Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobce I. Insolvenční společnost v. o. s., se sídlem v Praze 5, Karla Engliše
3221/2, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 09795359, jako insolvenčního
správce dlužníka L A G L A S, spol. s r. o., zastoupeného Mgr. Klárou
Kořenovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 3221/2, PSČ 150 00,
proti žalovanému PASACONA s. r. o., se sídlem v Milčicích 104, PSČ 289 11,
identifikační číslo osoby 24263974, zastoupenému JUDr. Andreou Kobzovou,
advokátkou, se sídlem v Teplicích, Jankovcova 1230/48, PSČ 415 01, o odpůrčí
žalobě, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 56 ICm 5018/2017, jako
incidenční spor v insolvenční věci dlužníka L A G L A S, spol. s r. o., se
sídlem v Milčicích 104, PSČ 289 11, identifikační číslo osoby 61681709, vedené
u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 71 INS 24631/2016, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. dubna 2023, č. j.
56 ICm 5018/2017, 104 VSPH 819/2020-319 (KSPH 71 INS 24631/2016), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho
zástupkyně.
1. Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne
2. června 2020, č. j. 56 ICm 5018/2017-204, určil, že vůči „konkursním“
věřitelům dlužníka (L A G L A S, spol. s r. o.) jsou neúčinné projekt rozdělení
dlužníka odštěpením sloučením s žalovaným (PASACONA s. r. o.) [bod I. výroku] a
rozhodnutí valné hromady dlužníka ze dne 25. června 2013 ve formě notářského
zápisu N 393/2013, NZ 348/2013 sepsaného Mgr. Hanou Mátlovou, notářkou v
Šumperku, o schválení projektu rozdělení dlužníka odštěpením sloučením s
žalovaným ze dne 17. června 2013, ve znění ze dne 22. června 2013 (dále jen
„projekt“ či „projekt rozdělení“) [bod II. výroku], a rozhodl o nákladech
řízení (bod III. výroku).
2. Insolvenční soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru,
že se dlužník rozdělením, kterým převedl zjevně nevýhodně podstatnou část svého
jmění na žalovaného (žalovaný odštěpením získal čisté obchodní jmění ve výši 14
619 000 Kč), dopustil úmyslného zkracujícího právního úkonu podle § 242 zákona
č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
3. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným
rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok), rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího i dovolacího řízení (druhý výrok) a uložil
žalovanému zaplatit státu soudní poplatek za dovolání (třetí výrok).
4. Šlo přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu poté, co Nejvyšší
soud rozsudkem ze dne 30. listopadu 2022, sen. zn. 29 ICdo 76/2021, zrušil
rozsudek ze dne 29. března 2021, č. j. 56 ICm 5018/2017, 104 VSPH 819/2020-273
(KSPH 71 INS 24631/2016), kterým odvolací soud k odvolání žalovaného změnil
rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalobu zamítl.
5. Nejvyšší soud měl závěr odvolacího soudu, že z důvodu zvláštní úpravy
obsažené v zákoně č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a
družstev (dále jen „zákon o přeměnách“), nelze napadnout projekt rozdělení
společnosti pozdějšího insolvenčního dlužníka odpůrčí žalobou podle
insolvenčního zákona, za nesprávný. Zákon o přeměnách totiž nevylučuje možnost
napadnout projekt přeměny odpůrčí žalobou a výluku v tomto směru neobsahuje ani
insolvenční zákon.
6. Odvolací soud, cituje § 235, § 239 a § 242 insolvenčního zákona,
předeslal, že o platnosti přeměny společnosti dlužníka, tj. odštěpení sloučením
s žalovaným jako nástupnickou společností, nemůže být pochyb, neboť přeměna
byla řádně zapsána a zveřejněna ve veřejném rejstříku. Dospěl nicméně k závěru,
že bylo dostatečně prokázáno, že dlužník projektem rozdělení své společnosti a
odštěpením podstatné části obchodního jmění zkrátil své věřitele, čímž je
úmyslně poškodil, a to ve prospěch koncernově propojené společnosti žalovaného,
jíž v rozhodné době ovládala stejná (nebo příbuzná) osoba jako dlužníka
(společník M. L. a jeho otec). Toto jednání je proto dle odvolacího soudu vůči
věřitelům dlužníka právně neúčinným dle § 242 insolvenčního zákona. Konečně
uzavřel, že ze stejných důvodů je neúčinné i usnesení valné hromady ze dne 25.
července 2013 o schválení projektu rozdělení dlužníka odštěpením sloučením s
žalovaným ze dne 17. června 2013, ve znění ze dne 22. června 2013.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky, jež má být dovolacím soudem posouzena jinak, dále otázky, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (posuzováno dle obsahu dovolání), jakož i otázky, která dosud
nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Tvrdí, že napadený
rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení (dovolací důvod podle § 241a
odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu i
rozsudek insolvenčního soudu zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu
řízení.
8. Dovolatel především namítá, že přeměna zapsaná do obchodního
rejstříku je neprolomitelný proces, který po zápisu nelze napadnout pro
neplatnost či neúčinnost, a to z důvodu právní jistoty a ochrany práv třetích
osob. K tomu odkazuje zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června
2014, sp. zn. 29 Cdo 3068/2013, dle kterého je tento proces nezvratitelný, i
kdyby usnesení o zápisu přeměny nenabylo právní moci a (byť i chybou
příslušného soudu) přeměna byla zapsána do obchodního rejstříku. Z těchto
důvodů je podle dovolatele vyloučena i aplikace § 241 insolvenčního zákona,
neboť nástupnická společnost není v postavení věřitele, který by byl na rozdíl
od ostatních věřitelů zvýhodněn uskutečněnou přeměnou, nebo by se mu dostalo na
úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkursu.
Domnívá se tedy, že tato otázka má být posouzena jinak, než jak to učinil
dovolací soud v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 76/2021, případně v rozsudku ze dne
30. září 2022, sen. zn. 29 ICdo 133/2020.
9. Dovolatel současně uvádí, že podle judikatury jde o ekvivalentní
právní úkon dlužníka tehdy, jestliže za převedené věci, práva nebo jiné
majetkové hodnoty se dlužníku opravdu (reálně) dostala jejich obvyklá cena nebo
jiná skutečná přiměřená (rovnocenná) náhrada. Za tuto náhradu považuje
dovolatel právě to, že v rámci projektu přeměny na něj přešly závazky ve výši
přesahující 14 mil. Kč, které splácí. I kdyby však nešlo o ekvivalentní plnění,
má dovolatel za to, že projekt přeměny lze provést bez přiměřeného protiplnění,
neboť nejde o vzájemný obchod, ale o vyčlenění části jmění jednoho obchodního
subjektu, které přešlo na nástupnickou společnost. Navíc v důsledku projektu
přeměny vznikl dovolateli ručitelský závazek coby nástupnické společnosti podle
§ 258 zákona o přeměnách, což lze nepochybně považovat za určitou formu
protiplnění. Nadto dovolatel namítá, že nemohlo dojít ke zkrácení věřitelů,
neboť dlužník má stále majetek, z něhož mohou být věřitelé uspokojeni.
10. Žalobce ve vyjádření považuje dovolání za nedůvodné. Insolvenční
soud i odvolací soud, jež se řídil předchozím kasačním rozhodnutím Nejvyššího
soudu, dle žalobce dospěly ke správnému závěru, a proto navrhuje, aby Nejvyšší
soud dovolání žalovaného odmítl pro nepřípustnost, příp. jej zamítl.
11. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního
řádu.
12. Dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., a pro něž
neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., Nejvyšší
soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
13. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je ve svých závěrech v
souladu s předchozím rozsudkem Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 76/2021
vydaným v projednávané věci, jakož i s níže označenou ustálenou rozhodovací
praxí, od které Nejvyšší soud neshledal důvod se odchýlit ani na základě
argumentace obsažené v dovolání.
14. Již v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 133/2020 (na který odkázal i
dovolatel) Nejvyšší soud vysvětlil (s odkazem na judikaturu Soudního dvora
Evropské unie), že z právní úpravy přeměn, která vychází z toho, že po
dokončení přeměny jde o stav nezvratitelný, ještě bez dalšího neplyne, že
přeměnu nelze napadnout odpůrčí žalobou. Určení neúčinnosti právního úkonu
totiž nevede ke zrušení nebo zneplatnění přeměny, ale pouze k tomu, že vůči
insolvenčnímu správci (a věřitelům dlužníka) je přeměna neúčinná. Úspěšná
odpůrčí žaloba podle § 235 a násl. insolvenčního zákona nemění ničeho na
platnosti přeměny ani na její účinnosti vůči těm subjektům, v jejichž prospěch
nepůsobí vyhovující rozsudek insolvenčního soudu o odpůrčí žalobě.
15. Otázkou, zda právní úprava obsažená v zákoně o přeměnách vylučuje
možnost zpochybnit rozdělení společnosti pozdějšího insolvenčního dlužníka
odpůrčí žalobou podle § 235 a násl. insolvenčního zákona, se poté Nejvyšší soud
zabýval zevrubně i v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 76/2021, ve kterém uvedl, že
zákon o přeměnách výslovně nevylučuje možnost napadnout projekt přeměny odpůrčí
žalobou a výluku v tomto směru neobsahuje ani insolvenční zákon. Uzavřel proto,
že neexistuje žádný důvod, který by měl bránit závěru, že rozdělení společnosti
dlužníka lze napadnout odpůrčí žalobou.
16. Judikatura pak dovodila, že odpůrčí žalobou lze napadnout rovněž
rozhodnutí valné hromady obchodní společnosti nebo rozhodnutí jediného
společníka obchodní společnosti. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
31. března 2014, sen. zn. 29 ICdo 6/2012, uveřejněný pod číslem 65/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek.
17. V poměrech projednávané věci dovolatel toliko odkazuje na judikaturu
Vrchního soudu v Praze, která však není pro dovolací soud závazná. Rovněž pak
pro danou situaci není relevantní ani odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu
ze dne 11. května 2011, sp. zn. I. ÚS 2576/10, týkající se principu právní
jistoty ohledně správnosti určitých aktů státních orgánů, neboť závěr o
platnosti projektu přeměny žádný ze soudů nezpochybnil.
18. Jestliže odvolací soud uzavřel, že přeměna společnosti je právním
úkonem (jednáním), který lze, aniž by byla dotčena jeho platnost, napadnout
odpůrčí žalobou ve smyslu § 239 a násl. insolvenčního zákona, pak jeho závěr
odpovídá závaznému právnímu názoru, který Nejvyšší soud formuloval v předchozím
(zrušujícím) rozhodnutí v této věci.
19. Přípustným pak dovolání nečiní ani další námitky spočívající v
posouzení požadavku na ekvivalentnost plnění při projektu přeměny, neboť na
zodpovězení daných otázek odvolací soud své rozhodnutí nezaložil (jeho
rozhodnutí na jejich zodpovězení nespočívá a spočívat nemá). Dovolatel potud
uplatňuje pro dovolací řízení právně bezcennou argumentaci neschopnou mu
přinést úspěch ve věci.
20. Dovolatel totiž opomíjí, že v posuzovaném případě nejde o neúčinný
úkon podle § 240 insolvenčního zákona (neúčinný právní úkon bez přiměřeného
protiplnění); soudy rozhodly o neúčinnosti projektu přeměny z důvodu úmyslného
zkrácení věřitelů ve smyslu § 242 insolvenčního zákona.
21. Nadto je zjevné, že tato námitka nemůže (nemohla by) obstát ani v
rovině vlastní dovolací argumentace. Dovolatel tvrdí, že za přiměřenou
(rovnocennou) náhradu, které se dlužníkovi realizací projektu přeměny dostalo,
považuje to, že v rámci projektu přeměny na dovolatele přešly závazky
přesahující 14 mil. Kč, které dodnes splácí. V této souvislosti pak poukazuje i
na vzniklý ručitelský závazek podle § 258 zákona o přeměnách. Ze skutkových
zjištění, z nichž vyšly oba soudy, však plyne, že na dovolatele přešel majetek
v celkové hodnotě 29 099 197 Kč, k čemuž je dále nutno přičíst hodnotu linky na
výrobu izolačního skla přibližně ve výši 2 700 000 Kč. Hodnota nabytého majetku
je tak ve zjevném nepoměru k výši převzatých závazků dlužníka.
22. K tomu Nejvyšší soud dodává, že jeho judikatura k výkladu § 242
insolvenčního zákona je ustálena v následujících závěrech:
1/ Ustanovení § 242 insolvenčního zákona obsahuje samostatnou úpravu úmyslně
zkracujících právních úkonů dlužníka. Předpokladem jeho aplikace (tedy) není
požadavek, aby šlo o právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v
úpadku, nebo aby šlo o právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2016, sen. zn. 29 ICdo 44/2014,
uveřejněný pod číslem 117/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podmínky této odporovatelnosti se posuzují ke dni vzniku právního jednání,
respektive, jde-li o právní jednání, jehož účinky nastávají až účinností vkladu
práva do katastru nemovitostí, ke dni, kdy nastaly právní účinky takového
vkladu; srov. obdobně např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února
2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek.
2/ Přitom musí jít o právní úkon, kterým dlužník skutečně a objektivně zkrátil
některého svého věřitele, přičemž úmysl dlužníka zkrátit věřitele (úmysl
dlužníka „cum animo fraudandi“), lhostejno, zda šlo o úmysl přímý nebo nepřímý,
druhé smluvní straně byl znám, nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být
znám (§ 242 odst. 1 insolvenčního zákona). V intencích § 242 insolvenčního
zákona přitom postačí, že dlužník zkrátil uspokojení pohledávky byť jediného
svého věřitele. Srov. z recentní judikatury Nejvyššího soudu např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2024, sen. zn. 29 ICdo 157/2023, uveřejněný
pod číslem 46/2025 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R
46/2025“).
3/ U úmyslně zkracujícího právního úkonu dlužníka nemusí směřovat úmysl
dlužníka zkrátit jeho věřitele vůči konkrétním osobám, které za ním mají
pohledávku. Pro zkoumání úmyslu dlužníka „cum animo fraudandi“ není rovněž
právně rozhodné, že tento úmysl směřuje ke zkrácení pohledávky, která ještě
není splatná, nebo která dokonce ještě nevznikla (budoucí pohledávky); pro
vyloučení tohoto úmyslu tak není ani podstatné, že jde o splatnou pohledávku, o
které se vede soudní spor (o pohledávku spornou); srov. opět R 46/2025.
4/ Pro právní úkon, který dlužník učinil v posledních 5 letech před zahájením
insolvenčního řízení ve prospěch osoby jemu blízké nebo osoby, se kterou tvoří
koncern, a kterým zároveň zkrátil uspokojení svého věřitele (svých věřitelů),
platí ve smyslu § 242 odst. 2 insolvenčního zákona vyvratitelná domněnka, že
šlo o právní úkon, který dlužník učinil v úmyslu zkrátit věřitele (v úmyslu
„cum animo fraudandi“), a (současně) že druhé straně (která s ním tvoří
koncern) byl tento jeho úmysl znám. Žalovaná strana (osoba, která s dlužníkem
tvoří koncern) nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně toho, že dlužník
neměl úmysl zkrátit věřitele, a pro případ, že jej měl, ohledně toho, že jí
takový úmysl nebyl znám a nemohla jej poznat (nemusela jej znát) ani při
zachování náležité pečlivosti. Srov. opět R 46/2025.
23. K vyvrácení závěru odvolacího soudu ohledně naplnění podmínky úmyslu
dlužníka vedoucímu ke zkrácení uspokojení jeho věřitelů, respektive nevyvrácení
domněnky dle § 242 odst. 2 insolvenčního zákona, přitom v dovolání není uvedeno
ničeho. I v tomto ohledu jsou tak závěry odvolacího soudu, který měl za
dostatečně prokázané úmyslné zkrácení věřitelů dlužníka, souladné s výše
uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu.
24. Konečně námitka dovolatele o existenci dostatečného majetku dlužníka
k uspokojení pohledávek věřitelů nemůže být předmětem posouzení dovolacího
soudu (není způsobilá založit přípustnost dovolání). Touto polemikou totiž
dovolatel zpochybňuje soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav a uplatňuje
tak skutkový dovolací důvod, který nemá k dispozici.
25. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo
odmítnuto, čímž žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.
Žalobci vznikly náklady dovolacího řízení v souvislosti s podáním vyjádření k
dovolání (ze dne 15. srpna 2023), které nebylo sepsáno advokátem (žalobce nebyl
při tomto procesním úkonu zastoupen), přičemž žalobce nedoložil výši svých
hotových výdajů. Proto Nejvyšší soud uložil žalovanému povinnost k náhradě
nákladů dovolacího řízení žalobci v částce 300 Kč, jakožto paušální náhradě
hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky
č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o
náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu
a podle § 89a exekučního řádu.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 8. 2025
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu