KSLB 76 INS 16490/2023
76 ICm 3956/2023
29 ICdo 133/2025-112
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu Mgr. Milanem Poláškem v
právní věci žalobce Indra-Šebesta v. o. s., se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16,
PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 26919877, jako insolvenčního správce
dlužnice R. K., zastoupeného Mgr. Ondřejem Novákem, advokátem, se sídlem v
Brně, Čechyňská 361/16, PSČ 602 00, proti žalované M. W., zastoupené Mgr.
Jaroslavem Pomališem, advokátem, se sídlem v Liberci, Měsíčná 256/2, PSČ 460
07, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v
Liberci pod sp. zn. 76 ICm 3956/2023, jako incidenční spor v insolvenční věci
dlužnice R. K., vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci
pod sp. zn. KSLB 76 INS 16490/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 10. března 2025, č. j. 76 ICm 3956/2023, 104 VSPH
123/2025-92 (KSLB 76 INS 16490/2023), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Rozsudkem ze dne 25. listopadu 2024, č. j. 76 ICm 3956/2023-73,
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „insolvenční soud“)
určil, že právní jednání – darovací smlouva ze dne 18. července 2023, uzavřená
mezi dlužnicí (R. K.) jako dárkyní a žalovanou (M. W.) jako obdarovanou, na
základě kterého došlo k převodu vlastnického práva k tam označeným pozemkům, je
vůči všem věřitelům přihlášeným do insolvenčního řízení dlužnice právně
neúčinné (bod I. výroku), rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku) a
o povinnosti uhradit soudní poplatek (bod III. výroku).
2. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí je v rozporu
s dosavadní judikaturou. Tvrdí, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném
právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí
změnil tak, že se žaloba zamítá.
4. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř., v aktuálním znění, v dovolání musí být
vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí
směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a
čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
5. Podle § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je
dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.
(jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho
části).
7. K vymezení přípustnosti dovolání srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze
dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
8. Výše uvedenému požadavku dovolatelka v projednávané věci nedostála,
neboť se z dovolání (posouzeném z obsahového hlediska i v jiných jeho částech)
nepodává údaj o tom, od jaké ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl
odvolací soud odchýlit.
9. K přípustnosti dovolání dovolatelka pouze uvedla, že „napadené
rozhodnutí je v rozporu s dosavadní judikaturou“, přičemž žádnou dosavadní
judikaturu ve vztahu k dovolacímu soudu ani zprostředkovaně neoznačila.
Dovolatelka se sice „domáhá aplikace závěrů rozsudku Vrchního soudu v Praze (č.
j. 103 VSPH 323/202-257) vyslovených pod body 18. a násl.“, nicméně taková
námitka neodpovídá kritériím obsaženým v § 237 o. s. ř. (odkazované závěry
nepředstavují judikaturu dovolacího soudu). Takové vymezení tak nelze mít za
způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť
dovolatelka neuvádí, od kterého řešení jaké právní otázky dovolacím soudem se
měl odvolací soud odchýlit.
10. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a § 243f
odst. 2 o. s. ř., neboť neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a
v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2025
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu