MSPH 99 INS 4289/2011
99 ICm 2581/2011
29 ICdo 24/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
žalobce J. S., zastoupeného JUDr. Igorem Velebou, advokátem, se sídlem v Brně,
Koliště 259/55, PSČ 602 00, proti žalovanému Ing. Tomáši Zůzovi, se sídlem v
Praze 10, Kodaňská 45, PSČ 101 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka ABB
ENERGO, a. s., zastoupenému JUDr. Lambertem Halířem, advokátem, se sídlem v
Praze 5, Kroftova 329/1, PSČ 150 00, o určení pořadí pohledávky, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 99 ICm 2581/2011, jako incidenční spor v
insolvenční věci dlužníka ABB ENERGO, a. s., se sídlem v Praze 5 – Smíchově,
Nám. 14. října 1307/2, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 26246767, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 99 INS 4289/2011, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. dubna 2012, č. j.
99 ICm 2581/2011, 101 VSPH 69/2012-44 (MSPH 99 INS 4289/2011), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 18. ledna 2012, č. j. 199 ICm 2581/2011-26, Městský soud v
Praze (dále též jen „insolvenční soud“) v řízení vedeném vůči žalovanému
insolvenčnímu správci dlužníka ABB ENERGO, a. s. určil, že pohledávka žalobce
(J. S.) ve výši 10 359 655,78 Kč z titulu neuhrazené půjčky s příslušenstvím a
smluvní pokuty, je po právu co do výše, pravosti a pořadí s tím, že nárok bude
uspokojen pouze ze zpeněžení majetku poskytnutého dlužníkem k zajištění (bod I. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). Insolvenční soud vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku
zejména z toho, že:
1/ Žalobce uzavřel s R. B. (dále jen „R. B.“) dne 4. února 2008 smlouvu o
půjčce, podle které žalobce poskytl R. B. bezhotovostním převodem celkem 21 650
000 Kč, s tím, že R. B. tuto částku vrátí žalobci včetně příslušenství
(sjednaného úroku ve výši 15 %) do 11. dubna 2008. 2/ Žalobci byla vrácena částka 18 700 000 Kč, což dokládají výpisy z účtu u
Komerční banky, a. s. z 13. června 2008, 12. září 2009 a 12. prosince 2008. 3/ Žalobce (jako zástavní věřitel) uzavřel s ABB ENERGO, a. s. (jako zástavním
dlužníkem) dne 24. října 2008 smlouvu o zřízení zástavního práva (dále jen
„zástavní smlouva“) k pozemku parc. č. 598/61 o výměře 1 030 , zapsanému v
katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj,
Katastrálním pracovištěm Praha-západ na LV č. 968 (dále jen „pozemek“), k
zajištění pohledávky žalobce za R. B. ve výši 21 650 000 Kč s příslušenstvím, s
tím, že na tuto pohledávku byla do data uzavření zástavní smlouvy splacena
částka 7 700 000 Kč. 4/ Usnesením ze dne 20. června 2011, č. j. MSPH 99 INS 4289/2011-A-20, zjistil
insolvenční soud úpadek dlužníka a prohlásil konkurs na jeho majetek. Insolvenčním správcem ustanovil žalovaného. 5/ Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dvě pohledávky za dlužníkem v
celkové výši 10 429 526,33 Kč, obě s právem na uspokojení ze zajištění
tvořeného pozemkem dle zástavní smlouvy. 6/ Při přezkumném jednání konaném 31. srpna 2011, jehož se žalobce zúčastnil,
popřel žalovaný (insolvenční správce) pohledávky žalobce „co do pravosti, výše
a pořadí“. Na tomto základě insolvenční soud uzavřel, že žalobce řádně prokázal existenci
pohledávek za R. B. (coby osobním dlužníkem) s právem na uspokojení ze
zajištění, které budou uspokojeny zpeněžením předmětu zástavy. Námitku žalovaného, podle níž by se vzhledem k hodnotě zajištění nemělo podle
ustanovení § 179 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenčního zákona), k pohledávce přihlížet, měl insolvenční soud za právně
nevýznamnou, když při posouzení výše zajištění ve smyslu označeného ustanovení
je podstatné, v jaké výši je přihlášená pohledávka zajištěna dle zástavní
smlouvy, nikoliv jakou skutečnou hodnotu má předmět zajištění (samotná
zástava). K tomu dodal, že v dané věci je přihlášená pohledávka zjištěna v celé
výši, byť je možné (pravděpodobné), že výtěžek zpeněžení zástavy nepřesáhne 50
% výše pohledávky. Tato skutečnost však podle insolvenčního soudu není právně
významná pro posouzení „pravosti“ přihlášené pohledávky.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. dubna 2012, č. j. 99 ICm 2581/2011, 101 VSPH 69/2012-44 (MSPH 99 INS 4289/2011), potvrdil
rozsudek insolvenčního soudu, s tím, že v bodu I. výroku jej potvrdil ve znění,
že se určuje pravost pohledávky žalobce za dlužníkem ze zajištění ve výši 10
359 655,78 Kč, která bude v insolvenčním řízení dlužníka uspokojena v rozsahu
zajištění, a to do výše výtěžku zpeněžení pozemku (první výrok). Dále rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud přisvědčil závěru insolvenčního soudu, že žalobce je zajištěným
věřitelem (ve smyslu § 2 písm. g/ insolvenčního zákona), přičemž neshledal
důvodnou námitku, že zástavní smlouva je absolutně neplatná podle § 39
obchodního zákoníku (správně § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku,
dále jen „obč. zák.“), když jí dlužník měl zkrátit možnost uspokojení ostatních
svých věřitelů. K tomu, aby soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti
zástavní smlouvy pro obcházení insolvenčního zákona, by žalobce (správně
žalovaný) musel navrhnout a předložit důkazy o tom, že eventuálně nejen
dlužník, ale současně i žalobce uzavřeli zástavní smlouvu s úmyslem zkrátit
uspokojení věřitelů z majetku insolvenčního dlužníka. Takové důkazy však
žalovaný ani nenavrhl. Měl-li takový úmysl při uzavření zástavní smlouvy jen
dlužník, může to mít za následek pouze neúčinnost zástavní smlouvy ve smyslu §
235 a násl. insolvenčního zákona, kterou si soud v tomto incidenčním sporu
nemůže řešit jako otázku předběžnou (§ 235 odst. 2 insolvenčního zákona). Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku žalovaného, že k přihlášce žalobce
se nepřihlíží ve smyslu § 178 insolvenčního zákona. Podle odvolacího soudu se
označené zákonné ustanovení nevztahuje na danou věc, neboť přezkoumání hodnoty
zajištěné pohledávky upravuje § 179 insolvenčního zákona. V řízení pak nebylo
prokázáno, že žalobce má právo na uspokojení ze zajištění přihlášené pohledávky
v rozsahu menším než 50 % hodnoty zajištění uvedeného v přihlášce nebo že má
právo na uspokojení ze zajištění v pořadí horším. Žalovaný vychází z mylného
názoru (míní odvolací soud), že zajištění pohledávky se nebude uspokojovat
vždy, když bude hodnota zajištění nižší než 50 % hodnoty zajišťované
pohledávky. To však z § 179 insolvenčního zákona dovodit nelze. Hodnota
zajištění ve smyslu zkoumaného ustanovení se zjišťuje jen ze zajištění
uvedeného v přihlášce (jímž byl v dané věci pozemek). Jen v případě, že by v
přihlášce jako zajištění žalobce uvedl např. pozemek, a v průběhu incidenčního
řízení by bylo prokázáno, že předmětem zástavy byla pouze jeho část, šlo by o
případ předvídaný v § 179 insolvenčního zákona. Důvod, proč odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu „ve správném
znění“, spočívá v nepřesném znění žalobního návrhu a jeho nedostatečném
upřesnění insolvenčním soudem co do specifikace předmětu zajištění.
Proto
odvolací soud formuloval výrok rozhodnutí způsobem, aby z něj bylo jednoznačně
patrné, že ve výroku uvedená pohledávka žalobce za třetí osobou odlišnou od
insolvenčního dlužníka bude v insolvenčním řízení uspokojena jen do výše
výtěžku zpeněžení předmětu zástavy, jak to vyplývá z § 167 insolvenčního
zákona.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
dovozuje jak z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), maje za to, že jde o měnící
rozhodnutí, tak z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., uplatňuje
dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.,
tj. namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Dovolatel má za to, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam,
neboť řeší právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly
vyřešeny. Konkrétně dovolatel – cituje ustanovení § 201 odst. 1 písm. c/ insolvenčního
zákona – tvrdí, že buď byla pohledávka žalobce (podle rozsudku insolvenčního
soudu) zjištěna, a pak by měla být zjištěná částka (10 359 655,78 Kč)
promítnuta do rozvrhového usnesení a zcela nebo zčásti uspokojena, anebo v této
výši řádně zjištěna nebyla a soudy pochybily, když pohledávku v plné výši
zjistily a současně její případné uspokojení v rámci rozvrhového usnesení
omezily. Podle dovolatele totiž neexistuje možnost, jak zákonným způsobem
odůvodnit, že pohledávka je sice zjištěna v plné výši, ale bude uspokojena
pouze ze zpeněžení majetku, které bude prokazatelně několikanásobně nižší než
přihlášená a soudem zjištěná pohledávka. Dovolatel proto míní, že pohledávka
byla „podmíněně“ zjištěna pouze ve výši, za kterou bude zpeněžen předmět
zajištění, přestože zákon takovou možnost nepřipouští (nezná ji). V dané
souvislosti dovolatel poukazuje na ustanovení § 312 odst. 4 insolvenčního
zákona, s tím, že jestliže soudy rozhodly o tom, že věřitel (žalobce) „má za
dlužníkem pohledávku 10 359 655,78 Kč“, tak „bez jakýchkoliv pochyb“ může tento
věřitel po zrušení konkursu podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci,
přestože tato pohledávka (vůči dlužníku) neexistuje. Dovolatel dále poukazuje na ustanovení § 167 odst. 2 insolvenčního zákona a
uvádí, že kdyby dlužník „neručil“ za závazek třetí osoby pouze zajišťovacím
právem, ale i celým svým majetkem, musel by soud rozhodnout tak, že pouze co do
částky 1 050 000 Kč, určené znaleckým posudkem, jde o pohledávku zajištěnou a u
zbývající částky by žalobu zamítl (žalovaný by byl ve svém popření pořadí
pohledávky úspěšný). Z uvedeného dovozuje, že v situaci, kdy dlužník „ručil“
pouze pozemkem v ceně 1 050 000 Kč, je vyloučeno, aby ve zbývající části byl
věřitel „držitelem“ nezajištěné pohledávky. Dovolatel rovněž namítá, že obě žalobcem přihlášené pohledávky (smluvní pokuta
ve výši 4 108 925 Kč a druhá pohledávka – nesplacená jistina půjčky 2 950 000
Kč a její příslušenství ve výši 3 370 601,33 Kč) vyplývají z jediného úkonu
dlužníka (podpis zástavní smlouvy), pročež je vyloučené, aby zajištění
pokrývalo obě přihlášené pohledávky. Podle dovolatel si žalobce mohl „z logiky
věci“ (a z hodnoty pozemku) přihlásit pouze pohledávku zahrnující nesplacenou
jistinu.
Z toho dovozuje, že žalobce úmyslně přihlásil jako zajištěné
pohledávky i ty pohledávky, které ve skutečnosti zajištěné být nemohly a
nebyly. V neposlední řadě dovolatel „podotýká“, že se nedovolal neúčinnosti právních
úkonů dlužníka podle § 235 odst. 2 insolvenčního zákona, ale namítal neplatnost
dotčeného právního úkonu (zástavní smlouvy), kterou si soud může posoudit v
incidenčním sporu jako otázku předběžnou (§ 231 odst. 2 insolvenčního zákona). Dovolatel konečně uvádí, že „pokud soudy zjistily pohledávku žalobce ve výši
částky získané zpeněžením majetku poskytnutého dlužníkem k zajištění, pak
skutečná výše přihlášené pohledávky činí méně než 50 % přihlášené částky“. Podle ustanovení § 178 insolvenčního zákona se tak dle mínění dovolatele k
přihlášené pohledávce nepřihlíží ani v rozsahu, ve kterém byla skutečně
zjištěna. Zdůrazňuje, že je vyloučeno, aby soud zjistil, že žalobcem v plné
výši přihlášená a žalobou uplatněná pohledávka jako zajištěná je pravá co do
výše, pravosti a pořadí a současně, aby v rozporu s tímto zjištěním výši jejího
uspokojení omezil. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony. Jakkoliv dovolatel dovozuje, že dovolání je (může být) přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a/ o. s. ř., tedy, že rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím
měnícím, není tomu tak. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího
soudu, není samo o sobě významné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle §
220 odst. 1 o. s. ř. (výrok rozhodnutí formuloval tak, že se napadené
rozhodnutí mění) nebo zda postupoval podle § 219 o. s. ř. (výrok rozhodnutí
formuloval tak, že se napadené rozhodnutí potvrzuje). Rozhodující je obsahový
vztah rozhodnutí soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a
povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod číslem
52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež je veřejnosti dostupné,
stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu označená dále, i na webových
stránkách Nejvyššího soudu, či rozsudek velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo
3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). V projednávané věci přitom jak z výroku rozsudku insolvenčního soudu, tak z
výroku rozsudku odvolacího soudu shodně vyplývá, že vyhověly žalobě na určení
pohledávky žalobce ve výši 10 359 655,78 Kč, přičemž její uspokojení v
insolvenčním řízení dlužníka shodně omezily tak, že bude uspokojena jen z
výtěžku zpeněžení majetku poskytnutého dlužníkem k zajištění. Odvolací soud
změnou formulace výroku toliko, v souladu s tím, co žalobce uváděl ve
skutkových tvrzeních (viz doplnění žaloby ze dne 2. listopadu 2011, č. l. 9),
odstranil pochybnosti o tom, jaký konkrétní majetek je předmětem zajištění, tj. že jde o pozemek.
Práva a povinnosti účastníků řízení tedy oba soudy posoudily
shodně; dovolání tudíž není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve
věci samé shledává Nejvyšší soud přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř., když zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje
především ve výkladu ustanovení § 178 a § 179 insolvenčního zákona, která z
pohledu otázek dovoláním předestřených dosud nebyla dovolacím soudem beze
zbytku posouzena. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval
tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního
posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se
zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být)
zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. S ohledem na datum přezkumného jednání jsou pro další úvahy Nejvyššího soudu
podstatná níže uvedená ustanovení insolvenčního zákona v jeho znění účinném do
31. července 2013. 1. K povaze nároku věřitele, který má vůči dlužníku pouze zástavní pohledávku. Základem dovolací argumentace je námitka dovolatele, podle něhož „neexistuje
možnost, jak zákonným způsobem odůvodnit, že pohledávka je sice zjištěna v plné
výši“, avšak současně je „na druhé straně výše takto zjištěné pohledávky
(nároku) současně omezena blíže neurčenou částkou získanou zpeněžením majetku
poskytnutého dlužníkem k zajištění“. Dle ustanovení § 166 insolvenčního zákona zajištění věřitelé uplatňují své
pohledávky přihláškou pohledávky, v níž se musí dovolat svého zajištění, uvést
okolnosti, které je osvědčují, a připojit listiny, které se toho týkají. To
platí i tehdy, jde-li o zajištěné věřitele, kteří mohou pohledávku vůči
dlužníku uspokojit pouze z majetku poskytnutého k zajištění. Podle ustanovení § 196 odst. 2 insolvenčního zákona popření výše pohledávky
nemá vliv na její pořadí. Popření pořadí pohledávky nemá vliv na pravost nebo
výši pohledávky (odstavec 1). Popření práva na uspokojení pohledávky ze
zajištění má však u zajištěného věřitele, který může tuto pohledávku vůči
dlužníku uspokojit pouze z majetku poskytnutého k zajištění, tytéž účinky jako
popření pravosti pohledávky, a bylo-li toto právo popřeno jen zčásti, tytéž
účinky jako popření výše pohledávky (odstavec 2). Povahou nároku věřitele, který má vůči dlužníku pouze zástavní pohledávku, se
Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 ICdo
11/2012, uveřejněném pod číslem 66/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(dále jen „R 66/2013“). Tam dospěl k následujícím závěrům:
1/ Spor o právo na uspokojení přihlášené pohledávky ze zajištění je svou
podstatou sporem o výhodnější (přednostní) pořadí uspokojení přihlášené
pohledávky a jako takový je v úpadkovém právu tradičně vnímán jako spor o
pořadí pohledávky; srov. v režimu zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání, např. body I. a XXXI. stanoviska občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod
číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 169-170 (345-346)
a str. 200-201 (376-377). Tomu pro insolvenční řízení odpovídá dikce ustanovení
§ 195 insolvenčního zákona, jež určuje, že o popření pohledávky co do jejího
pořadí jde i tehdy, je-li popíráno právo na uspokojení pohledávky ze
zajištění. 2/ Ustanovení § 196 odst.
2 insolvenčního zákona obsahuje pravidlo, které
respektuje zvláštní povahu pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení
nikoliv jako osobní pohledávka věřitele vůči jeho osobnímu dlužníku, nýbrž
(jen) z titulu zajištění – dlužník je pouze osobou, která svým majetkem
zajišťuje pohledávku věřitele vůči jinému (osobnímu) dlužníku (v poměrech
„zástavní pohledávky“ srov. k tomu v literatuře např. Bureš, J. – Drápal, L.:
Zástavní právo v soudní praxi, 2. vydání, Praha, C. H. Beck 1997, str. 16 a 17,
a v rozhodovací praxi soudů např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 29 Odo 396/2003, uveřejněný pod číslem 31/2007 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1612/96, uveřejněné pod číslem 30/1998 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon 967/97, uveřejněné pod číslem 46/1998 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). V takovém případě totiž popření pořadí pohledávky spočívající v popření práva
na uspokojení pohledávky ze zajištění nutně vede i k zásahu do podstaty
přihláškou uplatněné pohledávky (co do její pravosti nebo výše), jelikož bez
práva na uspokojení pohledávky ze zajištění nemá věřitel důvod vůči dlužníku,
jenž není jeho osobním dlužníkem, cokoliv přihlásit. 3/ Proto také ustanovení § 196 odst. 2 insolvenčního zákona pro tento případ
vysvětluje, že oproti obecnému pravidlu plynoucímu z dikce § 196 odst. 1 věty
druhé insolvenčního zákona má popření pořadí pohledávky spočívající v popření
práva na uspokojení pohledávky ze zajištění u zajištěného věřitele, který může
tuto pohledávku vůči dlužníku uspokojit pouze z majetku poskytnutého k
zajištění, tytéž účinky jako popření pravosti pohledávky, a bylo-li toto právo
popřeno jen zčásti, tytéž účinky jako popření výše pohledávky. Na tom, že jde
ve smyslu § 195 insolvenčního zákona o popření pořadí pohledávky, při kterém
podává žalobu o určení pořadí vždy přihlášený věřitel (lhostejno, zda zajištěná
pohledávka je pohledávkou vykonatelnou), ustanovení § 196 odst. 2 insolvenčního
zákona ničeho nemění. K tomu Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR
39/2014, uveřejněném pod číslem 39/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu (dále jen „R 39/2015“) doplnil, že má-li zástavní věřitel
(zajištěný věřitel) vůči (insolvenčnímu) dlužníku pouze zástavní pohledávku
[není-li (insolvenční) dlužník osobním dlužníkem, nýbrž pouze zástavním
dlužníkem], pak důvod vzniku přihlašované pohledávky ve smyslu § 174 odst. 2
věty druhé insolvenčního zákona [skutečnosti, na nichž se (zástavní) pohledávka
zakládá] splývá s uplatněním práva na uspokojení pohledávky ze zajištění (s
uplatněním přednostního pořadí pohledávky). Tamtéž dodal (při výkladu ustanovení § 178 odst. 1 věty první a § 179 odst.
1
věty první insolvenčního zákona), že ocitne-li se zajištění mimo majetkovou
podstatu dlužníka (nebude-li v ní zpeněženo), neobdrží zajištěný věřitel bez
osobní pohledávky za dlužníkem na uspokojení pohledávky z majetkové podstaty
dlužníka ničeho, bez ohledu na to, že již případně byla zjištěna. Pro poměry dané věci lze na základě výše řečeného uzavřít, že žalobce jako
zástavní věřitel přihlásil pohledávku jako zajištěnou do insolvenčního řízení
vedeného na majetek zástavního dlužníka, jenž není jeho osobním dlužníkem (tím
je R. B.). Tato pohledávka může být v insolvenčním řízení uspokojena pouze z
majetku poskytnutého k zajištění (sporného pozemku), čemuž plně odpovídá výrok
napadeného rozsudku odvolacího soudu. Tento závěr současně činí bezpředmětnou
obavu dovolatele, že by žalobce, nebude-li výtěžek zpeněžení pozemku postačovat
k úhradě jeho zajištěné pohledávky, měl být účasten
rozvrhu a v konečném důsledku tak mohl být uspokojen i
z výtěžku zpeněžení jiného (dalšího) majetku dlužníka. Ze stejných důvodů je lichá i dovolatelova argumentace ustanovením § 312 odst. 4 insolvenčního zákona. Jde-li pouze o zástavní pohledávku (dlužník není
osobním dlužníkem věřitele), nemůže věřitel na základě upraveného seznamu
pohledávek po zrušení konkursu podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci. Zjištěním takové pohledávky se – jen pro účely insolvenčního řízení – staví
najisto, že věřitel má v probíhajícím insolvenčním řízení právo na uspokojení
své pohledávky z výtěžku zpeněžení zajištění. Zjištění pohledávky, které v
tomto případě splývá se zjištěním práva na uspokojení pohledávky ze zajištění,
ničeho nevypovídá o tom, že by snad měl věřitel osobní pohledávku za
(insolvenčním) dlužníkem. Dovolatel se proto mýlí, tvrdí-li, že pohledávku nelze zároveň „v plné výši
zjistit“ a „omezit“ její uspokojení. Je tomu právě naopak, u pohledávek jako je
ta žalobcova to vyplývá přímo z textu insolvenčního zákona (viz shora citovaná
ustanovení § 166 věty druhé a § 196 odst. 2 insolvenčního zákona), který plně
respektuje zvláštní povahu těchto pohledávek (k tomu srov. opět R 39/2015). Dovolání proto potud není opodstatněné. 2. Ke zkoumání hodnoty zajištění. Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval hodnotou sporného
pozemku, přičemž v tomto směru poukazoval především na ustanovení § 167 odst. 2
insolvenčního zákona. Podle ustanovení § 167 zajištění věřitelé se v rozsahu zajištění uspokojují ze
zpeněžení věci, práva pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jimiž byla jejich
pohledávka zajištěna, nestanoví-li zákon jinak. Pro pořadí jejich uspokojení je
rozhodující doba vzniku zástavního práva nebo doba vzniku zajištění (odstavec
1). Je-li podle znaleckého posudku vypracovaného v insolvenčním řízení po
rozhodnutí o úpadku hodnota zajištění nižší než výše zajištěné pohledávky,
považuje se pohledávka co do takto zjištěného rozdílu za pohledávku
nezajištěnou (odstavec 2).
S dovolatelem lze souhlasit potud, že hodnota předmětu zajištění má v
insolvenčním řízení svůj význam a že uspokojit zajištěnou pohledávku z výtěžku
zpeněžení nelze ve větším rozsahu, než představuje právě výtěžek zpeněžení. Z
toho však ještě neplyne dovolatelem prosazovaný závěr, že hodnotu zajištění by
měl zkoumat insolvenční správce (případně ostatní věřitelé) při přezkumném
jednání a následně soud ve sporu o určení práva na uspokojení ze zajištění, tj. že by zjištění hodnoty předmětu zajištění bylo určujícím pro rozhodnutí v
incidenčním sporu. Je tomu právě naopak. Skutečnou hodnotou předmětu zajištění se soud v
incidenčním sporu nezabývá (pro zjištění práva na uspokojení není podstatná). Správnost tohoto závěru lze nejlépe ilustrovat na příkladu, s nímž přichází sám
dovolatel. V dovolání tvrdí, že kdyby nešlo o situaci, kdy věřitel uplatňuje
pouze zástavní pohledávku (kdyby zástavní dlužník byl současně osobním
dlužníkem), musel by soud v incidenčním sporu rozhodnout tak, že pouze co do
částky 1 050 000 Kč (která podle dovolatele představuje hodnotu pozemku) jde o
pohledávku zajištěnou a u zbývající částky 9 309 655,78 Kč by žalobu zamítl,
tj. dovolatel by byl ve svém popření pořadí pohledávky úspěšný. Část pohledávky
ve výši 9 309 655,78 Kč by byla nezajištěná. Na první pohled se konstrukce dovolatele zdá logická, věřitel nebude ze
zpeněžení zajištění uspokojen ve větším rozsahu, než kolik činí hodnota
zajištění. Její slabina však spočívá v tom, že nikoho nepoškodí (zajištěného
věřitele, ostatní věřitele dlužníka a dlužníka samotného) pouze tehdy, ukáže-li
se při zpeněžení zajištění, že popírající stanovil hodnotu zajištění přesně. Tedy že výtěžek zpeněžení zajištění bude roven částce, která podle popírajícího
představuje hodnotu zajištění. V každém jiném případě by dovolatelem
prosazovaný výklad nemohl obstát. Kdyby výtěžek zpeněžení byl nižší než v
incidenčním sporu určená částka, výsledek incidenčního sporu (výše zajištěné
pohledávky) by neodpovídal částce určené pro zajištěného věřitele jako čistý
výtěžek zpeněžení. Pak se ovšem jeví zkoumání hodnoty zajištění pro účely
incidenčního sporu jako nadbytečné. Dovolatelova konstrukce pak zcela selhává v
situaci, kdy je výtěžek zpeněžení vyšší než v incidenčním sporu zjištěná
(předpokládaná) hodnota zajištění. Dovolatelem prosazovaný výklad tak pomíjí základní pravidlo pro uspokojování
nároků zajištěných věřitelů, jak vyplývá z ustanovení § 167 odst. 1
insolvenčního zákona, tedy že zajištění věřitelé se ze zpeněžení zajištění
uspokojují v rozsahu zajištění. Lze dodat, že k významu ustanovení § 167 odst. 2 insolvenčního zákona, na které
v daných souvislostech poukazoval dovolatel, se Nejvyšší soud vyslovil v
usnesení ze dne 29. listopadu 2012, sen. zn. 29 NSČR 18/2010, uveřejněném pod
číslem 65/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
V něm vysvětlil, že
znalecký posudek vypracovaný v insolvenčním řízení po rozhodnutí o úpadku může
mít (do doby, než se skutečná hodnota zajištění vyjeví případným zpeněžením
zajištění) vliv na posouzení, v jakém rozsahu bude věřitel považován (i pro
účely hlasovacích práv) za zajištěného věřitele. Tomu ostatně odpovídá i současná podoba tohoto ustanovení, které se nyní
nachází v § 167 odst. 3 insolvenčního zákona a podle něhož platí, že je-li
podle znaleckého posudku vypracovaného v insolvenčním řízení po rozhodnutí o
úpadku hodnota zajištění nižší než výše zajištěné pohledávky, považuje se
pohledávka co do takto zjištěného rozdílu za pohledávku nezajištěnou;
pohledávky dalších zajištěných věřitelů s pozdějším pořadím se v takovém
případě považují za nezajištěné v plném rozsahu. Podle věty první se postupuje,
dokud nedojde ke zpeněžení zajištění. Uvedené lze shrnout tak, že do doby zpeněžení předmětu zajištění není zřejmé,
jaká je skutečná hodnota zajištění (a zda bude zajištěný věřitel v insolvenčním
řízení vůbec uspokojen) a tato skutečnost není (nemůže být) podstatná ani pro
rozhodnutí sporu o určení práva na uspokojení ze zajištění. V něm insolvenční
soud posuzuje především to, zda si věřitel do insolvenčního řízení řádně
přihlásil pohledávku s právem na uspokojení ze zajištění a podle důvodu popření
dále zkoumá, zda je dána existence zajišťované pohledávky a právo na její
uspokojení ze zajištění (k tomu srov. opět R 66/2013), nikoliv však skutečnou
hodnotu zajištění. Nejvyšší soud nepovažuje za důvodné ani další dovolací námitky. Tvrdí-li dovolatel, že „z logiky věci (a z hodnoty pozemku)“ je vyloučeno, aby
zajištění „pokrývalo“ obě pohledávky žalobce, pak mylně vychází z toho, že pro
závěr, zda a v jakém rozsahu je pohledávka zajištěna, je v incidenčním sporu
rozhodující skutečná hodnota předmětu zajištění. Ve zbývajícím rozsahu (namítá-li dovolatel neplatnost zástavní smlouvy), je
dovolání prostým popřením správnosti závěrů obsažených v napadeném rozsudku. Dovolatel konkrétně neuvádí, proč považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu,
podle něhož nelze dovodit absolutní neplatnost zástavní smlouvy pro obcházení
insolvenčního zákona, aniž by označil a předložil důkazy o tom, že eventuálně
nejen dlužník, ale současně i žalobce zástavní smlouvu uzavřeli s úmyslem
zkrátit uspokojení věřitelů z majetku insolvenčního dlužníka. Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo
zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem a z obsahu spisu
neplynou ani vady řízení, k jejichž existenci dovolací soud přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání žalovaného jako
nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
větu první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 202 odst. 1
insolvenčního zákona. Dovolání žalovaného sice bylo zamítnuto, avšak možnosti
přiznat žalobci právo na náhradu nákladů řízení brání ustanovení § 202 odst. 1
věty první insolvenčního zákona. Z obsahu spisu nadto plyne, že žalobci v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2015
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda
senátu