MSPH 79 INS
13631/2016
179 ICm 1755/2019
29 ICdo 183/2024-501
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Tomáše Zadražila v právní věci
žalobců a/ K. P. a b/ advokátní kanceláře J&K LawPartners, s. r. o., se sídlem
v Praze 1, Valentinská 56/11, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 24200841,
proti žalovanému SLAVIA International, a. s., se sídlem v Praze 4, Glazunovova
885/8, PSČ 148 00, identifikační číslo osoby 45241376, zastoupenému JUDr. Mgr.
Marcelem Petráskem, M.B.A., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Palackého
715/15, PSČ 110 00, o určení pravosti vykonatelné pohledávky pro dobu, po
kterou trvalo insolvenční řízení, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn.
179 ICm 1755/2019, jako incidenční spor v insolvenční věci žalobce a/, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 79 INS 13631/2016, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. června 2024, č. j.
179 ICm 1755/2019, 105 VSPH 832/2023-461 (MSPH 79 INS 13631/2016), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne
19. září 2023, č. j. 179 ICm 1755/2019-406, vyhověl žalobě žalobců (a/ Ing.
Davida Jánošíka, jako insolvenčního správce dlužníka K. P., b/ advokátní
kanceláře J&K LawPartners, s. r. o., jako popírajícího věřitele) a určil, že
vykonatelná pohledávka žalovaného (SLAVIA International, a. s.), přihlášená do
insolvenčního řízení dlužníka (K. P.) pod č. P14/1 ve výši 117 931 424,49 Kč,
2. Jde přitom již o druhé rozhodnutí insolvenčního soudu ve věci poté,
co Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. března 2023, sen. zn. 105 VSPH
117/2023, k odvolání žalovaného zrušil rozsudek insolvenčního soudu ze dne 23.
září 2022, č. j. 179 ICm 1755/2019-237.
3. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
1/ Žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka pohledávku ve
výši 117 940 136,49 Kč, která je evidována pod č. P14, jejíž vykonatelnost
dovozuje z notářského zápisu sepsaného notářkou Mgr. Šárkou Sýkorovou dne 1. října 2015, sp. zn. N 797/2015 a NZ 711/2015 (dále jen „notářský zápis“). Jako
důvod vzniku pohledávky žalovaný v přihlášce uvedl smlouvu o půjčce ze dne „12. července 2014“ (správně 12. července 2004; dále jen „smlouva o půjčce 1“),
smlouvu o půjčce ze dne „1. února 2015“ (správně 1. února 2005; dále jen
„smlouva o půjčce 2“) a dohodu o změně smluv o zápůjčce ze dne 1. října 2015
(dále také „Dohoda o novaci“). 2/ Žalobce b/ je věřitelem dlužníka se zjištěnou pohledávkou přihlášenou
do insolvenčního řízení dlužníka přihláškou P11. 3/ Pohledávku žalovaného P14/1 při zvláštním přezkumném jednání konaném
dne 28. května 2019 popřel dlužník, insolvenční správce (žalobce a/) co do
důvodu a výše a také žalobce b/, a to včas podaným popěrným úkonem. Insolvenční
správce jako důvod popření uvedl, že pohledávka nevznikla, resp. že o její
existenci se vede spor. 4/ Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 30. října 2013,
č. j. 98 C 56/2012-186, uložil společnosti CREVISTON (dále jen „společnost C“)
zaplatit dlužníku částku 35 000 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a
smluvní pokutu. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. dubna 2015, č. j. 96
Co 414/2014-336, potvrdil rozsudek obvodního soudu. Dlužníku byla přiznána
pohledávka ve výši 85 060 000 Kč a na náhradě nákladů řízení částka 473 493 Kč,
celkem tedy 85 533 493 Kč. Uvedenou částku společnost C zaplatila dlužníku dne
28. května 2015 převodem na úschovní účet společnosti Urbášek & Partners,
advokátní kancelář, s. r. o. (dále jen „advokátní kancelář U“). 5/ Předběžným opatřením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. května
2015, č. j. 10 Nc 1007/2015-20, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze
ze dne 3. srpna 2015, č. j. 96 Co 216/2015-59, bylo dlužníku zakázáno nakládat
s finančními prostředky ve výši 84 979 540,01 Kč deponovanými na úschovním účtu
advokátní kanceláře U. 6/ Dne 1. října 2015 dlužník podepsal s žalovaným Dohodu o novaci, v níž
se v souladu s § 1902 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), dohodli na zřízení nového závazku dlužníka zaplatit žalovanému nejpozději
do 20. října 2015 částku 80 987 942,47 Kč, spolu s úrokem ve výši 7 % ročně z
dlužné částky počítaným od 20. října 2015 do zaplacení a v případě prodlení s
úhradou také s úroky z prodlení z dlužné částky v zákonné výši. Dosavadními
závazky dlužníka, které měly zaniknout uzavřením Dohody o novaci, byly 1/
závazek dlužníka zaplatit žalovanému částku 23 000 000 Kč, kterou mu žalovaný
půjčil na základě smlouvy o půjče 1, a dále 2/ závazek dlužníka zaplatit
žalovanému částku 24 500 000 Kč, kterou mu žalovaný půjčil na základě smlouvy o
půjčce 2. V článku IV.2 Dohody o novaci dlužník prohlásil, že od žalovaného
obdržel peněžité zápůjčky ve výši 23 000 000 Kč a ve výši 24 500 000 Kč.
7/ V notářském zápisu dlužník výslovně prohlásil, že uděluje svolení k
tomu, aby podle něj byl nařízen a proveden výkon rozhodnutí (exekuce) a aby
notářský zápis byl exekučním titulem, jestliže závazky v něm popsané řádně a
včas nesplní. Na základě návrhu oprávněného (žalovaného) následně soudní
exekutorka Mgr. Veronika Jakubovská zahájila exekuci podle notářského zápisu k
vymožení v něm uvedené částky. 8/ Žalovaný vznikl dne 30. prosince 1991. V době, kdy měl dlužníku
poskytnout půjčky na základě smluv o půjčkách 1 a 2, byla předsedkyní jeho
představenstva MUDr. Marcela Horynová (nyní Mohlerová; dále jen „M. M.“), a to
od 26. března 1999 (správně ve funkci předsedkyně představenstva od 20. prosince 2001) do 8. prosince 2005, členy představenstva dále byli V. P. (dále
jen „V. P.“) [od 6. listopadu 1997 do 8. prosince 2005] a M. D. (dále jen „M. D.“) [od 7. prosince 1998 do 8. prosince 2005]. Od 19. prosince 2005 se stal
členem představenstva a současně jeho předsedou Ing. Igor Střelec (dále jen „I. S.“), který byl v období od 25. dubna 2015 do 3. února 2016 zapsán jako jediný
akcionář žalovaného. 9/ Žalovaný v letech 2004 a 2005 neprovozoval téměř žádnou činnost. Výsledky jeho hospodaření vykazovaly trvale ztrátu z podnikání a nízký stav
finančních prostředků. Žalovaný také trvale vykazoval zápornou hodnotu
vlastního kapitálu. V dlouhodobých a krátkodobých pohledávkách nebyla uvedena
žádná částka, která by odpovídala výši poskytnutých půjček 1 a 2. V přiznání k
dani z příjmu právnických osob poskytnuté nebo přijaté půjčky nebyly uvedeny. Na bankovních účtech se žádné významné peněžní prostředky nenacházely. V rámci
dědického řízení po zůstaviteli A. M., narozeném XY a zemřelém 27. ledna 2006,
který byl podle tvrzení některých slyšených svědků také částečným
poskytovatelem půjčky dlužníku, nebyla žádná pohledávka, ať už za žalovaným
nebo dlužníkem, projednávána s tím, že celková hodnota dědictví se pohybovala v
řádu jednotek milionů Kč. 10/ Dlužník dne 19. listopadu 2014 písemně uznal svůj dluh vůči
žalovanému ve výši 23 000 000 Kč, který vznikl na základě smlouvy o půjčce 1. Listina (uznání dluhu) obsahuje dlužníkův závazek, že na vyzvání žalovaného na
něj převede svou dosud vymáhanou pohledávku za společností C za předpokladu, že
své závazky předtím žalovanému neuhradí. 11/ Dne 1. září 2015 I. S. v postavení předsedy představenstva
žalovaného prohlásil, že v případě inkasa pohledávky ve výši 85 000 000 Kč za
společností C se zavazuje vyplatit finanční prostředky na účet dlužníka nebo na
jím určené osoby tak, že žalovaný si přednostně ponechá 23 000 000 Kč a
zůstatek z inkasované částky poukáže na dlužníkův účet.
4. Na základě takto zjištěného skutkového stavu, cituje § 576, § 588, §
1902, § 1903 odst. 1 a § 2053 o. z., dospěl insolvenční soud k následujícím
závěrům:
1/ Základním předpokladem privativní novace je existence závazku, který
má být zrušen, přičemž musí jít o platný závazek. Žalovaný neměl (na základě
provedeného dokazování) ke dni uzavření Dohody o novaci žádné pohledávky za
dlužníkem, resp. nebylo prokázáno, že peněžní prostředky, které měly být v
letech 2004 a 2005 v hotovosti poskytnuty dlužníku, byly peněžními prostředky
žalovaného. Uzavření (údajných) smluv o půjčkách 1 a 2 mezi dlužníkem a
žalovaným nepotvrdili ani tehdejší členové statutárního orgánu žalovaného M. D. a V. P. Žalovaný v rozhodné době neměl na svých bankovních účtech prostředky
umožňující mu poskytnout dlužníku tvrzené půjčky, ani takové prostředky nebyly
vloženy do společnosti formou půjčky akcionáře event. jinak [např. jejím
majoritním akcionářem J. F. (dále jen „J. F.“) ani kýmkoli jiným (např. dalšími
údajnými akcionáři A. M. nebo S. L.)]. Originály smluv o půjčce v řízení nebyly
předloženy k důkazu. 2/ Žalovaný neměl ke dni sepisu prohlášení žádné pohledávky vůči
dlužníku z titulu půjček a byl tedy pouze pověřen inkasem dlužníkovy
pohledávky, kterou měl vůči společnosti C. V této době I. S. musel vědět o
zajištění částky 85 000 000 Kč předběžným opatřením. Nebylo věrohodně
vysvětleno, proč by si při případném úspěšném inkasu dlužníkovy pohledávky ve
výši 85 000 000 Kč neponechal žalovaný z této částky také další část údajně
poskytnuté pohledávky z titulu půjčky 2 a proč svůj dluh (v rozhodné době
promlčený) dlužník 19. listopadu 2014 písemně neuznal. 3/ Smlouva o půjčce coby reálný kontrakt vzniká až faktickým předáním
peněz. Pokud došlo k předání peněz mezi J. F. a dlužníkem, je zřejmé, že tyto
prostředky J. F. nepředával dlužníku coby statutární orgán žalovaného (jímž
nebyl), ale jako fyzická osoba. Bylo-li úmyslem J. F. nejprve prostředky půjčit
žalovanému a poté (jeho prostřednictvím) dlužníku, neučinil tak právně
předpokládaným způsobem a jeho úmysl se nijak nepromítl v žádném z provedených
důkazů. Nejde tak o platné pohledávky žalovaného, jež by mohly být předmětem
Dohody o novaci. 4/ Lze tedy uzavřít, že žalovaný neměl k 1. říjnu 2015 pohledávku za
dlužníkem z titulu půjček 1 a 2 (z období let 2004 a 2005), neměl ani práva k
pohledávkám, která by mu umožňovala je zrušit a nahradit Dohodou o novaci. 5/ Cílem Dohody o novaci bylo vytvořit nový závazek, a to ve výši
odpovídající finančním prostředkům dlužníka, zajištěným předběžným opatřením,
vyvést je z úschovního účtu advokátní kanceláře U, a tím zabránit uspokojení
jiných věřitelů dlužníka. Takové právní jednání je absolutně neplatné (§ 588 o. z.), neboť svým obsahem a účelem odporuje dobrým mravům i zákonu. 6/ Také žalovaný uzavřel Dohodou o novaci v rozporu s dobrými mravy
veden nemravnou pohnutkou, že podpisem Dohody o novaci získá z dlužníkem
vymáhané částky (po jejím inkasu) nemalou provizi ve výši 23 000 000 Kč, na
úkor jiných dlužníkových věřitelů.
7/ Jelikož Dohoda o novaci je neplatná, nemohla vzniknout ani
pohledávka, která byla přihláškou uplatněna v insolvenčním řízení dlužníka. Žalovaný tak nemá za dlužníkem po právu pohledávku uplatněnou přihláškou č. P14/1 z titulu nově vzniklé pohledávky podle Dohody o novaci ani podle smluv o
půjčce 1 a 2. 8/ Výslechy M. D. a V. P., členů představenstva žalovaného v letech 1997
až 2005, měl insolvenční soud za nadbytečné s tím, že by nepřinesly žádné
poznatky významné pro řízení; k tomuto závěru dospěl na základě výpovědí
učiněných M. D. a V. P. v trestní věci I. S. vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 4 T 8/2018.
5. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným
rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
6. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného insolvenčním
soudem a rovněž přisvědčil jeho právním závěrům, přičemž pro stručnost odkázal
na odůvodnění rozsudku insolvenčního soudu.
7. Odvolací soud považoval za přiléhavé vyhodnocení skutkového děje tak,
že pokud vůbec mělo dojít k předání peněz mezi J. F. a dlužníkem tak, aby byl
právní vztah založený na smlouvě o půjčce fakticky realizován, šlo o právní
vztah mezi těmito osobami, nikoliv o vztah mezi dlužníkem a žalovaným. Navíc
existenci jakýchkoliv pohledávek žalovaného za dlužníkem nepotvrzují daňová
přiznání za roky 2004 a 2005, uzavření smluv o půjčkách nepotvrdili ani
tehdejší členové statutárního orgánu žalovaného, žalovaný na svých účtech
peněžní prostředky v odpovídající výši neměl a nevyvíjel ani výdělečnou
činnost, z níž by půjčky mohl poskytnout.
8. Odvolací soud uzavřel, že prokázaná neexistence půjček 1 a 2 má pak
zásadní dopad na Dohodu o novaci, která již jen proto nemůže být platná.
Současně podle odvolacího soudu obstojí i závěr o neplatnosti této dohody pro
rozpor s dobrými mravy vycházející z prokázání toho, že jediným cílem jejího
uzavření bylo vytvořit nový závazek za účelem vyvedení peněz zaplacených
dlužníku společností C na účet úschovy.
9. K odvolací námitce neprovedení výslechu M. M. za účelem zjištění
dalších svědků či dalších důkazů odvolací soud uvedl, že žalovaný pomíjí
princip priority tvrzení, jehož důsledkem je, že prokazovány mohou být jen
skutečnosti, které již byly tvrzeny; opačný přístup (zjišťování skutkových
tvrzení z obsahu důkazů) je nepřípustný. Ze spisu se navíc nepodává, že by
žalovaný výslech M. M. navrhoval (žalobci na jejím výslechu netrvali). K
námitce provedení důkazu listinou (výpovědí v trestním řízení) namísto výslechu
M. M. odvolací soud uvedl, že žalovaný výpověď M. M. co do její pravdivosti
nijak nezpochybnil a její výslech navrhuje z nepřípustného důvodu. Nadto šlo v
kontextu celého dokazování jen o důkazy podpůrné. I bez nich totiž obstojí
závěry přijaté insolvenčním soudem. Ze spisu navíc plyne, že M. M. není schopna
účastnit se jakýchkoliv soudních jednání s ohledem na její psychiatrickou
diagnózu.
10. Nedůvodnou shledal odvolací soud i námitku vůči výpovědi svědka J.
F. s odkazem na jeho věk a zpochybňující hodnocení prohlášení I. S. ze dne 1.
září 2015 insolvenčním soudem, jimiž se žalovaný snaží zvrátit skutková
zjištění učiněná z těchto důkazů insolvenčním soudem, jakož i námitku
„nesprávného posouzení závěrů trestního spisu“ v případě výpovědi I. S.
Žalovaný opomněl, že insolvenční soud provedl účastnický výslech I. S. a z
tohoto důkazu také vycházel. Podle odvolacího soudu neobstojí ani argument
žalovaného, že existence půjček 1 a 2 vyplývá již ze samotného ověření podpisů
na Dohodě o novaci; takto byla osvědčena toliko pravost podpisů na dohodě,
nikoli její obsah.
11. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost vymezuje podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od judikatury dovolacího soudu, případně že tato otázka nebyla dosud
řešena. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tedy
nesprávné právní posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud napadený
rozsudek i rozsudek insolvenčního soudu zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu
k dalšímu řízení.
12. Dovolatel odvolacímu soudu především vytýká, že neprovedl výslech M.
M., který je podle jeho názoru nezbytný, neboť její výpovědí hodlá prokázat
předání finančních prostředků J. F. dlužníku. Zároveň je výpověď nutná k
označení osoby přítomné předání finančních prostředků dlužníku; dovolatel není
schopen tuto osobu identifikovat. Dovolatel dále zpochybňuje nemožnost výslechu
M. M. s tím, že její psychický stav byl pouze přechodný. Z toho usuzuje, že
nemohou být použity listiny z jiných jednání, jež by nahradily výpověď M. M.
13. Dovolatel dále zpochybňuje výpověď J. F. s ohledem na jeho věk,
„bohémský styl myšlení“ a zdravotní stav, v němž se dostavil k výslechu, ve
kterém podle dovolatele nebyl schopen „pochopit podstatu řady otázek a také si
vybavit okolnosti staré více než 20 let.“ Nesouhlasí také se závěrem, že mezi
J. F. a dlužníkem sice existoval finanční vztah, nejednalo se však o půjčky 1 a
2.
14. Dále dovolatel zpochybňuje závěry odvolacího soudu, že existence
půjček 1 a 2 nevyplývá ze samotného ověření podpisů na Dohodě o novaci notářem,
závěry týkající se prohlášení I. S. ze dne 1. září 2015, jakož i závěr, že I.
S. měl dlužníka uvést v omyl příslibem, že uzavřením Dohody o novaci a
následným exekučním řízením dlužník získá znovu možnost disponovat s finančními
prostředky blokovanými na účtu úschovy předběžným opatřením.
15. Konečně dovolatel uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je
nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud se důsledně nevypořádal s odvolacími
námitkami a pochybil při výkladu právních jednání, jelikož se nezabýval
posouzením pohledávky dovolatele z jiného právního důvodu.
16. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním
znění.
17. V průběhu dovolacího řízení insolvenční soud usnesením ze dne 6.
srpna 2025, č. j. MSPH 79 INS 13631/2016-B-228, zrušil konkurs na majetek
dlužníka po splnění rozvrhového usnesení [§ 308 odst. 1 písm. c/ zákona č.
182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)];
usnesení nabylo právní moci dne 26. srpna 2025. Od skončení insolvenčního
řízení se proto předmětný spor považuje za spor o určení pořadí pravosti
pohledávky pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení, přičemž jeho
účastníkem se stal dnem skončení insolvenčního řízení místo (původního) žalobce
a/ (insolvenčního správce dlužníka) bez dalšího dlužník, s nímž Nejvyšší soud
dále jednal jako se žalobcem a/ (§ 159 odst. 1 písm. a/, odst. 4 a 5
insolvenčního zákona).
18. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s.
ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř.,
odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
19. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá
k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala
přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
20. Především Nejvyšší soud pro výsledek dovolacího řízení v této věci
shledává právně bezcennými námitky, jež dovolatel v dovolání uplatňuje ke
skutkovým závěrům, které soudy v řízení učinily. Prostřednictvím těchto
námitek, jež jsou dle svého obsahu pouhou polemikou se skutkovými závěry soudů
nižších stupňů, totiž dovolatel nevystihuje způsobilý dovolací důvod (§ 241a
odst. 1 o. s. ř.) a k jejich přezkoumání tudíž dovolání připuštěno být nemůže.
V této souvislosti lze rovněž připomenout, že při úvaze, zda právní posouzení
věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné,
vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch
skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů
(případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného
pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října
2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu
dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti
dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit. Srov. shodně např.
důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022, sen. zn. 29 ICdo
46/2020, uveřejněného pod číslem 42/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek.
21. Současně nelze přehlédnout, že dovolatel soustřeďuje svou
argumentaci zejména na polemiku s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů. K
nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu
volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) dále srov. např. důvody
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009,
uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp.
zn. IV. ÚS 191/96, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn.
III. ÚS 3717/16.
22. Námitkou, že soudy nižších stupňů neprovedly navrhované důkazy
(výslech svědkyně M. M.), dovolatel poukazuje na vadu řízení, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Se zřetelem k § 241a odst. 1 o. s.
ř., jež jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na
námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
však nejsou způsobilým dovolacím důvodem nejen tímto ustanovením výslovně
vyloučené zmatečnostní vady řízení, ale ani tvrzené „jiné vady“, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž Nejvyšší soud přihlíží z
úřední povinnosti (pouze) u přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.),
jestliže takové (tvrzené) vady procesu získání skutkových zjištění (zejména
provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují (jako v předmětném dovolání) podmínku
existence právní otázky procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř.
23. Ustálenou judikaturou k výkladu ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé
o. s. ř. (jež určuje, že soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede)
je především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1998, sp. zn. 21 Cdo
1009/98, uveřejněný pod číslem 39/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(dále jen „R 39/1999“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008,
sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod číslem 71/2009 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 71/2009“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 14. srpna 2018, sp. zn. 21 Cdo 1267/2018, uveřejněný pod číslem 83/2019
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 83/2019“). Z judikatury
Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS
56/95, nebo nález ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998. Z R 39/1999, R
71/2009 a R 83/2019 plyne, že soud neprovede důkazy, které jsou pro věc
nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (ke zjištění
skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož i důkazy,
které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby řízení bylo účelově prodlouženo
(důkazy pro rozhodnutí bezvýznamné). Stejně tak neprovede důkazy, které byly
pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy (důkazy
nezákonné). Napadené rozhodnutí je s těmito závěry v souladu.
24. Co do námitky, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné,
vystihující z obsahového hlediska (jak zmíněno v odstavci 22 odůvodnění shora)
tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu,
konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června
2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 100/2013“).
25. V R 100/2013 Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda
rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky
odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale
především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání
proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně
nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné,
jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly (podle obsahu odvolání) na újmu
uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu
nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné,
jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly (podle obsahu dovolání) na újmu
uplatnění práv dovolatele.
26. K tomu lze dodat, že z § 157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje
náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku a přiměřeně se prosazuje i
pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.)] ani z
práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s
každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní
soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy
nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě
vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační
systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti
jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12.
února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08).
27. Poměřováno těmito závěry rozhodnutí insolvenčního soudu ani
rozhodnutí odvolacího soudu zjevně nebylo nepřezkoumatelné. To, že se soudy
nezabývaly některými námitkami dovolatele (samostatně je nevypořádaly), nemělo
původ v opomenutí náležitostí písemného vyhotovení rozsudku pojmenovaných v §
157 odst. 2 o. s. ř., nýbrž v tom, že neměly oporu ve zjištěném skutkovém stavu
a provedeném dokazování, z něhož soudy nižších stupňů v odůvodnění vycházely, a
nebyly způsobilé závěry soudů zpochybnit.
28. Dovolání konečně nečiní přípustným ani argumentace, podle níž měly
soudy posoudit uplatněný (přihlášený) nárok též z pohledu § 579 odst. 2 o. z.
(jako právo na náhradu škody vůči tomu, kdo způsobil neplatnost právního
jednání). Takové úvahy by však byly se zřetelem ke skutkovým poměrům dané věci
zjevně nepřiléhavé. Dovolatel především nijak nevymezuje, v čem by ona škoda
měla spočívat, když ostatně sám dovolatel byl stranou smlouvy (Dohody o novaci)
a s ohledem na zjištěný skutkový stav mu musela být neplatnost této smlouvy
známa.
29. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2025
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu