KSOS 37 INS 18483/2016
9 ICm 176/2017
29 ICdo 13/2018-91
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce Slévárny Kuřim, a. s., se sídlem v Kuřimi, Blanenská 157/93, PSČ 664
34, identifikační číslo osoby 29291721, zastoupeného Mgr. Radanou Bužkovou,
advokátkou, se sídlem v Brně, Údolní 406/48, PSČ 602 00, proti žalovanému
VÍTKOVICE GEARWORKS a. s., se sídlem v Ostravě, Ruská 83/24, PSČ 703 00,
identifikační číslo osoby 25877933, zastoupenému JUDr. Kateřinou Martínkovou,
advokátkou, se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 966/22, PSČ 702 00, o určení
pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 ICm
176/2017, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka VÍTKOVICE GEARWORKS
a. s., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 37 INS 18483/2016, o
dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. října 2017,
č. j. 9 ICm 176/2017, 16 VSOL 328/2017-73 (KSOS 37 INS 18483/2016), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 24. května 2017, č. j. 9 ICm 176/2017-38, Krajský soud v
Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobce
(Slévárna Kuřim, a. s.) domáhal vůči žalovaným (Mgr. Bc. Davidu Vandrovcovi,
jako insolvenčnímu správci dlužníka, a VÍTKOVICE GEARWORKS a. s., jako
dlužníkovi) určení, že jeho pohledávka v celkové výši 1.180.024,80 Kč,
přihlášená do insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu na majetek
dlužníka pod sp. zn. KSOS 37 INS 18483/2016, je pohledávkou zajištěnou
zadržovacím právem k modelovému zařízení PS-0101630001 – vršek skříně,
PS-0101630002 – spodek skříně, 2-PS-010196 – ofukovací kolo a 2-PS-010318 –
ofukovací kolo (dále jen „movité věci dlužníka“) [bod I. výroku], a rozhodl o
nákladech řízení (bod II. a III. výroku).
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem
potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel (stejně jako insolvenční soud) z toho, že:
1/ Insolvenčním návrhem věřitele WETAG INVEST a. s. doručeným insolvenčnímu
soudu dne 9. srpna 2016 bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka
(VÍTKOVICE GEARWORKS a. s.).
2/ Usnesením insolvenčního soudu ze dne 21. září 2016, č. j. KSOS 37 INS
18483/2016-A-19, byl (mimo jiné) zjištěn úpadek dlužníka a insolvenčním
správcem byl ustanoven Mgr. Bc. David Vandrovec.
3/ Dne 17. října 2016 bylo insolvenčnímu soudu doručeno podání, kterým žalobce
přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku za dlužníkem ve výši 1.180.024,80
Kč, jako zajištěnou zadržovacím právem k movitým věcem dlužníka (dále jen
„pohledávka“), přičemž vznik zadržovacího práva byl dlužníkovi ve smyslu
ustanovení § 1397 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen
„o. z.“), oznámen dne 30. září 2016 (tedy po rozhodnutí o úpadku).
4/ Na přezkumném jednání konaném dne 21. prosince 2016 bylo popřeno pořadí
pohledávky, a to insolvenčním správcem a dlužníkem. Vyrozumění o popření pořadí
pohledávky bylo žalobci doručeno dne 9. ledna 2017.
5/ Usnesením ze dne 22. prosince 2016, č. j. KSOS 37 INS 18483/2016-B-46,
insolvenční soud (mimo jiné) povolil reorganizaci dlužníka.
Na takto ustaveném základě odvolací soud s odkazem na ustanovení § 109 odst. 1
písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenčního zákona), uzavřel, že po zahájení insolvenčního řízení lze „právo
na uspokojení ze zajištění, které se týká majetku ve vlastnictví dlužníka,
uplatnit a nově nabýt jen za podmínek stanovených insolvenčním zákonem“,
přičemž v poměrech nyní projednávané věci není zvláštního ustanovení, které by
připouštělo výjimku z účinků zahájení insolvenčního řízení; žalobce tedy
nenabyl právo na uspokojení pohledávky ze zajištění, když zadržovací právo bylo
zřízeno po zahájení insolvenčního řízení (i po rozhodnutí o úpadku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá
o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též
jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena. Dovolatel namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud změnil
rozhodnutí odvolacího soudu tak, že se mění rozhodnutí soudu prvního stupně
tak, že žalobě se vyhovuje, případně aby zrušil rozhodnutí odvolacího soudu
spolu s rozhodnutím soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Dovolatel nesouhlasí s výkladem ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního
zákona, podaným odvolacím soudem, který uzavřel, že „nabytí zajištění je po
zahájení insolvenčního řízení možné, jen je-li to insolvenčním zákonem výslovně
povoleno“. Podle dovolatele v situaci, kdy je způsobem řešení úpadku
reorganizace, by mělo být nabytí zajištění přípustné, protože zákon to
„výslovně nezakazuje“ (myšleno ve zvláštních ustanoveních insolvenčního zákona
věnovaných řešení úpadku reorganizací), jako tomu činí v případě řešení úpadku
konkursem, k čemuž odkazuje na ustanovení § 248 odst. 2 insolvenčního zákona.
Nejvyšší soud z insolvenčního rejstříku zjistil, že usnesením insolvenčního
soudu ze dne 29. června 2018, č. j. KSOS 37 INS 18483/2016-B-206, které nabylo
právní moci téhož dne, vzal insolvenční soud na vědomí splnění podstatných
částí reorganizačního plánu dlužníka.
Podle § 159 odst. 4 insolvenčního zákona v incidenčních sporech [o pravost,
výši nebo pořadí přihlášených pohledávek] lze pokračovat po skončení
insolvenčního řízení zrušením konkursu podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo
rozhodnutím, jímž insolvenční soud vezme na vědomí splnění reorganizačního
plánu, anebo rozhodnutím, jímž insolvenční soud vezme na vědomí splnění
oddlužení. Incidenční spory [o pravost, výši nebo pořadí přihlášených
pohledávek] se v takovém případě považují za spory o určení pravosti, výše nebo
pořadí přihlášených pohledávek pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení
(…).
Dle § 159 odst. 5 insolvenčního zákona účastníkem incidenčních sporů [o
pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek], v nichž lze pokračovat
podle odstavce 4, se dnem skončení insolvenčního řízení stává místo
insolvenčního správce dlužník.
Nejvyšší soud proto pokračoval v dovolacím řízení na straně žalované již jen s
dlužníkem coby jediným žalovaným.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění)
se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť dovolatelem
předestřená právní otázka nebyla dosud Nejvyšším soudem řešena.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán dovolací důvod
uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Podle ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) části věty před středníkem
insolvenčního zákona (ve znění účinném do 30. června 2017) platí, že se
zahájením insolvenčního řízení se spojují tyto účinky: právo na uspokojení ze
zajištění, které se týká majetku ve vlastnictví dlužníka nebo majetku
náležejícího do majetkové podstaty, lze uplatnit a nově nabýt jen za podmínek
stanovených tímto zákonem, to platí i pro zřízení soudcovského zástavního práva
na nemovitostech nebo exekutorského zástavního práva na nemovitostech, které
bylo navrženo po zahájení insolvenčního řízení.
Podle ustanovení § 248 odst. 2 insolvenčního zákona nejde-li o zajištění
poskytnuté podle § 41 nebo o právo věřitelů podle § 167 odst. 2, stávají se
neúčinnými práva na uspokojení ze zajištění, která se týkají majetkové podstaty
a která dlužníkovi věřitelé získali poté, co nastaly účinky spojené se
zahájením insolvenčního řízení; to platí i pro zřízení soudcovského zástavního
práva na nemovitostech nebo exekutorského zástavního práva na nemovitostech.
Byl-li majetek sloužící k zajištění v této době také zpeněžen, náleží do
majetkové podstaty výtěžek získaný zpeněžením a jeho nabyvatel je povinen jej
do ní vydat na výzvu insolvenčního správce.
Dle ustanovení § 1396 odst. 2 o. z. zadržet cizí věc nesmí ani ten, komu bylo
uloženo, aby s ní naložil způsobem neslučitelným s výkonem zadržovacího práva;
to neplatí, měl-li věc u sebe v době zahájení insolvenčního řízení, ve kterém
se řeší úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka.
Jazykový výklad § 1396 odst. 2 o. z. nevzbuzuje pochyb o tom, že věřitel může
zadržet dlužníkovu věc (a přivodit tak vznik svého zadržovacího práva k této
věci) i po zahájení insolvenčního řízení.
K otázce možnosti dosáhnout v insolvenčním řízení uspokojení pohledávky
věřitele ze zajištění vzniklého po zahájení insolvenčního řízení se Nejvyšší
soud vyslovil (ve vztahu k soudcovskému zástavnímu právu) již v usnesení ze dne
30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněném pod číslem 54/2012
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost proti tomuto usnesení
byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne 22. března 2012, sp. zn. III.
ÚS 721/12). Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí uzavřel, že na základě
soudcovského zástavního práva na nemovitostech, které vzniklo (právní mocí
soudního rozhodnutí o jeho zřízení) poté, co nastaly účinky spojené se
zahájením insolvenčního řízení, aniž šlo o případ uvedený v § 41 insolvenčního
zákona, nenabývá věřitel právo na uspokojení pohledávky z takového zajištění
bez zřetele k tomu, zda návrh na zřízení soudcovského zástavního práva na
nemovitostech podal před zahájením insolvenčního řízení nebo v jeho průběhu.
Nabylo-li rozhodnutí soudu o nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského
zástavního práva na nemovitostech náležejících do majetkové podstaty dlužníka
právní moci poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení,
stává se právo věřitele na uspokojení z takového zajištění neúčinným od
prohlášení konkursu na majetek dlužníka (srov. § 248 odst. 2 insolvenčního
zákona).
Tamtéž Nejvyšší soud pokračoval, že soudcovské zástavní právo na nemovitostech,
které vzniklo (právní mocí soudního rozhodnutí) poté, co nastaly účinky spojené
se zahájením insolvenčního řízení, na základě návrhu na jeho zřízení podaného
před zahájením insolvenčního řízení, je na tom stejně jako jiné způsoby
zajištění pohledávky, jejichž vznik nebyl dovršen k okamžiku, kdy nastaly
účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. Např. při zřízení zástavního
práva k nemovitostem na základě zástavní smlouvy (představující tzv. titulus
adquirendi) uzavřené před tím, než nastaly účinky spojené se zahájením
insolvenčního řízení, rovněž nevznikne věřiteli právo na uspokojení z tohoto
zajištění v insolvenčním řízení, bude-li vklad zástavního práva k nemovitostem
rozhodnutím katastrálního úřadu povolen (byť s účinky ke dni podání návrhu na
vklad, jenž může předcházet okamžik, kdy nastaly účinky spojené se zahájením
insolvenčního řízení) a stanovený modus adquirendi ve smyslu § 157 odst. 1
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, završen až poté, co nastaly účinky
spojené se zahájením insolvenčního řízení. Ke vztahu ustanovení § 109 odst. 1
písm. b) a c) a ustanovení § 248 odst. 2 insolvenčního zákona lze v této
souvislosti doplnit, že první z označených ustanovení pouze nedovoluje „nabytí“
a „uplatnění“ zajištění v insolvenčním řízení, kdežto (pozdější) prohlášení
konkursu na majetek dlužníka činí takto „nabytá“ zajištění neúčinnými v rovině
práva hmotného (nedovoluje jejich prosazení ani mimo rámec insolvenčního
řízení). Závěr, podle kterého věřitel nenabyl právo na uspokojení přihlašované
pohledávky v insolvenčním řízení ze zajištění, jestliže rozhodnutí soudu, jímž
toto zajištění vzniklo (rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí zřízením
soudcovského zástavního práva na nemovitostech náležejících do majetkové
podstaty dlužníka) nabylo právní moci poté, co nastaly účinky spojené se
zahájením insolvenčního řízení, by se ovšem nezměnil, ani kdyby úpadek dlužnice
v této věci byl řešen jinak než konkursem.
Od výše uvedených závěrů nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani ve vztahu k
právu zadržovacímu. Je nutno rozlišovat možnost zadržet věc dlužníka a založit
tak v rovině hmotného práva vznik zadržovacího práva k věci na straně jedné a
existenci práva v insolvenčním řízení na přednostní oddělené uspokojení z
výtěžku zpeněžení zadržené věci. Jak vysvětleno výše, právo na oddělené
uspokojení v insolvenčním řízení vzniká věřiteli jen tehdy, byl-li proces
vzniku zajištění pohledávky dovršen předtím, než nastaly účinky § 109 odst. 1
písm. b) insolvenčního zákona. Nevzniká-li právo na oddělené uspokojení ani
tehdy, je-li proces vzniku zajištění dovršen v průběhu insolvenčního řízení s
účinky ex tunc (k okamžiku předcházejícímu nastolení účinků zahájení
insolvenčního řízení), logicky nemůže právo na oddělené uspokojení ze zajištění
vzniknout ani v případě, kdy celý proces vzniku zajištění (u zadržovacího práva
jednorázové jednání věřitele spočívající v zadržení věci) proběhl až po vzniku
účinků zahájení insolvenčního řízení.
Uvedené potom platí obecně pro všechny způsoby řešení úpadku, což plyne již ze
zařazení pravidla obsaženého v § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona do
části první, obecné části insolvenčního zákona. Ustanovení § 248 odst. 2
insolvenčního zákona na tomto závěru nic nemění, neboť, jak vysvětleno výše,
nevyvolává účinky v rámci insolvenčního řízení (zabraňující oddělenému
uspokojení věřitele z předmětu zajištění), když ty nastoluje již vyvolání
účinků zahájení insolvenčního řízení dle § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního
zákona, ale má obecné účinky v rovině práva hmotného, kde nedovoluje prosazení
uspokojení z předmětu zajištění (ani) mimo rámec insolvenčního řízení.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů nepodařilo
zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, Nejvyšší soud
aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání zamítl [§
243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 163 insolvenčního zákona a o §
243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání bylo
zamítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné účelně
vynaložené náklady nevznikly.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 11. 2019
JUDr. Jiří
Zavázal
předseda
senátu