KSPH 72 INS 11624/2020
77 ICm 2601/2021
29 ICdo 15/2023-46
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců
JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce JUDr. Manuela
Villalobose, se sídlem v Praze 8, V Zahradách 820/8, PSČ 180 00, jako
insolvenčního správce dlužníka KOLAGRO s. r. o., v likvidaci, proti žalovanému
Česká spořitelna, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00,
identifikační číslo osoby 45244782, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu
v Praze pod sp. zn. 77 ICm 2601/2021, jako incidenční spor v insolvenční věci
dlužníka KOLAGRO s. r. o., v likvidaci, se sídlem v Mutějovicích, Chludilova
288, PSČ 270 07, identifikační číslo osoby 02736209, vedené u Krajského soudu v
Praze pod sp. zn. KSPH 72 INS 11624/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 19. prosince 2022, č. j. 77 ICm 2601/2021, 105
VSPH 219/2022-32 (KSPH 72 INS 11624/2020), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne
9. února 2022, č. j. 77 ICm 2601/2021-16, ve znění doplňujícího usnesení ze dne
10. února 2022, č. j. 77 ICm 2601/2021-18:
[1] Určil, že „právní úkony“ dlužníka (KOLAGRO s. r. o., v likvidaci)
spočívající v inkasu (v rozhodnutí specifikovaných) částek v celkové výši 76
048,30 Kč (dále jen „platby“) žalovaným (Českou spořitelnou, a. s.) z účtu
dlužníka č. 3534978349/0800 na úvěrový účet č. 0440195489/0800 k úhradě závazku
dlužníka z úvěrové smlouvy ze dne 29. srpna 2018, č. 0440195489, jsou vůči
věřitelům dlužníka neúčinné (bod I. výroku).
[2] Uložil žalovanému zaplatit do majetkové podstaty dlužníka do 3 dnů
od právní moci rozhodnutí částku 76 048,30 Kč (bod II. výroku).
[3] Rozhodl o nákladech řízení o soudním poplatku (body III. a IV.
výroku).
2. Insolvenční soud vyšel zejména z následujících skutečností:
[1] Dlužník a žalovaný uzavřeli dne 29. června 2015 úvěrovou smlouvu, na
jejímž základě byl dlužníku k jeho žádosti poskytnut úvěr ve výši 1 000 000 Kč,
který se zavázal (společně s příslušenstvím) vrátit žalovanému ve splátkách.
[2] Insolvenční soud vyhláškou ze dne 28. května 2020, č. j. MSPH 78
INS 11624/2020-A-2, zveřejněnou v insolvenčním rejstříku téhož dne, oznámil
zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka.
[3] Následně žalovaný provedl z účtu dlužníka v době od 1. června 2020
do 30. září 2020 inkasa v celkové výši 76 048,30 Kč.
[4] Insolvenční soud usnesením ze dne 22. září 2020, č. j. KSPH 72 INS
11624/2020-A-14, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, (mimo jiné)
zjistil úpadek dlužníka (bod I. výroku), prohlásil konkurs na jeho majetek (bod
II. výroku) a ustanovil žalobce insolvenčním správcem dlužníka (bod III.
výroku).
[5] Žalovaný uplatnil přihláškou pohledávky P8 dne 6. října 2020
nevykonatelnou pohledávku ve výši 593 180 Kč z titulu úvěrové smlouvy.
3. Insolvenčníě soud – vycházeje z ustanoveniě § 111 a § 235 odst. 2
zákona c?. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho r?es?eniě (insolvenčního
zákona), a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl k závěru, že inkasa
peněžních prostředků z účtu dlužníka provedená žalovaným (tedy osobou, která
vede účet dlužníka) s předchozím souhlasem dlužníka, jsou dlužníkovým plněním
(jeho právním jednáním) na jeho dluh z úvěrové smlouvy. Tento peněžitý dluh,
vzniklý před zahájením insolvenčního řízení, mohl být (a byl) uplatněn
přihláškou pohledávky P8. Dlužníku je však zapovězeno uspokojovat pohledávku P8
po zahájení insolvenčního řízení; proto dané jednání insolvenční zákon
sankcionuje neúčinností.
4. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19.
prosince 2022, č. j. 77 ICm 2601/2021, 105 VSPH 219/2022-32 (KSPH 72 INS
11624/2020):
[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu s tím, že bod I. výroku
správně zní tak, že se určuje neúčinnost právních jednání dlužníka
spočívajících v úhradě plateb formou inkasa z účtu dlužníka na úvěrový účet
(první výrok).
[2] Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
5. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 5, § 111, § 140 odst. 2, §
235 odst. 2, § 237 odst. 1, § 239 odst. 1, 3 a 4, § 241 odst. 1, § 296 a § 298
insolvenčního zákona a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po
přezkoumání napadeného rozhodnutí k závěru, že žalovaný postupoval v rozporu se
zásadou par conditio creditorum (pari passu) [zásadou poměrného uspokojování
nároků věřitelů], jelikož byl zvýhodněn oproti jiným nezajištěným věřitelům
tím, že na základě souhlasu uděleného dlužníkem převedl platebním příkazem
finanční prostředky dlužníka (za účelem plnit na dluh dlužníka) ve prospěch
svého účtu; proto jsou dané platby neúčinnými právními jednáními podle § 111
insolvenčního zákona.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu, podal žalovaný dovolání, které
(poměřováno obsahem) směřuje proti výroku o věci samé. Dovolatel vymezuje
přípustnost dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení právní otázky, která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla
vyřešena. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby
Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu
soudu k dalšímu řízení.
7. Dovolatel podle obsahu dovolání formuluje otázku, zda lze inkaso,
které provedl, považovat za právní jednání dlužníka, jemuž lze odporovat. K
tomu dovolatel namítá, že inkaso bylo jeho právním jednáním; proto nešlo o
právní jednání dlužníka, kterému by bylo možné odporovat. Inkaso je platební
operací, která sestává ze dvou právních jednání; prvním je jednání dlužníka –
souhlas s provedením inkasa, druhým je jednání věřitele (dovolatele) –
provedení inkasa. Tento závěr dovozuje i z ustanovení § 2 písm. e/ zákona č.
370/2017 Sb., o platebním styku, podle něhož je inkaso právním jednáním
příjemce platby. Má za to, že odvolací soud se nevypořádal s uvedenou
argumentací dostatečně.
8. Dále dovolatel namítá, že argumentace zásadou poměrného uspokojení
věřitelů není vhodná. Může-li věřitel podle ustanovení § 140 odst. 2
insolvenčního zákona až do rozhodnutí o úpadku započítávat vzájemné pohledávky,
pak za použití výkladu a maiori ad minus je dovolatel oprávněn peněžní
prostředky rovněž inkasovat.
9. Konečně dovolatel argumentuje tím, že souhlasil-li dlužník s inkasem
před zahájením insolvenčního řízení, bylo na insolvenčním správci, aby tento
souhlas odvolal; jinak může dovolatel provádět inkaso až do zjištění úpadku
dlužníka.
10. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního
řádu.
11. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když pro daný
případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s.
ř., a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky jde o věc dovolacím
soudem v daných skutkových poměrech dosud neřešenou.
12. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
13. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním
nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách
vychází.
14. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující
ustanovení insolvenčního zákona a zákona o platebním styku, v aktuálním znění
(pro věc rozhodném):
§ 111 (insolvenčního zákona)
(1) Nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen
zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního
řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může
náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení
tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky
vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v
rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem.
(2) Omezení podle odstavce 1 se netýká úkonů nutných ke splnění
povinností stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování podniku v
rámci obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné
vyživovací povinnosti a ke splnění procesních sankcí. Dále se omezení podle
odstavce 1 nevztahuje na uspokojování pohledávek za majetkovou podstatou (§
168) a pohledávek jim postavených na roveň (§ 169); tyto pohledávky se
uspokojují v termínech splatnosti, je-li to podle stavu majetkové podstaty
možné.
(3) Právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými
v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou vůči
věřitelům neúčinné, ledaže si k nim dlužník nebo jeho věřitel předem vyžádal
souhlas insolvenčního soudu.
§ 2 (zákona o platebním styku)
Vymezení některých pojmů
(1) Pro účely tohoto zákona se rozumí
(…)
e/ inkasem převod peněžních prostředků z platebního účtu, k němuž dává platební
příkaz příjemce na základě souhlasu, který plátce udělil příjemci,
poskytovateli příjemce nebo svému poskytovateli,
(…)
15. V takto ustaveném skutkovém a právním rámci činí Nejvyšší soud k
dovoláním otevřené otázce následující závěry:
16. Odpověď na dovoláním otevřenou otázku Nejvyšší soud vyslovil již v
rozsudku ze dne 30. srpna 2018, sp. zn. 29 Cdo 5517/2016, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura, číslu 10, ročníku 2019, pod číslem 109/2019, kde (v
poměrech obdobného skutkového stavu) formuloval názor, že nemá pochybnosti o
tom, že „odčerpání“ peněžních prostředků z účtu dlužníka žalovaným je plněním
dluhu ze smlouvy o revolvingovém úvěru; skutečnost, že žalovaný jako banka,
která vedla účet dlužníka, zmíněné částky, v souladu s ujednáním obsaženým ve
smlouvě o revolvingovém úvěru, z účtu (sám) odepsal, na tomto závěru (o
neúčinnosti právního úkonu) nic nemění.
17. Uvedený názor Nejvyšší soud vyslovil nad rámec dovolacích námitek
řešených v odkazovaném rozsudku sp. zn. 29 Cdo 5517/2016 a nelze ho tak
považovat za ustálenou rozhodovací praxi. Ani v poměrech projednávané věci a na
podkladě uplatněné dovolací argumentace však Nejvyšší soud nemá důvod
zodpovědět otázku předestřenou dovolatelem jinak.
18. Inkaso peněžních prostředků z účtu dlužníka na úvěrový účet
představovalo plnění jeho dluhu a je tak právním jednáním [k tomu srov. již
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011,
uveřejněný pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen
„Sb. rozh. obč.“), a četnou judikaturu na něj navazující].
19. Závěr, že neúčinným právním jednáním může být i plnění na již
splatný dluh, je v rozhodovací praxi nepochybný. Prospěch, který se věřiteli
dostane v důsledku takového (zvýhodňujícího) právního jednání dlužníka, totiž
nespočívá v tom, že věřitel dostane od dlužníka více, než by mu náleželo (nebýt
úpadkové situace dlužníka), ale že je poskytnutým plněním zvýhodněn proti jiným
věřitelům (kteří by měli v konkursu pro účely poměrného uspokojení z
nedostatečného majetku dlužníka stejné postavení jako věřitel, jehož pohledávku
se dlužník rozhodl takto uspokojit). Právě selektivnímu uspokojování jednoho
věřitele v neprospěch ostatních věřitelů má institut neúčinnosti zabránit,
neboť zásada par conditio creditorum (pari passu) neboli poměrného uspokojování
nároků věřitelů (nezajištěných věřitelů), je jednou z hlavních zásad
insolvenčního řízení, jež je modifikována zvláštními nároky některých věřitelů
(srov. zejména § 296 a § 298 insolvenčního zákona). K tomu dále srov. např.
důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sp. zn. 29 Cdo
3815/2014.
20. Z pohledu základních zásad insolvenčního řízení (§ 5 insolvenčního
zákona) pak nemůže být rozhodující, zda převod peněžních prostředků je fakticky
realizován dovolatelem coby inkaso, nebo zda jde o převod peněžních prostředků
na základě platebního (jednorázového nebo trvalého) příkazu dlužníka. I v
případě inkasa je totiž zřejmé, že bez předchozí vůle dlužníka (jeho souhlasu)
by nemohl být realizován převod peněžních prostředků (a částečná úhrada jeho
dluhu).
21. Opačný výklad prosazovaný dovolatelem by vedl k závěru, že plnění
přijatému bankou na základě platebního příkazu učiněného dlužníkem po zahájení
insolvenčního řízení by bylo možno odporovat, kdežto totožnému plnění získanému
inkasem nikoliv; přitom by šlo o plnění na tentýž dluh a důsledky uvedených
právních jednání pro majetkovou podstatu dlužníka by byly shodné.
22. Jinak řečeno, inkaso peněžních prostředků z účtu dlužníka provedené
bankou (coby příjemcem) na úhradu dlužníkova dluhu v souladu s předchozím
smluvním souhlasem dlužníka (coby plátce) poté, co nastaly účinky spojené se
zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka, je neúčinným
právním jednáním dlužníka ve smyslu § 111 insolvenčního zákona. Takový závěr
nevylučuje (neodporuje mu) ani dikce § 2 odst. 1 písm. e/ zákona o platebním
styku; z onoho ustanovení je naopak zřejmé, že bez dlužníkem projevené
(trvající) vůle k inkasu dojít nemůže.
23. Nerozhodná je argumentace dovolatele přípustností započtení ve
smyslu § 140 odst. 2 insolvenčního zákona, a to již proto, že započtení není
(na rozdíl od inkasa) způsobem nebo formou (s)plnění dluhu (k tomu srov. např.
již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2018, sen. zn. 29 ICdo
85/2017, uveřejněný pod číslem 116/2018 Sb. rozh. obč.).
24. Stejně tak neobstojí námitka, že insolvenční správce mohl odvolat
souhlas dlužníka s inkasem. Bez ohledu na faktickou nesprávnost této námitky v
poměrech projednávané věci [insolvenční správce byl ustanoven do funkce (až)
rozhodnutím o úpadku dlužníka, tedy po inkasu předmětných částek inkasem], je
zřejmé, že na podstatě odporovaného právního jednání se tím nic nemění; bylo
naopak na dovolateli (bance), aby se v souladu s § 5 písm. d/ insolvenčního
zákona zdržel jednání směřujícího k uspokojení jeho pohledávky mimo rámec
pravidel insolvenčního řízení.
25. U přípustného dovolání Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v
§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k
jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§
242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Takovou vadou Nejvyšší soud neshledal.
26. Namítá-li dovolatel, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s
jeho argumentací, pak Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 25. června 2013, sp.
zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč.,
vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na
jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky
odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.
K tomu lze dodat, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje
náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, a přiměřeně se prosazuje
i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.)] ani z
práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s
každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní
soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy
nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě
vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační
systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti
jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12.
února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. června
2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).
27. Dovolateli se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu
nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, a tudíž Nejvyšší soud,
aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§
243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
28. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §
243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného
bylo zamítnuto a u žalobce nebyly zjištěny žádné prokazatelné náklady
dovolacího řízení.
29. O návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného
rozsudku Nejvyšší soud samostatně nerozhodoval, neboť vzhledem k tomu, že
dovolání bylo zamítnuto, se tento návrh stal bezpředmětným.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 4. 2024
Mgr. Hynek Zoubek
předseda senátu