KSOS 36 INS 36 ICm 29 ICdo 146/2019-507
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Hynka Zoubka a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobců a) S., se sídlem XY, identifikační číslo osoby X, b) 4ALL Production s. r. o., se sídlem v Praze 9, Národních hrdinů 886, PSČ 190 12, identifikační číslo osoby 250 83 104, c) H. C., narozené XY, bytem XY, d) D. C., narozené XY, bytem XY, e) M. Č., narozeného XY, bytem XY, f) E., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, g) I. H., narozené XY, bytem XY, h) M. H., narozeného XY, bytem XY, ch) D. H., narozené XY, bytem XY, i) L. Ch., narozeného XY, bytem XY, j) I. Ch., narozené XY, bytem XY, k) O. J., dříve S., narozené XY, bytem XY, l) J. N., narozeného XY, bytem XY, m) D. N., narozené XY, bytem XY, n) J. P., narozeného XY, bytem XY o) J. P., narozené XY, bytem XY, p) M. P., narozeného XY, bytem XY, q) A. S., narozeného XY, bytem XY, r) A. S., narozeného XY, bytem XY, s) K. S., narozené XY, bytem XY, š) L. S., narozeného XY, bytem XY, t) M. S., narozené XY, bytem XY, u) T. S., narozeného XY, bytem XY, v) I. S., narozené XY, bytem XY, w) H. S., narozené XY, bytem XY, x) Z. Š., narozené XY, bytem XY, y) J. Š., narozeného XY, bytem XY, z) J. Š., narozené XY, bytem XY, všech zastoupených Mgr. Janem Švárou, advokátem, se sídlem v Praze 5, Duškova 164, PSČ 150 00, proti žalovanému K. H., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Českobratrská 1403/2, PSČ 702 00, o popření pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka P., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 36 INS XY, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. června 2019, č. j. 36 ICm XY, 14 VSOL XY (KSOS 36 INS XY), o návrhu žalobců na odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí, takto:
Návrh na odklad právní moci rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. června 2019, č. j. 36 ICm XY, 14 VSOL XY (KSOS 36 INS XY), se zamítá.
Rozsudkem ze dne 3. ledna 2019, č. j. 36 ICm XY, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Zamítl návrh žalobců na určení, že pohledávka věřitele K. H. přihlášená jím ve výši 3 900 000 Kč do insolvenčního řízení dlužníka P., vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 36 INS XY, a evidovaná tam pod č. P9, není po právu (bod I. výroku).
2/ Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobců Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. června 2019, č. j. 36 ICm XY, 14 VSOL XY (KSOS 36 INS XY):
1/ Potvrdil bod I. výroku rozsudku insolvenčního soudu (první výrok). 2/ Změnil bod II. výroku rozsudku insolvenčního soudu tak, že uložil žalobcům společně a nerozdílně zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před insolvenčním soudem ve výši 10 200 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám advokáta žalovaného (druhý výrok).
3/ Uložil žalobcům společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 6 800 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám advokáta žalovaného (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, požadujíce, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud odložil právní moc dovoláním napadeného rozhodnutí. Tento návrh odůvodnili tím, že vydáním výtěžku zpeněžení bytové jednotky, která slouží k zajištění pohledávky žalovaného, jim hrozí závažná újma, neboť v případě důvodnosti jejich dovolání by se již nemuseli uvedených finančních prostředků od žalovaného domoci zpět. Zároveň uvedli, že žalovaný nebude odložením právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí ve svých právech nijak dotčen.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozsudku je pro dovolací řízení (a tedy i pro rozhodnutí o návrhu na odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí Nejvyšším soudem) rozhodný zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), v aktuálním znění (srov. bod 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud se zabýval tím, zda v poměrech dané věci jsou splněny podmínky pro odklad právní moci napadeného rozhodnutí (§ 243 písm. b/ o. s. ř.). Podle citovaného ustanovení před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.
Nejvyšší soud návrh dovolatelů zamítl, jelikož s přihlédnutím ke kritériím formulovaným pro odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2017, sp. zn. 27 Cdo 5003/2017, uveřejněném pod číslem 144/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nemá v dané věci předpoklady pro odklad právní moci za splněné; závěr, že dovolatelům hrozí závažná újma, totiž nebyl osvědčen.
Ze zpráv insolvenční správkyně o stavu insolvenčního řízení (poslední zveřejněna v insolvenčním rejstříku dne 27. ledna 2020, B-39) je totiž zjevné, že insolvenční správkyně vyčkává s podáním návrhu na vydání výtěžku zpeněžení ve smyslu § 298 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), na skončení tohoto dovolacího řízení. Bude-li takový návrh přesto podán, mají žalobci právo podat proti návrhu insolvenční správkyně na vydání výtěžku zpeněžení námitky do 7 dnů ode dne zveřejnění návrhu v insolvenčním rejstříku (§ 298 odst. 3 věta první insolvenčního zákona).
P o u č e n í: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2020
JUDr. Petr Gemmel předseda senátu
října 2012 obsahující dohodu o zrušení kupní smlouvy) za absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák. (popřípadě pro obcházení zákona), s tím, že vůle smluvních stran „nebyla ve skutečnosti vůlí vážnou a pravou“, když „ve skutečnosti“ mělo dojít k vyvedení „předmětné bytové jednotky“ z majetku dlužníka; žalovaný „ve skutečnosti“ částku odpovídající kupní ceně vrátit „nechtěl“, stejně tak jako „nechtěl koupit předmětný byt“.
[14] Dovolatelé tak budují (nepřípustně) své právní závěry na odlišných skutkových závěrech, než těch, z nichž vyšel odvolací soud. Srov. k tomu např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Zejména však dovolatelé jako dovolací důvod předestírají otázku hmotného práva, která není pro rozhodnutí odvolacího soudu určující, totiž zda právní úkony vedoucí ke vzniku pohledávky žalovaného za dlužníkem (včetně samotné dohody o zrušení kupní smlouvy), jsou (absolutně) neplatné. Tím ovšem přehlížejí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na právním hodnocení (ne)platnosti uvedených právních úkonů, nýbrž na závěru, že dovolatelé neunesli břemeno tvrzení ohledně vyvrácení domněnky o existenci pohledávky založené uznávacím prohlášením dlužníka.
Nadto odvolací soud uzavřel, že žalovanému by svědčila „stejná pohledávka“ z titulu vrácení zaplacené kupní ceny i v případě neplatnosti kupní smlouvy, což obstojí jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby. Řešení otázek, jež dovolání klade (posuzováno podle jeho obsahu), je tak pro výsledek dovolacího řízení právně bezcenné. Na uvedeném závěru nic nemění ani v dovolání uplatněný odkaz na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2003, sp. zn. 22 Cdo 505/2002, neboť dané rozhodnutí na danou věc skutkově nedopadá.
[15] Způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) nepředstavují ani námitky, podle nichž soudy nižšího stupně při rozhodování vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, přičemž postupovaly v rozporu s ustanovením § 132 a § 157 odst. 2 o. s. ř. Podstata námitek spočívá především v polemice se způsobem hodnocení důkazů a dosaženými skutkovými závěry, jakož i v nesouhlasu s tím, že nebylo vyhověno důkaznímu návrhu dovolatelů na výslech svědků (K. S., P. H. a J. H.).
[16] K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III.
ÚS 3717/16, uveřejněný pod číslem 179/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Ustálenou judikaturou k výkladu ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (jež určuje, že soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede) a z jejichž mezí napadené rozhodnutí nevybočilo, je především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněný pod číslem 39/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z judikatury Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný pod číslem 80/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu nebo nález ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998, uveřejněný pod číslem 122/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Žaloba pak nebyla zamítnuta z důvodu neunesení důkazního břemene, ale (již) na základě neunesení povinnosti tvrzení.
[17] Z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces pak nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. června 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).
[18] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.