KSCB 27 INS 18939/2013 42 ICm 245/2022 29 ICdo 184/2024-156
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce J. M., zastoupeného Mgr. Ivanou Sonko, advokátkou, se sídlem v Praze 5, U Kříže 625/9, PSČ 158 00, proti žalovanému AKZ insolvence v. o. s., se sídlem v Mladé Boleslavi, Blahoslavova 186/8, PSČ 293 01, identifikační číslo osoby 26468514, o zaplacení částky 7 600 000 Kč, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 42 ICm 245/2022, jako incidenční spor v insolvenční věci žalobce, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 27 INS 18939/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. srpna 2024, č. j. 42 ICm 245/2022, 101 VSPH 417/2024-81 (KSCB 27 INS 18939/2013), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
2. Insolvenční soud vyšel z toho, že: [1] Žalobce (J. M.) se domáhá vůči žalovanému (AKZ insolvence v. o. s.) [v době podání žaloby s obchodní firmou Záveská a spol., v. o. s.], který je insolvenčním správcem žalobce (dlužníka) v insolvenčním řízení vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSCB 27 INS 18939/2013, zaplacení částky 7 600 000 Kč, jež má představovat škodu, kterou žalovaný způsobil žalobci tím, že nepostupoval při výkonu funkce insolvenčního správce „svědomitě a s odbornou péčí“. Konkrétně žalobce namítá, že žalovaný vstoupil do řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 23/2017 a následně vzal žalobu zpět. [2] U insolvenčního soudu bylo vedeno řízení pod sp. zn. 43 ICm 4934/2017 (dále jen „předchozí spor“), ve kterém se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení téže částky z téhož důvodu. Předchozí spor je pravomocně skončen na základě rozsudku insolvenčního soudu ze dne 31. března 2021, č. j. 43 ICm 4934/2017-475, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. ledna 2022, „č. j. 102 VSPH 699/2021-511“ [správně č. j. 43 ICm 4934/2017, 102 VSPH 699/2021-511 (KSCB 27 INS 18939/2013)], jež nabylo právní moci dne 2. února 2022.
3. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 104 odst. 1 a § 159a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – dospěl k závěru, že projednání žaloby brání překážka věci rozhodnuté, neboť v předchozím sporu bylo rozhodnuto s totožnými účastníky řízení o totožném předmětu řízení.
4. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. srpna 2024, č. j. 42 ICm 245/2022, 101 VSPH 417/2024-81 (KSCB 27 INS 18939/2013), potvrdil usnesení insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
5. Přitom šlo o v pořadí třetí rozhodnutí odvolacího soudu, když usnesení insolvenčního soudu ze dne 11. března 2022, č. j. 42 ICm 245/2022-9, kterým (mimo jiné) bylo řízení zastaveno a usnesení ze dne 2. června 2022, č. j. 42 ICm 245/2022, 101 VSPH 383/2022-17 (KSCB 27 INS 18939/2013), jímž Vrchní soud v Praze (mimo jiné) rozhodnutí insolvenčního soudu potvrdil, zrušil Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. října 2023, sen. zn. 29 ICdo 134/2022. Následné usnesení insolvenčního soudu ze dne 22. listopadu 2023, č. j. 42 ICm 245/2022-34, kterým (mimo jiné) bylo řízení (opět) zastaveno, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. dubna 2024, č. j. 42 ICm 245/2022, 101 VSPH 127/2024-51 (KSCB 27 INS 18939/2013).
6. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 104 odst. 1, § 159a odst. 4 a § 164 o. s. ř. a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k závěru, že odvolání není důvodné a plně se ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu.
7. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce (podáním ze dne 22. října 2024) dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně otázky, která je dovolacím soudem řešena rozdílně (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. Dovolatel v mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje, že v předchozím sporu podal žalobu proti insolvenčnímu správci jako představiteli majetkové podstaty; žalovaného totiž v žalobě označil tak, že připojil větu „dnem 22. 6. 2015 určený insolvenční správce v řízení pod sp. zn. KSCB 27 INS 18932/2013“. Dovolatel považuje za rozhodující, jak žalovaného označil, nikoliv to, jak jej označily v předchozím sporu ve svých rozhodnutích soudy. V nyní řešené věci označil dovolatel žalovaného jako běžnou právnickou osobu, tedy osobu odlišnou od dřívějšího žalovaného; proto okruh účastníků v předchozím sporu a v projednávané věci není totožný.
9. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
10. Dovolatel podal dovolání výslovně proti usnesení odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, jíž odvolací soud potvrdil bod II. výroku rozsudku insolvenčního soudu o nákladech řízení, jakož i proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné, jelikož přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. vylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
11. Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž potud neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s níže označenou judikaturou Nevyššího soudu, od které neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
12. Již v usnesení ze dne 12. prosince 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen Sb. rozh. obč.) pod číslem 85/2003, Nejvyšší soud formuloval závěr, podle něhož jde o stejnou věc tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného řízení. K uvedeným závěrům se přitom Nejvyšší soud přihlásil v řadě dalších rozhodnutí (za mnohá srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněné pod číslem 84/2007 Sb. rozh. obč., nebo v poměrech incidenčních sporů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2023, sen. zn. 29 ICdo 32/2022).
13. Jak Nejvyšší soud připomněl ve zrušovacím usnesení sen. zn. 29 ICdo 134/2022 (odst. 23.), v předchozím incidenčním sporu byl žalovaný označen v záhlaví rozhodnutí soudů obou stupňů [(zamítavého) rozsudku insolvenčního soudu ze dne 31. března 2021, č. j. 43 ICm 4934/2017-475, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. ledna 2022, č. j. 43 ICm 4934/2017, 102 VSPH 699/2021-511 (KSCB 27 INS 18939/2013)] jako právnická osoba (bez dodatku, že jde o insolvenčního správce žalobce). Za takové procesní situace je závěr odvolacího soudu o překážce věci rozhodnuté (z důvodu totožnosti účastníků) souladný se shora odkazovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (označení žalovaného v pravomocných rozhodnutích vydaných v předchozím incidenčním sporu se shoduje s označením žalovaného v nynějším sporu).
14. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že s ohledem na ustanovení § 241a odst. 5 o. s. ř. nepřihlížel k obsahu podání dovolatele ze dne 22. října 2024, byť bylo podáno na hlavičkovém papíře (tehdejšího) opatrovníka dovolatele, neboť opatrovník výslovně uvedl, že jde o podání učiněné (samotným) dovolatelem. Nepřihlížel (pro opožděnost) ani k další argumentaci obsažené v doplnění dovolání ze dne 28. října 2024, tj. v podání, které (nynější) zástupkyně dovolatele učinila až po uplynutí lhůty k podání dovolání (§ 241b odst. 3 a § 242 odst. 4 o. s. ř.).
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z obsahu spisu (žalovanému náleží paušální náhrada hotových výdajů za podání vyjádření k dovolání ze dne 23. ledna 2025) a nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 1. 2025
Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu