KSPH 38 INS 3926/2009
38 ICm 1343/2010
29 ICdo 22/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobce INSOLV, v. o. s., se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3, PSČ 110 00,
identifikační číslo osoby 28 39 84 83, jako insolvenčního správce dlužníka
ANTICO spol. s r. o., zastoupeného Mgr. Ing. Jakubem Antošem, advokátem, se
sídlem v Praze 1, Washingtonova 1599/17, PSČ 110 00, proti žalovanému V. T.,
zastoupenému Mgr. Michalem Šebánkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Matoušova
515/12, PSČ 150 00, o určení neúčinnosti právních úkonů dlužníka, vedené u
Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 ICm 1343/2010, jako incidenční spor v
insolvenční věci dlužníka ANTICO spol. s r. o., se sídlem v Českém Brodě,
Zborovská 1358, PSČ 282 01, identifikační číslo osoby 48 95 13 58, vedené u
Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 38 INS 3926/2009, o dovolání žalobce
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. března 2012, č. j. 38 ICm
1343/2010, 101 VSPH 237/2011-218 (KSPH 38 INS 3926/2009), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. března 2012, č. j. 38 ICm 1343/2010,
101 VSPH 237/2011-218 (KSPH 38 INS 3926/2009), se zrušuje a věc se vrací tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. března 2012, č. j. 38 ICm 1343/2010,
101 VSPH 237/2011-218 (KSPH 38 INS 3926/2009), k odvolání žalobce potvrdil
rozsudek ze dne 15. září 2011, č. j. 38 ICm 1343/2010-189, jímž Krajský soud v
Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se insolvenční
správce (INSOLV, v. o. s.) dlužníka (ANTICO spol. s r. o.) domáhal vůči
žalovanému (V. T.) určení, že ve výroku rozhodnutí insolvenčního soudu
specifikované úkony, kterými dlužník uhradil žalovanému postupně ve výroku
specifikované částky, jsou vůči věřitelům neúčinné.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 34 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a na ustanovení § 235 a násl. zákona č.
182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) –
zdůraznil, že žalobce se v projednávané věci domáhá určení neúčinnosti
„faktické činnosti dlužníka – konkrétních bankovních převodů (výplat)
finančních částek z bankovního účtu dlužníka na bankovní účet žalovaného,
kterou se ovšem právní úkon pouze provádí“.
V této souvislosti zdůraznil, že „právním důvodem plnění – výplaty finančních
částek dlužníkem žalovanému byla dohoda (smlouva) o provozování prodejny, takže
nejde ani o plnění z bezdůvodného obohacení, které by však žalobce mohl žádat
do majetkové podstaty přímo žalobou na plnění“. Jinými slovy, „dokud soud
pravomocně nerozhodne o neplatnosti či neúčinnosti smlouvy uzavřené mezi
dlužníkem a žalovaným, která je právním důvodem bankovních převodů finančních
částek uvedených v žalobě, nemá dlužník z takových výplat vůči žalovanému
žádnou splatnou pohledávku. Výplata finančních částek uvedených v žalobě
žalovanému pak není v dané věci jednáním nebo opomenutím dlužníka, kterým by
dlužník založil závazkový vztah. Ten byl založen vlastní smlouvou uzavřenou
mezi dlužníkem a žalovaným, na jejímž základě výplaty finančních částek
uvedených v žalobě žalovanému plnil“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v řešení otázky, zda
jsou jednotlivé hotovostní či bezhotovostní platby směřující ke splnění dluhu
dle závazkového právního vztahu samostatnými právními úkony, jimž lze ve smyslu
ustanovení § 235 a násl. insolvenčního zákona odporovat.
V této souvislosti akcentuje, že jedním ze způsobů zániku závazku je jeho řádné
splnění, které je definované jako právní úkon, kterým osoba v postavení
dlužníka s úmyslem splnit dluh poskytuje věřiteli předmět plnění, odpovídající
předmětu závazku, který je v daném případě definován dohodou o provozování
prodejny.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc
tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje dovolání za nedůvodné.
Podle ustanovení čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci
samé Nejvyšší soud shledává přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř., a to v řešení otázky, zda převod peněžních prostředků z účtu dlužníka
je faktickou činností nebo právním úkonem a zda takovému převodu peněžních
prostředků lze odporovat podle ustanovení § 235 a násl. insolvenčního zákona,
když v tomto směru je právní posouzení věci odvolacím soudem v rozporu s
pozdější judikaturou Nejvyššího soudu.
V rozsudku ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněném pod
číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, totiž Nejvyšší soud
formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož projev vůle, jímž dlužník plní dluh
(peněžitý závazek) svému věřiteli, je právním úkonem ve smyslu ustanovení § 34
obč. zák., jelikož jde o projev vůle směřující k zániku povinnosti splnit dluh
(závazek). Takovým právním úkonem je i projev vůle, jímž třetí osoba plní dluh
(peněžitý závazek) dlužníkovu věřiteli se souhlasem dlužníka ve smyslu
ustanovení § 332 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Současně
dovodil, že ponechají-li se stranou právní úkony, které dlužník učinil poté, co
nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, v rozporu s
ustanoveními § 111 a § 246 odst. 2 insolvenčního zákona, lze podle ustanovení §
235 až 243 insolvenčního zákona odporovat jen těm právním úkonům dlužníka, jež
jsou taxativně vypočteny v ustanoveních § 240 až § 242 insolvenčního zákona. K
závěrům v tomto rozhodnutí obsaženým se Nejvyšší soud přihlásil též v rozsudku
ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 ICdo 6/2012, uveřejněném pod číslem 65/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo
dovoláním zpochybněno, tak správné není; Nejvyšší soud proto rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věty první o. s. ř.). Přitom dodává,
že z napadeného rozhodnutí neplyne, že by důvodem pro potvrzení rozsudku
insolvenčního soudu byl jiný závěr, než ten, který byl výše shledán nesprávným.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení,
včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. července 2014
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu