ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobce Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Územního pracoviště v
Ostravě III, se sídlem v Ostravě - Porubě, Opavská 6177/74A, PSČ 708 13, proti
žalovanému Mgr. Michalu Machkovi, se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě,
Dlouhá 53/6, PSČ 702 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka PROMATECH CZ s. r.
o., o určení pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn.
33 ICm 1611/2014, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka PROMATECH CZ
s. r. o., se sídlem v Ostravě - Mariánských Horách, Novinářská 1254/7, PSČ 709
00, identifikační číslo osoby 25910779, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod
sp. zn. KSOS 33 INS 2539/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 7. září 2016, č. j. 33 ICm 1611/2014, 11 VSOL 6/2016-57
(KSOS 33 INS 2539/2012), takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. září 2016, č. j. 33 ICm
1611/2014,11 VSOL 6/2016-57 (KSOS 33 INS 2539/2012), se mění takto:
1/ Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. října 2015, č. j. 33
ICm 1611/2014-41, se potvrzuje.
2/ Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Rozsudkem ze dne 12. října 2015, č. j. 33 ICm 1611/2014-41, Krajský soud v
Ostravě (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Zamítl návrh, aby soud určil, že uplatněná pohledávka žalobce ve výši 115
473 Kč, vzniklá na dani z přidané hodnoty opravou výše daně u pohledávek za
dlužníkem v insolvenčním řízení podle § 44 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o
dani z přidané hodnoty, v platném znění, ve zdaňovacím období měsíce dubna
2013, je pohledávkou za majetkovou podstatou dlužníka (bod I. výroku). 2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). Insolvenční soud vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku
zejména z toho, že:
1/ Usnesením ze dne 7. března 2012, č. j. KSOS 33 INS 2539/2012-A-7,
insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a ustanovil žalovaného insolvenčním
správcem dlužníka; usnesením ze dne 8. června 2012, č. j. KSOS 33 INS
2539/2012-B-5, prohlásil konkurs na majetek dlužníka. 2/ Dne 5. března 2012 přihlásil věřitel Saint - Gobain Construction Products CZ
a. s. pohledávku za dlužníkem v celkové výši 745 099,67 Kč, kterou žalovaný v
plné výši uznal. 3/ Podáním ze dne 27. května 2013 žalovaný vyrozuměl žalobce, že ve věci
dlužníka (jako daňového subjektu) má daňová pohledávka vzniklá opravou výše
daně z přidané hodnoty za duben 2013 pořadí pohledávky vyloučené z uspokojení
v insolvenčním řízení; současně jej vyzval k podání žaloby o určení pořadí
pohledávky ve lhůtě 30 dnů od doručení výzvy. 4/ Dodatečným platebním výměrem ze dne 4. července 2013, č. j. 2137977/13/3203-24801-805722, doměřil žalobce dlužníku daň z přidané hodnoty za
duben 2013 ve výši 115 473 Kč. 5/ Sdělením ze dne 11. července 2013, č. j. 2138127/13/3203-24801-805722, a
vyrozuměním o výši nedoplatku ze dne 11. července 2013, č. j. 2138536/13/3203-24801-805722, žalobce informoval žalovaného o existenci daňové
povinnosti na dani z přidané hodnoty vyplývající z dodatečného daňového
přiznání za zdaňovací období duben 2013 v celkové výši 115 473 Kč, s tím, že
jde o pohledávku za majetkovou podstatou. 6/ Podáním datovaným dne 29. července 2013 žalovaný [s poukazem na usnesení
insolvenčního soudu ze dne 16. srpna 2012, č. j. KSOS 33 INS 2539/2012-B-10, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011
(jde o usnesení uveřejněné pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek - dále jen R 54/2012, které je – stejně jako další rozhodnutí
Nejvyššího soudu zmíněná níže ? dostupné i na webových stránkách Nejvyššího
soudu)] žalobci sdělil, že pohledávka není pohledávkou za majetkovou podstatou
dlužníka. Na výše uvedeném základě insolvenční soud dospěl k závěru, že v posuzované
věci jde o opravu výše daně u pohledávek za dlužníkem v insolvenčním řízení
podle § 44 zákona o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném od 1. dubna 2011. Výslovně je taková daňová pohledávka uvedena v § 168 odst. 2 písm. e/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), jako
pohledávka za majetkovou podstatou až od 1. ledna 2014. Dále insolvenční soud zdůraznil, že novelou insolvenčního zákona provedenou
zákonem č.
294/2013 Sb. nedošlo od 1. ledna 2014 k rozšíření výčtu pohledávek
za majetkovou podstatou a charakter posuzovaných pohledávek se nezměnil. Je
tedy nutno setrvat na závěru, že pohledávka státu vzniklá snížením daně na
vstupu u přijatého zdanitelného plnění podle § 44 odst. 5 zákona o dani z
přidané hodnoty, není pohledávkou za majetkovou podstatou. Tento závěr byl
přijat ve Výkladovém stanovisku č. 6 ze zasedání expertní pracovní skupiny pro
insolvenční právo ze dne 4. října 2011, dostupném na webových stránkách
Ministerstva spravedlnosti (dále jen „výkladové stanovisko“), které se zabývalo
výkladem § 168 odst. 2 písm. e/ insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2013, a § 44 zákona o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném od 1. dubna 2011. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. září 2016, č. j. 33 ICm 1611/2014, 11 VSOL 6/2016-57 (KSOS 33 INS 2539/2012):
1/ Změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že se určuje, že uplatněná
pohledávka žalobce ve výši 115 473 Kč, vzniklá na dani z přidané hodnoty
opravou výše daně u pohledávek za dlužníkem v insolvenčním řízení podle § 44
odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, v platném znění, ve zdaňovacím období
měsíce dubna 2013, je pohledávkou za majetkovou podstatou dlužníka (první
výrok). 2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy
obou stupňů (druhý výrok). Odvolací soud ? vycházeje ze skutkových zjištění insolvenčního soudu a z dikce
§168 odst. 2 písm. e/ insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. ledna 2014 ? neměl žádné pochybnosti o tom, že pohledávka žalobce vyměřená dodatečným
platebním výměrem ze dne 4. července 2013, která vznikla opravou výše daně u
pohledávek za dlužníkem, je pohledávkou za majetkovou podstatou dlužníka. Přiklonil se tak k rozhodovací praxi Vrchního soudu v Praze, který v rozsudku
ze dne 24. září 2015, č. j. 41 ICm 2060/2014, 101 VSPH 343/2015-49 (KSHK 41 INS
626/2011), odmítl argumentaci odvolatele o zvýhodňování státu a porušování
zásady rovnosti účastníků insolvenčního řízení a uzavřel, že novela
insolvenčního zákona provedená zákonem č. 294/2013 Sb. rozšířila v § 168 „odst. 1 písm. a/“ (správně „odst. 2 písm. e/“) insolvenčního zákona pohledávky za
majetkovou podstatou o pohledávku vzniklou opravou výše daně u pohledávek za
dlužníkem v insolvenčním řízení podle zákona o dani z přidané hodnoty. Podle
Vrchního soudu v Praze se toto ustanovení insolvenčního zákona vztahuje i na
insolvenční řízení zahájená před účinností novely, pohledávku specifikuje zcela
jednoznačně a nelze vycházet z názoru pracovní skupiny, jejíž výkladové
stanovisko bylo vypracováno před přijetím novely insolvenčního zákona účinné od
1. ledna 2014.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena, konkrétně otázky, zda pohledávky správce daně vzniklé opravou výše
daně z přidané hodnoty za dlužníky v insolvenčním řízení dle § 44 odst. 1
zákona o dani z přidané hodnoty, v platném znění, jsou pohledávkami za
majetkovou podstatou dle ustanovení § 168 odst. 2 písm. e/ insolvenčního
zákona, ve znění účinném od 1. ledna 2014, a zda lze tyto pohledávky přednostně
uspokojovat v souladu s ustanovením § 168 odst. 3 insolvenčního zákona. Z dovolání je zřejmé, že dovolatel nesouhlasí s právním posouzením věci, na
němž spočívá napadené rozhodnutí (tedy je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 1
o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu
změnil tak, že žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že jeho pohledávka ve
výši 115 473 Kč vzniklá v důsledku opravy daně provedené dle § 44 odst. 5
zákona o dani z přidané hodnoty věřitelem (Saint - Gobain Construction Products
CZ a. s.), je pohledávkou za majetkovou podstatou dlužníka, zamítne. Konkrétně dovolatel vytýká odvolacímu soudu nesprávnost názoru, že pohledávka
vzniklá opravou daně z přidané hodnoty za dlužníkem v insolvenčním řízení je
pohledávkou za majetkovou podstatou. Tvrdí, že pohledávka správce daně vzniklá
v důsledku opravy daně z přidané hodnoty dle § 44 zákona o dani z přidané
hodnoty je svou povahou pouze přetransformovanou původní pohledávkou
přihlášeného věřitele a správce daně tak nemůže mít v insolvenčním řízení lepší
postavení, než které měl před opravou výše daně věřitel. K tomu, že změny
týkající se daně z přidané hodnoty neovlivňují obsah dříve sjednaných
závazkových právních vztahů, se podle odvolatele vyslovil Nejvyšší soud v
rozsudku ze dne 20. dubna 2004, sp. zn. 32 Odo 270/2004 nebo v rozsudku ze dne
23. listopadu 2010, sp. zn. 33 Cdo 5117/2008, uveřejněném pod číslem 90/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dovolatel poukazuje na závěry výkladového stanoviska a uvádí, že následně
konstruované právo přednostního uspokojení správce daně by bylo ve zjevném
rozporu se zásadou zakotvenou v § 5 písm. b/ insolvenčního zákona. Dále míní,
že ve shodě se závěry obsaženými ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 21. května 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96 (stanovisko pléna je - stejně jako další
rozhodnutí Ústavního soudu zmíněné níže - dostupné i na webových stránkách
Ústavního soudu) je třeba upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem
jazykovým. Dovolatel dodává, že na danou problematiku je nezbytné pohlížet i ve světle
nálezu Ústavního soudu ze dne 7. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 544/2002. Shrnuje,
že ustanovení § 168 odst. 2 písm. e/ insolvenčního zákona, ve znění účinném od
1. ledna 2014, je neaplikovatelné pro rozpor se stěžejními principy, na nichž
je vybudováno insolvenční řízení. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29.
září 2017)
se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony. Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když pro ně
neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v
posouzení otázky, zda pohledávka správce daně vzniklá opravou výše daně z
přidané hodnoty za dlužníky v insolvenčním řízení dle § 44 zákona o dani z
přidané hodnoty je pohledávkou za majetkovou podstatou dle ustanovení § 168
odst. 2 písm. e/ insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. ledna 2014, je
rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (přijatou
po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu). Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud
se proto - v hranicích právní otázky vymezené dovoláním - zabýval tím, zda je
dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení
věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, z nějž vyšly soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani
nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Otázku nastolenou dovolatelem řešil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. října
2017, sen. zn. 29 ICdo 98/2015. V něm formuloval a podrobně odůvodnil závěr,
podle něhož pohledávka vzniklá státu (správci daně) tím, že dlužník je povinen
v průběhu insolvenčního řízení snížit svoji daň na vstupu u přijatého
zdanitelného plnění podle § 44 odst. 5 zákona o dani z přidané hodnoty, není
ani po novele insolvenčního zákona provedené s účinností od 1. ledna 2014
zákonem č. 294/2013 Sb. pohledávkou za majetkovou podstatou. Tato pohledávka se
v průběhu insolvenčního řízení neuspokojuje.
Přitom šlo o typově shodnou věc (žalobce Finančního úřadu pro Královéhradecký
kraj, Územního pracoviště v Hradci Králové, proti žalovanému Ing. Davidu
Jánošíkovi, jako insolvenčnímu správci dlužníka H A C A R a. s., o určení
pořadí pohledávky), v níž byl dovoláním napaden (a Nejvyšším soudem změněn)
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. září 2015, č. j. 41 ICm 2060/2014,
101 VSPH 343/2015-49 (KSHK 41 INS 626/2011), k jehož závěrům se přiklonil
odvolací soud v této věci.
Na závěrech obsažených v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 98/2015 Nejvyšší soud zcela
setrvává i v poměrech dané věci.
Jelikož právní posouzení věci, na němž dovoláním napadené rozhodnutí spočívá,
není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil (ve shodě s
ustanovením § 243d písm. b/ o. s. ř.) tak, že rozsudek insolvenčního soudu
potvrdil.
Výrok o nákladech řízení před odvolacím soudem se opírá o ustanovení § 224
odst. 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když procesně úspěšnému žalovanému v
odvolacím řízení náklady řízení nevznikly.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného Nejvyšší soud
vyhověl a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů
dovolacího řízení.
Náklady žalovaného v řízení před dovolacím soudem představuje paušální náhrada
ve výši 300 Kč za 1 úkon (dovolání z 1. prosince 2016) podle § 151 odst. 3 o.
s. ř. ve spojení s § 1 odst. 1, odst. 3 písm. f/ a § 2 odst. 3 vyhlášky č.
254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě
nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle
§ 89a exekučního řádu.
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním
způsobem.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. února 2018
JUDr. Petr G e m m e l
předseda
senátu