KSOS 31 INS 17244/2018 11 ICm 2662/2021 29 ICdo 182/2023-150
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobců a/ J. Ž., a b/ R. Ž., zastoupených Mgr. Karlem Klimešem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Macharova 302/13, PSČ 702 00, proti žalovaným 1/ jmt insol, v. o. s., se sídlem v Praze 3, Vinohradská 89/90, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 05276454, jako insolvenčnímu správci žalobců, a 2/ ERICONN Real Estate s. r. o., se sídlem v Praze 2, Vratislavova 1/21, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 07041837, zastoupenému Mgr. Ivo Menšíkem, advokátem, se sídlem v Praze, Svobodova 138/5, PSČ 128 00, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 ICm 2662/2021, jako incidenční spor v insolvenční věci žalobců, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 31 INS 17244/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. dubna 2023, č. j. 11 ICm 2662/2021, 12 VSOL 22/2023-100 (KSOS 33 INS 17244/2018, správně KSOS 31 INS 17244/2018), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit prvnímu žalovanému společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Žalobci jsou povinni zaplatit druhému žalovanému společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
1. Rozsudkem ze dne 19. října 2022, č. j. 11 ICm 2662/2021-41, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, jíž se žalobci (a/ J. Ž.) a (b/ R. Ž.) domáhali určení, že kupní smlouva ze dne 28. června 2021 uzavřená mezi prvním žalovaným (jmt insol, v. o. s., jako insolvenčním správcem žalobců) jako prodávajícím a druhým žalovaným (ERICONN Real Estate s. r. o.) jako kupujícím, jejímž předmětem byl převod (ve výroku rozhodnutí blíže specifikovaných) nemovitých věcí (dále jen „nemovitosti“ a „kupní smlouva“), je neplatná (bod I. výroku), žalobcům uložil zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 18 881,20 Kč (bod II. výroku) a určil, že první žalovaný nemá nárok na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku).
2. Insolvenční soud se především zabýval námitkou žalobců o neplatnosti kupní smlouvy z důvodu absence podpisu druhého žalovaného. Vyšel ze zjištění, že v souladu s pokynem zajištěného věřitele (Raiffeisenbank, a. s.) ze dne 8. února 2021 první žalovaný zpeněžil předmět zajištění kupní smlouvou, kterou převedl vlastnické právo k nemovitostem na druhého žalovaného za kupní cenu ve výši 5 110 000 Kč. Druhý žalovaný byl při uzavření kupní smlouvy zastoupen jednatelem Ing. Karlem Schmidtmayerem (dále jen „K. S.“) a pravost podpisu K. S. na kupní smlouvě prohlásila advokátka Mgr. Kateřina Buďveselová dne 16. června 2021. Insolvenční soud konstatoval, že podpis kupujícího na kupní smlouvě byl ověřen prohlášením advokáta o pravosti podpisu ve smyslu § 25a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění účinném do 30. června 2022. Toto prohlášení obsahuje veškeré předepsané náležitosti podle § 25a odst. 2 zákona o advokacii. Podle § 134 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), je důsledkem úředního ověření podpisu to, že soud vychází bez dalšího z pravosti podpisu, není-li jinými důkazy prokázán opak. Tímto důkazem může být pouze důkaz o tom, že k úřednímu ověření podpisu ve smyslu § 25a zákona o advokacii nedošlo. Jestliže podpisy kupujícího a prodávajícího na kupní smlouvě byly opatřeny prohlášením advokáta, nemůže být kupní smlouva neplatným právním jednáním pro nedostatek formy a soud je povinen vycházet z pravosti podpisů signatářů smlouvy. Prohlášení advokáta o pravosti podpisu je veřejnou listinou, přičemž důkazy žalobců k jejich tvrzení o neplatnosti kupní smlouvy nesměřovaly ke zpochybnění údajů v tomto prohlášení. Žalobci tedy neunesli důkazní břemeno.
3. K odvolání žalobců Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech I. a III. výroku (první výrok), změnil jej v bodě II. výroku tak, že žalobcům uložil zaplatit druhému žalovanému společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 21 743,40 Kč (druhý výrok), žalobcům uložil zaplatit druhému žalovanému společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 13 971,60 Kč (třetí výrok) a rozhodl, že žalobci a první žalovaný nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (čtvrtý výrok).
4. Odvolací soud poté, co doplnil dokazování [kupní smlouvou včetně prohlášení o pravosti podpisu K. S., rozhodnutím jediného společníka v působnosti valné hromady druhého žalovaného (K. S.), vyjádřením soudní znalkyně z oboru kriminalistika a písmoznalectví ze dne 7. listopadu 2022 a výpovědí K. S.], dospěl k závěru, že námitka žalobců o neplatnosti kupní smlouvy z důvodu absence podpisu jednající osoby jedné smluvní strany je nedůvodná. Odvolací soud nepovažoval za správný závěr insolvenčního soudu, podle něhož prohlášení advokáta o pravosti podpisu, které má stejné účinky jako úřední ověření podpisu (§ 25a zákona o advokacii), je veřejnou listinou.
K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2012, sp. zn. 21 Cdo 3461/2011. Podle odvolacího soudu bylo prokázáno, že kupní smlouvu K. S. skutečně podepsal. Přitom vycházel z účastnické výpovědi K. S. (v níž K. S. potvrdil, že podpis na kupní smlouvě je jeho podpisem a připustil možnost odlišnosti jeho podpisů na různých listinách) a z prohlášení advokátky, že K. S. před ní kupní smlouvu vlastnoručně podepsal. Odvolací soud neměl důvod pochybovat o věrohodnosti tohoto důkazu.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, v němž požadují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání vymezují ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny.
6. Jako dosud neřešenou otázku procesního práva dovolatelé předkládají dovolacímu soudu k zodpovězení otázku, zda soud v rámci volného hodnocení důkazů může navržený důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví nahradit výslechem účastníka řízení.
7. Za neřešenou otázku hmotného práva dovolatelé považují otázku, zda pochybnost o autentičnosti podpisu účastníka smlouvy lze nahradit prohlášením tohoto účastníka smlouvy o pravosti jeho podpisu na předmětné listině.
8. Oba žalovaní ve vyjádřeních k dovolání považují napadené rozhodnutí za správné a navrhují dovolání odmítnout jako nepřípustné.
9. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
10. Dovolatelé výslovně uvádějí, že napadají rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. V rozsahu, v němž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení (druhým výrokem o nákladech řízení před insolvenčním soudem , třetím a čtvrtým výrokem o nákladech odvolacího řízení), Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., bez dalšího odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., jelikož přípustnost dovolání proti výroku o nákladech řízení vylučuje § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
11. Ve zbývající části Nejvyšší soud dovolání, které mohlo být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti podle § 238 o. s. ř., odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
12. Dovolání v dané věci bylo možné podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.). Z uplatněné dovolací argumentace je ovšem zřejmé, že její podstata spočívá v polemice se způsobem, jakým soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy (zejména důkaz výpovědí K. S.), a se skutkovým závěrem, který soudy nižších stupňů na základě výsledků provedeného dokazování učinily (podle kterého je podpis jednatele druhého žalovaného na kupní smlouvě pravý). Prostřednictvím těchto výhrad však dovolatelé (z obsahového hlediska) uplatňují jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (nepolemizují s právním posouzením věci odvolacím soudem), jinak řečeno, neotevírají jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo a jež by splňovala předpoklady přípustnosti dovolání vymezené ustanovením § 237 o. s. ř.
13. Ani výhradou, že odvolací soud bagatelizoval odborné vyjádření soudní znalkyně z oboru kriminalistiky a písmoznalectví (které dovolatelé předložili odvolacímu soudu), dovolatelé nevystihují způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) pak srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, uveřejněný pod číslem 179/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
14. K (dovolateli předestírané) problematice tzv. opomenutých důkazů (viz námitka, že oba soudy odmítly provést důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví) budiž uvedeno, že ustálenou judikaturou k výkladu ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (jež určuje, že soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede) je především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněný pod číslem 39/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 39/1999“) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 71/2009“). Z judikatury Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II ÚS 56/95, uveřejněný pod číslem 80/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu nebo nález ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998, uveřejněný pod číslem 122/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
15. Z R 39/1999 a R 71/2009 plyne, že soud neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby řízení bylo účelově prodlouženo (důkazy pro rozhodnutí bezvýznamné). Stejně tak neprovede důkazy, které byly pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy (důkazy nezákonné).
16. Odvolací soud přitom v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že návrhu dovolatelů na provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví nevyhověl z důvodu nadbytečnosti. Obsah odborného vyjádření soudní znalkyně z oboru kriminalistiky a písmoznalectví přitom odvolací soud též nepominul; uzavřel, že úvahy o diametrální odlišnosti stavby podpisů K. S. na kupní smlouvě a na rozhodnutí jediného společníka jsou toliko v rovině hypotetické (jinými slovy odborné vyjádření nemá žádnou důkazní hodnotu).
17. Z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná Srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
18. Přitom skutkové závěry odvolacího soudu Nejvyšší soud nepovažuje za zjevně nepřiměřené.
19. Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení jsou odůvodněny ustanoveními § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl a procesně úspěšným žalovaným vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení. Ty v dané věci u prvního žalovaného sestávají z paušální náhrady ve výši 300 Kč (§ 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu) za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 10. října 2023). Náklady dovolacího řízení druhého žalovaného sestávají z mimosmluvní odměny advokáta za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání ze dne 23. října 2023) z částky 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. c/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném k datu sepisu vyjádření, která podle § 7 bodu 5. této vyhlášky činí 3 100 Kč, a z náhrady hotových výdajů advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), což s připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 714 Kč představuje částku 4 114 Kč, kterou jsou žalobci povinni zaplatit druhému žalovanému k rukám jeho advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Povinnost žalobců zaplatit uvedené částky společně a nerozdílně plyne z nedílné povahy věci samé. Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 27. 3. 2025
JUDr. Helena Myšková předsedkyně senátu