Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce I. Insolvenční společnost v. o. s., se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 3221/2, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 09795359, jako insolvenčního správce dlužníka L A G L A S, spol. s r. o., zastoupeného Mgr. Klárou Kořenovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 3221/2, PSČ 150 00, proti žalovanému PASACONA s. r. o., se sídlem v Milčicích 104, PSČ 289 11, identifikační číslo osoby 24263974, zastoupenému JUDr. Andreou Kobzovou, advokátkou, se sídlem v Teplicích, Jankovcova 1230/48, PSČ 415 01, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 56 ICm 5018/2017, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka L A G L A S, spol. s r. o., se sídlem v Milčicích 104, PSČ 289 11, identifikační číslo osoby 61681709, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 71 INS 24631/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. dubna 2023, č. j. 56 ICm 5018/2017, 104 VSPH 819/2020-319 (KSPH 71 INS 24631/2016), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupkyně.
1. Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 2. června 2020, č. j. 56 ICm 5018/2017-204, určil, že vůči „konkursním“ věřitelům dlužníka (L A G L A S, spol. s r. o.) jsou neúčinné projekt rozdělení dlužníka odštěpením sloučením s žalovaným (PASACONA s. r. o.) [bod I. výroku] a rozhodnutí valné hromady dlužníka ze dne 25. června 2013 ve formě notářského zápisu N 393/2013, NZ 348/2013 sepsaného Mgr. Hanou Mátlovou, notářkou v Šumperku, o schválení projektu rozdělení dlužníka odštěpením sloučením s žalovaným ze dne 17. června 2013, ve znění ze dne 22. června 2013 (dále jen „projekt“ či „projekt rozdělení“) [bod II. výroku], a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
2. Insolvenční soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že se dlužník rozdělením, kterým převedl zjevně nevýhodně podstatnou část svého jmění na žalovaného (žalovaný odštěpením získal čisté obchodní jmění ve výši 14 619 000 Kč), dopustil úmyslného zkracujícího právního úkonu podle § 242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
3. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným
rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího i dovolacího řízení (druhý výrok) a uložil žalovanému zaplatit státu soudní poplatek za dovolání (třetí výrok).
4. Šlo přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. listopadu 2022, sen. zn. 29 ICdo 76/2021, zrušil rozsudek ze dne 29. března 2021, č. j. 56 ICm 5018/2017, 104 VSPH 819/2020-273 (KSPH 71 INS 24631/2016), kterým odvolací soud k odvolání žalovaného změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalobu zamítl.
5. Nejvyšší soud měl závěr odvolacího soudu, že z důvodu zvláštní úpravy obsažené v zákoně č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev (dále jen „zákon o přeměnách“), nelze napadnout projekt rozdělení společnosti pozdějšího insolvenčního dlužníka odpůrčí žalobou podle insolvenčního zákona, za nesprávný. Zákon o přeměnách totiž nevylučuje možnost napadnout projekt přeměny odpůrčí žalobou a výluku v tomto směru neobsahuje ani insolvenční zákon.
6. Odvolací soud, cituje § 235, § 239 a § 242 insolvenčního zákona, předeslal, že o platnosti přeměny společnosti dlužníka, tj. odštěpení sloučením s žalovaným jako nástupnickou společností, nemůže být pochyb, neboť přeměna byla řádně zapsána a zveřejněna ve veřejném rejstříku. Dospěl nicméně k závěru, že bylo dostatečně prokázáno, že dlužník projektem rozdělení své společnosti a odštěpením podstatné části obchodního jmění zkrátil své věřitele, čímž je úmyslně poškodil, a to ve prospěch koncernově propojené společnosti žalovaného, jíž v rozhodné době ovládala stejná (nebo příbuzná) osoba jako dlužníka (společník M. L. a jeho otec). Toto jednání je proto dle odvolacího soudu vůči věřitelům dlužníka právně neúčinným dle § 242 insolvenčního zákona. Konečně uzavřel, že ze stejných důvodů je neúčinné i usnesení valné hromady ze dne 25. července 2013 o schválení projektu rozdělení dlužníka odštěpením sloučením s žalovaným ze dne 17. června 2013, ve znění ze dne 22. června 2013.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, jež má být dovolacím soudem posouzena jinak, dále otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (posuzováno dle obsahu dovolání), jakož i otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Tvrdí, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu i rozsudek insolvenčního soudu zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
8. Dovolatel především namítá, že přeměna zapsaná do obchodního rejstříku je neprolomitelný proces, který po zápisu nelze napadnout pro neplatnost či neúčinnost, a to z důvodu právní jistoty a ochrany práv třetích osob. K tomu odkazuje zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2014, sp. zn. 29 Cdo 3068/2013, dle kterého je tento proces nezvratitelný, i kdyby usnesení o zápisu přeměny nenabylo právní moci a (byť i chybou příslušného soudu) přeměna byla zapsána do obchodního rejstříku. Z těchto důvodů je podle dovolatele vyloučena i aplikace § 241 insolvenčního zákona, neboť nástupnická společnost není v postavení věřitele, který by byl na rozdíl od ostatních věřitelů zvýhodněn uskutečněnou přeměnou, nebo by se mu dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkursu. Domnívá se tedy, že tato otázka má být posouzena jinak, než jak to učinil dovolací soud v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 76/2021, případně v rozsudku ze dne 30. září 2022, sen. zn. 29 ICdo 133/2020.
9. Dovolatel současně uvádí, že podle judikatury jde o ekvivalentní právní úkon dlužníka tehdy, jestliže za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty se dlužníku opravdu (reálně) dostala jejich obvyklá cena nebo jiná skutečná přiměřená (rovnocenná) náhrada. Za tuto náhradu považuje dovolatel právě to, že v rámci projektu přeměny na něj přešly závazky ve výši přesahující 14 mil. Kč, které splácí. I kdyby však nešlo o ekvivalentní plnění, má dovolatel za to, že projekt přeměny lze provést bez přiměřeného protiplnění, neboť nejde o vzájemný obchod, ale o vyčlenění části jmění jednoho obchodního subjektu, které přešlo na nástupnickou společnost. Navíc v důsledku projektu přeměny vznikl dovolateli ručitelský závazek coby nástupnické společnosti podle § 258 zákona o přeměnách, což lze nepochybně považovat za určitou formu protiplnění. Nadto dovolatel namítá, že nemohlo dojít ke zkrácení věřitelů, neboť dlužník má stále majetek, z něhož mohou být věřitelé uspokojeni.
10. Žalobce ve vyjádření považuje dovolání za nedůvodné. Insolvenční soud i odvolací soud, jež se řídil předchozím kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu, dle žalobce dospěly ke správnému závěru, a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl pro nepřípustnost, příp. jej zamítl.
11. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
12. Dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
13. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je ve svých závěrech v souladu s předchozím rozsudkem Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 76/2021 vydaným v projednávané věci, jakož i s níže označenou ustálenou rozhodovací praxí, od které Nejvyšší soud neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
14. Již v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 133/2020 (na který odkázal i dovolatel) Nejvyšší soud vysvětlil (s odkazem na judikaturu Soudního dvora Evropské unie), že z právní úpravy přeměn, která vychází z toho, že po dokončení přeměny jde o stav nezvratitelný, ještě bez dalšího neplyne, že přeměnu nelze napadnout odpůrčí žalobou. Určení neúčinnosti právního úkonu totiž nevede ke zrušení nebo zneplatnění přeměny, ale pouze k tomu, že vůči insolvenčnímu správci (a věřitelům dlužníka) je přeměna neúčinná. Úspěšná odpůrčí žaloba podle § 235 a násl. insolvenčního zákona nemění ničeho na platnosti přeměny ani na její účinnosti vůči těm subjektům, v jejichž prospěch nepůsobí vyhovující rozsudek insolvenčního soudu o odpůrčí žalobě.
15. Otázkou, zda právní úprava obsažená v zákoně o přeměnách vylučuje možnost zpochybnit rozdělení společnosti pozdějšího insolvenčního dlužníka odpůrčí žalobou podle § 235 a násl. insolvenčního zákona, se poté Nejvyšší soud zabýval zevrubně i v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 76/2021, ve kterém uvedl, že zákon o přeměnách výslovně nevylučuje možnost napadnout projekt přeměny odpůrčí žalobou a výluku v tomto směru neobsahuje ani insolvenční zákon. Uzavřel proto, že neexistuje žádný důvod, který by měl bránit závěru, že rozdělení společnosti dlužníka lze napadnout odpůrčí žalobou.
16. Judikatura pak dovodila, že odpůrčí žalobou lze napadnout rovněž rozhodnutí valné hromady obchodní společnosti nebo rozhodnutí jediného společníka obchodní společnosti. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 ICdo 6/2012, uveřejněný pod číslem 65/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
17. V poměrech projednávané věci dovolatel toliko odkazuje na judikaturu Vrchního soudu v Praze, která však není pro dovolací soud závazná. Rovněž pak pro danou situaci není relevantní ani odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. I. ÚS 2576/10, týkající se principu právní jistoty ohledně správnosti určitých aktů státních orgánů, neboť závěr o platnosti projektu přeměny žádný ze soudů nezpochybnil.
18. Jestliže odvolací soud uzavřel, že přeměna společnosti je právním úkonem (jednáním), který lze, aniž by byla dotčena jeho platnost, napadnout odpůrčí žalobou ve smyslu § 239 a násl. insolvenčního zákona, pak jeho závěr odpovídá závaznému právnímu názoru, který Nejvyšší soud formuloval v předchozím (zrušujícím) rozhodnutí v této věci.
19. Přípustným pak dovolání nečiní ani další námitky spočívající v posouzení požadavku na ekvivalentnost plnění při projektu přeměny, neboť na zodpovězení daných otázek odvolací soud své rozhodnutí nezaložil (jeho rozhodnutí na jejich zodpovězení nespočívá a spočívat nemá). Dovolatel potud uplatňuje pro dovolací řízení právně bezcennou argumentaci neschopnou mu přinést úspěch ve věci.
20. Dovolatel totiž opomíjí, že v posuzovaném případě nejde o neúčinný úkon podle § 240 insolvenčního zákona (neúčinný právní úkon bez přiměřeného protiplnění); soudy rozhodly o neúčinnosti projektu přeměny z důvodu úmyslného zkrácení věřitelů ve smyslu § 242 insolvenčního zákona.
21. Nadto je zjevné, že tato námitka nemůže (nemohla by) obstát ani v rovině vlastní dovolací argumentace. Dovolatel tvrdí, že za přiměřenou (rovnocennou) náhradu, které se dlužníkovi realizací projektu přeměny dostalo, považuje to, že v rámci projektu přeměny na dovolatele přešly závazky přesahující 14 mil. Kč, které dodnes splácí. V této souvislosti pak poukazuje i na vzniklý ručitelský závazek podle § 258 zákona o přeměnách. Ze skutkových zjištění, z nichž vyšly oba soudy, však plyne, že na dovolatele přešel majetek v celkové hodnotě 29 099 197 Kč, k čemuž je dále nutno přičíst hodnotu linky na výrobu izolačního skla přibližně ve výši 2 700 000 Kč. Hodnota nabytého majetku je tak ve zjevném nepoměru k výši převzatých závazků dlužníka.
22. K tomu Nejvyšší soud dodává, že jeho judikatura k výkladu § 242 insolvenčního zákona je ustálena v následujících závěrech: 1/ Ustanovení § 242 insolvenčního zákona obsahuje samostatnou úpravu úmyslně zkracujících právních úkonů dlužníka. Předpokladem jeho aplikace (tedy) není požadavek, aby šlo o právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo aby šlo o právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2016, sen. zn. 29 ICdo 44/2014, uveřejněný pod číslem 117/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podmínky této odporovatelnosti se posuzují ke dni vzniku právního jednání, respektive, jde-li o právní jednání, jehož účinky nastávají až účinností vkladu práva do katastru nemovitostí, ke dni, kdy nastaly právní účinky takového vkladu; srov. obdobně např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
2/ Přitom musí jít o právní úkon, kterým dlužník skutečně a objektivně zkrátil některého svého věřitele, přičemž úmysl dlužníka zkrátit věřitele (úmysl dlužníka „cum animo fraudandi“), lhostejno, zda šlo o úmysl přímý nebo nepřímý, druhé smluvní straně byl znám, nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám (§ 242 odst. 1 insolvenčního zákona). V intencích § 242 insolvenčního zákona přitom postačí, že dlužník zkrátil uspokojení pohledávky byť jediného svého věřitele. Srov. z recentní judikatury Nejvyššího soudu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2024, sen. zn. 29 ICdo 157/2023, uveřejněný pod číslem 46/2025 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 46/2025“).
3/ U úmyslně zkracujícího právního úkonu dlužníka nemusí směřovat úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele vůči konkrétním osobám, které za ním mají pohledávku. Pro zkoumání úmyslu dlužníka „cum animo fraudandi“ není rovněž právně rozhodné, že tento úmysl směřuje ke zkrácení pohledávky, která ještě není splatná, nebo která dokonce ještě nevznikla (budoucí pohledávky); pro vyloučení tohoto úmyslu tak není ani podstatné, že jde o splatnou pohledávku, o které se vede soudní spor (o pohledávku spornou); srov. opět R 46/2025.
4/ Pro právní úkon, který dlužník učinil v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby jemu blízké nebo osoby, se kterou tvoří koncern, a kterým zároveň zkrátil uspokojení svého věřitele (svých věřitelů), platí ve smyslu § 242 odst. 2 insolvenčního zákona vyvratitelná domněnka, že šlo o právní úkon, který dlužník učinil v úmyslu zkrátit věřitele (v úmyslu „cum animo fraudandi“), a (současně) že druhé straně (která s ním tvoří koncern) byl tento jeho úmysl znám. Žalovaná strana (osoba, která s dlužníkem tvoří koncern) nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně toho, že dlužník neměl úmysl zkrátit věřitele, a pro případ, že jej měl, ohledně toho, že jí takový úmysl nebyl znám a nemohla jej poznat (nemusela jej znát) ani při zachování náležité pečlivosti.
Srov. opět R 46/2025.
23. K vyvrácení závěru odvolacího soudu ohledně naplnění podmínky úmyslu dlužníka vedoucímu ke zkrácení uspokojení jeho věřitelů, respektive nevyvrácení domněnky dle § 242 odst. 2 insolvenčního zákona, přitom v dovolání není uvedeno ničeho. I v tomto ohledu jsou tak závěry odvolacího soudu, který měl za dostatečně prokázané úmyslné zkrácení věřitelů dlužníka, souladné s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu.
24. Konečně námitka dovolatele o existenci dostatečného majetku dlužníka k uspokojení pohledávek věřitelů nemůže být předmětem posouzení dovolacího soudu (není způsobilá založit přípustnost dovolání). Touto polemikou totiž dovolatel zpochybňuje soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav a uplatňuje tak skutkový dovolací důvod, který nemá k dispozici.
25. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto, čímž žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Žalobci vznikly náklady dovolacího řízení v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání (ze dne 15. srpna 2023), které nebylo sepsáno advokátem (žalobce nebyl při tomto procesním úkonu zastoupen), přičemž žalobce nedoložil výši svých hotových výdajů. Proto Nejvyšší soud uložil žalovanému povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení žalobci v částce 300 Kč, jakožto paušální náhradě hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 8. 2025 Mgr. Milan Polášek předseda senátu