29 ICdo 136/2023

KSOS 25 INS 726/2021 4 ICm 640/2022 29 ICdo 136/2023-83

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Davida Vandrovce, se sídlem v Praze 10, Tehovská 1237/25, PSČ 100 00, jako insolvenčního správce dlužníka ROUND STONE s. r. o., proti žalovanému IMPEX TRADE CZ, s. r. o., se sídlem v Šenově, Václavovická 145, PSČ 739 34, identifikační číslo osoby 25883267, zastoupenému Mgr. Miroslavem Dvořákem, advokátem, se sídlem v Bruntále, Palackého náměstí 16/6, PSČ 792 01, o určení neúčinnosti právního jednání, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 ICm 640/2022, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka ROUND STONE s. r. o., se sídlem v Albrechticích, Hynčice 30, PSČ 793 95, identifikační číslo osoby 05233135, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 25 INS 726/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. dubna 2023, č. j. 4 ICm 640/2022, 13 VSOL 42/2023-51 (KSOS 25 INS 726/2021), o návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti tohoto rozsudku, takto:

Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. dubna 2023, č. j. 4 ICm 640/2022, 13 VSOL 42/2023-51 (KSOS 25 INS 726/2021), se zamítá.

1. Rozsudkem ze dne 7. prosince 2022, č. j. 4 ICm 640/2022-11, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“): [1] Určil, že ve výroku označená kupní smlouva, uzavřená mezi dlužníkem (ROUND STONE s. r. o.) a žalovaným (IMPEX TRADE CZ, s. r. o.), je vůči věřitelům dlužníka neúčinná (bod I. výroku). [2] Uložil žalovanému zaplatit žalobci (Mgr. Bc. Davidu Vandrovci, jako insolvenčnímu správci dlužníka) na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 8.228 Kč (bod II. výroku). [3] Uložil žalovanému zaplatit státu do 3 dnů od právní moci rozhodnutí na soudním poplatku částku 2.000 Kč (bod III. výroku).

2. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 18. dubna 2023, č. j. 4 ICm 640/2022, 13 VSOL 42/2023-51 (KSOS 25 INS 726/2021): [1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok). [2] Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 14.659,15 Kč (druhý výrok).

3. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalovaný dovolání, domáhaje se zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

4. Současně dovolatel navrhl odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku do rozhodnutí o podaném dovolání.

5. Návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku (opírající se o ustanovení § 243 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v aktuálním znění, pro věc rozhodném) Nejvyšší soud zamítl jako zjevně bezdůvodný. Jde totiž o rozsudek, který má povahu rozsudku o určení, a jenž se (proto) nevykonává. Srov. shodně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2017, sp. zn. 27 Cdo 5003/2017, uveřejněného pod číslem 144/2018 Sb. rozh. obč.

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. září 2023 JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu

21. Odvolací soud (tudíž) nezjistil žádné okolnosti, jež by bránily kvalifikované výzvě podle § 114b odst. 1 o. s. ř.; proto uzavírá, že v přezkoumávané věci byly splněny všechny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř.; srov. závěry nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 13/15 [jde o nález pléna ze dne 31. května 2016, uveřejněný pod číslem 211/2016 Sb. (dále jen „nález pléna“), který je dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu]. II. Dovolání a vyjádření k němu

22. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal

žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí jednak na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jednak na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Jde o následující otázky:

[1] Má kvalifikovaná výzva dle § 114b o. s. ř. nebo alespoň odůvodnění rozsudku pro uznání obsahovat posouzení, zda vydání kvalifikované výzvy vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu?

[2] Jaké jsou náležitosti žaloby, jejichž splnění je nezbytným předpokladem pro vydání tzv. kvalifikované výzvy dle § 114 b o. s. ř. k tomu, aby případně nastaly účinky uznání nároku a aby bylo možné ve věci vydat rozsudek pro uznání?

[3] Je nutné v rámci žalobních tvrzení o rozhodných skutečnostech vymezovat (v odpůrčí žalobě) jednotlivé formy podnikatelských uskupení v souladu s legální definicí jejich pojmů?

23. Dovolatel namítá (poměřováno obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

24. Dovolatel má rozsudek odvolacího soudu za zjevně nesprávný a současně za nedostatečně odůvodněný, „krajně nepřesvědčivý“ a v konečném důsledku za ústavně nekonformní. Namítá, že vlastní odůvodnění napadeného rozhodnutí sestávalo v podstatné části toliko v souhrnu obecných závěrů odvolacího soudu, které nebyly individualizovány na konkrétní okolnosti posuzované věci a v jejichž rámci odvolací soud v podstatné míře rezignoval na zaujetí stanoviska k jeho konkrétní argumentaci. Převážně obecné závěry odvolacího soudu byly doplněny odkazy na judikaturu, která přinejmenším z části byla zvolena nepřiléhavě a v určitém rozsahu ji odvolací soud nesprávně interpretoval. Odvolací soud současně nezaujal stanovisko ke konstantní judikatuře, na kterou odkazoval v odvolání. Zejména však dovolatel namítá, že odvolací soud pominul samotný základ jeho odvolacích námitek (že ignoroval jeho konkrétní argumentaci).

25. K položeným otázkám argumentuje dovolatel následovně: K otázce č. 1 (K posouzení, zda vydání výzvy podle § 114b o. s. ř. vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu)

26. Kvalifikovanou výzvu lze vydat jen tehdy, vyžaduje-li to povaha věci nebo vyžadují-li to okolnosti případu. Proto by výzva nebo následný rozsudek pro uznání měly obsahovat odůvodnění ke splnění zákonných limitů pro vydání výzvy, což se v dané věci nestalo. K otázce č. 2 (K náležitostem žaloby pro výzvu podle § 114 b o. s. ř.)

27. Otázku č. 2 vyřešil odvolací soud pro poměry dané věci v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, podle které tzv. kvalifikovanou výzvu nelze vydat, jestliže žaloba vykazuje vady, bez jejichž odstranění nelze v řízení pokračovat, nebo jestliže na jejím základě nemohou nastat účinky uznání nároku (ani nelze vydat rozsudek pro uznání) proto, že žaloba má povahu zřejmě bezúspěšného uplatňování práva.

28. Dovolatel v řízení poukazoval na mimořádnou povahu tzv. kvalifikované výzvy dle § 114b o. s. ř. s tím, že jejím prostřednictvím mohou nastat účinky uznání nároku, aniž účastník učiní konkrétní dispoziční úkon. Proto mohou existovat pochybnosti i o tom, zda příslušná právní úprava je v souladu s evropskými principy spravedlivého procesu. V každém případě však lze uzavřít, že výzva podle § 114 b o. s. ř. a s ní spojený institut fikce uznání nároku mají povahu nástrojů spíše výjimečných, jejichž použití má místo jen v naprosto nepochybných situacích, přičemž podmínky pro jejich použití musí být interpretovány zásadně restriktivně. Tuto základní (nebo spíše uvozovací) argumentaci odvolací soud pominul (nevyjádřil se k ní).

29. Vzhledem k mimořádnosti kvalifikované výzvy má dovolatel za to, že při přípravě jednání před soudem prvního stupně ji lze vydat jen tehdy, splňuje-li žaloba veškeré náležitosti (nemá-li vady bránící v pokračování v řízení), jsou-li v ní vylíčeny všechny rozhodné skutečnosti, jsou-li splněny veškeré podmínky řízení a nejde-li současně o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Odvolací soud se zabýval pouze částí takové činnosti insolvenčního soudu (a to převážně nesprávně); co do zjevně bezúspěšného uplatňování práva se věcí nezabýval (přes námitky dovolatele).

30. Dovolatel nesouhlasí s obecným závěrem odvolacího soudu, že žaloba obsahovala veškeré podstatné náležitosti; žalobce (totiž) nesplnil povinnost řádně vylíčit skutkový děj, tvrdit všechny rozhodné skutečnosti a označit důkazy k jejich prokázání.

31. Žaloba trpěla řadou podstatných vad a v určitém rozsahu byla i neurčitá a nesrozumitelná, což bylo důsledkem toho, že žalobce ji podal účelově, že je vykonstruována ve zjevném rozporu se skutečným stavem věci. Odvolací soud se přes podrobnou argumentaci dovolatele potud omezil jen na obecné konstatování, že rozhodující skutečnosti, které žalobce byl povinen tvrdit, určují příslušná ustanovení insolvenčního zákona, načež bez dalšího odkázal na judikaturu, takže (potud) napadené rozhodnutí nesplňuje základní kritéria kladená na odůvodnění soudního rozhodnutí.

32. Zásadní vady žaloby se týkají: 1) tvrzení, že kupní smlouva představovala právní úkon bez přiměřeného protiplnění, 2) tvrzení, že kupní smlouva představovala zvýhodňující právní úkon, 3) tvrzení, že dovolatel tvoří s dlužníkem koncern a 4) otázky zřejmě bezúspěšného uplatňování práva. 1) K tvrzení o právním úkonu bez přiměřeného protiplnění

33. V rámci žalobního tvrzení, že kupní smlouva představovala právní úkon bez přiměřeného protiplnění žalobce uvedl, že sjednaná kupní cena (4.807.859 Kč) byla podstatně nižší než obvyklá cena nemovitostí (6.620.000 Kč). Z žaloby však nelze dovodit, zda tvrzená obvyklá cena nemovitostí měla být jejich obvyklou cenou v době uzavření kupní smlouvy.

34. Přitom šlo o vykonstruované žalobní tvrzení; žalobce se (nikoli náhodou) nezajímal o to, kdy a za jakých podmínek si nemovitosti pořídil dlužník; jinak by zjistil, že si je pořídil v únoru 2017 za 3 milióny Kč. V každém případě žaloba nenabízela důkaz k obecné ceně nemovitostí v rozhodném období (v listopadu 2019); pouze odkazuje na znalecký posudek z ledna 2017. K této námitce nezaujal odvolací soud stanovisko. 2) K tvrzení o zvýhodňujícím právním úkonu

35. Co do žalobního tvrzení, že kupní smlouva představovala zvýhodňující právní úkon, trpěla žaloba vadami spočívajícími v tom, že neobsahovala tvrzení, že by se dlužník v době uzavření kupní smlouvy nacházel v úpadku, ani tvrzení o vyvratitelné právní domněnce dlužníkova úpadku.

36. Tvrzení, že dlužník měl v dané době řadu splatných i nesplatných závazků vůči věřitelům, kteří se následně přihlásili do insolvenčního řízení, není podstatné pro závěr o zvýhodňujícím právním úkonu; jediným skutečně podstatným údajem bylo právě chybějící tvrzení o stavu úpadku dlužníka. 3) K tvrzení o koncernu

37. To, že dovolatel tvoří s dlužníkem koncern, vymezuje žaloba tvrzením o úzkém personálním a majetkovém propojení mezi osobami dlužníka a žalovaného, s tím, že společníci a jednatelé žalovaného byli dvěma ze čtyř společníků a jednatelů dlužníka, přičemž žalovaný dlužníku pronajímal výrobní stroje a rovněž mu poskytoval zápůjčky.

38. Žaloba však pomíjí, že přes údajné jednání žalovaného a dlužníka v rámci koncernu byl žalovaný největším věřitelem dlužníka (což vyplývalo z údajů insolvenčního rejstříku a žalobci to bylo známo). V každém případě nebylo tvrzení, že dovolatel tvoří s dlužníkem koncern, vymezeno v žalobě v souladu se zákonnou definicí koncernu, jejímž prostřednictvím má být vykládáno podle Nejvyššího soudu; srov. např. „29 NSČR 55/2014“ (správně jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sen. zn. 29 NSČR 55/2014, uveřejněné pod číslem 106/2017 Sb. rozh. obč.). Přitom pouze tehdy, kdyby žaloba obsahovala řádně vymezené tvrzení, že dovolatel tvoří s dlužníkem koncern, by se dovolatel mohl k dané otázce reálně vyjádřit na základě kvalifikované výzvy.

39. Odvolací soud se k této námitce nevyjádřil, pouze v reakci na (další) námitku, že žaloba představuje i zjevně bezúspěšné uplatňování práva, velmi stručně pojednal o tom, že kdyby vylíčení rozhodujících skutečností potud nebylo v žalobě úplné, byla by daná tvrzení dostatečná ve vztahu k osobě blízké. 4) K zřejmě bezúspěšnému uplatňování práva

40. Dovolatel v řízení namítal, že již z žaloby (ze skutkových tvrzení v ní obsažených) a z listinných důkazů, které k ní žalobce připojil, bylo zjevné, že nemůže být úspěšná (že představuje zjevně bezúspěšné uplatňování práva), takže podle konstantní (označené) judikatury Nejvyššího soudu povaha věci ani okolnosti případu neodůvodňovaly vydání kvalifikované výzvy. Odvolací soud se k této argumentaci opět nevyjádřil.

41. Na základě žalobních tvrzení nelze přijmout závěr, že dovolatel tvořil s dlužníkem koncern. Navíc z výpisů z obchodního rejstříku dlužníka a žalovaného, označených v žalobě k důkazu, se spolehlivě (a bez dalšího) podávalo, že společníci žalovaného nedisponovali většinovým obchodním podílem v dlužníkovi, a že jako jednatelé dlužníka byli v rámci jednatelského oprávnění podstatně omezeni tak, že byli oprávněni samostatně jednat za dlužníka pouze tehdy, šlo- li o právní jednání spojené s nakládáním s majetkovými hodnotami nepřesahujícími částku 200.000 Kč.

42. Znalecký posudek z ledna 2017 připojený k žalobě k tvrzení, že šlo o právní úkon bez přiměřeného protiplnění, byl nepoužitelný k prokázání obecné ceny nemovitostí v listopadu 2019, což je úsudek, k němuž měl insolvenční soud dospět i bez vyjádření žalovaného na základě kvalifikované výzvy.

43. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne 4. června 2017 (dále jen „první smlouva o zápůjčce“) a ze smlouvy o zápůjčce ze dne 20. listopadu 2017 (dále jen „druhá smlouva o zápůjčce“) a z kupní smlouvy (coby listin připojených k žalobě) se podává, že zápůjčka podle první smlouvy o zápůjčce (2,5 miliónu Kč) byla zajištěna zástavním právem k nemovitostem a zápůjčku podle druhé smlouvy o zápůjčce (1,5 miliónu Kč) stvrdil dlužník notářským zápisem jako vykonatelným titulem. Odtud je zřejmé, že pohledávky žalovaného vůči dlužníku (započtené na část kupní ceny) měly povahu „diametrálně odlišnou“ od případných pohledávek dalších věřitelů dlužníka, rozsahem podstatně nižších, nezajištěných a nevykonatelných. Žalobní tvrzení, že se dovolateli dostalo vyššího uspokojení započtených pohledávek, než při jejich poměrném uspokojení v konkursu, tedy bylo přinejmenším z části nesprávné, a to již na základě žalobcem předložených podkladů. Minimálně s ohledem na existenci zástavního práva k nemovitostem by dovolatel byl v konkursu uspokojován jinak než poměrně s ostatními věřiteli dlužníka.

44. K těmto námitkám dovolatele se odvolací soud vyjádřil nestandardně v odstavci 18. odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž pominul zásadní argumentaci dovolatele k obvyklé ceně nemovitostí a k jeho odlišnému postavení (coby zástavního věřitele) při uspokojování v konkursu. Tato reakce odvolacího soudu se ve skutečnosti netýkala námitky zjevně bezúspěšného uplatňování práva, nýbrž otázky úplnosti vylíčení rozhodných skutečností žaloby k tvrzením o koncernu. Svým způsobem tu odvolací soud připustil důvodnost námitky ke koncernu, maje žalobní tvrzení za dostatečné ve vztahu k osobě blízké dle § 22 odst. 2 o. z. Tento postup má dovolatel za nesprávný (a vnitřně rozporný), jestliže žaloba vymezila (zjevně nesprávně) jeho vztah k dlužníku jako vztah v rámci koncernu (a o osobě blízké neuvádí ničeho).

45. Je téměř absurdní dovodit existenci podmínek pro vydání kvalifikované výzvy (zejména vylíčení rozhodných skutečností k tvrzení, že dovolatel tvořil s dlužníkem koncern) a současně uzavřít, že táž tvrzení by měla směřovat k jednání osoby blízké.

46. Takový závěr (k osobě blízké) má dovolatel i za věcně nesprávný, když odvolací soud nesprávně interpretoval judikaturu Nejvyššího soudu (R 100/2020), která též vychází z jiného skutkového stavu věci. Z (citované pasáže) R 100/2020 nadto plyne, že rozhodně nelze libovolně nahrazovat pojem „osoba tvořící koncern“ pojmem „osoba blízká“. K otázce č. 3 (K nutnosti vymezit v odpůrčí žalobě formy podnikatelských uskupení)

47. Dovolatel míní, že v rámci žalobních tvrzení o rozhodných skutečnostech je nutné vymezit jednotlivé formy podnikatelských uskupení v souladu s jejich legální definicí, což se v dané věci (nesprávně) nestalo.

48. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako zjevně bezdůvodné, případně zamítnout. K tomu dále uvádí, že rozhodnutí obou soudů byla vydána v souladu s (označenou) recentní judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, podle které platí, že v incidenčním řízení o odpůrčí žalobě podle insolvenčního zákona lze vydat kvalifikovanou výzvu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. a v případě fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. rozhodnout rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř.

49. Námitku, že žaloba má vady (uplatněnou i v odvolání), má žalobce nadále za účelovou. Žaloba obsahovala vylíčení všech rozhodných skutečností, přičemž těžiště odvolání nespočívalo v námitce, která z těchto skutečností chybí, nýbrž ve vyvracení žalobních tvrzení a důkazů; tyto skutečnosti (namítané i v dovolání) však dovolatel mohl a měl tvrdit a prokazovat v reakci na kvalifikovanou výzvu v řízení u insolvenčního soudu. I kdyby rozhodnutí soudů trpěla vadami, nic to nemění na tom, že nastala fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř., kterou již nelze prolomit. III. Přípustnost dovolání

50. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.

51. Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v posouzení (dovoláním otevřených) otázek týkajících se výzvy podle § 114b o. s. ř. a náležitostí (insolvenční) odpůrčí žaloby pro účely založení fikce uznání nároku dle § 153a odst. 3 o. s. ř. jde o věc dovolacím soudem zčásti neřešenou. IV. Důvodnost dovolání

52. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval především tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

53. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

54. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení občanského soudního řádu, insolvenčního zákona, zákona o obchodních korporacích a zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:

§ 79 (o. s. ř.)

(1) Řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech, v nichž je účastníkem řízení svěřenský správce, musí návrh dále obsahovat i označení, že se jedná o svěřenského správce, a označení svěřenského fondu. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních poměrů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou. (…) § 101 (o. s. ř.)

(1) K tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména a/ tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení, (…)

§ 114b (o. s. ř.)

(1) Vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a/ nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), nebo je-li žalovaným ke dni zahájení řízení nebo ke dni vstupu do řízení nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti.

(2) K podání vyjádření podle odstavce 1 předseda senátu určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení. Bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, určí tuto lhůtu až ode dne uplynutí lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu, elektronickému platebnímu rozkazu nebo evropskému platebnímu rozkazu. (3) Usnesení podle odstavce 1 nelze vydat nebo doručit po přípravném jednání podle § 114c nebo po prvním jednání ve věci.

(4) Usnesení podle odstavce 1 musí být žalovanému doručeno do vlastních rukou. Náhradní doručení je vyloučeno; to neplatí, doručuje-li se prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky. Usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba.

(5) Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby. § 153a (o. s. ř.)

(1) Uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen navrhne-li to žalobce. (2) Rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). (3) Rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 a § 114c odst. 6). (4) Jen pro vydání rozsudku pro uznání nemusí být nařízeno jednání. § 157 (o. s. ř.) (…)

(3) V odůvodnění rozsudku pro uznání nebo rozsudku pro zmeškání uvede soud pouze předmět řízení a stručně vyloží důvody, pro které rozhodl rozsudkem pro uznání nebo rozsudkem pro zmeškání. (…) § 169 (o. s. ř.)

(1) Není-li stanoveno jinak, ve vyhotovení usnesení se uvede, který soud je vydal, jména a příjmení soudců a přísedících, označení účastníků, jejich zástupců a věci, výrok, odůvodnění, poučení o tom, zda je přípustný opravný prostředek nepočítaje v to žalobu na obnovu řízení a pro zmatečnost, a o lhůtě a místu k jeho podání, a den a místo vydání usnesení. (2) Vyhotovení každého usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle § 104a, nemusí obsahovat odůvodnění.

Odůvodnění nemusí obsahovat rovněž usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé, připouští-li to povaha této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto; v tomto případě se ve výroku usnesení uvedou zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí. (…) § 202 (o. s. ř.)

(1) Odvolání není přípustné proti usnesení, jímž a/ se upravuje vedení řízení,

(…) h/ byl žalovaný vyzván, aby se ve věci písemně vyjádřil (§ 114b), (…)

(3) Odvolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. § 205b (o. s. ř.) U odvolání proti rozsudku pro uznání nebo proti rozsudku pro zmeškání jsou odvolacím důvodem jen vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a/ a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání (§ 153a, 153b). § 240 (insolvenčního zákona) Neúčinnost právních úkonů bez přiměřeného protiplnění (1) Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník.

(2) Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. (3) Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby.

(4) Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění není a/ plnění uložené právním předpisem, b/ příležitostný dar v přiměřené výši, c/ poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti, nebo d/ právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka.

§ 241 (insolvenčního zákona) Neúčinnost zvýhodňujících právních úkonů (1) Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu. (2) Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku.

(3) Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník a/ splnil dluh dříve, než se stal splatným, b/ dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, c/ prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, d/ poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné. (4) Zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby.

(5) Zvýhodňujícím právním úkonem není a/ zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu, b/ právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka, c/ právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem. § 74 z. o. k. (1) Ovládající osobou je osoba, která může v obchodní korporaci přímo či nepřímo uplatňovat rozhodující vliv. Ovládanou osobou je obchodní korporace ovládaná ovládající osobou. (…)

(3) Řídící osoba podle § 79 a většinový společník jsou vždy ovládajícími osobami, ledaže ve vztahu k většinovému společníkovi § 75 stanoví jinak. Řízená osoba podle § 79 je vždy ovládanou osobou. § 79 (z. o. k.) (1) Jedna nebo více osob podrobených jednotnému řízení (dále jen „řízená osoba“) jinou osobou nebo osobami (dále jen „řídící osoba“) tvoří s řídící osobou koncern. (2) Jednotným řízením je vliv řídící osoby na činnost řízené osoby sledující za účelem dlouhodobého prosazování koncernových zájmů v rámci jednotné politiky koncernu koordinaci a koncepční řízení alespoň jedné z významných složek nebo činností v rámci podnikání koncernu. (…) § 22 (o. z.)

(1) Osoba blízká je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel nebo partner podle jiného zákona upravujícího registrované partnerství (dále jen „partner“); jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Má se za to, že osobami blízkými jsou i osoby sešvagřené nebo osoby, které spolu trvale žijí. (2) Stanoví-li zákon k ochraně třetích osob zvláštní podmínky nebo omezení pro převody majetku, pro jeho zatížení nebo přenechání k užití jinému mezi osobami blízkými, platí tyto podmínky a omezení i pro obdobná právní jednání mezi právnickou osobou a členem jejího statutárního orgánu nebo tím, kdo právnickou osobu podstatně ovlivňuje jako její člen nebo na základě dohody či jiné skutečnosti.

55. Ve výše uvedené podobě platila citovaná ustanovení (s výjimkou části věty za středníkem v § 114b odst. 1 o. s. ř.) od 18. března 2021, kdy insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a prohlásil konkurs na jeho majetek a později nedoznala změn. Ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. v části věty za středníkem (co do přidaných slov „ , nebo je-li žalovaným ke dni zahájení řízení nebo ke dni vstupu do řízení nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti“) platí v citované podobě od 1. července 2021 a později nedoznalo změn).

56. V ustaveném právním rámci Nejvyšší soud úvodem též poznamenává, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nahradil s účinností od 1. ledna 2014 pojem „právní úkon“ dle § 34 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, pojmem „právní jednání“ (srov. § 545 a násl. o. z.). Ve stejném duchu je proto třeba pro rozhodné období interpretovat slovní spojení „právní úkon“ v § 111 a v § 235 a násl. insolvenčního zákona. Srov. i § 3028 odst. 3 o. z. a argumentaci obsaženou k terminologii např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2020, sen. zn. 29 ICdo 113/2018, uveřejněném pod číslem 27/2021 Sb. rozh. obč. Při absenci podkladů pro jiný závěr bude Nejvyšší soud při svých úvahách v této věci dále používat terminologii zavedenou s účinností od 1. ledna 2014. K dovoláním otevřeným právním otázkám pak Nejvyšší soud činí následující závěry: K otázce č. 1 (K posouzení, zda vydání výzvy podle § 114b o. s. ř. vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu)

57. Náležitostmi výzvy podle § 114b o. s. ř. se Nejvyšší soud zabýval již v důvodech rozsudku ze dne 29. července 2019, sen. zn. 29 ICdo 108/2017, uveřejněného pod číslem 31/2020 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 31/2020“). V něm uzavřel, že usnesení (kvalifikovaná výzva) dle § 114b odst. 1 o. s. ř. není usnesením, jímž se upravuje vedení řízení, což plyne již z toho, že v ustanovení v § 202 odst. 1 o. s. ř., obsahujícím výčet usnesení, proti kterým není přípustné odvolání, je toto usnesení zmíněno samostatně (srov. § 202 odst. 1 písm. a/ a h/ o. s. ř.). Zjevně však nejde o rozhodnutí (usnesení) „ve věci samé“ (R 31/2020, odstavec 59. odůvodnění).

58. Ustanovení § 169 odst. 1 o. s. ř. vymezuje obecné náležitosti usnesení pro případ, že není „stanoveno jinak“. Obsahové náležitosti kvalifikované výzvy dle § 114b odst. 1 o. s. ř. pak vymezuje (odlišně od obecné úpravy) ustanovení § 114b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř. tak, že: [1] V usnesení soud žalovanému uloží, aby se podáním ve stanovené lhůtě vyjádřil, a to tak, že buď žalobou uplatněný nárok zcela uznává, anebo (i tehdy, jestliže tento nárok uznává jen zčásti) vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svou obranu (§ 114b odst. 1 o. s. ř.). [2] Současně soud žalovanému uloží, aby splnil svou povinnost důkazní, tedy aby označil důkazy, jejichž prostřednictvím hodlá prokázat svá skutková tvrzení, a aby k vyjádření připojil listinné důkazy (§ 114b odst. 1 o. s. ř.). [3] K podání vyjádření určí soud v usnesení lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení (§ 114b odst. 2 věta první o. s. ř.). [4] Usnesení musí obsahovat poučení ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř., tedy poučení, že nevyjádří-li se žalovaný bez vážného důvodu včas na výzvu soudu podle odstavce 1 a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává (§ 114b odst. 5 o. s. ř.). Srov. k tomu R 31/2020, odstavec 60. odůvodnění.

59. Poměřováno obsahovými náležitostmi popsanými v předchozím odstavci splňuje kvalifikovaná výzva v dané věci (usnesení insolvenčního soudu ze dne 26. října 2022, č. j. 4 ICm 640/2022-8) požadavky kladené na ni zákonem jak z pohledu toho, co a na jakém základě žalovanému ukládá (vyjádřit se k žalobě a označit, případně též předložit, důkazy pro svá tvrzení, pro případ, že nárok zcela nebo zčásti neuzná), tak z pohledu toho, v jaké lhůtě tak má učinit (do 30 dnů od doručení usnesení) a jaké procesní sankce mohou následovat, nevyjádří-li se v určené lhůtě, případně nesdělí-li v určené lhůtě, jaký vážný důvod mu ve vyjádření brání (bude se mít za to, že nárok, který je proti němu uplatňován, uznává). Účelem takto formulované (kvalifikované) výzvy je zajistit řádnou přípravu prvního jednání ve sporném řízení ve věci, jejíž povaha, nebo jejíž okolnosti vyžadují znalost procesního postoje žalovaného (zahrnujícího též jeho skutkové a právní námitky) tak, aby při prvním jednání bylo možné věc nejen projednat, ale také rozhodnout (srov. obdobně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sp. zn. 23 Cdo 760/2015, uveřejněného pod číslem 76/2016 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 76/2016“).

60. Požadavek, aby kvalifikovaná výzva obsahovala odůvodnění toho, proč byla vydána (odůvodnění, proč její vydání vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu), ze zákona neplyne (občanský soudní řád takovou náležitost kvalifikované výzvy nepředepisuje) a není odvoditelný ani z účelu, jemuž výzva slouží.

61. Povaha věci vyžaduje vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. zejména tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů mimořádně obtížné a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout. Okolnosti případu pak odůvodňují vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. zejména v takovém sporu, kdy dosavadní poznatky ukazují, že – ačkoliv by podle své povahy nemuselo jít o věc z hlediska zjišťování skutkového stavu mimořádně obtížnou – tu jsou takové mimořádné skutečnosti, které vedou k závěru, že bez písemného vyjádření žalovaného ve věci nemůže být první jednání připraveno tak, aby při něm mohlo být zpravidla o sporu rozhodnuto. Ve zcela jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání, je vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. vyloučeno. Srov. k tomu v literatuře shodně např. dílo Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009 (dále jen „Komentář“), str. 790-791, a v judikatuře např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2250/2012, uveřejněného pod číslem 108/2014 Sb. rozh. obč., nebo (opět) důvody R 76/2016.

62. Vydá-li soud kvalifikovanou výzvu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. tam, kde není spojena s platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může výzva vyvolat (v případě, že se žalovaný v určené lhůtě nevyjádří) fikci uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. jen tehdy, šlo-li o výzvu vydanou proto, že to vyžadovala „povaha věci“ nebo „okolnosti případu“ (jimiž mohou být i jiné skutečnosti než ty, které vyplývají z žaloby – srov. opět R 76/2016). Je-li na základě kvalifikované výzvy vydané podle § 114b odst. 1 o. s. ř. vydán rozsudek pro uznání proto, že na základě zmeškání žalovaného nastala fikce uznání nároku (§ 153a odst. 3 o. s. ř.), lze námitku, že nebyly splněny předpoklady pro vydání kvalifikované výzvy, jelikož její vydání nevyžadovala povaha věci ani okolnosti případu, uplatnit jako kvalifikovaný odvolací důvod ve smyslu § 205b o. s. ř. Rozmnožovat náležitosti kvalifikované výzvy podle § 114b odst. 1 o. s. ř. o odůvodnění toho, proč její vydání vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu, valného smyslu nedává, když odvolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§ 202 odst. 3 o. s. ř.) a proti výzvě samotné není odvolání přípustné (§ 202 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).

63. Nejvyšší soud tedy pro účely odpovědi na otázku č. 1 uzavírá, že k náležitostem kvalifikované výzvy podle § 114b odst. 1 o. s. ř. nepatří odůvodnění toho, proč její vydání vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu.

64. Obdobně to platí (tam, kde před vydáním rozsudku pro uznání není zapotřebí reagovat na námitku žalovaného, že fikce uznání nároku nenastala, jelikož vydání kvalifikované výzvy nevyžadovala povaha věci ani okolnosti případu) pro odůvodnění rozsudku pro uznání (jehož obsahové náležitosti omezuje § 157 odst. 3 o. s. ř. jen na uvedení předmětu řízení a stručné důvody, pro které rozhodl soud rozsudkem pro uznání). I při takto strukturovaném odůvodnění je závěr o splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání (ať již v textu takového odůvodnění formulovaný výslovně nebo prostřednictvím poukazu na příslušná ustanovení občanského soudního řádu dovolující soudu rozhodnout podle uznání) současně závěrem, jímž soud navenek dává najevo, že nenalezl překážky, jež mu brání rozhodnout o věci podle uznání [srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013, uveřejněný pod číslem 106/2013 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 106/2013“)]. Neuvede-li soud v rámci odůvodnění rozsudku pro uznání založeného na fikci uznání výslovně ničeho o tom, proč vydání kvalifikované výzvy vyžadovala povaha věci nebo okolnosti případu, pak pro účely odvolacího přezkumu odvolací soud posuzuje, zda povaha věci nebo okolnosti případu dovolující vydání kvalifikované výzvy podle § 114b odst. 1 o. s. ř. plynou ze spisu (podle stavu v době vydání kvalifikované výzvy).

65. Zbývá doplnit, že Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že podle stavu spisu v době vydání kvalifikované výzvy umožňovala její vydání povaha věci; u odpůrčích nároků se typová obtížnost věci předpokládá a nárok uplatněný odpůrčí žalobou v této věci tento předpoklad potvrzuje (není výjimkou z něj).

66. Dovolání tak potud není důvodné. K otázce č. 2 (K náležitostem žaloby pro výzvu podle § 114 b o. s. ř.)

67. Dovolacím námitkám k otázce č. 2 předcházela výhrada (pochybnost) dovolatele, zda příslušná právní úprava kvalifikované výzvy podle § 114b odst. 1 o. s. ř. je v souladu s evropskými principy spravedlivého procesu (srov. reprodukci dovolání v odstavci 28. odůvodnění shora). K tomu budiž uvedeno (jak správně poznamenal již odvolací soud), že shora označený nález pléna Ústavního soudu neměl předmětnou úpravu za odporující ústavnímu pořádku České republiky (což se promítlo v zamítnutí návrhu na zrušení § 114b odst. 5 o. s. ř. a slov „§ 114b odst. 5“ v § 153a odst. 3 o. s. ř.). Ve shodě s nálezem pléna nesdílí dovolatelův názor, že by daná úprava mohla odporovat „evropským principům spravedlivého procesu“, ani Nejvyšší soud.

68. Dovolací námitky k otázce č. 2 lze dále obecně shrnout tak, že kvalifikovaná výzva podle § 114b odst. 1 o. s. ř. neměla být vydána, jelikož žaloba byla vadná (z příčin popsaných v dovolání).

69. K této argumentaci lze obecně uzavřít, že podle uznání nebo podle fikce uznání soud rozhodne bez ohledu na to, zda jsou tvrzení žalobce podložena důkazy, zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se jeví požadavky žalobce jako nedůvodné. Je-li žaloba pro vady neprojednatelná nebo zjevně bezdůvodná, není přípustné, aby byl žalovaný vyzván k vyjádření kvalifikovanou výzvou podle § 114b odst. 1 o. s. ř., neboť to neodůvodňují povaha věci a ani okolnosti případu a nemohou být též splněny zákonné předpoklady pro rozhodnutí věci platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, nebo aby bylo nařízeno přípravné jednání; o takové žalobě proto nelze rozhodnout rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř.; srov. v literatuře shodně např. opět Komentář, str. 1044-1045, a v judikatuře např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2003, sp. zn. 29 Odo 296/2003, uveřejněného pod číslem 41/2004 Sb. rozh. obč., nebo R 31/2020, odstavec 69. odůvodnění (ke zjevné bezdůvodnosti žaloby), jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2003, pod číslem 153, anebo (opět) R 106/2013 (k podmínkám řízení a k vadám žaloby, které brání pokračování v řízení).

70. K náležitostem žaloby lze uvést, že žaloba musí obsahovat ? jak plyne z ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. – (mimo jiné) též vylíčení rozhodujících skutečností a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá. Rozhodujícími skutečnostmi se přitom ve smyslu označeného ustanovení rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce. Vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svoji povinnost tvrzení, uloženou mu ustanovením § 101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. V literatuře srov. shodně např. Komentář, str. 505, a v judikatuře např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 85/2002, uveřejněného pod číslem 57/2003 Sb. rozh. obč.

71. Žaloba, která je projednatelná, včetně toho, že obsahuje vylíčení rozhodujících skutečností (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), však ještě nemusí být žalobou, na jejímž základě lze v ní uplatněnému požadavku vyhovět; tomu může bránit (a to i pro účely vydání rozsudku pro uznání na základě fikce uznání) okolnost, že v žalobě nebyly vylíčeny všechny právně významné skutečnosti (tak, aby uplatněné právo vyplývalo ze skutečností uvedených žalobcem); srov. v literatuře Komentář, str. 652, a v judikatuře např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročníku 2003, pod číslem 35. Určení všech skutečností významných pro rozhodnutí věci závisí na právní kvalifikaci skutku soudem. Které skutečnosti jsou právně významné, je dáno skutkovou podstatou právní normy, jež má být ve věci aplikována (srov. opět Komentář, str. 652).

72. Poměřováno shora formulovanými závěry, žaloba (ze 17. března 2022, č. l. 2 až 4) nepostrádá vylíčení rozhodujících skutečností (§ 79 odst. 1 o. s. ř.). Zbývá tak prověřit (v návaznosti na dovolací námitky), zda v situaci, kdy před vydáním kvalifikované výzvy dle § 114b odst. 1 o. s. ř. nebyla doplňována žalobní tvrzení, byly žalobou uplatněny (vylíčeny) všechny právně významné skutečnosti (tak, že uplatněné právo vyplývalo ze skutečností uvedených žalobcem). V žalobě uplatněná tvrzení lze pro účely takového posouzení (prověření) stručně rekapitulovat tak, že:

[1] Insolvenční řízení na majetek dlužníka bylo zahájeno 19. ledna 2021 (správně se tak stalo již o den dříve, kdy insolvenční návrh došel insolvenčnímu soudu).

[2] Usnesením ze dne 18. března 2021 insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a insolvenčním správcem dlužníka ustanovil žalobce.

[3] Kupní smlouvou ze dne 21. listopadu 2019 prodal dlužník nemovitosti žalovanému za částku 4.807.859,75 Kč.

[4] Společníky žalovaného jsou Dušan Zagyi (dále jen „D. Z.“) a Julius Zagyi (dále jen „J. Z.“), každý s podílem ve výši 50 %. D. Z a J. Z. jsou i jednateli žalovaného se samostatným jednatelským oprávněním.

[5] D. Z. a J. Z. jsou společníky dlužníka, každý s podílem ve výši 25 %. D. Z a J. Z. jsou i jednateli dlužníka.

[6] Dlužník měl od žalovaného pronajaty své hlavní výrobní stroje a žalovaný mu poskytoval zápůjčky.

[7] Shora uvedené skutečnosti o úzkém personálním a majetkovém propojení osob dlužníka a žalovaného (ad [4] až [6]) svědčí o tom, že dané osoby spolu tvoří koncern, což platilo i v době uzavření kupní smlouvy.

[8] Kupní smlouva představuje právní úkon bez přiměřeného protiplnění podle § 240 insolvenčního zákona, když nemovitosti v minulosti byly oceněny znaleckým posudkem ze dne 22. ledna 2017 na částku 6.620.000 Kč a kupní cena je tak podstatně nižší (o 30 %) než obvyklá cena nemovitostí ve výši 6.620.000 Kč.

[9] Kupní smlouva představuje zvýhodňující právní úkon podle § 241 insolvenčního zákona, když podle článku IV kupní smlouvy kupní cena byla uhrazena započtením označených pohledávek žalovaného za dlužníkem.

[10] Dlužník měl v době uzavření kupní smlouvy řadu splatných i nesplatných závazků vůči dalším věřitelům (3 jsou dále označeni), jejichž uspokojení v konkursu bude mizivé.

[11] V důsledku započtení pohledávek žalovaného na kupní cenu se žalovanému dostalo vyššího uspokojení, než jaké by se mu dostalo v konkursu.

73. Ve sporu o určení neúčinnosti právního jednání bez přiměřeného protiplnění ve smyslu § 240 insolvenčního zákona nese žalobce (insolvenční správce dlužníka jako jediná k tomu legitimovaná osoba dle § 239 odst. 1 insolvenčního zákona) břemeno tvrzení ohledně toho, že: [1] Šlo o právní jednání, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (§ 240 odst. 1 insolvenčního zákona). [2] Dlužník učinil právní jednání (účinky právního jednání nastaly) v rozhodné době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení (§ 240 odst. 3 insolvenčního zákona). [3] Šlo o právní jednání, které dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo o právní jednání, které vedlo k dlužníkovu úpadku (§ 240 odst. 2 věta první insolvenčního zákona).

74. Má-li žalobce za to, že dlužník učinil právní jednání ve prospěch osoby jemu blízké nebo osoby, která s ním tvoří koncern, pak nese břemeno tvrzení ohledně toho, že: [1] Šlo o právní jednání, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (§ 240 odst. 1 insolvenčního zákona). [2] Dlužník učinil právní jednání (účinky právního jednání nastaly) v rozhodné době 3 let před zahájením insolvenčního řízení (§ 240 odst. 3 insolvenčního zákona). [3] Osoba, v jejíž prospěch dlužník učinil právní jednání, je osobou dlužníku blízkou nebo osobou, která s dlužníkem tvoří koncern (§ 240 odst. 2 věta druhá, odst. 3 insolvenčního zákona).

75. Povinnost tvrdit a prokazovat, že šlo o právní jednání, které dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo o právní jednání, které vedlo k dlužníkovu úpadku, v případě, že žalovanou je (má být) osoba dlužníku blízká nebo osoba, která tvoří s dlužníkem koncern, žalobce nemá. Povinnost tvrzení za účelem vyvrácení domněnky, že šlo o právní jednání, které dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (založené § 240 odst. 2 větou druhou insolvenčního zákona), tíží v takovém případě žalovaného (srov. i § 133 o. s. ř.).

76. Ve sporu o určení neúčinnosti zvýhodňujícího právního jednání ve smyslu § 241 insolvenčního zákona nese žalobce (insolvenční správce dlužníka) břemeno tvrzení ohledně toho, že: [1] Šlo o právní jednání, v jehož důsledku se věřiteli dlužníka (žalovanému) dostalo na úkor ostatních věřitelů dlužníka vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (vedeném na majetek dlužníka) [§ 241 odst. 1 insolvenčního zákona]. [2] Dlužník učinil právní jednání (účinky právního jednání nastaly) v rozhodné době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení (§ 241 odst. 4 insolvenčního zákona). [3] Šlo o právní jednání, které dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo o právní jednání, které vedlo k dlužníkovu úpadku (§ 241 odst. 2 věta první insolvenčního zákona).

77. Má-li žalobce za to, že dlužník učinil právní jednání ve prospěch osoby jemu blízké nebo osoby, která s ním tvoří koncern, pak nese břemeno tvrzení ohledně toho, že: [1] Šlo o právní jednání, v jehož důsledku se věřiteli dlužníka (žalovanému) dostalo na úkor ostatních věřitelů dlužníka vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (vedeném na majetek dlužníka) [§ 241 odst. 1 insolvenčního zákona]. [2] Dlužník učinil právní jednání (účinky právního jednání nastaly) v rozhodné době 3 let před zahájením insolvenčního řízení (§ 241 odst. 4 insolvenčního zákona). [3] Osoba, v jejíž prospěch dlužník učinil právní jednání, je osobou dlužníku blízkou nebo osobou, která s dlužníkem tvoří koncern (§ 241 odst. 2 věta druhá, odst. 4 insolvenčního zákona).

78. Povinnost tvrdit a prokazovat, že šlo o právní jednání, které dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo o právní jednání, které vedlo k dlužníkovu úpadku, v případě, že žalovanou je (má být) osoba dlužníku blízká nebo osoba, která tvoří s dlužníkem koncern, žalobce nemá. Povinnost tvrzení za účelem vyvrácení domněnky, že šlo o právní jednání, které dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (založené § 241 odst. 2 větou druhou insolvenčního zákona), tíží v takovém případě žalovaného (srov. i § 133 o. s. ř.).

79. Na výše uvedeném základě lze uvést k jednotlivým dovolacím námitkám přiřazeným dovolatelem k otázce č. 2, následující: 1) K tvrzení o právním úkonu bez přiměřeného protiplnění

80. Pro posouzení předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání (podle fikce uznání) není podstatná námitka, že žalobní tvrzení k nedostatečnosti obvyklé kupní ceny jsou vykonstruovaná a že pro ně žaloba nenabízela důkaz (srov. reprodukci dovolání v odstavci 34. shora). Podstatné není, co mohl dovolatel uplatnit na svou obranu, kdyby se k žalobě vyjádřil, nýbrž to, zda podle „uznaných“ žalobních tvrzení bylo lze vydat rozsudek pro uznání.

81. Námitka, podle které z žaloby nelze dovodit, zda tvrzená obvyklá cena nemovitostí měla být jejich obvyklou cenou v době uzavření kupní smlouvy, není opodstatněná (takový úsudek z žaloby odvoditelný je). 2) K tvrzení o zvýhodňujícím právním úkonu

82. K námitce, že žaloba neobsahovala tvrzení, že se dlužník v době uzavření kupní smlouvy nacházel v úpadku, ani tvrzení o vyvratitelné právní domněnce dlužníkova úpadku (srov. reprodukci dovolání v odstavci 35. shora), Nejvyšší soud s odkazem na závěry podané k povinnosti tvrzení u skutkových podstat uvedených v § 240 a § 241 insolvenčního zákona v odstavcích 73. až 78. shora uvádí, že žalobce (insolvenční správce dlužníka) podal odpůrčí žalobu vůči žalovanému jako osobě, která s dlužníkem tvořila koncern, takže neměl povinnost tvrdit, že šlo o právní jednání, které dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo o právní jednání, které vedlo k dlužníkovu úpadku. Stejně tak neměl povinnost tvrdit, že (na základě jeho tvrzení o žalovaném coby osobě, která s dlužníkem tvořila koncern) nastala domněnka úpadku dlužníka (ve smyslu § 240 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona nebo § 241 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona). 3) K tvrzení o koncernu

83. Pro posouzení předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání (podle fikce uznání) není podstatná ani výhrada, že žaloba pomíjí, že žalovaný byl největším věřitelem dlužníka (srov. reprodukci dovolání v odstavci 38. shora). Podstatné (opět) není, co mohl dovolatel uplatnit na svou obranu, kdyby se k žalobě vyjádřil, nýbrž to, zda podle „uznaných“ žalobních tvrzení bylo lze vydat rozsudek pro uznání.

84. K námitce, podle které žalobní tvrzení, že dovolatel tvoří s dlužníkem koncern, nebylo vymezeno v souladu se zákonnou definicí koncernu, Nejvyšší soud uvádí, že definicí koncernu se zabýval (při výkladu § 241 insolvenčního zákona) v R 100/2020. Přímo žalobcovou povinností tvrzení tam, kde má jít o právní jednání, které dlužník učinil ve prospěch osoby, která s ním tvoří koncern, se Nejvyšší soud zabýval (při výkladu § 240 insolvenčního zákona) v rozsudku ze dne 31. března 2022, sen. zn. 29 ICdo 14/2020, uveřejněném v časopise Vybraná judikatura, číslo 10, ročníku 2023, pod číslem 99. V něm uzavřel, že žalobce (insolvenční správce) musí alespoň v základních bodech splnit povinnost tvrzení (unést břemeno tvrzení) ohledně existence koncernu, zejména ohledně existence základních podmínek jednotného řízení dle § 79 odst. 2 z. o. k. (o rozhodujícím vlivu řídící osoby, o vlivu na činnost řízené osoby, dlouhodobosti, prosazování koncernových zájmů, jednotné politice koncernu a koordinaci a koncepčním řízení alespoň jedné z významných složek nebo činností v rámci podnikání koncernu). Srov. k tomu i R 100/2020, odstavec 39. odůvodnění. Taková (základní) tvrzení žaloba v dané věci vskutku neobsahuje (z tvrzení v ní obsažených nelze ani na základě fikce uznání dovodit, že dlužník tvořil s žalovaným koncern).

85. Jde-li o týž skutek, je jeho posouzení po právní stránce úkolem soudu; žalobce nemusí svůj nárok právně kvalifikovat, a pokud tak učiní, není soud jeho právním názorem vázán; srov. shodně např. odstavec 47. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2022, sen. zn. 29 ICdo 12/2020, uveřejněného pod číslem 101/2022 Sb. rozh. obč. Vzhledem k tomu je pro výsledek dovolacího řízení podstatné určit, zda co do možnosti vydat rozsudek pro uznání podle fikce uznání obstojí úsudek odvolacího soudu, že žalobní tvrzení ke koncernu jsou způsobilým podkladem pro závěr, že (podle uznání) kupní smlouva byla právním jednáním, které dlužník učinil vůči žalovanému coby osobě jemu blízké. Tomuto úsudku dovolatel rovněž oponuje v rámci argumentace ke zřejmě bezúspěšnému uplatňování práva (akcentuje též, že D. Z. a J. Z. nedisponovali většinovým podílem v dlužníku a že jejich samostatné jednatelské oprávnění u dlužníka bylo omezeno na majetkové hodnoty nepřesahující 200.000 Kč).

86. Pro možnost vydat rozsudek pro uznání podle fikce uznání je podstatné prověřit, zda žalobní tvrzení shrnutá pod body [4] až [7] v odstavci 71. shora umožňovala závěr, že žalovaný byl (coby obchodní korporace) osobou blízkou dlužníku (obchodní korporaci).

87. Odvolací soud podložil úsudek o dovolateli coby osobě dlužníku blízké odkazem na závěry R 100/2020. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud ozřejmil, že tam, kde prokázaná tvrzení o vztahu dlužníka k osobě, v jejíž prospěch učinil odporovatelné právní jednání, nedovolují uzavřít, že šlo o osobu, se kterou dlužník tvoří koncern, není vyloučeno na stejném skutkovém základě dovodit, že šlo o jednání mezi osobami sobě blízkými ve smyslu § 22 odst. 2 o. z. Tamtéž vysvětlil, že závěry obsažené (pro poměry úpravy účinné do 31. prosince 2013) v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2002, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001, uveřejněném pod číslem 53/2004 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 53/2004“), mají v konfrontaci s § 22 odst. 2 o. z. jen omezenou použitelnost, přičemž R 53/2004 formulovalo předpoklady, na jejichž základě se právnická osoba považuje za osobu blízkou fyzické osobě; vzájemný vztah dvou právnických osob coby osob navzájem si blízkých neřešilo (srov. R 100/2020, odstavec 37. odůvodnění).

88. Ustanovení § 22 o. z., jež definuje osobu blízkou, ve druhém odstavci výslovně vybízí k aplikaci omezení, jež se týkají majetkových transakcí mezi osobami blízkými, i na „obdobná právní jednání mezi právnickou osobou a členem jejího statutárního orgánu nebo tím, kdo právnickou osobu podstatně ovlivňuje jako její člen nebo na základě dohody či jiné skutečnosti“. V rovině úpravy, jež se podává z dikce § 240 nebo § 241 insolvenčního zákona, je nutno mít dále na paměti, že potřeba uchýlit se případně k judikatorním výstupům ohledně vymezení osoby blízké právnické osobě bude dána (může být dána) jen za předpokladu, že soud dospěje k závěru, že přes legální definici slovních spojení „osoba blízká“ (dlužníku) a osoba „tvořící s dlužníkem koncern“ vykazují příslušné právní předpisy nedostatky (pro danou situaci postrádají výslovnou právní úpravu), jež je nezbytné překlenout rozšiřujícím výkladem. Slovní spojení osoba „tvořící s dlužníkem koncern“ pak nelze v případech, v nichž zákon pro určitou situaci předpokládá použití obou pojmů, směšovat s významem slovního spojení „osoba blízká“ (dlužníku); srov. R 100/2020, odstavec 38. odůvodnění.

89. Použitelnost pravidla formulovaného v § 22 odst. 2 o. z. není podmíněna (oproti textu § 22 odst. 1 části věty za středníkem o. z. i oproti závěrům R 53/2004) zkoumáním, zda újmu, kterou by utrpěla právnická osoba, by člen jejího statutárního orgánu nebo ten, kdo právnickou osobu podstatně ovlivňuje jako její člen nebo na základě dohody či jiné skutečnosti, důvodně pociťoval jako újmu vlastní. Text § 22 odst. 2 o. z. pak postihuje širší okruh případů než R 53/2004 i v tom, že se netýká pouze vztahu právnické osoby k fyzické osobě. Členem statutárního orgánu právnické osoby, stejně jako tím, kdo ji „podstatně ovlivňuje“ jako její člen (typicky společník) nebo na základě dohody či jiné skutečnosti, totiž může být i jiná právnická osoba; srov. R 100/2020, odstavec 40. odůvodnění.

90. Poměřováno dikcí § 22 odst. 2 o. z. a shora shrnutým výkladem, žaloba neobsahuje tvrzení, na jejichž základě by bylo možné uzavřít, že vztah dlužníka a dovolatele byl vztahem mezi právnickou osobou a členem jejího statutárního orgánu (dlužník nebyl členem statutárního orgánu dovolatele ani dovolatel nebyl členem statutárního orgánu dlužníka). Stejně tak není tvrzeno, že by šlo o vztah mezi právnickou osobou a tím, kdo právnickou osobu „podstatně ovlivňuje“ jako její člen (typicky společník) [dlužník nebyl členem (společníkem) dovolatele ani dovolatel nebyl členem (společníkem) dlužníka]. V žalobě se netvrdí ani existence dohody, na jejímž základě by dovolatel dlužníka „podstatně ovlivňoval“ a z žalobních tvrzení shrnutých pod body [4] až [7] v odstavci 71. odůvodnění shora neplyne (v rovině úvah o „jiné skutečnosti“), že dovolatel dlužníka „podstatně ovlivňoval“.

91. Nejvyšší soud v R 100/2020 uzavřel, že o právní jednání ve prospěch osoby dlužníku blízké jde (ve smyslu § 241 odst. 2 insolvenčního zákona) i tehdy, jestliže dlužník učinil právní jednání coby obchodní korporace ovládaná jediným společníkem ve prospěch jiné obchodní korporace ovládané stejným jediným společníkem (jenž byl současně jediným jednatelem obou obchodních korporací). Výjimečnost tohoto závěru (jdoucího nad rámec dikce § 22 odst. 2 o. z.) je dána právě společnou ovládající osobou obchodních korporací. Proto závěry formulované v R 100/2020 nejsou bez dalšího přenositelné do poměrů této věci, jelikož velikost podílů v dlužníku (u každého 25 %) nečinila z D. Z. a J. Z. ovládající osoby ve smyslu § 74 odst. 3 z. o. k.

92. Jinak řečeno, jestliže obchodní korporaci (společnost s ručením omezeným), v jejíž prospěch učinila právní jednání jiná obchodní korporace (společnost s ručením omezeným - dlužník), ovládá (jako společník a jednatel) osoba, která je společníkem a jednatelem dlužníka, aniž by šlo o osobu, která dlužníka ovládá, pak jen proto nešlo o právní jednání, které dlužník učinil ve prospěch osoby dlužníku blízké ve smyslu § 22 odst. 2 o. z.

93. Na základě zkoumaných žalobních tvrzení proto nebylo možné bez dalšího uzavřít, že žalovaný je osobou dlužníku blízkou. V žalobě tudíž nebyly vylíčeny všechny právně významné skutečnosti (tak, aby uplatněné právo vyplývalo ze skutečností uvedených žalobcem). Jinak řečeno, z žaloby samotné nevyplýval (bez dalšího) ani závěr, že žalovaný tvoří s dlužníkem koncern, ani závěr, že žalovaný je osobou dlužníku blízkou (srov. opět i argumentaci v odstavci 71. shora). Vzhledem k tomu, že z žaloby nebyl odvoditelný jeden z rozhodných znaků skutkových podstat uvedených v § 240 a § 241 insolvenčního zákona pro neúčinnost právního jednání, které dlužník učinil v době delší 1 roku (a kratší 3 let) před zahájením insolvenčního řízení (§ 240 odst. 3 a § 241 odst. 4 insolvenčního zákona), nemohla na takovém základě poté, co žalovaný zmeškal lhůtu k vyjádření určenou v kvalifikované výzvě podle § 114b odst. 1 o. s. ř., nastat ani fikce uznání nároku, takže nebylo možné vydat ani rozsudek pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř.

94. Dovolání je proto potud důvodné.

95. Odvolací soud tedy rozhodl nesprávně, přičemž dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí změnil (§ 243d odst. 1 písm. b/ o. s. ř.) v tom duchu, že rozsudek pro uznání se nevydává. Dalšími dovolacími námitkami se Nejvyšší soud (pro nadbytečnost) již nezabýval.

96. Absence výroku o nákladech řízení před soudy všech stupňů se podává z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněného pod číslem 48/2003 Sb. rozh. obč. (řízení nekončí).

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. října 2024

JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu