298 odst. 1 insolvenčního
zákona, a vycházeje dále (i) z toho, že usnesením ze dne 1. února 2021, č. j. KSCB 41 INS 13858/2014-B-183, insolvenční soud (mimo jiné) vzal na vědomí
splnění oddlužení žalobkyně a přiznal jí osvobození od placení pohledávek
zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž nebyly dosud uspokojeny, od
pohledávek věřitelů, k nimž se v insolvenčním řízení nepřihlíželo a kteří své
pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak učinit měli, včetně
pohledávek ručitelů a jiných osob, které měly vůči dlužnici pro tyto pohledávky
právo postihu ? dospěl (shodně se soudem insolvenčním) k následujícím závěrům:
a) Zajištěný věřitel poskytl žalobkyni a dlužníku (smlouvami o úvěru 303 a 468)
finanční prostředky, které se tito zavázali vrátit společně a nerozdílně v
pravidelných měsíčních splátkách; uzavřením těchto smluv se žalobkyně a dlužník
stali (v obou případech) obligačními (osobními) spoludlužníky zajištěného
věřitele. Pohledávky plynoucí z těchto smluv byly zajištěny zástavním právem k
(označené) bytové jednotce, jejímiž podílovými spoluvlastníky (každý v rozsahu
jedné poloviny) byli žalobkyně a dlužník. Za účelem úhrady jejich společných
závazků vůči zástavnímu věřiteli byla (označená) bytová jednotka (zástava)
zpeněžena a kupní cena (částka 1.200.000,- Kč) byla rovným dílem „rozdělena“ do
insolvenčních řízení žalobkyně a dlužníka. V těchto insolvenčních řízeních byly
zjištěné pohledávky zajištěného věřitele „ve výsledku zcela uspokojeny“. b) Žalobkyni nemohl vzniknout nárok z titulu následného regresu, neboť v obou
insolvenčních řízeních byla na úhradu pohledávek zajištěného věřitele použita
částka odpovídající hodnotě spoluvlastnického podílu žalobkyně a dlužníka na
zpeněžené zástavě (polovině výtěžku zpeněžení). Přitom není rozhodné –
pokračoval odvolací soud ? jak konkrétně bylo v rámci insolvenčních řízení
žalobkyně a dlužníka naloženo „s příslušnými polovinami výtěžku ze zpeněžené
zástavy“, tj. v jakém rozsahu a na které pohledávky zajištěného věřitele byla
ta která polovina výtěžku zpeněžení vydána zajištěnému věřiteli v jednotlivých
insolvenčních řízeních, když zajištěné pohledávky byly v plné výši uspokojeny
(a zanikly) společným plněním žalobkyně a dlužníka, které odpovídalo jejich
spoluvlastnickým podílům na zástavě (a jejich podílu na závazcích
odpovídajících zajištěným pohledávkám ze smluv o úvěru).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně, podáním datovaným 1. srpna
2002, a odeslaným z datové schránky advokáta Mgr. Dušana Petrlíka (č. l. 146 až
148), dovolání, které má za přípustné k řešení (dosud Nejvyšším soudem
nezodpovězené) právní otázky, zda při existenci souběžně existujících
spoludlužnických vztahů, u nichž byly splněny podmínky pro vznik následného
regresu, má soud ex offo (při neexistenci jakékoli dohody spoludlužníku o této
věci) provést vypořádání a zápočty potencionálních regresních nároků.
Přitom akcentuje, že z usnesení insolvenčního soudu ze dne 7. března 2017 a ze
dne 15. března 2017 plyne, že částka 508.528,66 Kč byla vyplacena zajištěnému
věřiteli z majetkové podstaty žalobkyně (jen) na úhradu pohledávky ze smlouvy o
úvěru 303. Pro dovolací řízení je tak podstatný postup odvolacího soudu, který
„provedl vypořádání dvou vedle sebe existujících spoludlužnických vztahů
(týkajících se dvou úvěrových smluv)“, a uzavřel, že „pokud bylo v součtu na
obě smlouvy plněno, jak to odpovídá podílu spoluvlastníků na obligačním
závazku, nemohl žalované následný regres u jedné ze smluv vzniknout“.
V této souvislosti dospívá dovolatelka k závěru, podle něhož nemá na vznik
regresního nároku vliv, jaký byl zdroj plnění a zda šlo o plnění dobrovolné
nebo nucené (prostřednictvím exekuce, prodeje zástavy či insolvence). Naopak
považuje za rozhodující, že na pohledávku ze smlouvy o úvěru 303 plnila v
rozsahu částky 508.528,66 Kč, která o 157.789,73 Kč převyšovala její podíl na
této pohledávce ve vzájemném vztahu spoludlužníků (žalobkyně a dlužníka).
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil.
Následně jsou ve spise žurnalizována další dvě podání žalobkyně (č. l. 149 až
176 a č. l. 178 až 191), jejichž obsah je shodný; tato podání (podepsaná jen
žalobkyní) byla insolvenčnímu soudu doručena poštou a osobně. K označeným
podáním žalobkyně Nejvyšší soud nepřihlížel, když nebyla podepsána jejím
zástupcem (§ 241 odst. 1 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu –
dále jen „o. s. ř.“).
V průběhu dovolacího řízení insolvenční soud usnesením ze dne 17. března 2023,
č. j. KSCB 46 INS 32507/2014-B-241, zrušil konkurs na majetek dlužníka,
poté, kdy na základě usnesení ze dne 19. ledna 2021, č. j. KSCB 44 INS
32507/2014-B-162, a ze dne 24. června 2022, č. j. KSCB 46 INS 32507/2014-B-208,
byly v plném rozsahu splněny zjištěné pohledávky přihlášených věřitelů [§ 308
odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona]. V souladu s ustanovením § 159
insolvenčního zákona se od skončení insolvenčního řízení předmětný spor
považuje za spor o určení pravosti pohledávky pro dobu, po kterou trvalo
insolvenční řízení, přičemž jeho účastníkem se stal dnem skončení insolvenčního
řízení místo dosavadní žalované (insolvenční správkyně dlužníka) bez dalšího
dlužník, s nímž Nejvyšší soud dále jednal jako se žalovaným [§ 159 odst. 1
písm. a), odst. 4 a 5 insolvenčního zákona].
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení právní
otázky týkající se předpokladů pro vznik pohledávky z regresního nároku (§ 511
odst. 3 obč. zák.) přihlášené žalobkyní do insolvenčního řízení dlužníka jako
pohledávky podmíněné (§ 183 insolvenčního zákona), dosud Nejvyšším soudem
nezodpovězené. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Vzhledem k datu uzavření smluv o úvěrech 303 a 468 (a zástavních smluv) [květen
a srpen 2009] je pro další úvahy rozhodný výklad zákona č. 40/1964 Sb. a zákona
č. 513/1991 Sb. ve znění účinném do 31. prosince 2013 (§ 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Rozhodné znění níže citovaných ustanovení insolvenčního zákona (do 31. května
2019) se podává z čl. II zákona č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční
činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o
změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění
pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb.,
o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony. Podle ustanovení § 497 obch. zák. smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na
požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky,
a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ustanovení § 152 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky
pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto
případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy. Podle ustanovení § 165 obč. zák., není-li pohledávka zajištěná zástavním právem
splněna včas, má zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky z výtěžku
zpeněžení zástavy. Totéž právo má zástavní věřitel, jestliže pohledávka byla po
své splatnosti splněna jen částečně nebo nebylo-li splněno příslušenství
pohledávky (odstavec 1). Vznikne-li na zástavě více zástavních práv, uspokojují
se zajištěné pohledávky postupně v pořadí určeném podle doby vzniku zástavních
práv (odstavec 2). Podle ustanovení § 511 obč. zák., jestliže je právním předpisem nebo
rozhodnutím soudu stanoveno, nebo účastníky dohodnuto, anebo vyplývá-li to z
povahy plnění, že více dlužníků má témuž věřiteli splnit dluh společně a
nerozdílně, je věřitel oprávněn požadovat plnění na kterémkoli z nich. Jestliže
dluh splní jeden dlužník, povinnost ostatních zanikne (odstavec 1).
Není-li
právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, anebo účastníky dohodnuto
jinak, jsou podíly na dluhu všech dlužníků ve vzájemném poměru stejné. Dlužník,
proti němuž byl uplatněn nárok vyšší, než odpovídá jeho podílu, je povinen bez
zbytečného odkladu vyrozumět o tom ostatní dlužníky a dát jim příležitost, aby
uplatnili své námitky proti pohledávce. Může na nich požadovat, aby dluh podle
podílů na ně připadajících splnili nebo aby jej v tomto rozsahu dluhu jinak
zbavili (odstavec 2). Jestliže dlužník v rozsahu uplatněného nároku dluh sám
splnil, je oprávněn požadovat náhradu na ostatních podle jejich podílů. Pokud
nemůže některý z dlužníků svůj podíl splnit, rozvrhne se tento podíl stejným
dílem na všechny ostatní (odstavec 3). Podle ustanovení § 173 insolvenčního zákona věřitelé podávají přihlášky
pohledávek u insolvenčního soudu od zahájení insolvenčního řízení až do
uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku. K přihláškám, které jsou podány
později, insolvenční soud nepřihlíží a takto uplatněné pohledávky se v
insolvenčním řízení neuspokojují. Věřitelé vykonatelných pohledávek na náhradu
škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání
bezdůvodného obohacení získaného trestným činem podávají přihlášky pohledávek u
insolvenčního soudu kdykoli v průběhu insolvenčního řízení, pokud v trestním
řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka
a přihláška pohledávky byla podána v době, kdy zajištění podle trestního řádu
trvá (odstavec 1). Přihlásit lze i pohledávku nesplatnou nebo pohledávku
vázanou na podmínku. Pohledávky věřitelů vázané na splnění rozvazovací podmínky
se považují v insolvenčním řízení za nepodmíněné, dokud rozvazovací podmínka
není splněna. Na pohledávky věřitelů vázané na splnění odkládací podmínky nemá
zahájení insolvenčního řízení vliv (odstavec 3). Podle ustanovení § 183 insolvenčního zákona přihláškou pohledávky, kterou
zajišťují věci, práva pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty třetích osob, není
dotčeno právo věřitele domáhat se uspokojení pohledávky z tohoto zajištění
(odstavec 1). Přihláškou pohledávky není dotčeno ani právo věřitele domáhat se
uspokojení pohledávky po kterékoli z osob odpovídajících mu společně a
nerozdílně s dlužníkem; o právu věřitele požadovat plnění od dlužníkova
ručitele, včetně bankovní záruky a zvláštních případů ručení, to platí obdobně
(odstavec 2). Osoby, od kterých může věřitel požadovat plnění podle odstavců 1
a 2, mohou pohledávku, která by jim proti dlužníku vznikla uspokojením
věřitele, přihlásit jako pohledávku podmíněnou. Jestliže však věřitel takovou
pohledávku přihlásí, mohou se jí tyto osoby v rozsahu, v němž pohledávku
uspokojí, v insolvenčním řízení domáhat místo něj bez zřetele k tomu, zda ji
přihlásily, s tím, že pro jejich vstup do řízení platí přiměřeně § 18; návrh
podle tohoto ustanovení mohou podat samy. Podle ustanovení § 298 odst. 1 insolvenčního zákona zajištění věřitelé mají
právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžení věci, práva,
pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jimiž byla zajištěna.
Podle ustanovení § 409 odst. 3 insolvenčního zákona majetek, který slouží k
zajištění, zpeněží insolvenční správce po schválení oddlužení plněním
splátkového kalendáře, nejdříve však po zjištění pravosti výše a pořadí
zajištěné pohledávky, požádá-li o to zajištěný věřitel. Výtěžek zpeněžení vydá
zajištěnému věřiteli; přitom postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení
zajištění v konkursu. Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že již v rozsudku ze dne 23. září 2008,
sp. zn. 29 Cdo 5276/2008, uveřejněném pod číslem 72/2011 (dále jen „R
72/2011“), formuloval a odůvodnil závěry, podle nichž:
1) Ustanovení § 511 obč. zák. upravuje mimo jiné otázku podílů solidárních
dlužníků na dluhu v jejich vzájemném poměru, notifikační povinnost dlužníka,
vůči němuž byl uplatněn nárok vyšší, než odpovídá jeho podílu ve vztahu k
ostatním dlužníkům a dále tzv. preventivní regres dlužníka, vůči němuž věřitel
uplatnil nárok v částce vyšší, než odpovídá jeho podílu (ve vnitřním poměru
spoludlužníků), proti ostatním solidárním dlužníkům. Tzv. preventivní regres
přitom spočívá v právu dlužníka požadovat, dříve, než vůči věřiteli splní
závazek v rozsahu přesahujícím jeho podíl (posuzováno ve vzájemném vnitřním
poměru spoludlužníků), aby dluh podle podílu na ně připadajících splnili, nebo
aby jej v tomto rozsahu dluhu jinak zbavili (např. uplatněním vlastních námitek
proti dluhu) [k tomu srov. např. Karel Eliáš a kolektiv. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 2. svazek. § 488 - 880, Linde Praha a. s., 2008,
str.1461-1462]. 2) V rámci tzv. preventivního regresu (§ 511 odst. 2 obč. zák.) tak dlužníku,
vůči němuž věřitel uplatnil pohledávku v rozsahu vyšším, než odpovídá jeho
podílu na dluhu ve vzájemném poměru spoludlužníků, zákon nepřiznává právo
požadovat (domáhat se žalobou o splnění) na ostatních solidárních dlužnících,
aby mu podíl na ně připadající zaplatili (v právní teorii viz např. Lavický, P. Solidární závazky. 1. vydání. Praha: C H. Beck, 2004, str. 129-130). Takovým
„plněním“ by dluh „plnivšího“ spoludlužníka vůči věřiteli nejenže nezanikl, ale
v případě, že by si dlužník, kterému bylo takto „plněno“, poskytnuté „plnění“
ponechal, by jeho důsledkem (při absenci jiné dohody mezi takovými
spoludlužníky) byl vznik bezdůvodného obohacení ve vztahu spoludlužníků. 3) Shora formulované obecné závěry je přitom nezbytné modifikovat v případech,
kdy věřitel vůči některému ze solidárních dlužníků uplatní pohledávku v rozsahu
převyšujícím jeho podíl ve vzájemném poměru spoludlužníků, a na majetek jiného
solidárního dlužníka je prohlášen konkurs (§ 12a zákona č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání – dále jen „ZKV“). Nelze totiž upřít dlužníku, aby i v
situaci, kdy sám věřiteli nad částku odpovídající jeho podílu ničeho neplnil,
přihlásil do konkursu vedeného na majetek solidárního dlužníka pohledávku
vázanou na podmínku (§ 20 odst. 4 ZKV), spočívající v tom, že věřiteli
pohledávku v rozsahu převyšujícím jeho podíl uhradí. V takovém případě již
nepůjde o tzv. preventivní regres (§ 511 odst. 2 obč. zák.), nýbrž o regres
následný (§ 511 odst. 3 obč.
zák.); jiná právní kvalifikace na výše vymezeném
oprávnění dlužníka však nic nemění. Přitom důsledkem skutečnosti, že na majetek
dvou solidárních dlužníků byl prohlášen konkurs a věřitelé přihlásili své
pohledávky do obou konkursů, je, že právo přihlásit takové podmíněné pohledávky
vzniká oběma dlužníkům (správcům jejich konkursních podstat). V insolvenčních poměrech se (obecně) k možnosti uplatnění pohledávky z titulu
následného regresu Nejvyšší soud (kladně) vyjádřil např. v důvodech rozsudků ze
dne 30. září 2015, sen. zn. 29 ICdo 19/2013, a ze dne 28. listopadu 2019, sen. zn. 29 ICdo 165/2017. Ve skutkových poměrech projednávané věci, kdy zajištěný věřitel přihlásil do
insolvenčních řízení vedených na majetek žalobkyně a žalovaného pohledávky ze
smluv o úvěru 303 a 468 (tj. pohledávky, jejichž solidárními dlužníky byli
žalobkyně a žalovaný), tak nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že
žalobkyně přihlásila do insolvenčního řízení žalovaného jako podmíněné
pohledávky z titulu následného regresu [pro případ, že by v insolvenčním řízení
vedeném na její majetek uhradila zajištěnému věřiteli více, než by odpovídalo
jejímu podílu ve vzájemném vztahu obou dlužníků (§ 511 odst. 3 obč. zák.)] v
souladu s ustanovením § 173 odst. 3 insolvenčního zákona a obecným právním
principem „vigilantibus iura skripta sunt“ (bdělým náležejí práva). Zbývá tak posoudit, zda žalobkyni vůči žalovanému pohledávka z titulu
následného regresu (v důsledku plnění na pohledávku zajištěného věřitele ze
smlouvy o úvěru 303) skutečně vznikla. Pro takové posouzení je především významné, že: a) zajištěný věřitel přihlásil
pohledávky ze smluv o úvěru 303 a 468 v rámci insolvenčních řízení žalobkyně i
žalovaného, b) uplatnil právo na jejich uspokojení ze zajištění, a c) tyto
pohledávky byly v insolvenčních řízeních plně uspokojeny (zajištěný majetek,
jehož rovnodílnými spoluvlastníky byli žalobkyně a žalovaný, byl zpeněžen kupní
smlouvou ze dne 18. října 2016 za částku 1.200.000,- Kč, která byla rozdělena
rovným dílem do obou insolvenčních řízení, a výtěžek zpeněžení byl použit na
úhradu přihlášených pohledávek zajištěného věřitele). V insolvenčním řízení žalobkyně, jejíž úpadek byl řešen oddlužením plněním
splátkového kalendáře, a která byla osobní i zástavní dlužnicí, mohly být
pohledávky zajištěného věřitele uspokojeny jen z výtěžku zpeněžení zajištěného
majetku, a to bez zřetele k tomu, zda výtěžek zpeněžení postačoval k plnému
uspokojení zajištěného věřitele; srov. ustanovení § 409 odst. 3 insolvenčního
zákona, ve znění účinném do 31. května 2019, a závěry usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 29. srpna 2018, sen. zn. 29 NSČR 150/2016, a rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 2. prosince 2021, sen. zn. 29 NSČR 125/2020, uveřejněných pod čísly
91/2019 a 92/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 91/2019“
a „R 92/2022“).
Oproti tomu v insolvenčním řízení žalovaného, jehož úpadek byl řešen konkursem,
a který byl rovněž osobním i zástavním dlužníkem, mohly být pohledávky
zajištěného věřitele uspokojeny nejen z výtěžku zpeněžení zajištěného majetku,
nýbrž i (v případě, kdyby výtěžek zpeněžení nepostačoval k plnému uspokojení
zajištěného věřitele) jako ostatní (nezajištěné) pohledávky; srov. ustanovení §
165 odst. 1 a § 167 odst. 1 věta první insolvenčního zákona, v témže znění, a
opět R 91/2019 a R 92/2022. Za stavu, kdy žalobkyně i žalovaný plnili na pohledávky z obou úvěrů (v rámci
svých insolvenčních řízení) jen „zajištěným majetkem“ (tím, že byl zpeněžen)
[viz např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29
Odo 1343/2006, uveřejněného pod číslem 58/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek], a to každý v rozsahu jeho jedné poloviny, a kdy jim zajištěný
věřitel poskytl oba úvěry právě za účelem pořízení zajištěného majetku (jinak
řečeno, oba měli z těchto úvěrů stejný prospěch) [srov. např. obdobně důvody
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 33 Cdo 856/2012], nemá
ani Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že jim (jen) na základě plnění
„zajištěným majetkem“ na obě smlouvy o úvěru nevznikly vzájemné pohledávky z
titulu následného regresu podle ustanovení § 511 odst. 3 obč. zák. Skutečnost,
že v insolvenčním řízení žalovaného byla pohledávka zajištěného věřitele ze
smlouvy o úvěru 468 (shora popsaným způsobem) uhrazena (vzhledem k pořadí
zástavního práva a době rozhodování o vydání výtěžku zpeněžení) v rozsahu
vyšším, než činil jeho podíl ve vzájemném poměru obou solidárních dlužníků, a
naopak v insolvenčním řízení žalobkyně byla z týchž důvodů uhrazena pohledávka
zajištěného věřitele ze smlouvy o úvěru 303 v rozsahu vyšším, než činil její
podíl ve vzájemném poměru obou solidárních dlužníků, je v této souvislosti
právně nevýznamná. Na tomto závěru nic nemění ani výsledek incidenčního sporu vedeného u
insolvenčního soudu pod sp. zn. 40 ICm 3451/2019, v němž bylo určeno, že
pohledávka žalobkyně za žalovaným v (původní) výši 355.607,96 Kč přihlášená do
insolvenčního řízení dlužníka pod P14-1 (tj. pohledávka z titulu regresního
nároku vztahujícího se ke smlouvě o úvěru 303) nadále trvá (§ 186 odst. 2
insolvenčního zákona), když v tomto řízení byla prověřována jen (ne)správnost
usnesení ze dne 16. října 2019, č. j. KSCB 44 INS 32507/2014-P14-4, jímž
insolvenční soud ukončil (ohledně označené pohledávky) účast žalobkyně v
insolvenčním řízení dlužníka, a nikoli pravost přihlášené pohledávky. Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo
zpochybnit věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud
(vzhledem k absenci vad řízení, k jejichž existenci u přípustného dovolání
přihlíží z úřední povinnosti ? § 242 odst. 3 o. s. ř.) dovolání zamítl [§ 243d
odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně
Nejvyšší soud zamítl a žalovanému v dovolacím řízení (posuzováno podle obsahu
spisu) účelně vynaložené náklady nevznikly.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 11. 2023
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu