KSPH 40 INS XY
70 ICm XY
29 ICdo 144/2017-61
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce M. V., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Motlem,
advokátem, se sídlem v Mladé Boleslavi, Jaselská 1391, PSČ 293 01, proti
žalované Mgr. Markétě Pláteníkové, se sídlem v Praze 1, Truhlářská 1108/3, PSČ
110 00, jako insolvenční správkyni dlužníka J. F., zastoupené JUDr. Michalem
Fraňo, advokátem, se sídlem v Praze 1, Truhlářská 1108/3, PSČ 110 00, o určení
pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 70 ICm XY,
jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka J. F., narozeného XY, bytem
XY, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 40 INS XY, o dovolání
žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. dubna 2017, č. j. 70
ICm XY, 101 VSPH XY (KSPH 40 INS XY), takto:
I. Dovolání proti druhému výroku usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne
6. dubna 2017, č. j. 70 ICm XY, 101 VSPH XY (KSPH 40 INS XY), se odmítá.
II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. dubna 2017, č. j. 70 ICm
XY, 101 VSPH XY (KSPH 40 INS XY), se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
[1] Rozsudkem ze dne 29. června 2016, č. j. 70 ICm XY, Krajský soud v Praze
(dále jen „insolvenční soud“):
1/ Určil, že pohledávka žalobce (M. V.) za dlužníkem (J. F.) ve výši
2.265.540,71 Kč přihlášená do insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního
soudu na majetek dlužníka jako vykonatelná je po právu (bod I. výroku). 2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). [2] Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 173 odst. 1 a § 189 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z
ustanovení § 470 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – dospěl po
provedeném dokazování k následujícím závěrům:
[3] Předmětná pohledávka, uplatněná z titulu smlouvy o půjčce uzavřené s otcem
dlužníka 1. října 2002 (ač přihlášena jako vykonatelná) byla přezkoumána jako
nevykonatelná a insolvenční správkyně ji popřela co do pravosti. [4] V řízení bylo prokázáno poskytnutí půjčky (800.000 Kč), to, že nebyla včas
(do 1. května 2003) uhrazena, i to, že dlužník jako jediný dědic (jemuž bylo
potvrzeno nabytí dědictví po otci) se stal účastníkem rozhodčího řízení, jež
vyústilo tím, že rozhodce Mgr. Marek Jansta vydal dne 18. června 2009 rozhodčí
nález, jímž dlužníka zavázal k úhradě nároků vzešlých ze smlouvy o půjčce. [5] Námitky žalované (Mgr. Markéty Pláteníkové, jako insolvenční správkyně
dlužníka) proti pravosti a výši pohledávky nejsou opodstatněné. [6] K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. dubna 2017, č. j. 70 ICm XY, 101 VSPH XY (KSPH 40 INS XY):
1/ Zrušil rozsudek insolvenčního soudu a žalobu odmítl (první výrok). 2/ Určil, že žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou
stupňů (druhý výrok). [7] Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 160 odst. 4, 191 odst. 2, § 199 a
§ 201 insolvenčního zákona – po přezkoumání napadeného rozhodnutí dovodil, že
nejsou splněny podmínky pro jeho potvrzení či změnu, k čemuž zformuloval
následující závěry:
[8] V dané věci je postaveno najisto, že spornou pohledávku žalobce přihlásil
jako vykonatelnou. Jestliže ji insolvenční správkyně přezkoumala na přezkumném
jednání jako nevykonatelnou (a popřela její pravost a výši) a insolvenční soud
v rozporu s ustanovením § 191 odst. 2 insolvenčního zákona do skončení
přezkumného jednání nerozhodl, zda považuje spornou pohledávku pro účely jejího
přezkoumání za (ne)vykonatelnou, pak platí, že insolvenční správkyně popřela
vykonatelnou pohledávku (jak byla přihlášena), a bylo tedy naopak na ní, aby
podle § 199 insolvenčního zákona do 30 dnů od přezkumného jednání podala žalobu
na popření pohledávky. Okolnost, že insolvenční správkyně nesprávně vyrozuměla
věřitele (žalobce), že má podat určovací žalobu, na této skutečnosti nic nemění. [9] Vzhledem k ustanovení § 191 odst. 2 insolvenčního zákona (ve znění účinném
od 1. ledna 2014) již není použitelný právní závěr vyslovený v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, „sp. zn.“ (správně sen.
zn.) 29 NSČR
25/2011, uveřejněném pod číslem 105/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 105/2013“) [usnesení je (stejně jako další rozhodnutí
Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího
soudu]. [10] Insolvenční správkyně nepodala žalobu na popření vykonatelné pohledávky
žalobce, takže tato pohledávka je zjištěna (§ 201 odst. 2 insolvenčního zákona)
a žaloba nemůže obstát, což je ve smyslu § 160 odst. 4 insolvenčního zákona
důvodem pro její odmítnutí (u vykonatelné pohledávky je osobou oprávněnou k
podání takové incidenční žaloby pouze insolvenční správce). [11] Proti usnesení odvolacího soudu (a to výslovně „v celém rozsahu všech jeho
výroků“) podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu
ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena,
konkrétně otázky:
Jaký následek má opomenutí insolvenčního soudu, který nerozhodne při přezkumném
jednání dle § 191 odst. 2 věty třetí insolvenčního zákona, ačkoli mezi
věřitelem a insolvenčním správcem je rozpor ohledně (ne)vykonatelnosti
přihlášené pohledávky? [12] Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. [13] V mezích uplatněného dovolacího důvodu vytýká dovolatelka odvolacímu soudu
chybný výklad ustanovení § 191 odst. 2 insolvenčního zákona a přehlížení
ustanovení § 198 odst. 3 insolvenčního zákona. [14] Ustanovení § 191 odst. 2 insolvenčního zákona neobsahuje sankci ani
domněnku pro případ, že insolvenční soud neučiní předpokládané rozhodnutí o
vykonatelnosti pohledávky. Rozhodně však z něj neplyne odpovědnost
insolvenčního správce za nečinnost soudu, ani to, že při nečinnosti soudu by
sporná pohledávka měla být pokládána za vykonatelnou. Text tohoto ustanovení
(jeho věty třetí) směřuje spíše k opačnému závěru. Pouze insolvenční soud svým
usnesením může konstituovat stav, kdy se popřená a sporná pohledávka (sporná co
do vykonatelnosti) považuje pro účely přezkumu za vykonatelnou. A contrario,
nerozhodne-li o pohledávce, kterou věřitel uplatňuje jako vykonatelnou a
insolvenční správce označuje za nevykonatelnou, insolvenční soud, nelze ji
považovat (pro účely přezkumu) za vykonatelnou. Již samotný jazykový výklad
tedy zpochybňuje správnost napadeného rozhodnutí. [15] Z důvodové zprávy k novelizovanému § 191 odst. 2 insolvenčního zákona
[míněna důvodová zpráva k vládnímu návrhu novely insolvenčního zákona který
projednávala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 6. volebním
období (2010 - 2013) jako tisk č. 929/0, přijaté posléze s účinností od 1. ledna 2014 jako zákon č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších
předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění
pozdějších předpisů] odvolací soud nepřiléhavě dovozuje, že věřitele tedy nelze
„přinutit“ k podání žaloby na určení pohledávky (nastolit postup podle § 198
insolvenčního zákona) jen tím, že insolvenční správce při popření označí
pohledávku jako nevykonatelnou (byť ji věřitel přihlásil jako vykonatelnou). Ustanovení § 198 insolvenčního zákona totiž nikterak nereguluje právo či
povinnost podat určovací incidenční žalobu. Mínil-li odvolací soud, že se takto
přenáší povinnost k podání žaloby o určení pohledávky na insolvenčního správce,
pak s tím nelze souhlasit. [16] Rozhodnutí soudu o sporné vykonatelnosti se očekává ex officio.
Na
situaci, kdy takové rozhodnutí učiněno není, nepamatuje ani zákon ani důvodová
zpráva. Nastane-li tedy případ, kdy insolvenční správce označí a přezkoumává
jako nevykonatelnou pohledávku přihlášenou jako vykonatelnou a soud nerozhodne
podle ustanovení § 191 odst. 2 insolvenčního zákona, není důvod odchylovat se
od zákonné a výkladové praxe zavedené před novelou insolvenčního zákona
provedenou zákonem č. 294/2013 Sb., tedy od závěrů R 105/2013. [17] V projednávané věci věřitel žalobu podal, takže i kdyby byla správná
úvaha, že předmětná pohledávka se bez dalšího považuje za vykonatelnou, není to
důvodem k odmítnutí žaloby. Odvolací soud přehlédl ustanovení § 198 odst. 3
insolvenčního zákona. Spor o určení (pravosti) této pohledávky by musel být
věcně projednán právě proto, že věřitel včas podal žalobu o její určení. Ustanovení § 198 odst. 3 insolvenčního zákona neumožňuje zbavit se projednávané
věci způsobem, jakým tak učinil odvolací soud. [18] Zjevnou legislativní chybou je užití termínu „zamítnutí“ v ustanovení §
198 odst. 3 insolvenčního zákona. Kdyby v průběhu incidenčního sporu o určení
pohledávky zahájeného žalobou věřitele vyšlo najevo, že popřená pohledávka je
pohledávkou vykonatelnou, bylo by namístě žalobu odmítnout (§ 160 odst. 4
insolvenčního zákona), jen kdyby nebylo ustanovení § 198 odst. 3 insolvenčního
zákona. [19] Jako vykonatelnou musí věřitel pohledávku označit již v přihlášce (§ 174
odst. 4 insolvenčního zákona); neučiní-li tak, je jakákoli další polemika o
vykonatelnosti pohledávky nadbytečná (bez ohledu na objektivní stav pohledávky)
a v insolvenčním řízení nepřípustná (§ 173 odst. 1 insolvenčního zákona). Zamítnutí žaloby proto, že v průběhu řízení o žalobě, kterou se věřitel proti
insolvenčnímu správci domáhá určení popřené pohledávky, vyjde najevo, že jde o
pohledávku vykonatelnou, by nikdy nepřipadalo v úvahu (vždy by muselo jít jen o
odmítnutí žaloby). Termín „zamítnutí“ je tedy v ustanovení § 198 odst. 3
insolvenčního zákona použit chybně; ve světle ustanovení § 160 odst. 4
insolvenčního zákona se tímto zapovídá odmítnutí žaloby. Ustanovení § 198 odst. 3 insolvenčního zákona tedy nelze přehlížet jen proto, že hovoří o zamítnutí
žaloby. Odvolací soud se nesprávně zřekl věcného projednání sporu odmítnutím
žaloby. [20] Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nedůvodné, maje za
to, že odvolací soud na věc správně aplikoval příslušná ustanovení
insolvenčního zákona (§ 191 odst. 2, § 199 odst. 1 a § 201 odst. 1). [21] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září
2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony. [22] Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když
pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s.
ř., a v posouzení dovoláním předestřené otázky je napadené usnesení v rozporu s
níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu; v rovině výkladu § 198 odst. 3
insolvenčního zákona pak jde o věc dovolacím soudem neřešenou. [23] Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
[24] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil
věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval. [25] Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl
(ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. [26] Na tomto místě budiž poznamenáno, že předmětem výkladu je situace vzešlá
ze zvláštního přezkumného jednání o pohledávce, jež se konalo 26. října 2015 v
nepřítomnosti žalobce, a o jehož průběhu je o přezkoumávané pohledce v
protokolu zaznamenáno (B-65): „Přihlášeno jako nezajištěné a vykonatelné.“, s
tím, že insolvenční správce pohledávku „přezkoumává jako pohledávku
nevykonatelnou“ a popírá ji co do „pravosti, výše a pořadí“, odkazuje co do
bližší specifikace popření na přezkumný list. Týž protokol uvádí, že: „Na
dnešní přezkumné jednání se nedostavil žádný z věřitelů“. O tom, že žalobce
přihlásil pohledávku jako vykonatelnou (P8-1, P8-11) soudy nepochybovaly. [27] Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení
insolvenčního zákona:
§ 191 (insolvenčního zákona)
(1) Přezkoumání pohledávek při přezkumném jednání se děje podle seznamu
přihlášených pohledávek. Pohledávky přihlášené jako podmíněné osobami, od
kterých může věřitel požadovat plnění podle § 183 odst. 1 a 2, se nezařazují na
přezkumné jednání po dobu, po kterou v insolvenčním řízení uplatňuje vůči
dlužníku přihlášenou pohledávku věřitel. (2) Při přezkumném jednání se pokládá za vykonatelnou každá přihlášená
pohledávka, ohledně které věřitel prokáže, že se stala vykonatelnou nejpozději
ke dni rozhodnutí o úpadku. Při přezkumném jednání nelze považovat vykonatelnou
pohledávku za nevykonatelnou z důvodů, pro které byla popřena. V pochybnostech
rozhodne o tom, zda se pohledávka považuje pro účely jejího přezkoumání za
vykonatelnou, do skončení přezkumného jednání insolvenční soud; učiní tak
usnesením, které se nedoručuje a proti němuž není přípustný opravný prostředek. § 198 (insolvenčního zákona)
Popření nevykonatelné pohledávky insolvenčním správcem
(1) Věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním
správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do
30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15
dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti
insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu
soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co
do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném
při jejím popření. (2) V žalobě podle odstavce 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku
popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky
uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o
kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji
podniku nebo jeho části neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku.
(3) Vyjde-li v průběhu řízení o žalobě podle odstavce 1 najevo, že popřená
pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, není to důvodem k zamítnutí žaloby,
žalovaný je však v takovém případě povinen prokázat důvod popření podle § 199. V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního
zákona již v době, kdy insolvenční soud nařídil zvláštní přezkumné jednání o
pohledávce (18. srpna 2015, B-62) a do vydání napadeného usnesení nedoznala
změn. [28] V R 105/2013 Nejvyšší soud vysvětlil, že věřitel, jehož přihlášenou
pohledávku popřel insolvenční správce nebo dlužník (bez zásahu insolvenčního
soudu) jako „nevykonatelnou“ a který zmeškal lhůtu k podání žaloby o určení
pravosti nebo výše pohledávky určenou ve vyrozumění (výzvě) insolvenčního
správce dle § 197 odst. 2 insolvenčního zákona, nemá v rámci opravných
prostředků proti rozhodnutí o odmítnutí přihlášky, jež se opírá o ustanovení §
198 odst. 1 věty třetí insolvenčního zákona ve spojení s ustanovením § 185
insolvenčního zákona, k dispozici (jako účinnou) obranu založenou na tvrzení,
že výzvu ignoroval proto, že má za to, že přihlášená pohledávka je pohledávkou
„vykonatelnou“ (pro niž platí režim ustanovení § 199 insolvenčního zákona). Tamtéž Nejvyšší soud dodal, že pouze v rámci řádně zahájeného incidenčního
sporu (by) bylo možné prověřit výhradu, že pohledávka je vykonatelná. [29] V usnesení ze dne 27. září 2017, sen. zn. 29 NSČR 134/2017, pak Nejvyšší
soud uzavřel, že závěry obsažené v R 105/2013, jež Nejvyšší soud přijal při
výkladu insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2010, se uplatní
i při výkladu insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2016 (znění
vykládaných ustanovení je totožné se zněním rozhodným i pro tuto věc). Ústavní
stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 23. ledna
2018, sp. zn. I. ÚS 3804/17. [30] Podle zvláštní části výše označené důvodové zprávy [K bodům 99 až 107 (§
189 až § 191, § 197 a § 198)]:
„Ustanovení § 191 odst. 2 insolvenčního zákona posiluje právní jistotu
přihlašovatelů pohledávek v insolvenčním řízení potud, aby posouzení, zda
pohledávka bude popřena jako vykonatelná, nebylo ponecháno na libovůli
insolvenčního správce, a aby bylo postaveno najisto, že konečné posouzení, zda
pohledávka se přezkoumává jako vykonatelná, je v rukou insolvenčního soudu,
který vede přezkumné jednání a jehož rozhodnutí má ,povahu? rozhodnutí, jímž se
upravuje vedení řízení.“
[31] Změny (doplnění insolvenčního zákona) promítnuté s účinností od 1. ledna
2014 v textu § 191 odst. 2 insolvenčního zákona zčásti odrážejí dosavadní
judikatorní výstupy obecných soudů k problematice popírání vykonatelných
pohledávek a zčásti reagují na změny promítnuté především v ustanoveních § 140a
a násl. insolvenčního zákona co do nově (s účinností od 1. ledna 2014)
zaváděných účinků rozhodnutí o úpadku. [32] Obsahovou změnou insolvenčního zákona je pravidlo vyjádřené v § 191 odst.
2 větě první insolvenčního zákona („Při přezkumném jednání se pokládá za
vykonatelnou každá přihlášená pohledávka, ohledně které věřitel prokáže, že se
stala vykonatelnou nejpozději ke dni rozhodnutí o úpadku.“). Z odůvodnění R
105/2013 se podává, že podle insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013 rozhodnou dobou pro posouzení, zda přihlášená pohledávka je
pohledávkou vykonatelnou, byla v insolvenčních poměrech doba konání přezkumného
jednání o pohledávce. Úprava účinná od 1. ledna 2014 vychází z toho, že věřitel
může přihlásit pohledávku jako vykonatelnou, jen jestliže se stala vykonatelnou
nejpozději ke dni rozhodnutí o úpadku (srov. opět § 191 odst. 1 větu první
insolvenčního zákona). Tato změna má logicky původ v tom, že ustanovení § 140a
a násl. insolvenčního zákona již (oproti stavu před 1. lednem 2014)
nepředpokládají, že by poté, co nastanou účinky rozhodnutí o úpadku:
- mohla dále pokračovat soudní a rozhodčí řízení o pohledávkách, které mají být
v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním
řízení pohlíží jako na přihlášené (§ 140a odst. 1 insolvenčního zákona),
- v jiných soudních a rozhodčích řízeních (než jsou ta, pro něž platí § 140a
insolvenčního zákona) bylo zásadně možné rozhodnout o pohledávkách a jiných
právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení
uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na
přihlášené (§ 140b insolvenčního zákona),
- řízení o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty,
které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v
insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, bylo možné nově zahájit (§ 140c
insolvenčního zákona),
- v jiných řízeních než soudních a rozhodčích bylo možné po dobu, po kterou
trvají účinky rozhodnutí o úpadku, rozhodnout o náhradě škody nebo jiné újmy (§
140d insolvenčního zákona). [33] Pravidlo vyjádřené v § 191 odst. 2 větě druhé insolvenčního zákona („Při
přezkumném jednání nelze považovat vykonatelnou pohledávku za nevykonatelnou z
důvodů, pro které byla popřena.“) je reakcí na nesprávnou praxi některých
insolvenčních správců, kteří pohledávku přihlášenou věřitelem jako vykonatelnou
popírali co do pravosti nebo výše na základě (nezpůsobilého) argumentu, že
pohledávka vykonatelná není [ačkoli nešlo o případ, kdy by sám vykonatelný
titul byl (jako u výroku o nákladech řízení) důvodem vzniku takové pohledávky]. K tomu, jaký smysl má v procesu zjišťování pohledávek v insolvenčním řízení
rozlišování přihlášených pohledávek na nevykonatelné a vykonatelné srov. opět v
podrobnostech R 105/2013. [34] A konečně, pravidlo vyjádřené v ustanovení § 191 odst. 2 věty třetí
insolvenčního zákona („V pochybnostech rozhodne o tom, zda se pohledávka
považuje pro účely jejího přezkoumání za vykonatelnou, do skončení přezkumného
jednání insolvenční soud; učiní tak usnesením, které se nedoručuje a proti
němuž není přípustný opravný prostředek.“) potvrzuje jen výstupy vzešlé z
dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Srov.
k tomu v důvodech R
105/2013 pasáž, z níž se podává, že:
„(…) jakkoliv prvotní (předběžné) posouzení, zda pohledávka přihlášená
věřitelem je vykonatelná, přísluší insolvenčnímu správci, korekci tohoto
posouzení je i bez návrhu oprávněn provést insolvenční soud při přezkumném
jednání v mezích své dohlédací činnosti (§ 10 písm. b/ a § 11 odst. 1
insolvenčního zákona)“. Tamtéž Nejvyšší soud dovodil, že:
„Tam, kde insolvenční správce popřel (bez zásahu insolvenčního soudu v průběhu
přezkumného jednání) přihlášenou pohledávku jako ,nevykonatelnou?, ačkoli
věřitel pohledávku přihlašoval jako ,vykonatelnou?, lze spor o povahu popření
(jež se může projevit v omezení popěrných důvodů ve smyslu § 199 odst. 2 části
věty za středníkem insolvenčního zákona) vést jen v rámci včas a řádně
zahájeného incidenčního sporu.“
[35] Z dikce § 191 odst. 2 věty třetí insolvenčního zákona v rozhodném znění
vyplývá, že vzniknou-li pochybnosti o tom, zda se pohledávka považuje (má
považovat) pro účely jejího přezkoumání za vykonatelnou, nemá (nesmí)
insolvenční soud zůstat nečinný; do skončení přezkumného jednání je povinen o
této otázce rozhodnout usnesením, které se nedoručuje a proti němuž není
přípustný opravný prostředek. Přitom je zjevné, že „pochybnosti“ o
vykonatelnosti pohledávky mohou „vzniknout“ (vznikají) právě (především) tím
mechanismem, že o pohledávce přihlášené věřitelem jako vykonatelné, insolvenční
správce při jejím prvotním (předběžném) posouzení usoudí (a v přezkumném listu
o pohledávce zaznamená), že ji pokládá za nevykonatelnou, přičemž konflikt mezi
tím, jak byla pohledávka přihlášena a jak ji posuzuje insolvenční správce,
nebude odstraněn ani při přezkumném jednání (např. – jako v této věci – proto,
že přihlášený věřitel se k přezkumnému jednání nedostavil a insolvenční správce
svůj postoj nezměnil). [36] Jestliže insolvenční soud způsobem předepsaným ustanovením § 191 odst. 2
věty třetí insolvenčního zákona nepostupuje a pochybnosti o tom, zda se
pohledávka považuje (má považovat) pro účely jejího přezkoumání za
vykonatelnou, neodstraní do skončení přezkumného jednání svým usnesením, i
nadále platí, že spor o povahu popření (jež se může projevit v omezení
popěrných důvodů ve smyslu § 199 odst. 2 části věty za středníkem,
insolvenčního zákona) lze vést jen v rámci včas a řádně zahájeného incidenčního
sporu. [37] Rozhodně však neplatí, že tam, kde v důsledku nesprávného úředního postupu
insolvenčního soudu (jeho neodůvodněné nečinnosti) nebyly usnesením
insolvenčního soudu vydaným do skončení přezkumného jednání rozptýleny
pochybnosti o tom, zda se pohledávka považuje (má považovat) pro účely jejího
přezkoumání za vykonatelnou, má mít pohledávka pro účely jejího přezkumu režim
určený přihlašovatelem. Kdyby tomu tak mělo být, musel by se stejný názor
prosadit již v poměrech popsaných v R 105/2013, což se nestalo.
[38] Jinak řečeno, jestliže insolvenční soud do skončení přezkumného jednání
svým usnesením neodstraní pochybnosti o tom, zda se pohledávka považuje (má
považovat) pro účely jejího přezkoumání za vykonatelnou (vyvolané tím, že
insolvenční správce zpochybní vykonatelnost pohledávky, kterou současně popře
co do pravosti nebo výše) [§ 191 odst. 2 věta třetí insolvenčního zákona], je
pro další postup rozhodné, že insolvenční správce věřitele vyrozuměl, že jeho
pohledávka byla popřena jako nevykonatelná. Žalobu podanou věřitelem na základě
takového poučení (vyrozumění) nelze poté, co v průběhu řízení vyjde najevo, že
popřená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, jen proto zamítnout nebo
odmítnout. Žalovaný (insolvenční správce) je však v takovém případě povinen
prokázat důvod popření podle § 199 insolvenčního zákona; srov. § 198 odst. 3
insolvenčního zákona. [39] Zbývá dodat, že to, že ustanovení § 198 odst. 3 insolvenčního zákona
vylučuje jako důvod zamítnutí žaloby o určení pravosti nebo výše nevykonatelné
pohledávky skutečnost, že v průběhu řízení vyjde najevo, že popřená pohledávka
je pohledávkou vykonatelnou, není legislativní chybou (jak se domnívá
dovolatelka), nýbrž adekvátní reakcí na předchozí (nesprávnou) praxi
konkursních soudů v poměrech ustavených § 24 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu
a vyrovnání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2005, sp. zn. 29
Odo 327/2004, uveřejněný pod číslem 45/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozebraný i v R 105/2013). [40] Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž není správné. Nejvyšší soud
proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené
usnesení zrušil (včetně závislého výroku o nákladech řízení) a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. ledna 2019
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu