MSPH 94 INS 15217/2011 94 ICm 1896/2012 29 ICdo 197/2023-433
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobců a/ Fa RENE a. s., se sídlem v Hradci Králové, Bratří Štefanů 886/67, PSČ 500 03, identifikační číslo osoby 15061931, b/ M. S., c/ M. S. O., a d/ K. J., všech zastoupených JUDr. Janem Malým, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, PSČ 186 00, proti žalovanému JUDr. Davidu Termerovi, se sídlem v Praze 1, Opatovická 24/156, PSČ 110 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka EkoSolar s. r. o., zastoupenému Mgr. Martinem Štuksou, advokátem, se sídlem v Praze 4, Kaplická 1037/12, PSČ 140 00, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného MIDESTA, s. r. o., se sídlem v Brně, Čechyňská 419/14a, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 27685098, zastoupeného Mgr. Markem Indrou, advokátem, se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, PSČ 602 00, o vyloučení obchodních podílů z majetkové podstaty, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 94 ICm 1896/2012, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka EkoSolar s. r. o., se sídlem v Praze 9, Ocelářská 392/9, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 28303172, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 94 INS 15217/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. května 2023, č. j. 94 ICm 1896/2012, 102 VSPH 812/2021-383 (MSPH 94 INS 15217/2011),
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný a vedlejší účastník na straně žalovaného jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit každému ze žalobců na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 091,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám právního zástupce žalobců.
1. Rozsudkem ze dne 26. července 2021, č. j. 94 ICm 1896/2012-331, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) vyloučil z majetkové podstaty dlužníka (EkoSolar s. r. o.) obchodní podíly ve společnosti Greton s. r. o. (dále jen „společnost G“), a to podíl žalobce a/ (Fa RENE a. s.) ve výši 24 % (bod I. výroku), podíl původního žalobce b/ (J. S.) ve výši 38 % (bod II. výroku), podíl žalobkyně b/ (M. S.) ve výši 30 % (bod III. výroku) a podíl žalobce d/ (K. J.) ve výši 8 % (bod IV. výroku), rozhodl o nákladech řízení (bod V. výroku) a o povinnosti žalovaného (JUDr. Davida Termera, jako insolvenčního správce dlužníka) uhradit soudní znalkyni částku 7 199,50 Kč „za zpracování znaleckého posudku“ (bod VI. výroku).
2. Šlo přitom o třetí rozhodnutí insolvenčního soudu ve věci samé, když v pořadí první (vyhovující) rozsudek ze dne 8. prosince 2014, č. j. 94 ICm 1896/2012-101, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. května 2017, č. j. 94 ICm 1896/2012, 102 VSPH 105/2015-136 (MSPH 94 INS 15217/2011), a v pořadí druhý (rovněž vyhovující) rozsudek insolvenčního soudu ze dne 3. května 2018, č. j. 94 ICm 1896/2012-175, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. září 2019, č. j. 94 ICm 1896/2012, 102 VSPH 499/2018-206 (MSPH 94 INS 15217/2011), přičemž věc v obou případech vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
3. K odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka na straně žalovaného (MIDESTA, s. r. o.) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. května 2023, č. j. 94 ICm 1896/2012, 102 VSPH 812/2021-383 (MSPH 94 INS 15217/2011), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech I. až IV. výroku (první výrok), změnil body V. a VI. výroku (druhý a třetí výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (čtvrtý výrok).
4. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 225 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z ustanovení § 115 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – na základě zjištěného skutkového stavu uzavřel, že dlužník byl jediným společníkem společnosti G i dne 4. srpna 2010, kdy přijal při výkonu působnosti valné hromady uvedené společnosti rozhodnutí formou notářského zápisu, jímž mimo jiné „změnil a odvolal“ svá předchozí rozhodnutí při výkonu působnosti valné hromady ze dne 15. července 2010. Konkrétně dlužník změnil své předchozí rozhodnutí tak, že jeho obchodní podíl se dělí na dva podíly ve výši 24,5 % (přičemž ponechal v platnosti rozdělení zbývající části na dva podíly ve výši 25,5 %) a odvolal své předchozí rozhodnutí, jímž schválil převod rozděleného podílu ve výši 25 % na R. K. (dále jen „Ro. K.“) a ve výši 24 % na R. K. (dále jen „Ra. K.“), a schválil (místo toho) převod rozděleného podílu ve výši 24,5 % na Ro. K. a ve výši 24,5 % na Ra. K. V řízení bylo podle odvolacího soudu zjištěno (prokázáno), že právní předchůdci žalobců (Ro. K., Ra. K., M. T. a P. Š.) uzavřeli s dlužníkem smlouvy o převodech obchodních podílů (byť datované 15. července 2010) až po rozhodnutí dlužníka dne 4. srpna 2010, a to Ro. K. a Ra. K. dne 4. srpna 2010 a M. T. a P. Š. dne 23. srpna 2010.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky (podle obsahu dovolání), při jejímž řešení se dovolací soud odchýlil od (dovolatelem označené) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby je Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k zodpovězení otázku, zda je přípustné „přenesení důkazní povinnosti z žalobce, který se domáhá vyloučení věci z majetkové podstaty, na žalovaného“. Podle dovolatele na něj odvolací soud nesprávně přenesl důkazní břemeno, jestliže měl prokazovat, že smlouvy o převodu rozdělených podílů dlužníka ve společnosti G na právní předchůdce žalobců byly uzavřeny a nabyly účinnosti před 4. srpnem 2010; podle dovolatele jsou to naopak žalobci, kdo neprokázal, že smlouvy byly uzavřeny až po sepisu notářského zápisu dne 4. srpna 2010. Dovolatel nadto namítá, že mu nebylo poskytnuto poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o břemenu tvrzení a o důkazním břemenu.
7. Žalobci ve vyjádření navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
8. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
9. S přihlédnutím k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka (23. prosince 2011) se v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka a ve sporech jím vyvolaných uplatní (a to i pro účely posouzení přípustnosti dovolání v této věci) i v době od 1. června 2019 zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění účinném do 31. května 2019 [srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb.].
10. Nejvyšší soud dovolání dlužníka, jenž může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
11. V intencích § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání podle § 237 o. s. ř., dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního nebo v rovině
práva hmotného). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, přitom dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“), a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 46/2020, uveřejněného pod číslem 42/2023 Sb. rozh. obč.
12. Dovolatel odvíjí své právní hodnocení o nicotnosti rozhodnutí dlužníka při výkonu působnosti valné hromady společnosti G ze dne 4. srpna 2010 a o neplatnosti smluv o převodu podílů na právní předchůdce žalobců z toho, že příslušné (rozdělené podíly) byly převedeny na Ro. K. a Ra. K. již na základě rozhodnutí dlužníka ze dne 15. července 2010; dlužník tak při rozhodování dne 4. srpna 2010 podle dovolatele již nebyl jediným společníkem společnosti G. Touto argumentací ovšem dovolatel uplatňuje ve smyslu výše řečeného nepřípustnou skutkovou polemikou s jiným skutkovým závěrem napadeného rozhodnutí (o datu uzavření a nabytí účinnosti převodních smluv) a přípustnost dovolání proto jejím prostřednictvím nelze založit. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, uveřejněný pod číslem 179/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
13. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu (představovaná zejména závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 683/2011, uveřejněného pod číslem 116/2016 Sb. rozh. obč., nebo rozsudku ze dne
25. února 2021, sen. zn. 29 ICdo 21/2019, uveřejněného pod číslem 98/2021 Sb. rozh. obč.) dovozuje, že k předpokladům, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka podle § 225 odst. 1 insolvenčního zákona (excindační žalobě), patří mimo jiné skutečnost, že osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu, svědčí jí. Tento předpoklad může být nahrazen (jinak naplněn) též tím, že osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že „tu je jiný důvod, pro který neměl být majetek zahrnut do soupisu“.
14. Dovolatel uvedený předpoklad zpochybňuje argumentací, podle níž žalobci neprokázali, že (vlastnické) právo, které vylučuje zařazení sporných věcí do soupisu, svědčí jim. Oproti jeho mínění však odvolací soud nevyšel ve svém rozhodnutí ze situace, kdy některá ze stran neunesla ohledně rozhodujících skutečností důkazní břemeno, nýbrž z prokázaného (zjištěného) skutkového stavu. Potud je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu též ve vztahu k podmínkám, za nichž je soud povinen splnit poučovací povinnost podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2021, sen. zn. 29 ICdo 112/2019, uveřejněný pod číslem 97/2021 Sb. rozh. obč. a judikaturu v jeho důvodech uvedenou.
15. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto, čímž žalobcům vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření žalobců k dovolání ze dne 26. září 2023), které podle ustanovení § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c/, § 11 odst. 1 písm. k/ a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném do 31. prosince 2024, činí (z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč) částku 4 x 2 480 Kč, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. prosince 2024); celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 písm. b/ o. s. ř.) jde po zaokrouhlení o částku 12 366 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobci jsou v řízení samostatnými společníky, je každý z nich oprávněn požadovat na náhradě nákladů dovolacího řízení dílčí částku 3 091,50 Kč; žalovaný a vedlejší účastník na jeho straně jsou povinni plnit společně a nerozdílně (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021, uveřejněný pod číslem 13/2022 Sb. rozh. obč.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat nuceného splnění povinnosti návrhem na výkon rozhodnutí (exekučním návrhem). Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 7. 2025
Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu