KSOS 25 INS 726/2021
4 ICm 640/2022
29 ICdo 136/2023-83
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce Davida Vandrovce, se sídlem v Praze 10, Tehovská 1237/25, PSČ 100 00,
jako insolvenčního správce dlužníka ROUND STONE s. r. o., proti žalovanému
IMPEX TRADE CZ, s. r. o., se sídlem v Šenově, Václavovická 145, PSČ 739 34,
identifikační číslo osoby 25883267, zastoupenému Mgr. Miroslavem Dvořákem,
advokátem, se sídlem v Bruntále, Palackého náměstí 16/6, PSČ 792 01, o určení
neúčinnosti právního jednání, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 4
ICm 640/2022, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka ROUND STONE s.
r. o., se sídlem v Albrechticích, Hynčice 30, PSČ 793 95, identifikační číslo
osoby 05233135, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 25 INS
726/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
18. dubna 2023, č. j. 4 ICm 640/2022, 13 VSOL 42/2023-51 (KSOS 25 INS
726/2021), o návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti tohoto rozsudku, takto:
Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 18. dubna 2023, č. j. 4 ICm 640/2022, 13 VSOL 42/2023-51 (KSOS 25 INS
726/2021), se zamítá.
1. Rozsudkem ze dne 7. prosince 2022, č. j. 4 ICm 640/2022-11, Krajský soud v
Ostravě (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Určil, že ve výroku označená kupní smlouva, uzavřená mezi dlužníkem (ROUND
STONE s. r. o.) a žalovaným (IMPEX TRADE CZ, s. r. o.), je vůči věřitelům
dlužníka neúčinná (bod I. výroku).
[2] Uložil žalovanému zaplatit žalobci (Mgr. Bc. Davidu Vandrovci, jako
insolvenčnímu správci dlužníka) na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní
moci rozhodnutí částku 8.228 Kč (bod II. výroku).
[3] Uložil žalovanému zaplatit státu do 3 dnů od právní moci rozhodnutí na
soudním poplatku částku 2.000 Kč (bod III. výroku).
2. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 18. dubna
2023, č. j. 4 ICm 640/2022, 13 VSOL 42/2023-51 (KSOS 25 INS 726/2021):
[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).
[2] Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení do
3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 14.659,15 Kč (druhý výrok).
3. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal
žalovaný dovolání, domáhaje se zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení
věci insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
4. Současně dovolatel navrhl odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku do
rozhodnutí o podaném dovolání.
5. Návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku (opírající se o
ustanovení § 243 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v
aktuálním znění, pro věc rozhodném) Nejvyšší soud zamítl jako zjevně
bezdůvodný. Jde totiž o rozsudek, který má povahu rozsudku o určení, a jenž se
(proto) nevykonává. Srov. shodně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne
21. listopadu 2017, sp. zn. 27 Cdo 5003/2017, uveřejněného pod číslem 144/2018
Sb. rozh. obč.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. září 2023
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu
21. Odvolací soud (tudíž) nezjistil žádné okolnosti, jež by bránily
kvalifikované výzvě podle § 114b odst. 1 o. s. ř.; proto uzavírá, že v
přezkoumávané věci byly splněny všechny předpoklady pro vydání rozsudku pro
uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř.; srov. závěry nálezu pléna
Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 13/15 [jde o nález pléna ze dne 31. května 2016,
uveřejněný pod číslem 211/2016 Sb. (dále jen „nález pléna“), který je dostupný
i na webových stránkách Ústavního soudu].
II. Dovolání a vyjádření k němu
22. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal
žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s.
ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí jednak na vyřešení právní otázky,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, jednak na vyřešení právních otázek, které v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Jde o následující otázky:
[1] Má kvalifikovaná výzva dle § 114b o. s. ř. nebo alespoň odůvodnění
rozsudku pro uznání obsahovat posouzení, zda vydání kvalifikované výzvy
vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu?
[2] Jaké jsou náležitosti žaloby, jejichž splnění je nezbytným předpokladem pro
vydání tzv. kvalifikované výzvy dle § 114 b o. s. ř. k tomu, aby případně
nastaly účinky uznání nároku a aby bylo možné ve věci vydat rozsudek pro uznání?
[3] Je nutné v rámci žalobních tvrzení o rozhodných skutečnostech vymezovat (v
odpůrčí žalobě) jednotlivé formy podnikatelských uskupení v souladu s legální
definicí jejich pojmů?
23. Dovolatel namítá (poměřováno obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1
o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a
věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
24. Dovolatel má rozsudek odvolacího soudu za zjevně nesprávný a současně za
nedostatečně odůvodněný, „krajně nepřesvědčivý“ a v konečném důsledku za
ústavně nekonformní. Namítá, že vlastní odůvodnění napadeného rozhodnutí
sestávalo v podstatné části toliko v souhrnu obecných závěrů odvolacího soudu,
které nebyly individualizovány na konkrétní okolnosti posuzované věci a v
jejichž rámci odvolací soud v podstatné míře rezignoval na zaujetí stanoviska k
jeho konkrétní argumentaci. Převážně obecné závěry odvolacího soudu byly
doplněny odkazy na judikaturu, která přinejmenším z části byla zvolena
nepřiléhavě a v určitém rozsahu ji odvolací soud nesprávně interpretoval.
Odvolací soud současně nezaujal stanovisko ke konstantní judikatuře, na kterou
odkazoval v odvolání. Zejména však dovolatel namítá, že odvolací soud pominul
samotný základ jeho odvolacích námitek (že ignoroval jeho konkrétní
argumentaci).
25. K položeným otázkám argumentuje dovolatel následovně:
K otázce č. 1 (K posouzení, zda vydání výzvy podle § 114b o. s. ř.
vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu)
26. Kvalifikovanou výzvu lze vydat jen tehdy, vyžaduje-li to povaha věci nebo
vyžadují-li to okolnosti případu. Proto by výzva nebo následný rozsudek pro
uznání měly obsahovat odůvodnění ke splnění zákonných limitů pro vydání výzvy,
což se v dané věci nestalo.
K otázce č. 2 (K náležitostem žaloby pro výzvu podle § 114 b o. s. ř.)
27. Otázku č. 2 vyřešil odvolací soud pro poměry dané věci v rozporu s
ustálenou judikaturou dovolacího soudu, podle které tzv. kvalifikovanou výzvu
nelze vydat, jestliže žaloba vykazuje vady, bez jejichž odstranění nelze v
řízení pokračovat, nebo jestliže na jejím základě nemohou nastat účinky uznání
nároku (ani nelze vydat rozsudek pro uznání) proto, že žaloba má povahu zřejmě
bezúspěšného uplatňování práva.
28. Dovolatel v řízení poukazoval na mimořádnou povahu tzv. kvalifikované výzvy
dle § 114b o. s. ř. s tím, že jejím prostřednictvím mohou nastat účinky uznání
nároku, aniž účastník učiní konkrétní dispoziční úkon. Proto mohou existovat
pochybnosti i o tom, zda příslušná právní úprava je v souladu s evropskými
principy spravedlivého procesu. V každém případě však lze uzavřít, že výzva
podle § 114 b o. s. ř. a s ní spojený institut fikce uznání nároku mají povahu
nástrojů spíše výjimečných, jejichž použití má místo jen v naprosto
nepochybných situacích, přičemž podmínky pro jejich použití musí být
interpretovány zásadně restriktivně. Tuto základní (nebo spíše uvozovací)
argumentaci odvolací soud pominul (nevyjádřil se k ní).
29. Vzhledem k mimořádnosti kvalifikované výzvy má dovolatel za to, že při
přípravě jednání před soudem prvního stupně ji lze vydat jen tehdy, splňuje-li
žaloba veškeré náležitosti (nemá-li vady bránící v pokračování v řízení),
jsou-li v ní vylíčeny všechny rozhodné skutečnosti, jsou-li splněny veškeré
podmínky řízení a nejde-li současně o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva.
Odvolací soud se zabýval pouze částí takové činnosti insolvenčního soudu (a to
převážně nesprávně); co do zjevně bezúspěšného uplatňování práva se věcí
nezabýval (přes námitky dovolatele).
30. Dovolatel nesouhlasí s obecným závěrem odvolacího soudu, že žaloba
obsahovala veškeré podstatné náležitosti; žalobce (totiž) nesplnil povinnost
řádně vylíčit skutkový děj, tvrdit všechny rozhodné skutečnosti a označit
důkazy k jejich prokázání.
31. Žaloba trpěla řadou podstatných vad a v určitém rozsahu byla i neurčitá a
nesrozumitelná, což bylo důsledkem toho, že žalobce ji podal účelově, že je
vykonstruována ve zjevném rozporu se skutečným stavem věci. Odvolací soud se
přes podrobnou argumentaci dovolatele potud omezil jen na obecné konstatování,
že rozhodující skutečnosti, které žalobce byl povinen tvrdit, určují příslušná
ustanovení insolvenčního zákona, načež bez dalšího odkázal na judikaturu, takže
(potud) napadené rozhodnutí nesplňuje základní kritéria kladená na odůvodnění
soudního rozhodnutí.
32. Zásadní vady žaloby se týkají: 1) tvrzení, že kupní smlouva představovala
právní úkon bez přiměřeného protiplnění, 2) tvrzení, že kupní smlouva
představovala zvýhodňující právní úkon, 3) tvrzení, že dovolatel tvoří s
dlužníkem koncern a 4) otázky zřejmě bezúspěšného uplatňování práva.
1) K tvrzení o právním úkonu bez přiměřeného protiplnění
33. V rámci žalobního tvrzení, že kupní smlouva představovala právní úkon bez
přiměřeného protiplnění žalobce uvedl, že sjednaná kupní cena (4.807.859 Kč)
byla podstatně nižší než obvyklá cena nemovitostí (6.620.000 Kč). Z žaloby však
nelze dovodit, zda tvrzená obvyklá cena nemovitostí měla být jejich obvyklou
cenou v době uzavření kupní smlouvy.
34. Přitom šlo o vykonstruované žalobní tvrzení; žalobce se (nikoli náhodou)
nezajímal o to, kdy a za jakých podmínek si nemovitosti pořídil dlužník; jinak
by zjistil, že si je pořídil v únoru 2017 za 3 milióny Kč. V každém případě
žaloba nenabízela důkaz k obecné ceně nemovitostí v rozhodném období (v
listopadu 2019); pouze odkazuje na znalecký posudek z ledna 2017. K této
námitce nezaujal odvolací soud stanovisko.
2) K tvrzení o zvýhodňujícím právním úkonu
35. Co do žalobního tvrzení, že kupní smlouva představovala zvýhodňující právní
úkon, trpěla žaloba vadami spočívajícími v tom, že neobsahovala tvrzení, že by
se dlužník v době uzavření kupní smlouvy nacházel v úpadku, ani tvrzení o
vyvratitelné právní domněnce dlužníkova úpadku.
36. Tvrzení, že dlužník měl v dané době řadu splatných i nesplatných závazků
vůči věřitelům, kteří se následně přihlásili do insolvenčního řízení, není
podstatné pro závěr o zvýhodňujícím právním úkonu; jediným skutečně podstatným
údajem bylo právě chybějící tvrzení o stavu úpadku dlužníka.
3) K tvrzení o koncernu
37. To, že dovolatel tvoří s dlužníkem koncern, vymezuje žaloba tvrzením o
úzkém personálním a majetkovém propojení mezi osobami dlužníka a žalovaného, s
tím, že společníci a jednatelé žalovaného byli dvěma ze čtyř společníků a
jednatelů dlužníka, přičemž žalovaný dlužníku pronajímal výrobní stroje a
rovněž mu poskytoval zápůjčky.
38. Žaloba však pomíjí, že přes údajné jednání žalovaného a dlužníka v rámci
koncernu byl žalovaný největším věřitelem dlužníka (což vyplývalo z údajů
insolvenčního rejstříku a žalobci to bylo známo). V každém případě nebylo
tvrzení, že dovolatel tvoří s dlužníkem koncern, vymezeno v žalobě v souladu se
zákonnou definicí koncernu, jejímž prostřednictvím má být vykládáno podle
Nejvyššího soudu; srov. např. „29 NSČR 55/2014“ (správně jde o usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sen. zn. 29 NSČR 55/2014, uveřejněné
pod číslem 106/2017 Sb. rozh. obč.). Přitom pouze tehdy, kdyby žaloba
obsahovala řádně vymezené tvrzení, že dovolatel tvoří s dlužníkem koncern, by
se dovolatel mohl k dané otázce reálně vyjádřit na základě kvalifikované výzvy.
39. Odvolací soud se k této námitce nevyjádřil, pouze v reakci na (další)
námitku, že žaloba představuje i zjevně bezúspěšné uplatňování práva, velmi
stručně pojednal o tom, že kdyby vylíčení rozhodujících skutečností potud
nebylo v žalobě úplné, byla by daná tvrzení dostatečná ve vztahu k osobě blízké.
4) K zřejmě bezúspěšnému uplatňování práva
40. Dovolatel v řízení namítal, že již z žaloby (ze skutkových tvrzení v ní
obsažených) a z listinných důkazů, které k ní žalobce připojil, bylo zjevné, že
nemůže být úspěšná (že představuje zjevně bezúspěšné uplatňování práva), takže
podle konstantní (označené) judikatury Nejvyššího soudu povaha věci ani
okolnosti případu neodůvodňovaly vydání kvalifikované výzvy. Odvolací soud se k
této argumentaci opět nevyjádřil.
41. Na základě žalobních tvrzení nelze přijmout závěr, že dovolatel tvořil s
dlužníkem koncern. Navíc z výpisů z obchodního rejstříku dlužníka a žalovaného,
označených v žalobě k důkazu, se spolehlivě (a bez dalšího) podávalo, že
společníci žalovaného nedisponovali většinovým obchodním podílem v dlužníkovi,
a že jako jednatelé dlužníka byli v rámci jednatelského oprávnění podstatně
omezeni tak, že byli oprávněni samostatně jednat za dlužníka pouze tehdy, šlo-
li o právní jednání spojené s nakládáním s majetkovými hodnotami
nepřesahujícími částku 200.000 Kč.
42. Znalecký posudek z ledna 2017 připojený k žalobě k tvrzení, že šlo o právní
úkon bez přiměřeného protiplnění, byl nepoužitelný k prokázání obecné ceny
nemovitostí v listopadu 2019, což je úsudek, k němuž měl insolvenční soud
dospět i bez vyjádření žalovaného na základě kvalifikované výzvy.
43. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne 4. června 2017 (dále jen „první smlouva o
zápůjčce“) a ze smlouvy o zápůjčce ze dne 20. listopadu 2017 (dále jen „druhá
smlouva o zápůjčce“) a z kupní smlouvy (coby listin připojených k žalobě) se
podává, že zápůjčka podle první smlouvy o zápůjčce (2,5 miliónu Kč) byla
zajištěna zástavním právem k nemovitostem a zápůjčku podle druhé smlouvy o
zápůjčce (1,5 miliónu Kč) stvrdil dlužník notářským zápisem jako vykonatelným
titulem. Odtud je zřejmé, že pohledávky žalovaného vůči dlužníku (započtené na
část kupní ceny) měly povahu „diametrálně odlišnou“ od případných pohledávek
dalších věřitelů dlužníka, rozsahem podstatně nižších, nezajištěných a
nevykonatelných. Žalobní tvrzení, že se dovolateli dostalo vyššího uspokojení
započtených pohledávek, než při jejich poměrném uspokojení v konkursu, tedy
bylo přinejmenším z části nesprávné, a to již na základě žalobcem předložených
podkladů. Minimálně s ohledem na existenci zástavního práva k nemovitostem by
dovolatel byl v konkursu uspokojován jinak než poměrně s ostatními věřiteli
dlužníka.
44. K těmto námitkám dovolatele se odvolací soud vyjádřil nestandardně v
odstavci 18. odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž pominul zásadní
argumentaci dovolatele k obvyklé ceně nemovitostí a k jeho odlišnému postavení
(coby zástavního věřitele) při uspokojování v konkursu. Tato reakce odvolacího
soudu se ve skutečnosti netýkala námitky zjevně bezúspěšného uplatňování práva,
nýbrž otázky úplnosti vylíčení rozhodných skutečností žaloby k tvrzením o
koncernu. Svým způsobem tu odvolací soud připustil důvodnost námitky ke
koncernu, maje žalobní tvrzení za dostatečné ve vztahu k osobě blízké dle § 22
odst. 2 o. z. Tento postup má dovolatel za nesprávný (a vnitřně rozporný),
jestliže žaloba vymezila (zjevně nesprávně) jeho vztah k dlužníku jako vztah v
rámci koncernu (a o osobě blízké neuvádí ničeho).
45. Je téměř absurdní dovodit existenci podmínek pro vydání kvalifikované výzvy
(zejména vylíčení rozhodných skutečností k tvrzení, že dovolatel tvořil s
dlužníkem koncern) a současně uzavřít, že táž tvrzení by měla směřovat k
jednání osoby blízké.
46. Takový závěr (k osobě blízké) má dovolatel i za věcně nesprávný, když
odvolací soud nesprávně interpretoval judikaturu Nejvyššího soudu (R 100/2020),
která též vychází z jiného skutkového stavu věci. Z (citované pasáže) R
100/2020 nadto plyne, že rozhodně nelze libovolně nahrazovat pojem „osoba
tvořící koncern“ pojmem „osoba blízká“.
K otázce č. 3 (K nutnosti vymezit v odpůrčí žalobě formy podnikatelských
uskupení)
47. Dovolatel míní, že v rámci žalobních tvrzení o rozhodných skutečnostech je
nutné vymezit jednotlivé formy podnikatelských uskupení v souladu s jejich
legální definicí, což se v dané věci (nesprávně) nestalo.
48. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako zjevně bezdůvodné,
případně zamítnout. K tomu dále uvádí, že rozhodnutí obou soudů byla vydána v
souladu s (označenou) recentní judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu,
podle které platí, že v incidenčním řízení o odpůrčí žalobě podle insolvenčního
zákona lze vydat kvalifikovanou výzvu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. a v případě
fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. rozhodnout rozsudkem pro
uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř.
49. Námitku, že žaloba má vady (uplatněnou i v odvolání), má žalobce nadále za
účelovou. Žaloba obsahovala vylíčení všech rozhodných skutečností, přičemž
těžiště odvolání nespočívalo v námitce, která z těchto skutečností chybí, nýbrž
ve vyvracení žalobních tvrzení a důkazů; tyto skutečnosti (namítané i v
dovolání) však dovolatel mohl a měl tvrdit a prokazovat v reakci na
kvalifikovanou výzvu v řízení u insolvenčního soudu. I kdyby rozhodnutí soudů
trpěla vadami, nic to nemění na tom, že nastala fikce uznání nároku podle §
114b odst. 5 o. s. ř., kterou již nelze prolomit.
III. Přípustnost dovolání
50. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
51. Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když pro
ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř.,
a v posouzení (dovoláním otevřených) otázek týkajících se výzvy podle § 114b o.
s. ř. a náležitostí (insolvenční) odpůrčí žaloby pro účely založení fikce
uznání nároku dle § 153a odst. 3 o. s. ř. jde o věc dovolacím soudem zčásti
neřešenou.
IV. Důvodnost dovolání
52. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním –
zabýval především tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
53. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil
věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval.
54. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení
občanského soudního řádu, insolvenčního zákona, zákona o obchodních korporacích
a zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:
§ 79 (o. s. ř.)
(1) Řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí
(§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná
čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo
právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační
složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich
zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se
navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve
věcech, v nichž je účastníkem řízení svěřenský správce, musí návrh dále
obsahovat i označení, že se jedná o svěřenského správce, a označení svěřenského
fondu. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních poměrů mezi žalobcem a
žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou. (…)
§ 101 (o. s. ř.)
(1) K tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni
zejména
a/ tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li
všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné
vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení,
(…)
§ 114b (o. s. ř.)
(1) Vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy,
bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem
nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle §
114a odst. 2 písm. a/ nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno,
žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě,
že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující
skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné
důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení;
to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2),
nebo je-li žalovaným ke dni zahájení řízení nebo ke dni vstupu do řízení
nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti. (2) K podání vyjádření podle odstavce 1 předseda senátu určí lhůtu,
která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení. Bylo-li o věci
rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským
platebním rozkazem, určí tuto lhůtu až ode dne uplynutí lhůty k podání odporu
proti platebnímu rozkazu, elektronickému platebnímu rozkazu nebo evropskému
platebnímu rozkazu. (3) Usnesení podle odstavce 1 nelze vydat nebo doručit po přípravném
jednání podle § 114c nebo po prvním jednání ve věci. (4) Usnesení podle odstavce 1 musí být žalovanému doručeno do vlastních
rukou. Náhradní doručení je vyloučeno; to neplatí, doručuje-li se
prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky. Usnesení nesmí být
žalovanému doručeno dříve než žaloba.
(5) Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle
odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný
důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou
uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen. To
neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí
žaloby. § 153a (o. s. ř.)
(1) Uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ
nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle
tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou uplatněný jen zčásti,
rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen navrhne-li to žalobce. (2) Rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a
schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). (3) Rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že
žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 a
§ 114c odst. 6). (4) Jen pro vydání rozsudku pro uznání nemusí být nařízeno jednání. § 157 (o. s. ř.)
(…)
(3) V odůvodnění rozsudku pro uznání nebo rozsudku pro zmeškání uvede
soud pouze předmět řízení a stručně vyloží důvody, pro které rozhodl rozsudkem
pro uznání nebo rozsudkem pro zmeškání. (…)
§ 169 (o. s. ř.)
(1) Není-li stanoveno jinak, ve vyhotovení usnesení se uvede, který
soud je vydal, jména a příjmení soudců a přísedících, označení účastníků,
jejich zástupců a věci, výrok, odůvodnění, poučení o tom, zda je přípustný
opravný prostředek nepočítaje v to žalobu na obnovu řízení a pro zmatečnost, a
o lhůtě a místu k jeho podání, a den a místo vydání usnesení. (2) Vyhotovení každého usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na
předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu
důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví nebo
jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení
řízení, anebo usnesení podle § 104a, nemusí obsahovat odůvodnění. Odůvodnění
nemusí obsahovat rovněž usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé,
připouští-li to povaha této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě
jakých skutečností bylo rozhodnuto; v tomto případě se ve výroku usnesení
uvedou zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí. (…)
§ 202 (o. s. ř.)
(1) Odvolání není přípustné proti usnesení, jímž
a/ se upravuje vedení řízení,
(…)
h/ byl žalovaný vyzván, aby se ve věci písemně vyjádřil (§ 114b),
(…)
(3) Odvolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. § 205b (o. s. ř.)
U odvolání proti rozsudku pro uznání nebo proti rozsudku pro zmeškání
jsou odvolacím důvodem jen vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a/ a skutečnosti
nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jejich
vydání (§ 153a, 153b). § 240 (insolvenčního zákona)
Neúčinnost právních úkonů bez přiměřeného protiplnění
(1) Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon,
jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož
obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se
zavázal dlužník.
(2) Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní
úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který
vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného
protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s
dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. (3) Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li
učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch
osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době
1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby. (4) Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění není
a/ plnění uložené právním předpisem,
b/ příležitostný dar v přiměřené výši,
c/ poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti, nebo
d/ právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně
předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za předpokladu, že
nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která
tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn,
nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by
tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka. § 241 (insolvenčního zákona)
Neúčinnost zvýhodňujících právních úkonů
(1) Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož
důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího
uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu. (2) Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který
dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k
dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch
osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem,
který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. (3) Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník
a/ splnil dluh dříve, než se stal splatným,
b/ dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch,
c/ prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik
či nesplnění svého práva,
d/ poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o
vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné. (4) Zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v
posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby
dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1
roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby.
(5) Zvýhodňujícím právním úkonem není
a/ zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně
přiměřenou protihodnotu,
b/ právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě
kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový
prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby
dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v
jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že
dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka,
c/ právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení
insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem. § 74 z. o. k. (1) Ovládající osobou je osoba, která může v obchodní korporaci přímo či
nepřímo uplatňovat rozhodující vliv. Ovládanou osobou je obchodní korporace
ovládaná ovládající osobou. (…)
(3) Řídící osoba podle § 79 a většinový společník jsou vždy ovládajícími
osobami, ledaže ve vztahu k většinovému společníkovi § 75 stanoví jinak. Řízená
osoba podle § 79 je vždy ovládanou osobou. § 79 (z. o. k.)
(1) Jedna nebo více osob podrobených jednotnému řízení (dále jen
„řízená osoba“) jinou osobou nebo osobami (dále jen „řídící osoba“) tvoří s
řídící osobou koncern. (2) Jednotným řízením je vliv řídící osoby na činnost řízené osoby
sledující za účelem dlouhodobého prosazování koncernových zájmů v rámci
jednotné politiky koncernu koordinaci a koncepční řízení alespoň jedné z
významných složek nebo činností v rámci podnikání koncernu. (…)
§ 22 (o. z.)
(1) Osoba blízká je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel nebo
partner podle jiného zákona upravujícího registrované partnerství (dále jen
„partner“); jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby
sobě navzájem blízké, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně
pociťovala jako újmu vlastní. Má se za to, že osobami blízkými jsou i osoby
sešvagřené nebo osoby, které spolu trvale žijí. (2) Stanoví-li zákon k ochraně třetích osob zvláštní podmínky nebo omezení pro
převody majetku, pro jeho zatížení nebo přenechání k užití jinému mezi osobami
blízkými, platí tyto podmínky a omezení i pro obdobná právní jednání mezi
právnickou osobou a členem jejího statutárního orgánu nebo tím, kdo právnickou
osobu podstatně ovlivňuje jako její člen nebo na základě dohody či jiné
skutečnosti.
55. Ve výše uvedené podobě platila citovaná ustanovení (s výjimkou části věty
za středníkem v § 114b odst. 1 o. s. ř.) od 18. března 2021, kdy insolvenční
soud zjistil úpadek dlužníka a prohlásil konkurs na jeho majetek a později
nedoznala změn. Ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. v části věty za středníkem
(co do přidaných slov „ , nebo je-li žalovaným ke dni zahájení řízení nebo ke
dni vstupu do řízení nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti“) platí v
citované podobě od 1. července 2021 a později nedoznalo změn).
56. V ustaveném právním rámci Nejvyšší soud úvodem též poznamenává, že zákon č.
89/2012 Sb., občanský zákoník, nahradil s účinností od 1. ledna 2014 pojem
„právní úkon“ dle § 34 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
účinném do 31. prosince 2013, pojmem „právní jednání“ (srov. § 545 a násl. o.
z.). Ve stejném duchu je proto třeba pro rozhodné období interpretovat slovní
spojení „právní úkon“ v § 111 a v § 235 a násl. insolvenčního zákona. Srov. i §
3028 odst. 3 o. z. a argumentaci obsaženou k terminologii např. v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2020, sen. zn. 29 ICdo 113/2018,
uveřejněném pod číslem 27/2021 Sb. rozh. obč. Při absenci podkladů pro jiný
závěr bude Nejvyšší soud při svých úvahách v této věci dále používat
terminologii zavedenou s účinností od 1. ledna 2014. K dovoláním otevřeným
právním otázkám pak Nejvyšší soud činí následující závěry:
K otázce č. 1 (K posouzení, zda vydání výzvy podle § 114b o. s. ř.
vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu)
57. Náležitostmi výzvy podle § 114b o. s. ř. se Nejvyšší soud zabýval již v
důvodech rozsudku ze dne 29. července 2019, sen. zn. 29 ICdo 108/2017,
uveřejněného pod číslem 31/2020 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 31/2020“). V něm
uzavřel, že usnesení (kvalifikovaná výzva) dle § 114b odst. 1 o. s. ř. není
usnesením, jímž se upravuje vedení řízení, což plyne již z toho, že v
ustanovení v § 202 odst. 1 o. s. ř., obsahujícím výčet usnesení, proti kterým
není přípustné odvolání, je toto usnesení zmíněno samostatně (srov. § 202 odst.
1 písm. a/ a h/ o. s. ř.). Zjevně však nejde o rozhodnutí (usnesení) „ve věci
samé“ (R 31/2020, odstavec 59. odůvodnění).
58. Ustanovení § 169 odst. 1 o. s. ř. vymezuje obecné náležitosti usnesení pro
případ, že není „stanoveno jinak“. Obsahové náležitosti kvalifikované výzvy dle
§ 114b odst. 1 o. s. ř. pak vymezuje (odlišně od obecné úpravy) ustanovení §
114b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř. tak, že:
[1] V usnesení soud žalovanému uloží, aby se podáním ve stanovené lhůtě
vyjádřil, a to tak, že buď žalobou uplatněný nárok zcela uznává, anebo (i
tehdy, jestliže tento nárok uznává jen zčásti) vylíčil rozhodující skutečnosti,
na nichž staví svou obranu (§ 114b odst. 1 o. s. ř.).
[2] Současně soud žalovanému uloží, aby splnil svou povinnost důkazní, tedy aby
označil důkazy, jejichž prostřednictvím hodlá prokázat svá skutková tvrzení, a
aby k vyjádření připojil listinné důkazy (§ 114b odst. 1 o. s. ř.).
[3] K podání vyjádření určí soud v usnesení lhůtu, která nesmí být kratší než
30 dnů od doručení usnesení (§ 114b odst. 2 věta první o. s. ř.).
[4] Usnesení musí obsahovat poučení ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř., tedy
poučení, že nevyjádří-li se žalovaný bez vážného důvodu včas na výzvu soudu
podle odstavce 1 a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v
tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován,
uznává (§ 114b odst. 5 o. s. ř.).
Srov. k tomu R 31/2020, odstavec 60. odůvodnění.
59. Poměřováno obsahovými náležitostmi popsanými v předchozím odstavci splňuje
kvalifikovaná výzva v dané věci (usnesení insolvenčního soudu ze dne 26. října
2022, č. j. 4 ICm 640/2022-8) požadavky kladené na ni zákonem jak z pohledu
toho, co a na jakém základě žalovanému ukládá (vyjádřit se k žalobě a označit,
případně též předložit, důkazy pro svá tvrzení, pro případ, že nárok zcela nebo
zčásti neuzná), tak z pohledu toho, v jaké lhůtě tak má učinit (do 30 dnů od
doručení usnesení) a jaké procesní sankce mohou následovat, nevyjádří-li se v
určené lhůtě, případně nesdělí-li v určené lhůtě, jaký vážný důvod mu ve
vyjádření brání (bude se mít za to, že nárok, který je proti němu uplatňován,
uznává). Účelem takto formulované (kvalifikované) výzvy je zajistit řádnou
přípravu prvního jednání ve sporném řízení ve věci, jejíž povaha, nebo jejíž
okolnosti vyžadují znalost procesního postoje žalovaného (zahrnujícího též jeho
skutkové a právní námitky) tak, aby při prvním jednání bylo možné věc nejen
projednat, ale také rozhodnout (srov. obdobně např. důvody usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. září 2015, sp. zn. 23 Cdo 760/2015, uveřejněného pod číslem
76/2016 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 76/2016“).
60. Požadavek, aby kvalifikovaná výzva obsahovala odůvodnění toho, proč byla
vydána (odůvodnění, proč její vydání vyžaduje povaha věci nebo okolnosti
případu), ze zákona neplyne (občanský soudní řád takovou náležitost
kvalifikované výzvy nepředepisuje) a není odvoditelný ani z účelu, jemuž výzva
slouží.
61. Povaha věci vyžaduje vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. zejména tehdy,
je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství
odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů mimořádně obtížné a kdy bez
znalosti stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit tak, aby při něm
bylo zpravidla možné věc rozhodnout. Okolnosti případu pak odůvodňují vydání
usnesení podle § 114b o. s. ř. zejména v takovém sporu, kdy dosavadní poznatky
ukazují, že – ačkoliv by podle své povahy nemuselo jít o věc z hlediska
zjišťování skutkového stavu mimořádně obtížnou – tu jsou takové mimořádné
skutečnosti, které vedou k závěru, že bez písemného vyjádření žalovaného ve
věci nemůže být první jednání připraveno tak, aby při něm mohlo být zpravidla o
sporu rozhodnuto. Ve zcela jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější a
rozsáhlejší přípravu jednání, je vydání usnesení podle § 114b o. s. ř.
vyloučeno. Srov. k tomu v literatuře shodně např. dílo Drápal, L., Bureš, J. a
kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H.
Beck, 2009 (dále jen „Komentář“), str. 790-791, a v judikatuře např. důvody
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2250/2012,
uveřejněného pod číslem 108/2014 Sb. rozh. obč., nebo (opět) důvody R 76/2016.
62. Vydá-li soud kvalifikovanou výzvu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. tam, kde
není spojena s platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo
evropským platebním rozkazem, může výzva vyvolat (v případě, že se žalovaný v
určené lhůtě nevyjádří) fikci uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř.
jen tehdy, šlo-li o výzvu vydanou proto, že to vyžadovala „povaha věci“ nebo
„okolnosti případu“ (jimiž mohou být i jiné skutečnosti než ty, které vyplývají
z žaloby – srov. opět R 76/2016). Je-li na základě kvalifikované výzvy vydané
podle § 114b odst. 1 o. s. ř. vydán rozsudek pro uznání proto, že na základě
zmeškání žalovaného nastala fikce uznání nároku (§ 153a odst. 3 o. s. ř.), lze
námitku, že nebyly splněny předpoklady pro vydání kvalifikované výzvy, jelikož
její vydání nevyžadovala povaha věci ani okolnosti případu, uplatnit jako
kvalifikovaný odvolací důvod ve smyslu § 205b o. s. ř. Rozmnožovat náležitosti
kvalifikované výzvy podle § 114b odst. 1 o. s. ř. o odůvodnění toho, proč její
vydání vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu, valného smyslu nedává, když
odvolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§ 202 odst. 3 o. s. ř.) a
proti výzvě samotné není odvolání přípustné (§ 202 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
63. Nejvyšší soud tedy pro účely odpovědi na otázku č. 1 uzavírá, že k
náležitostem kvalifikované výzvy podle § 114b odst. 1 o. s. ř. nepatří
odůvodnění toho, proč její vydání vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu.
64. Obdobně to platí (tam, kde před vydáním rozsudku pro uznání není zapotřebí
reagovat na námitku žalovaného, že fikce uznání nároku nenastala, jelikož
vydání kvalifikované výzvy nevyžadovala povaha věci ani okolnosti případu) pro
odůvodnění rozsudku pro uznání (jehož obsahové náležitosti omezuje § 157 odst.
3 o. s. ř. jen na uvedení předmětu řízení a stručné důvody, pro které rozhodl
soud rozsudkem pro uznání). I při takto strukturovaném odůvodnění je závěr o
splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání (ať již v textu takového
odůvodnění formulovaný výslovně nebo prostřednictvím poukazu na příslušná
ustanovení občanského soudního řádu dovolující soudu rozhodnout podle uznání)
současně závěrem, jímž soud navenek dává najevo, že nenalezl překážky, jež mu
brání rozhodnout o věci podle uznání [srov. shodně např. důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013, uveřejněný
pod číslem 106/2013 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 106/2013“)]. Neuvede-li soud v
rámci odůvodnění rozsudku pro uznání založeného na fikci uznání výslovně ničeho
o tom, proč vydání kvalifikované výzvy vyžadovala povaha věci nebo okolnosti
případu, pak pro účely odvolacího přezkumu odvolací soud posuzuje, zda povaha
věci nebo okolnosti případu dovolující vydání kvalifikované výzvy podle § 114b
odst. 1 o. s. ř. plynou ze spisu (podle stavu v době vydání kvalifikované
výzvy).
65. Zbývá doplnit, že Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že podle stavu
spisu v době vydání kvalifikované výzvy umožňovala její vydání povaha věci; u
odpůrčích nároků se typová obtížnost věci předpokládá a nárok uplatněný odpůrčí
žalobou v této věci tento předpoklad potvrzuje (není výjimkou z něj).
66. Dovolání tak potud není důvodné.
K otázce č. 2 (K náležitostem žaloby pro výzvu podle § 114 b o. s. ř.)
67. Dovolacím námitkám k otázce č. 2 předcházela výhrada (pochybnost)
dovolatele, zda příslušná právní úprava kvalifikované výzvy podle § 114b odst.
1 o. s. ř. je v souladu s evropskými principy spravedlivého procesu (srov.
reprodukci dovolání v odstavci 28. odůvodnění shora). K tomu budiž uvedeno (jak
správně poznamenal již odvolací soud), že shora označený nález pléna Ústavního
soudu neměl předmětnou úpravu za odporující ústavnímu pořádku České republiky
(což se promítlo v zamítnutí návrhu na zrušení § 114b odst. 5 o. s. ř. a slov
„§ 114b odst. 5“ v § 153a odst. 3 o. s. ř.). Ve shodě s nálezem pléna nesdílí
dovolatelův názor, že by daná úprava mohla odporovat „evropským principům
spravedlivého procesu“, ani Nejvyšší soud.
68. Dovolací námitky k otázce č. 2 lze dále obecně shrnout tak, že
kvalifikovaná výzva podle § 114b odst. 1 o. s. ř. neměla být vydána, jelikož
žaloba byla vadná (z příčin popsaných v dovolání).
69. K této argumentaci lze obecně uzavřít, že podle uznání nebo podle fikce
uznání soud rozhodne bez ohledu na to, zda jsou tvrzení žalobce podložena
důkazy, zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se
jeví požadavky žalobce jako nedůvodné. Je-li žaloba pro vady neprojednatelná
nebo zjevně bezdůvodná, není přípustné, aby byl žalovaný vyzván k vyjádření
kvalifikovanou výzvou podle § 114b odst. 1 o. s. ř., neboť to neodůvodňují
povaha věci a ani okolnosti případu a nemohou být též splněny zákonné
předpoklady pro rozhodnutí věci platebním rozkazem, elektronickým platebním
rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, nebo aby bylo nařízeno přípravné
jednání; o takové žalobě proto nelze rozhodnout rozsudkem pro uznání podle §
153a odst. 3 o. s. ř.; srov. v literatuře shodně např. opět Komentář, str.
1044-1045, a v judikatuře např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21.
října 2003, sp. zn. 29 Odo 296/2003, uveřejněného pod číslem 41/2004 Sb. rozh.
obč., nebo R 31/2020, odstavec 69. odůvodnění (ke zjevné bezdůvodnosti žaloby),
jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo
968/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2003, pod
číslem 153, anebo (opět) R 106/2013 (k podmínkám řízení a k vadám žaloby, které
brání pokračování v řízení).
70. K náležitostem žaloby lze uvést, že žaloba musí obsahovat ? jak plyne z
ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. – (mimo jiné) též vylíčení
rozhodujících skutečností a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá.
Rozhodujícími skutečnostmi se přitom ve smyslu označeného ustanovení rozumí
údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě
má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými
vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v
takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tedy vymezit
předmět řízení po skutkové stránce. Vylíčením rozhodujících skutečností v
žalobě plní žalobce též svoji povinnost tvrzení, uloženou mu ustanovením § 101
odst. 1 písm. a/ o. s. ř. V literatuře srov. shodně např. Komentář, str. 505, a
v judikatuře např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2002, sp.
zn. 21 Cdo 85/2002, uveřejněného pod číslem 57/2003 Sb. rozh. obč.
71. Žaloba, která je projednatelná, včetně toho, že obsahuje vylíčení
rozhodujících skutečností (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), však ještě nemusí být
žalobou, na jejímž základě lze v ní uplatněnému požadavku vyhovět; tomu může
bránit (a to i pro účely vydání rozsudku pro uznání na základě fikce uznání)
okolnost, že v žalobě nebyly vylíčeny všechny právně významné skutečnosti (tak,
aby uplatněné právo vyplývalo ze skutečností uvedených žalobcem); srov. v
literatuře Komentář, str. 652, a v judikatuře např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura číslo 2, ročníku 2003, pod číslem 35. Určení všech skutečností
významných pro rozhodnutí věci závisí na právní kvalifikaci skutku soudem.
Které skutečnosti jsou právně významné, je dáno skutkovou podstatou právní
normy, jež má být ve věci aplikována (srov. opět Komentář, str. 652).
72. Poměřováno shora formulovanými závěry, žaloba (ze 17. března 2022, č. l. 2
až 4) nepostrádá vylíčení rozhodujících skutečností (§ 79 odst. 1 o. s. ř.).
Zbývá tak prověřit (v návaznosti na dovolací námitky), zda v situaci, kdy před
vydáním kvalifikované výzvy dle § 114b odst. 1 o. s. ř. nebyla doplňována
žalobní tvrzení, byly žalobou uplatněny (vylíčeny) všechny právně významné
skutečnosti (tak, že uplatněné právo vyplývalo ze skutečností uvedených
žalobcem). V žalobě uplatněná tvrzení lze pro účely takového posouzení
(prověření) stručně rekapitulovat tak, že:
[1] Insolvenční řízení na majetek dlužníka bylo zahájeno 19. ledna 2021
(správně se tak stalo již o den dříve, kdy insolvenční návrh došel
insolvenčnímu soudu).
[2] Usnesením ze dne 18. března 2021 insolvenční soud zjistil úpadek
dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a insolvenčním správcem dlužníka
ustanovil žalobce.
[3] Kupní smlouvou ze dne 21. listopadu 2019 prodal dlužník nemovitosti
žalovanému za částku 4.807.859,75 Kč.
[4] Společníky žalovaného jsou Dušan Zagyi (dále jen „D. Z.“) a Julius Zagyi
(dále jen „J. Z.“), každý s podílem ve výši 50 %. D. Z a J. Z. jsou i jednateli
žalovaného se samostatným jednatelským oprávněním.
[5] D. Z. a J. Z. jsou společníky dlužníka, každý s podílem ve výši 25 %. D. Z
a J. Z. jsou i jednateli dlužníka.
[6] Dlužník měl od žalovaného pronajaty své hlavní výrobní stroje a žalovaný mu
poskytoval zápůjčky.
[7] Shora uvedené skutečnosti o úzkém personálním a majetkovém propojení osob
dlužníka a žalovaného (ad [4] až [6]) svědčí o tom, že dané osoby spolu tvoří
koncern, což platilo i v době uzavření kupní smlouvy.
[8] Kupní smlouva představuje právní úkon bez přiměřeného protiplnění podle §
240 insolvenčního zákona, když nemovitosti v minulosti byly oceněny znaleckým
posudkem ze dne 22. ledna 2017 na částku 6.620.000 Kč a kupní cena je tak
podstatně nižší (o 30 %) než obvyklá cena nemovitostí ve výši 6.620.000 Kč.
[9] Kupní smlouva představuje zvýhodňující právní úkon podle § 241
insolvenčního zákona, když podle článku IV kupní smlouvy kupní cena byla
uhrazena započtením označených pohledávek žalovaného za dlužníkem.
[10] Dlužník měl v době uzavření kupní smlouvy řadu splatných i nesplatných
závazků vůči dalším věřitelům (3 jsou dále označeni), jejichž uspokojení v
konkursu bude mizivé.
[11] V důsledku započtení pohledávek žalovaného na kupní cenu se žalovanému
dostalo vyššího uspokojení, než jaké by se mu dostalo v konkursu.
73. Ve sporu o určení neúčinnosti právního jednání bez přiměřeného protiplnění
ve smyslu § 240 insolvenčního zákona nese žalobce (insolvenční správce dlužníka
jako jediná k tomu legitimovaná osoba dle § 239 odst. 1 insolvenčního zákona)
břemeno tvrzení ohledně toho, že:
[1] Šlo o právní jednání, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně
nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena
plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (§ 240 odst. 1 insolvenčního
zákona).
[2] Dlužník učinil právní jednání (účinky právního jednání nastaly) v rozhodné
době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení (§ 240 odst. 3 insolvenčního
zákona).
[3] Šlo o právní jednání, které dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo o
právní jednání, které vedlo k dlužníkovu úpadku (§ 240 odst. 2 věta první
insolvenčního zákona).
74. Má-li žalobce za to, že dlužník učinil právní jednání ve prospěch osoby
jemu blízké nebo osoby, která s ním tvoří koncern, pak nese břemeno tvrzení
ohledně toho, že:
[1] Šlo o právní jednání, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně
nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena
plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (§ 240 odst. 1 insolvenčního
zákona).
[2] Dlužník učinil právní jednání (účinky právního jednání nastaly) v rozhodné
době 3 let před zahájením insolvenčního řízení (§ 240 odst. 3 insolvenčního
zákona).
[3] Osoba, v jejíž prospěch dlužník učinil právní jednání, je osobou dlužníku
blízkou nebo osobou, která s dlužníkem tvoří koncern (§ 240 odst. 2 věta druhá,
odst. 3 insolvenčního zákona).
75. Povinnost tvrdit a prokazovat, že šlo o právní jednání, které dlužník
učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo o právní jednání, které vedlo k
dlužníkovu úpadku, v případě, že žalovanou je (má být) osoba dlužníku blízká
nebo osoba, která tvoří s dlužníkem koncern, žalobce nemá. Povinnost tvrzení za
účelem vyvrácení domněnky, že šlo o právní jednání, které dlužník učinil v
době, kdy byl v úpadku (založené § 240 odst. 2 větou druhou insolvenčního
zákona), tíží v takovém případě žalovaného (srov. i § 133 o. s. ř.).
76. Ve sporu o určení neúčinnosti zvýhodňujícího právního jednání ve smyslu §
241 insolvenčního zákona nese žalobce (insolvenční správce dlužníka) břemeno
tvrzení ohledně toho, že:
[1] Šlo o právní jednání, v jehož důsledku se věřiteli dlužníka (žalovanému)
dostalo na úkor ostatních věřitelů dlužníka vyššího uspokojení, než jaké by mu
jinak náleželo v konkursu (vedeném na majetek dlužníka) [§ 241 odst. 1
insolvenčního zákona].
[2] Dlužník učinil právní jednání (účinky právního jednání nastaly) v rozhodné
době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení (§ 241 odst. 4 insolvenčního
zákona).
[3] Šlo o právní jednání, které dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo o
právní jednání, které vedlo k dlužníkovu úpadku (§ 241 odst. 2 věta první
insolvenčního zákona).
77. Má-li žalobce za to, že dlužník učinil právní jednání ve prospěch osoby
jemu blízké nebo osoby, která s ním tvoří koncern, pak nese břemeno tvrzení
ohledně toho, že:
[1] Šlo o právní jednání, v jehož důsledku se věřiteli dlužníka (žalovanému)
dostalo na úkor ostatních věřitelů dlužníka vyššího uspokojení, než jaké by mu
jinak náleželo v konkursu (vedeném na majetek dlužníka) [§ 241 odst. 1
insolvenčního zákona].
[2] Dlužník učinil právní jednání (účinky právního jednání nastaly) v rozhodné
době 3 let před zahájením insolvenčního řízení (§ 241 odst. 4 insolvenčního
zákona).
[3] Osoba, v jejíž prospěch dlužník učinil právní jednání, je osobou dlužníku
blízkou nebo osobou, která s dlužníkem tvoří koncern (§ 241 odst. 2 věta druhá,
odst. 4 insolvenčního zákona).
78. Povinnost tvrdit a prokazovat, že šlo o právní jednání, které dlužník
učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo o právní jednání, které vedlo k
dlužníkovu úpadku, v případě, že žalovanou je (má být) osoba dlužníku blízká
nebo osoba, která tvoří s dlužníkem koncern, žalobce nemá. Povinnost tvrzení za
účelem vyvrácení domněnky, že šlo o právní jednání, které dlužník učinil v
době, kdy byl v úpadku (založené § 241 odst. 2 větou druhou insolvenčního
zákona), tíží v takovém případě žalovaného (srov. i § 133 o. s. ř.).
79. Na výše uvedeném základě lze uvést k jednotlivým dovolacím námitkám
přiřazeným dovolatelem k otázce č. 2, následující:
1) K tvrzení o právním úkonu bez přiměřeného protiplnění
80. Pro posouzení předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání (podle fikce
uznání) není podstatná námitka, že žalobní tvrzení k nedostatečnosti obvyklé
kupní ceny jsou vykonstruovaná a že pro ně žaloba nenabízela důkaz (srov.
reprodukci dovolání v odstavci 34. shora). Podstatné není, co mohl dovolatel
uplatnit na svou obranu, kdyby se k žalobě vyjádřil, nýbrž to, zda podle
„uznaných“ žalobních tvrzení bylo lze vydat rozsudek pro uznání.
81. Námitka, podle které z žaloby nelze dovodit, zda tvrzená obvyklá cena
nemovitostí měla být jejich obvyklou cenou v době uzavření kupní smlouvy, není
opodstatněná (takový úsudek z žaloby odvoditelný je).
2) K tvrzení o zvýhodňujícím právním úkonu
82. K námitce, že žaloba neobsahovala tvrzení, že se dlužník v době uzavření
kupní smlouvy nacházel v úpadku, ani tvrzení o vyvratitelné právní domněnce
dlužníkova úpadku (srov. reprodukci dovolání v odstavci 35. shora), Nejvyšší
soud s odkazem na závěry podané k povinnosti tvrzení u skutkových podstat
uvedených v § 240 a § 241 insolvenčního zákona v odstavcích 73. až 78. shora
uvádí, že žalobce (insolvenční správce dlužníka) podal odpůrčí žalobu vůči
žalovanému jako osobě, která s dlužníkem tvořila koncern, takže neměl povinnost
tvrdit, že šlo o právní jednání, které dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku,
nebo o právní jednání, které vedlo k dlužníkovu úpadku. Stejně tak neměl
povinnost tvrdit, že (na základě jeho tvrzení o žalovaném coby osobě, která s
dlužníkem tvořila koncern) nastala domněnka úpadku dlužníka (ve smyslu § 240
odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona nebo § 241 odst. 2 věty druhé
insolvenčního zákona).
3) K tvrzení o koncernu
83. Pro posouzení předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání (podle fikce
uznání) není podstatná ani výhrada, že žaloba pomíjí, že žalovaný byl největším
věřitelem dlužníka (srov. reprodukci dovolání v odstavci 38. shora). Podstatné
(opět) není, co mohl dovolatel uplatnit na svou obranu, kdyby se k žalobě
vyjádřil, nýbrž to, zda podle „uznaných“ žalobních tvrzení bylo lze vydat
rozsudek pro uznání.
84. K námitce, podle které žalobní tvrzení, že dovolatel tvoří s dlužníkem
koncern, nebylo vymezeno v souladu se zákonnou definicí koncernu, Nejvyšší soud
uvádí, že definicí koncernu se zabýval (při výkladu § 241 insolvenčního zákona)
v R 100/2020. Přímo žalobcovou povinností tvrzení tam, kde má jít o právní
jednání, které dlužník učinil ve prospěch osoby, která s ním tvoří koncern, se
Nejvyšší soud zabýval (při výkladu § 240 insolvenčního zákona) v rozsudku ze
dne 31. března 2022, sen. zn. 29 ICdo 14/2020, uveřejněném v časopise Vybraná
judikatura, číslo 10, ročníku 2023, pod číslem 99. V něm uzavřel, že žalobce
(insolvenční správce) musí alespoň v základních bodech splnit povinnost tvrzení
(unést břemeno tvrzení) ohledně existence koncernu, zejména ohledně existence
základních podmínek jednotného řízení dle § 79 odst. 2 z. o. k. (o rozhodujícím
vlivu řídící osoby, o vlivu na činnost řízené osoby, dlouhodobosti, prosazování
koncernových zájmů, jednotné politice koncernu a koordinaci a koncepčním řízení
alespoň jedné z významných složek nebo činností v rámci podnikání koncernu).
Srov. k tomu i R 100/2020, odstavec 39. odůvodnění. Taková (základní) tvrzení
žaloba v dané věci vskutku neobsahuje (z tvrzení v ní obsažených nelze ani na
základě fikce uznání dovodit, že dlužník tvořil s žalovaným koncern).
85. Jde-li o týž skutek, je jeho posouzení po právní stránce úkolem soudu;
žalobce nemusí svůj nárok právně kvalifikovat, a pokud tak učiní, není soud
jeho právním názorem vázán; srov. shodně např. odstavec 47. odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2022, sen. zn. 29 ICdo 12/2020, uveřejněného
pod číslem 101/2022 Sb. rozh. obč. Vzhledem k tomu je pro výsledek dovolacího
řízení podstatné určit, zda co do možnosti vydat rozsudek pro uznání podle
fikce uznání obstojí úsudek odvolacího soudu, že žalobní tvrzení ke koncernu
jsou způsobilým podkladem pro závěr, že (podle uznání) kupní smlouva byla
právním jednáním, které dlužník učinil vůči žalovanému coby osobě jemu blízké.
Tomuto úsudku dovolatel rovněž oponuje v rámci argumentace ke zřejmě
bezúspěšnému uplatňování práva (akcentuje též, že D. Z. a J. Z. nedisponovali
většinovým podílem v dlužníku a že jejich samostatné jednatelské oprávnění u
dlužníka bylo omezeno na majetkové hodnoty nepřesahující 200.000 Kč).
86. Pro možnost vydat rozsudek pro uznání podle fikce uznání je podstatné
prověřit, zda žalobní tvrzení shrnutá pod body [4] až [7] v odstavci 71. shora
umožňovala závěr, že žalovaný byl (coby obchodní korporace) osobou blízkou
dlužníku (obchodní korporaci).
87. Odvolací soud podložil úsudek o dovolateli coby osobě dlužníku blízké
odkazem na závěry R 100/2020. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud ozřejmil, že
tam, kde prokázaná tvrzení o vztahu dlužníka k osobě, v jejíž prospěch učinil
odporovatelné právní jednání, nedovolují uzavřít, že šlo o osobu, se kterou
dlužník tvoří koncern, není vyloučeno na stejném skutkovém základě dovodit, že
šlo o jednání mezi osobami sobě blízkými ve smyslu § 22 odst. 2 o. z. Tamtéž
vysvětlil, že závěry obsažené (pro poměry úpravy účinné do 31. prosince 2013) v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2002, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001,
uveřejněném pod číslem 53/2004 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 53/2004“), mají v
konfrontaci s § 22 odst. 2 o. z. jen omezenou použitelnost, přičemž R 53/2004
formulovalo předpoklady, na jejichž základě se právnická osoba považuje za
osobu blízkou fyzické osobě; vzájemný vztah dvou právnických osob coby osob
navzájem si blízkých neřešilo (srov. R 100/2020, odstavec 37. odůvodnění).
88. Ustanovení § 22 o. z., jež definuje osobu blízkou, ve druhém odstavci
výslovně vybízí k aplikaci omezení, jež se týkají majetkových transakcí mezi
osobami blízkými, i na „obdobná právní jednání mezi právnickou osobou a členem
jejího statutárního orgánu nebo tím, kdo právnickou osobu podstatně ovlivňuje
jako její člen nebo na základě dohody či jiné skutečnosti“. V rovině úpravy,
jež se podává z dikce § 240 nebo § 241 insolvenčního zákona, je nutno mít dále
na paměti, že potřeba uchýlit se případně k judikatorním výstupům ohledně
vymezení osoby blízké právnické osobě bude dána (může být dána) jen za
předpokladu, že soud dospěje k závěru, že přes legální definici slovních
spojení „osoba blízká“ (dlužníku) a osoba „tvořící s dlužníkem koncern“
vykazují příslušné právní předpisy nedostatky (pro danou situaci postrádají
výslovnou právní úpravu), jež je nezbytné překlenout rozšiřujícím výkladem.
Slovní spojení osoba „tvořící s dlužníkem koncern“ pak nelze v případech, v
nichž zákon pro určitou situaci předpokládá použití obou pojmů, směšovat s
významem slovního spojení „osoba blízká“ (dlužníku); srov. R 100/2020, odstavec
38. odůvodnění.
89. Použitelnost pravidla formulovaného v § 22 odst. 2 o. z. není podmíněna
(oproti textu § 22 odst. 1 části věty za středníkem o. z. i oproti závěrům R
53/2004) zkoumáním, zda újmu, kterou by utrpěla právnická osoba, by člen jejího
statutárního orgánu nebo ten, kdo právnickou osobu podstatně ovlivňuje jako
její člen nebo na základě dohody či jiné skutečnosti, důvodně pociťoval jako
újmu vlastní. Text § 22 odst. 2 o. z. pak postihuje širší okruh případů než R
53/2004 i v tom, že se netýká pouze vztahu právnické osoby k fyzické osobě.
Členem statutárního orgánu právnické osoby, stejně jako tím, kdo ji „podstatně
ovlivňuje“ jako její člen (typicky společník) nebo na základě dohody či jiné
skutečnosti, totiž může být i jiná právnická osoba; srov. R 100/2020, odstavec
40. odůvodnění.
90. Poměřováno dikcí § 22 odst. 2 o. z. a shora shrnutým výkladem, žaloba
neobsahuje tvrzení, na jejichž základě by bylo možné uzavřít, že vztah dlužníka
a dovolatele byl vztahem mezi právnickou osobou a členem jejího statutárního
orgánu (dlužník nebyl členem statutárního orgánu dovolatele ani dovolatel nebyl
členem statutárního orgánu dlužníka). Stejně tak není tvrzeno, že by šlo o
vztah mezi právnickou osobou a tím, kdo právnickou osobu „podstatně ovlivňuje“
jako její člen (typicky společník) [dlužník nebyl členem (společníkem)
dovolatele ani dovolatel nebyl členem (společníkem) dlužníka]. V žalobě se
netvrdí ani existence dohody, na jejímž základě by dovolatel dlužníka
„podstatně ovlivňoval“ a z žalobních tvrzení shrnutých pod body [4] až [7] v
odstavci 71. odůvodnění shora neplyne (v rovině úvah o „jiné skutečnosti“), že
dovolatel dlužníka „podstatně ovlivňoval“.
91. Nejvyšší soud v R 100/2020 uzavřel, že o právní jednání ve prospěch osoby
dlužníku blízké jde (ve smyslu § 241 odst. 2 insolvenčního zákona) i tehdy,
jestliže dlužník učinil právní jednání coby obchodní korporace ovládaná jediným
společníkem ve prospěch jiné obchodní korporace ovládané stejným jediným
společníkem (jenž byl současně jediným jednatelem obou obchodních korporací).
Výjimečnost tohoto závěru (jdoucího nad rámec dikce § 22 odst. 2 o. z.) je dána
právě společnou ovládající osobou obchodních korporací. Proto závěry
formulované v R 100/2020 nejsou bez dalšího přenositelné do poměrů této věci,
jelikož velikost podílů v dlužníku (u každého 25 %) nečinila z D. Z. a J. Z.
ovládající osoby ve smyslu § 74 odst. 3 z. o. k.
92. Jinak řečeno, jestliže obchodní korporaci (společnost s ručením omezeným),
v jejíž prospěch učinila právní jednání jiná obchodní korporace (společnost s
ručením omezeným - dlužník), ovládá (jako společník a jednatel) osoba, která je
společníkem a jednatelem dlužníka, aniž by šlo o osobu, která dlužníka ovládá,
pak jen proto nešlo o právní jednání, které dlužník učinil ve prospěch osoby
dlužníku blízké ve smyslu § 22 odst. 2 o. z.
93. Na základě zkoumaných žalobních tvrzení proto nebylo možné bez dalšího
uzavřít, že žalovaný je osobou dlužníku blízkou. V žalobě tudíž nebyly vylíčeny
všechny právně významné skutečnosti (tak, aby uplatněné právo vyplývalo ze
skutečností uvedených žalobcem). Jinak řečeno, z žaloby samotné nevyplýval (bez
dalšího) ani závěr, že žalovaný tvoří s dlužníkem koncern, ani závěr, že
žalovaný je osobou dlužníku blízkou (srov. opět i argumentaci v odstavci 71.
shora). Vzhledem k tomu, že z žaloby nebyl odvoditelný jeden z rozhodných znaků
skutkových podstat uvedených v § 240 a § 241 insolvenčního zákona pro
neúčinnost právního jednání, které dlužník učinil v době delší 1 roku (a kratší
3 let) před zahájením insolvenčního řízení (§ 240 odst. 3 a § 241 odst. 4
insolvenčního zákona), nemohla na takovém základě poté, co žalovaný zmeškal
lhůtu k vyjádření určenou v kvalifikované výzvě podle § 114b odst. 1 o. s. ř.,
nastat ani fikce uznání nároku, takže nebylo možné vydat ani rozsudek pro
uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř.
94. Dovolání je proto potud důvodné.
95. Odvolací soud tedy rozhodl nesprávně, přičemž dosavadní výsledky řízení
ukazují, že je možné o věci rozhodnout. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí změnil (§
243d odst. 1 písm. b/ o. s. ř.) v tom duchu, že rozsudek pro uznání se
nevydává. Dalšími dovolacími námitkami se Nejvyšší soud (pro nadbytečnost) již
nezabýval.
96. Absence výroku o nákladech řízení před soudy všech stupňů se podává z
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001,
uveřejněného pod číslem 48/2003 Sb. rozh. obč. (řízení nekončí).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. října 2024
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu