I. V rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku usnesení ze dne 23. září 2024, č. j. 87 ICm 2213/2024, 105 VSPH 580/2024-34 (KSLB 87 INS 19683/2022), kterým Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 2. srpna 2024, č. j. 87 ICm 2213/2024-20, ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, se dovolání odmítá.
II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. září 2024, č. j. 87 ICm 2213/2024, 105 VSPH 580/2024-34 (KSLB 87 INS 19683/2022), se mění takto: Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 2. srpna 2024, č. j. 87 ICm 2213/2024-20, se mění tak, že žaloba se neodmítá.
1. Usnesením ze dne 2. srpna 2024, č. j. 87 ICm 2213/2024-20, Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „insolvenční soud“) odmítl „v celém rozsahu“ žalobu, kterou se žalobce (dlužník J. M.) domáhal určení neplatnosti smlouvy o úvěru ze dne 13. září 2018, uzavřené mezi žalovaným (PULNIATAR, s. r. o.) a žalobcem, ve znění dodatku č. 1 ze dne 20. května 2019 (dále jen „smlouva o úvěru“), a určení neplatnosti notářského zápisu sp. zn. NZ 403/2019, N 425/2019, sepsaného jménem JUDr. Markéty Menclerové, notářky v Praze, M. H., dne 20. května 2019, za účasti žalovaného, žalobce a T. M. (dále jen „notářský zápis“) [výrok I.] a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
2. Insolvenční soud – cituje § 159 odst. 1 písm. a/, g/, § 160 odst. 1, 4, § 192 odst. 1, 3, § 193, § 194, § 198 odst. 1 a § 201 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na závěry (označených) rozhodnutí Vrchního soudu v Praze – uvedl, že žalobce (dlužník) se žalobou domáhá určení neplatnosti smlouvy o úvěru a notářského zápisu, které jsou právním titulem přihlášené (a zjištěné) pohledávky (P2) žalovaného (věřitele). Obsahově jde tudíž o žalobu o určení pravosti žalovaným přihlášené nevykonatelné pohledávky podle § 159 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona. K jejímu podání však žalobce (jehož úpadek je řešen konkursem) není aktivně legitimován, zároveň marně uplynula lhůta pro podání této žaloby a nadto pohledávka žalovaného nebyla popřena při přezkumném jednání. Žalobce zvoleným postupem (žalobou podle § 159 odst. 1 písm. g/ insolvenčního zákona) směřuje k obejití okruhu osob oprávněných podat žalobu o určení pravosti, výše a pořadí přihlášených pohledávek a k prolomení zásady insolvenčního řízení, že pravost, výše a pořadí přihlášených pohledávek se zkoumá pouze na přezkumném jednání.
3. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. září 2024, č. j. 87 ICm 2213/2024, 105 VSPH 580/2024-34 (KSLB 87 INS 19683/2022), potvrdil usnesení insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
4. Odvolací soud – cituje § 7, § 159 odst. 1 písm. a/, g/, § 160 odst. 1, 4, § 192 odst. 1, 3, § 193, § 194 a § 198 odst. 1 insolvenčního zákona a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – vyložil, že žalobou o určení neplatnosti smlouvy o úvěru a notářského zápisu (podle § 159 odst. 1 písm. g/ insolvenčního zákona) se žalobce snaží domoci toho, aby z tohoto titulu žalovaným přihlášená pohledávka nebyla uspokojována v insolvenčním řízení ve věci žalobce. Neexistence řádně přihlášené pohledávky však může být v insolvenčním řízení namítána jen při přezkumu pohledávky a (po jejím účinném popření) v navazujících incidenčních sporech o určení pravosti, výše či pořadí pohledávky ve smyslu § 159 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona.
5. V § 159 odst. 1 písm. g/ insolvenčního zákona jsou vymezeny incidenční spory předpokládané zejména v § 231 odst. 2 a § 289 odst. 3 insolvenčního zákona. Ustanovení § 231 insolvenčního zákona neřeší platnost právních jednání posuzovaných při přezkoumání pohledávek. Žalobce v rozporu se zásadami, na nichž spočívá insolvenční řízení (§ 5 insolvenčního zákona), rozšiřujícím výkladem § 159 odst. 1 písm. g/ insolvenčního zákona prolamuje okruh aktivně legitimovaných osob i lhůty k podání žaloby podle § 159 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona. Ani z (označené) judikatury Nejvyššího soudu však nelze dovodit, že by žaloba podle § 231 insolvenčního zákona představovala svébytný prostředek ke zpochybnění pravosti, výše či pořadí přihlášené pohledávky, konkurující popření pohledávky a na ně navazujícímu incidenčnímu sporu podle § 159 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona.
6. Odvolací soud se tudíž („s ohledem na vylíčení rozhodných skutečností a petit žaloby“) ztotožnil s insolvenčním soudem v závěru, že v projednávané věci nejde o žalobu o určení právního vztahu podle § 159 odst. 1 písm. g/ insolvenčního zákona, ale o žalobu o určení (popření) pravosti pohledávky podle § 159 odst. 1 písm. a/ a § 193 insolvenčního zákona. K jejímu podání však žalobce není aktivně legitimován (jeho popěrný úkon nemá vliv na zjištění pohledávky a žalobce ani pohledávku žalovaného nepopřel). Insolvenční soud správně žalobu odmítl podle § 160 odst. 4 insolvenčního zákona.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Konkrétně jde (posuzováno podle obsahu dovolání) o tyto otázky:
[1] Je žalobce (jako insolvenční dlužník) aktivně legitimován k podání žaloby podle § 231 insolvenčního zákona?
[2] Je spor v projednávané věci incidenčním sporem podle § 159 odst. 1 písm. g/ insolvenčního zákona?
8. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
9. V podrobnostech dovolatel [s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2018, sp. zn. 29 Cdo 6037/2016, uveřejněný pod číslem 82/2019 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 82/2019“)] namítá, že nebyl dán důvod pro odmítnutí žaloby. Tvrdí, že se v projednávané věci domáhá určení neplatnosti právních jednání (smlouvy o úvěru a notářského zápisu), jež se týkají jeho závazků (přihlášené pohledávky žalovaného) a majetku, tudíž jde o incidenční spor podle § 159 odst. 1 písm. g/ insolvenčního zákona, a podle § 231 insolvenčního zákona je jako insolvenční dlužník aktivně legitimován k podání žaloby. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá v závěru, že podle obsahu jde o žalobu o určení (popření) pravosti přihlášené pohledávky žalovaného podle § 159 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona.
10. Dovolatel není vyloučen z možnosti podat žalobu o určení neplatnosti právního jednání týkajícího se jeho majetku nebo závazků. Závěr odvolacího soudu, že není aktivně legitimován k podání žaloby, je nesprávný. Použití § 231 insolvenčního zákona ve spojení s § 159 odst. 1 písm. g/ insolvenčního zákona neprolamuje okruh osob aktivně legitimovaných k podání žaloby a ani nemůže být v rozporu se zásadami, na nichž spočívá insolvenční řízení. Naopak v rozporu s těmito zásadami by bylo upřít dovolateli možnost bránit svá práva a namítat neplatnost právních jednání týkajících se jeho majetku.
11. Žalovaný ve vyjádření považuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl (jako zjevně bezdůvodné), případně zamítl (jako nedůvodné).
III. Přípustnost dovolání
12. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
13. S přihlédnutím k části první článku II (Přechodná ustanovení) bodu 1 zákona č. 252/2024 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, se pro dané insolvenční řízení, jakož i pro incidenční spory jím vyvolané, uplatní insolvenční zákon ve znění účinném do 30. září 2024 i v době od 1. října 2024 [s výjimkou nastavenou pro § 75 a § 109 odst. 1 písm. c/ a § 412a odst. 3 insolvenčního zákona v části první článku II (Přechodná ustanovení) bodu 2 a 3 zákona č. 252/2024 Sb.].
14. Dovolatel napadá dovoláním usnesení odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy první výrok též v té části, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o nákladech řízení, jakož i druhý výrok, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. V tomto rozsahu však přípustnost dovolání vylučuje § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání v této části bez dalšího odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
15. Dovolání proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí, kterým odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu o odmítnutí žaloby, jež nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním předestřených právních otázek, na jejichž zodpovězení spočívá napadené rozhodnutí, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
16. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem co do závěrů, že jde o incidenční spor podle § 159 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona, k jehož zahájení není dovolatel aktivně legitimován.
17. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
18. Pro právní posouzení věci ve vztahu k otázkám dovolatele je rozhodný především obsah žaloby v projednávané věci (jak se podává z obsahu spisu).
19. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona a občanského soudního řádu (ve znění, jež nedoznalo změn od zahájení insolvenčního řízení ve věci dovolatele):
§ 7 (insolvenčního zákona) Použití občanského soudního řádu a zákona o zvláštních řízeních soudních
Nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.
§ 159 (insolvenčního zákona)
(1) Incidenčními spory jsou a) spory o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek, (…) g) spory o určení, zda tu je či není právní vztah nebo právo týkající se majetku nebo závazků dlužníka, je-li na takovém určení naléhavý právní zájem, (…)
§ 231 (insolvenčního zákona)
(1) Insolvenční soud není vázán rozhodnutím jiného soudu či jiného orgánu, kterým v průběhu insolvenčního řízení došlo ke zjištění neplatnosti právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka, ani jiným způsobem tohoto zjištění. (2) V průběhu insolvenčního řízení posoudí neplatnost takového právního úkonu pouze insolvenční soud. (…)
§ 41 (o. s. ř.)
(…) (2) Každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen. (…)
20. Z obsahu spisu v projednávané věci se podává, že 24. července 2024 podal dovolatel (jako dlužník) proti žalovanému (jako věřiteli) u insolvenčního soudu žalobu označenou jako žaloba o určení neplatnosti smlouvy o úvěru a o určení neplatnosti notářského zápisu (jež žalovaný označil jako právní důvod vzniku přihlášené pohledávky P2), uvedl, že činí návrh na zahájení incidenčního sporu podle § 159 odst. 1 písm. g/ insolvenčního zákona, vylíčil, v čem spatřuje naléhavý právní zájem i důvody tvrzené neplatnosti, a domáhal se určení neplatnosti smlouvy o úvěru a notářského zápisu (srov. č. l. 1 až 6).
21. Obecně platí, že žaloba musí obsahovat (jak plyne z § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř.) též vylíčení rozhodujících skutečností, a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá. Údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), musí být v žalobě vyjádřen způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o tom, jak mají být vymezena práva a jim odpovídající povinnosti účastníků. Je tomu tak zejména proto, že soud v občanském soudním řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, je vázán žalobou a nemůže tedy přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti než jsou navrhovány; zároveň musí žalobní petit svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej překročit (k výjimkám z tohoto pravidla srov. ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř.); srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2019, sen. zn. 29 ICdo 108/2017, uveřejněný pod číslem 31/2020 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 31/2020“), odstavec 63 odůvodnění.
22. Ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. vymezuje obsahové a nikoli formální náležitosti žaloby. Tyto náležitosti je třeba v žalobě uvést takovým způsobem, aby z jejího obsahu jednoznačně vyplývaly, popřípadě aby je bylo možné bez jakýchkoliv pochybností z textu žaloby dovodit. Nezáleží však na tom, v jakém pořadí nebo uspořádání jsou v žalobě uvedeny; srov. např. (opět) R 31/2020 (odstavec 64 odůvodnění).
23. Přesný, určitý a srozumitelný žalobní návrh (žalobní petit) je zcela nezbytným předpokladem pro to, aby soudní rozhodnutí bylo (z materiálního hlediska) vykonatelné a aby tak nastaly právní účinky, které žalobce sledoval zahájením řízení. Žalobce uvede (řádně), čeho se domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě přesně, určitě a srozumitelně označí (tak, aby to bylo možné z obsahu žaloby bez pochybností dovodit) povinnost, která má být dalšímu účastníku řízení (žalovanému) uložena rozhodnutím soudu, nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti; srov. opět i R 31/2020 (odstavec 65 odůvodnění). Nejvyšší soud též připomíná, že žaloba je procesním úkonem, přičemž každý procesní úkon je nutno posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven, nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jím projevit chtěl, nemá žádný vliv na procesní úkon a jeho účinnost. Srov. odstavec 53 stanoviska pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2017, sp. zn. Plsn 1/2015, uveřejněného pod číslem 1/2017 Sb. rozh. st., nebo důvody usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011, uveřejněného pod číslem 72/2012 Sb. rozh. obč.
24. Ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. se prosadí zejména tehdy, jestliže z účastníkova procesního úkonu je zřejmé, čeho se účastník domáhá, avšak účastník takový srozumitelný a určitý úkon nesprávně označí. Není však možné (šlo by o soudní svévoli) přikládat určitému a srozumitelnému procesnímu úkonu jiný, než účastníkem projevený smysl. Proto ani nelze obsah účastníkova úkonu „domýšlet“ nebo z jeho obsahu činit závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají; srov. shodně např. odstavec 25 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2025, sen. zn. 29 NSČR 23/2024.
25. V intencích shora řečeného tudíž nelze mít žádné pochybnosti o tom, že dovolatel podanou žalobou zahájil řízení o incidenčním sporu podle § 159 odst. 1 písm. g/ a § 231 odst. 1, 2 insolvenčního zákona o určení neplatnosti smlouvy o úvěru a notářského zápisu.
26. K tomu lze dále doplnit, že ohledně aktivní legitimace k podání žaloby o určení neplatnosti právního jednání podle § 231 odst. 1, 2 insolvenčního zákona Nejvyšší soud v R 82/2019 vyložil, že s účinností od 1. ledna 2014 insolvenční zákon v § 231 ani na jiném místě nepředepisuje okruh osob oprávněných (aktivně věcně legitimovaných) v průběhu insolvenčního řízení k podání žaloby o určení neplatnosti právního jednání týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka a z možnosti tak učinit (podat žalobu o požadované určení) nevylučuje ani dlužníka samotného. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud též uzavřel, že spor o určení, zda tu je či není právní vztah nebo právo týkající se majetku nebo závazků dlužníka, zahájený v průběhu insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka, je incidenčním sporem ve smyslu § 159 odst. 1 písm. g/ insolvenčního zákona. Závěr, že dovolatel podanou (určovací) žalobou obchází právní úpravu přezkumu (zjištěných) pohledávek, se (případně) může prosadit jako důvod zamítnutí určovací žaloby; přiznat na základě takového úsudku žalobě jiný (než dovolatelem-žalobcem projevený) smysl, však možné není.
27. Závěr odvolacího soudu, že v projednávané věci nejde o žalobu o určení právního vztahu podle § 159 odst. 1 písm. g/ insolvenčního zákona, ale o žalobu o určení (popření) pravosti pohledávky podle § 159 odst. 1 písm. a/ a § 193 insolvenčního zákona, tudíž není správný.
28. Jelikož právní posouzení věci, na němž dovoláním napadené rozhodnutí spočívá, není správné, přičemž dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), přikročil ke změně napadeného usnesení (§ 243d odst. 1 písm. b/ o. s. ř.) v tom duchu, že usnesení insolvenčního soudu se mění tak, že se žaloba neodmítá.
29. V důsledku změny napadeného usnesení odvolacího soudu nekončí řízení ve věci samé. Nejvyšší soud proto nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sb. rozh. obč.). Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 1. 2026
JUDr. Petr Gemmel předseda senátu