KSCB 27 INS 2203/2010
27 ICm 524/2011
29 ICdo 26/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
žalobce M. K., zastoupeného Mgr. Pavlou Brennan Kahounovou, advokátkou, se
sídlem v Praze 1, Ostrovní 126/30, PSČ 110 00, proti žalovaným 1/ JUDr. Jiřímu
Švihlovi, advokátovi, se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla
Otakara II. 117/32, PSČ 370 01, jako insolvenčnímu správci dlužníka CB
KOROSTENSKI s. r. o. a 2/ GENERAL SERVIS CB s. r. o., se sídlem v Českých
Budějovicích - Zavadilce 2142, PSČ 370 05, identifikační číslo osoby 26108771,
zastoupenému Mgr. Františkem Pohankou, advokátem, se sídlem v Českých
Budějovicích, Riegrova 2668/6c, PSČ 370 01, o neplatnost kupní smlouvy,
eventuálně o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Krajského soudu v
Českých Budějovicích pod sp. zn. 27 ICm 524/2011, jako incidenční spor v
insolvenční věci dlužníka CB KOROSTENSKI s. r. o., se sídlem v Českých
Budějovicích, Rudolfovská 71, PSČ 370 01, identifikační číslo osoby 48244856,
vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 27 INS
2203/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22.
listopadu 2012, č. j. 27 ICm 524/2011, 102 VSPH 80/2012-177 (KSCB 27 INS
2203/2010), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k
rukám jeho právního zástupce.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným nemá žádný z účastníků
právo na nákladu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou ze dne 2. března 2011 napadl žalobce (M. K.) platnost kupní smlouvy ze
dne 7. února 2011, kterou první žalovaný (JUDr. Jiří Švihla) jako insolvenční
správce dlužníka CB KOROSTENSKI s. r. o. (dále jen „dlužník“) zpeněžil
nemovitosti ve vlastnictví dlužníka zapsané na LV č. 1549, pro katastrální
území Č. B. (dále též jen „nemovitosti dlužníka“ nebo „sporné nemovitosti“)
prodejem mimo dražbu druhému žalovanému (společnosti GENERAL SERVIS CB s. r. o.) a in eventum navrhl určení, že vlastníkem těchto nemovitostí je dlužník. Rozsudkem ze dne 13. října 2011, č. j. 27 ICm 524/2011-106, Krajský soud v
Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu o určení, že
kupní smlouva ze dne 7. února 2011 je neplatná (bod I. výroku), zamítl žalobu o
určení, že dlužník je vlastníkem sporných nemovitostí (bod II. výroku) a
rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku). Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1/ Usnesením ze dne 5. května 2010, č. j. KSCB 27 INS 2203/2010-A-19, zjistil
úpadek dlužníka a insolvenčním správcem ustanovil prvního žalovaného. Usnesením
ze dne 20. srpna 2010, č. j. KSCB 27 INS 2203/2010-B-31, pak prohlásil konkurs
na majetek dlužníka. 2/ První žalovaný sepsal do majetkové podstaty dlužníka mimo jiné i sporné
nemovitosti. 3/ Žalobce je vlastníkem nemovitostí zapsaných na LV č. 2099, pro katastrální
území Č. B. (dále jen „nemovitosti žalobce“). 4/ Předchozí vlastníci tyto nemovitosti (nemovitosti dlužníka i nemovitosti
žalobce) zatížili zástavními právy na základě smluv o zřízení zástavního práva
ze dne 30. září 2008 k zajištění pohledávky věřitele Oberbank AG (dále jen
„banka“) za dlužníkem ve výši 26 990 000 Kč. 5/ Na nemovitostech dlužníka dále vázne zástavní právo i k zajištění
pohledávek dalších věřitelů, a to České republiky – České správy sociálního
zabezpečení dále jen („ČSSZ“) [zástavní věřitel druhý v pořadí] a Mgr. L. Z. (dále jen „věřitel Z“) [zástavní věřitel třetí v pořadí]. 6/ První žalovaný nechal nemovitosti dlužníka ocenit v souladu s § 219 zákona
č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona),
znalcem Ing. Radimem Kambou, který odhadl jejich obvyklou cenu na 20 miliónů
Kč. 7/ Nemovitosti dlužníka se nepodařilo prodat prostřednictvím oslovených
realitních kanceláří, ani prostřednictvím inzerce. 8/ Banka a ČSSZ udělily prvnímu žalovanému pokyn, aby nemovitosti dlužníka
zpeněžil mimo dražbu za minimální cenu 16 miliónů Kč formou veřejné nabídky. 9/ Věřitel Z naopak dne 10. ledna 2011 sdělil prvnímu žalovanému, že
nesouhlasí se zpeněžením nemovitostí dlužníka za částku 16 miliónů Kč a
požaduje zpeněžení za částku minimálně 30 miliónů Kč. 10/ Výběrového řízení na kupujícího se vedle druhého žalovaného zúčastnila
společnost HoSPORT s. r. o., která však vzala nabídku na koupi nemovitostí
dlužníka zpět. 11/ Insolvenční soud usnesením ze dne 4. února 2011, č. j. KSCB 27 INS
2203/2010-B-53, vyslovil souhlas s prodejem nemovitostí dlužníka mimo dražbu
druhému žalovanému za částku 16 miliónů Kč. 12/ Dne 7. února 2011 prodal první žalovaný nemovitosti dlužníka druhému
žalovanému za kupní cenu 16 miliónů Kč.
Na tomto základě insolvenční soud nejprve dovodil, že neuvádí-li ustanovení §
289 odst. 3 insolvenčního zákona, kdo může napadnout platnost smluv, jimiž
došlo ke zpeněžení majetku z majetkové podstaty dlužníka mimo dražbu, je nutno
ve vazbě na ustanovení § 7 odst. 1 insolvenčního zákona vyjít z ustanovení § 80
písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). To podle insolvenčního soudu znamená, že u určovacích žalob (jíž je i
daná incidenční žaloba) je nutno, aby žalobce prokázal naléhavý právní zájem
(na požadovaném určení). Byť žalobce není účastníkem insolvenčního řízení ani
smluvní stranou napadené kupní smlouvy, podle insolvenčního soudu má naléhavý
právní zájem na požadovaném určení, neboť „žalobce zajišťuje shodně s majetkem
dlužníka shodnou pohledávku“ banky a „za čím větší cenu by byl majetek
zpeněžen“, tím „i by byla nižší povinnost žalobce“ uspokojit banku z titulu
jeho povinnosti zástavního dlužníka. Samotnou kupní smlouvu pak insolvenční soud měl za platnou, neboť:
a/ nemovitosti dlužníka byly prodány za „reálnou kupní cenu, kterou lze
dosáhnout v daném čase a místě“,
b/ souhlas soudu ani věřitelského výboru nebyl nutný (dle insolvenčního soudu
má ustanovení § 293 insolvenčního zákona přednost před úpravou podle § 289
odst. 1 insolvenčního zákona a při prodeji zajištěného majetku mimo dražbu není
nutný souhlas věřitelského výboru ani insolvenčního soudu),
c/ věřitel Z, který s prodejem nemovitostí dlužníka nesouhlasil, přestal být
zajištěným věřitelem, když nebyl úspěšný v incidenčním sporu, kterým byla
řešena pravost jeho pohledávky co do výše 9 811 200 Kč; tomuto věřiteli pak
zbyla pouze pohledávka ve výši 271 838 Kč, a proto se k jím přihlášené
pohledávce v souladu s ustanovením § 178 insolvenčního zákona nepřihlíží,
d/ insolvenční soud vyslovil souhlas se zpeněžením nemovitostí dlužníka jejich
prodejem mimo dražbu druhému žalovanému za cenu 16 miliónů Kč. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze napadeným rozhodnutím změnil rozsudek
insolvenčního soudu v bodě III. výroku o nákladech řízení; jinak jej potvrdil
(první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok). Odvolací soud oproti insolvenčnímu soudu dospěl k závěru, že žalobce není
aktivně legitimován k podání žaloby podle ustanovení § 289 odst. 3
insolvenčního zákona. Vyšel přitom z toho, že smysl úpravy obsažené v označeném
ustanovení insolvenčního zákona spočívá v definitivním vyřešení otázky
neplatnosti smluv, jimiž došlo ke zpeněžení (majetku) mimo dražbu, ještě v
průběhu insolvenčního řízení. Důvodem časového omezení pro podání žaloby je
zjevně skutečnost, že by zahájení takového řízení po skončení insolvenčního
řízení vyvolalo stěží reparovatelné důsledky. Podle odvolacího soudu jde
především o to, aby později nebyl zpochybňován výsledek řešení úpadku, jímž je
– jde-li (jako v posuzované věci) o konkurs – zásadně poměrné uspokojení
zjištěných pohledávek věřitelů z výnosu zpeněžení majetkové podstaty. Proto
může kterýkoliv z účastníků insolvenčního řízení (věřitelé či dlužník) nebo
účastník smlouvy, popř.
v řízení nově ustanovený insolvenční správce nejpozději
do skončení insolvenčního řízení napadnout u insolvenčního soudu platnost
smlouvy o prodeji (majetkové podstaty) mimo dražbu. V posuzované věci pak měl odvolací soud za podstatné, že žalobce není
přihlášeným věřitelem. Není tak účastníkem řízení podle ustanovení § 14
insolvenčního zákona, vzhledem k tomu, že v insolvenčním řízení nebyly
zpeněženy žádné věci v jeho vlastnictví, a žalobce tedy neuplatňoval ani žádné
jemu svědčící právo. Žalobce není účastníkem insolvenčního řízení ani podle
ustanovení § 15 insolvenčního zákona, a konečně není ani „účastníkem právního
vztahu založeného kupní smlouvou ze dne 7. února 2011, resp. ani žádnou z
dalších osob oprávněných napadnout platnost smluv, jimiž došlo ke zpeněžení
majetkové podstaty mimo dražbu“. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání,
které má za přípustné, neboť napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky
hmotného a procesního práva (aktivní legitimace k podání žaloby dle ustanovení
§ 289 odst. 3 insolvenčního zákona), která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla řešena, tvrdí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel se ztotožňuje s právním názorem insolvenčního soudu, podle něhož je
aktivně věcně legitimován k podání žaloby, když má za to, že prokázal naléhavý
právní zájem na určení neplatnosti uvedené kupní smlouvy, eventuálně na určení
vlastnictví k nemovitostem dlužníka. Míní, že jako vlastníka zástavy určené k
zajištění dalších závazků dlužníka vůči bance ho bezprostředně ovlivňuje výše
sjednané kupní ceny v kupní smlouvě. Od ní se totiž přímo odvíjí skutečnost,
zda budou zpeněžovány nemovitosti dovolatele a v jaké míře. Podle dovolatele
byla kupní cena, sjednaná v napadené kupní smlouvě, nepřiměřeně nízká. V případě nedostatku aktivní legitimace by podle dovolatele bylo porušeno jeho
právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když by mu
nebylo umožněno domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu v
situaci, kdy žaloba o určení neplatnosti kupní smlouvy byla jediným možným
instrumentem ochrany jeho práv. Druhý žalovaný se v podaném vyjádření zcela ztotožnil se závěry napadeného
rozhodnutí. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., článku II, zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. (k tomu srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97,
uveřejněné pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2003, sp. zn. 29 Cdo 2631/2000,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 11, ročník 2003, pod číslem
190), není však důvodné.
Nejvyšší soud se v hranicích právních otázek vymezených dovoláním zabýval
dovolatelem uplatněným dovolacím důvodem, tedy správností právního posouzení
věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle § 286 odst. 1 insolvenčního zákona lze majetkovou podstatu zpeněžit a/
veřejnou dražbou podle zvláštního právního předpisu, b/ prodejem movitých věcí
a nemovitostí podle ustanovení občanského soudního řádu o výkonu rozhodnutí, c/
prodejem majetku mimo dražbu.
Podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona platnost smluv, kterými došlo ke
zpeněžení mimo dražbu, lze napadnout jen žalobou podanou u insolvenčního soudu
nejpozději do skončení insolvenčního řízení; jde o incidenční spor.
Podle ustanovení § 293 insolvenčního zákona jde-li o zpeněžení věci, práva,
pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, která slouží k zajištění pohledávky, je
insolvenční správce vázán pokyny zajištěného věřitele směřujícími ke zpeněžení;
je-li zajištěných věřitelů více, mohou tyto pokyny udělit insolvenčnímu správci
pouze společně. Insolvenční správce může tyto pokyny odmítnout, má-li za to, že
předmět zajištění lze zpeněžit výhodněji; v takovém případě požádá insolvenční
soud o jejich přezkoumání v rámci dohlédací činnosti.
Podle § 153 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč.
zák.“) pohledávka může být zajištěna zástavním právem na několika samostatných
zástavách (vespolné zástavní právo).
Podle § 165a obč. zák. zástavu lze zpeněžit na návrh zástavního věřitele ve
veřejné dražbě nebo soudním prodejem zástavy. Při nařízení soudního prodeje
zástavy a při prodeji zástavy soudem se postupuje podle občanského soudního
řádu (odstavec 1). Je-li pohledávka zajištěna více zástavami, může zástavní
věřitel navrhnout zpeněžení kterékoliv z nich nebo, je-li to třeba k uspokojení
pohledávky, může navrhnout i prodej více nebo všech těchto zástav (odstavec 2).
Právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení pohledávky zajištěné zástavním
právem u soudu po dlužníku není ustanoveními odstavců 1 a 2 dotčeno (odstavec
3).
Podle § 160 insolvenčního zákona se incidenční spor projedná a rozhodne na
návrh oprávněné osoby, podaný v rámci insolvenčního řízení u insolvenčního
soudu; tento návrh má povahu žaloby (odstavec 1).
Podle § 80 písm. c/ o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit,
aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či
není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
S ohledem na datum uzavření napadené kupní smlouvy jsou pro posouzení věci
rozhodná označená zákonná ustanovení v jejich znění účinném ke dni 7. února
2011.
Dovolatel se mýlí především v tom, že zaměňuje naléhavý právní zájem na žalobou
požadovaném určení s aktivní věcnou legitimací. Zatímco (aktivní) věcnou
legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má
ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož
právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 294/2003,
uveřejněný pod číslem 10/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen
„R 10/2007“), naléhavý právní zájem na požadovaném určení vyjadřuje způsob
právní ochrany, které se má dostat soudním rozhodnutím tomu, kdo má v řízení o
určovací žalobě aktivní věcnou legitimaci, a to vůči tomu, kdo je k
požadovanému určení pasivně věcně legitimován (v literatuře viz např. Drápal,
L., Bureš. J, a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2009, str. 527).
Odvolací soud proto nepochybil, když se nejprve zabýval tím, zda je dovolatel
oprávněn napadnout platnost smlouvy, kterou insolvenční správce zpeněžil
majetkovou podstatu mimo dražbu. I pro tuto žalobu totiž platí, že ji může
(úspěšně) podat pouze osoba, která je věcně legitimována.
Insolvenční zákon (v ustanovení § 160 odst. 1 ani v ustanovení § 289 odst. 3)
neoznačuje subjekty, které mohou podat žalobu na určení neplatnosti smlouvy,
jíž byl zpeněžen majetek majetkové podstaty.
Za tohoto stavu Nejvyšší soud při úvaze o tom, zda je dovolatel oprávněnou
osobou k podání žaloby, nejprve posuzoval, zda a jaké možnosti obrany by
dovolateli příslušely, kdyby chtěl brojit proti způsobu realizace zástavního
práva věřitele v mimoinsolvenčních poměrech. Tato metoda výkladu, kterou
Nejvyšší soud opakovaně používal v poměrech úpadkového práva vycházejících ze
zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (srov. např. důvody rozsudku ze
dne 27. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 820/2001, uveřejněného pod číslem 76/2004
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 8. října 2008, sp. zn. 29 Odo 1324/2006, uveřejněného pod číslem 74/2009
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), je uplatnitelná i v poměrech
vycházejících z insolvenčního zákona (viz důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 26. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3963/2011, uveřejněného pod číslem 70/2012
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V mimoinsolvenčních poměrech stanovuje (v rozhodné době stanovilo) taxativně
způsoby zpeněžení zástavy ustanovení § 165a odst. 1 obč. zák. tak, že jimi jsou
veřejná dražba a soudní prodej zástavy.
Při zpeněžení zástavy veřejnou dražbou podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných
dražbách, mohou platnost dražby (nedobrovolné) napadat pouze osoby uvedené v §
48 odst. 3 zákona o veřejných dražbách. Mezi ně patří dlužník (§ 36 odst. 5
zákona o veřejných dražbách), zástavce (osoba, která dala věc do zástavy),
zástavní dlužník (osoba, která je vlastníkem zástavy), účastník dražby (srov. §
2 písm. c/ zákona o veřejných dražbách), dražební věřitel (§ 36 odst. 3 zákona
o veřejných dražbách) nebo navrhovatel, každý z nich však pouze za předpokladu,
že bylo provedením dražby zasaženo podstatným způsobem do jeho práv. Osoba
zajišťující pohledávku zástavního věřitele vlastním majetkem, který ve veřejné
dražbě, uskutečněné za účelem uspokojení takové pohledávky, zpeněžován není
(osoba ve stejném postavení jako dovolatel) právo napadat platnost dražby nemá. Právní úprava prodeje nemovitostí podle občanského soudního řádu stanoví jako
způsob ochrany jednotlivých subjektů především možnost podání opravného
prostředku (odvolání) proti usnesení o ceně, dražební vyhlášce a usnesení o
příklepu. Okruh subjektů, které mohou odvolání podat, je taxativně vymezen v
ustanovení § 336a, § 336c a § 336k o. s. ř. Osoba zajišťující pohledávku
zástavního věřitele vlastním majetkem, který při prodeji movitých věcí nebo
nemovitostí podle občanského soudního řádu uskutečněném za účelem uspokojení
takové pohledávky zpeněžován není, právo podat odvolání proti výše uvedeným
rozhodnutím opět nemá. V insolvenčním řízení pak platí, že majetek zapsaný v majetkové podstatě lze
zpeněžit pouze některým ze způsobů uvedených v § 286 insolvenčního zákona. Vedle veřejné dražby podle zákona o veřejných dražbách a prodeje movitých věcí
a nemovitostí podle ustanovení občanského soudního řádu o výkonu rozhodnutí,
lze majetek zpeněžit také prodejem mimo dražbu. Při zpeněžení majetkové podstaty veřejnou dražbou (v tomto případě dobrovolnou)
mohou platnost dražby napadat osoby uvedené v ustanovení § 24 odst. 3 zákona o
veřejných dražbách (k tomu srov. R 10/2007 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
15. června 2006, sp. zn. 29 Odo 777/2006). Mezi ně patří účastník dražby (§ 2
písm. c/ zákona o veřejných dražbách), navrhovatel (kterým je podle § 17 odst. 4 zákona o dražbách insolvenční správce), osoba oprávněná z předkupního práva k
předmětu dražby, osoba oprávněná z práva na přednostní nabytí předmětu dražby a
osoba, k jejímuž návrhu bylo vykonatelným rozhodnutím zakázáno s předmětem
dražby nakládat, každý z nich opět pouze za předpokladu, že bylo provedením
dražby podstatným způsobem zasaženo do jeho práv. Platnost dražby tak nemůže
napadat osoba v postavení dovolatele. V rámci zpeněžení majetkové podstaty prodejem movitých věcí a nemovitostí podle
občanského soudního řádu je možnost podat odvolání proti usnesení o ceně,
dražební vyhlášce a usnesení o příklepu vymezena stejným způsobem jako v
poměrech mimoinsolvenčních s tím rozdílem, že oprávněný a povinný v tomto
řízení nevystupují a místo nich je zde insolvenční správce (srov. § 288 odst. 1
věta druhá insolvenčního zákona), který může rovněž podat odvolání proti
usnesení o ceně, dražební vyhlášce a usnesení o příklepu (srov. § 288 odst. 3
insolvenčního zákona). Ani při tomto způsobu zpeněžení tedy nemůže prodej
movitých věcí a nemovitostí (prostřednictvím odvolání) napadat osoba v
postavení dovolatele. Výše uvedené lze shrnout tak, že dovolatel by v mimoinsolvenčních poměrech
neměl možnost napadnout platnost a způsob realizace zástavního práva, kdyby byl
jeho předmětem jiný než dovolatelův majetek. Stejně tak by dovolatel neměl
možnost zpochybnit zpeněžení předmětu zajištění v insolvenčním řízení, kdyby
insolvenční správce jako způsob zpeněžení zástavy zvolil veřejnou dražbu nebo
prodej věcí podle ustanovení občanského soudního řádu o výkonu rozhodnutí. K uvedené argumentaci lze dále doplnit, že z dikce ustanovení § 165a odst. 2
obč. zák.
a ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne
22. dubna 2008, sp. zn. 29 Odo 661/2006, uveřejněný pod číslem 105/2008 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 17. května 2002, sp. zn. 21
Cdo 1166/2001, usnesení ze dne 18. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3973/2010)
vyplývá, že v případě vespolného zástavního práva je zástavní věřitel oprávněn
domáhat se uspokojení celé pohledávky anebo její části z kterékoliv zástavy. O
tom, z které zástavy se bude zástavní věřitel uspokojovat, nerozhoduje osobní
dlužník, ani dlužník zástavní, ale toliko zástavní věřitel. Ten pak může
navrhovat zpeněžení jedné ze zástav, případně obou, aniž by se proti takovému
postupu mohl kterýkoliv ze zástavních dlužníků bránit. Každé zástavní právo zajišťující stejnou pohledávku totiž představuje relativně
samostatný zajišťovací prostředek. Práva a povinnosti tvořící zástavní právo se
vztahují pouze na účastníky toho kterého konkrétního vztahu. Skutečnost, že
pohledávka zajištěná zástavním právem váznoucím na majetku obligačního dlužníka
je dále zajištěna zástavním právem váznoucím na majetku jiné osoby (zástavního
dlužníka), proto nemá při zpeněžování majetku tvořícího zástavu právní význam. Nic na tom nemění ani ta okolnost, že výtěžek zpeněžení jedné ze zástav
zprostředkovaně může ovlivnit právní postavení jiného zástavního dlužníka tím,
že se změní výše zajišťované pohledávky. Skutečnost, že na výsledku zpeněžení
jiné zástavy má (může mít) zástavní dlužník ekonomický zájem, však ještě
neznamená, že by měl mít možnost zasahovat do právního vztahu existujícího mezi
zástavním věřitelem a (jiným) zástavním dlužníkem. Nelze též přehlédnout, že dovolatel při své argumentaci vychází z
(nevysloveného) předpokladu, podle něhož měly (musely) být zpeněženy jako první
v pořadí nemovitosti (obligačního) dlužníka. Zcela však pomíjí, že – není-li
dohodnuto něco jiného – je na zástavním věřiteli, ze které zástavy a v jakém
pořadí bude uspokojovat svou zajištěnou pohledávku (k tomu opět srov. ustanovení § 165a odst. 2 obč. zák.). Kdyby se zástavní věřitel rozhodl
uspokojit zajištěnou pohledávku nejprve z nemovitostí dovolatele, aniž by
předtím byly zpeněženy nemovitosti dlužníka, nemohl by tomu dovolatel nijak
zabránit. Nejvyšší soud proto shledává závěr odvolacího soudu, podle něhož dovolatel,
který není účastníkem insolvenčního řízení a zároveň není ani „účastníkem
právního vztahu založeného kupní smlouvou ze dne 7. února 2011“ není
legitimován k podání žaloby dle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona, správným. Zbývá dodat, že důvody, pro které Nejvyšší soud neměl dovolatele za osobu
oprávněnou ke zpochybnění platnosti kupní smlouvy, se (tím spíše) plně uplatní
i ve vztahu k dovolatelovu požadavku na určení, že dlužník je vlastníkem
sporných nemovitostí. Ani k tomu není dovolatel věcně legitimován. Vzhledem k tomu, že se dovolateli nepodařilo zpochybnit správnost právního
posouzení věci odvolacím soudem, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Dovolání žalobce
bylo zamítnuto a žalovaným tak vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení. Zatímco prvnímu žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly,
náklady druhého žalovaného sestávají z mimosmluvní odměny jeho advokáta za
jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze 14. května 2013) z částky 50
000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. c/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č.
177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), v platném znění, která podle § 7 bodu 5. této
vyhlášky činí 3 100 Kč, náhrady hotových výdajů advokáta za jeden úkon právní
služby ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu), což s připočtení
náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč představuje částku 4 114
Kč, kterou je žalobce povinen zaplatit druhému žalovanému k rukám jeho advokáta
(§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. srpna 2015
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu