KSLB 76 INS 16490/2023 76 ICm 3956/2023 29 ICdo 133/2025-112 USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu Mgr. Milanem Poláškem v právní věci žalobce Indra-Šebesta v. o. s., se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 26919877, jako insolvenčního správce dlužnice R. K., zastoupeného Mgr. Ondřejem Novákem, advokátem, se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, PSČ 602 00, proti žalované M. W., zastoupené Mgr. Jaroslavem Pomališem, advokátem, se sídlem v Liberci, Měsíčná 256/2, PSČ 460 07, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 76 ICm 3956/2023, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice R. K., vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. KSLB 76 INS 16490/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 2025, č. j. 76 ICm 3956/2023, 104 VSPH 123/2025-92 (KSLB 76 INS 16490/2023), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Rozsudkem ze dne 25. listopadu 2024, č. j. 76 ICm 3956/2023-73, Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „insolvenční soud“) určil, že právní jednání – darovací smlouva ze dne 18. července 2023, uzavřená mezi dlužnicí (R. K.) jako dárkyní a žalovanou (M. W.) jako obdarovanou, na základě kterého došlo k převodu vlastnického práva k tam označeným pozemkům, je vůči všem věřitelům přihlášeným do insolvenčního řízení dlužnice právně
neúčinné (bod I. výroku), rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku) a o povinnosti uhradit soudní poplatek (bod III. výroku).
2. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí je v rozporu s dosavadní judikaturou. Tvrdí, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se žaloba zamítá.
4. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř., v aktuálním znění, v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
5. Podle § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).
7. K vymezení přípustnosti dovolání srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
8. Výše uvedenému požadavku dovolatelka v projednávané věci nedostála, neboť se z dovolání (posouzeném z obsahového hlediska i v jiných jeho částech) nepodává údaj o tom, od jaké ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud odchýlit.
9. K přípustnosti dovolání dovolatelka pouze uvedla, že „napadené rozhodnutí je v rozporu s dosavadní judikaturou“, přičemž žádnou dosavadní judikaturu ve vztahu k dovolacímu soudu ani zprostředkovaně neoznačila. Dovolatelka se sice „domáhá aplikace závěrů rozsudku Vrchního soudu v Praze (č. j. 103 VSPH 323/202-257) vyslovených pod body 18. a násl.“, nicméně taková námitka neodpovídá kritériím obsaženým v § 237 o. s. ř. (odkazované závěry nepředstavují judikaturu dovolacího soudu). Takové vymezení tak nelze mít za způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť dovolatelka neuvádí, od kterého řešení jaké právní otázky dovolacím soudem se měl odvolací soud odchýlit.
10. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a § 243f odst. 2 o. s. ř., neboť neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2025 Mgr. Milan Polášek předseda senátu