KSOS 34 INS 9182/2015 34 ICm 3600/2015 29 ICdo 29/2018-116
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Ing. Roberta Beneše, se sídlem v Přerově, Kosmákova 29, PSČ 750 02, jako insolvenčního správce dlužníka LIJA a. s., zastoupeného JUDr. Radimem Bartoněm, advokátem, se sídlem v Ostravě, Kutuzovova 547/13, PSČ 703 00, proti žalovanému Finančnímu úřadu pro Moravskoslezský kraj, se sídlem v Ostravě, Na Jízdárně 3162/3, PSČ 709 00, identifikační číslo osoby 72 08 00 43, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě, se sídlem v Ostravě, Na Hradbách 1836/21, PSČ 729 01, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci pod sp. zn. 34 ICm 3600/2015, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka LIJA a. s., se sídlem ve Frýdku-Místku, U Staré pošty 54, PSČ 738 01, identifikační číslo osoby 47 98 56 40, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 34 INS 9182/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. října 2017, č. j. 34 ICm 3600/2015, 15 VSOL 23/2017-101 (KSOS 34 INS 9182/2015), takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. října 2017, č. j. 34 ICm 3600/2015, 15 VSOL 23/2017-101 (KSOS 34 INS 9182/2015), a rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 16. listopadu 2016, č. j. 34 ICm 3600/2015-79, se s výjimkou výroků o odmítnutí žaloby o určení pravosti pohledávek žalovaného ve výši 87.839.789,- Kč, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. II. Jinak se dovolání odmítá.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 16. listopadu 2016, č. j. 34 ICm 3600/2015-79, zamítl žalobu, kterou se žalobce (Ing. Robert Beneš, jako insolvenční správce dlužníka LIJA a. s.) domáhal určení, že žalovaný (Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj) nemá za dlužníkem nezajištěnou vykonatelnou pohledávku ve výši 21.824.739,- Kč (výrok I.), odmítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že žalovaný nemá za dlužníkem nezajištěnou nevykonatelnou pohledávku ve výši 87.839.789,- Kč (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 26. října 2017, č. j. 34 ICm 3600/2015, 15 VSOL 23/2017-101 (KSOS 34 INS 9182/2015), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud – cituje ustanovení § 160 odst. 4 a § 198 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 30.
června 2016, sp. zn. 29 ICdo 45/2014 (jde o usnesení uveřejněné pod číslem 116/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 116/2017“) – přitakal závěru soudu prvního stupně, podle něhož žalobce není osobou oprávněnou podat žalobu na určení („na popření“) nevykonatelné pohledávky. Současně doplnil, že žalobu na určení pravosti (insolvenčním správcem popřené) nevykonatelné pohledávky podal žalovaný a řízení o této žalobě je vedeno u soudu prvního stupně pod sp. zn. 34 ICm 3609/2015.
Dále odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona ? shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že ve vztahu k „nezajištěné vykonatelné pohledávce ve výši 21.824.739,- Kč dlužník uváděl stejné skutečnosti, jak je uváděl před správním orgánem“. Za stavu, kdy v tomto rozsahu žalovaný přihlásil pohledávku jako nezajištěnou a vykonatelnou (a žalobce ji přezkoumal jako vykonatelnou na přezkumném jednání konaném dne 18. srpna 2015), se dlužník „v podstatě domáhá jiného právního posouzení věci“, což ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona vylučuje.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka
„použitelnosti“ ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona za situace, kdy „věcné argumenty“ dovolatele v původní pozici daňového subjektu a dlužníka, bránícího se pohledávce „pravomocné“ toliko v důsledku zákonné fikce podle ustanovení § 243 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, „nestihly být projednány nestranným a nezávislým soudem či alespoň jiným nestranným a nezávislým orgánem, tj. ve skutečnosti ještě ani nebyly uplatněny v předcházejícím řízení“.
Dovolatel zdůrazňuje, že popřel „spornou vykonatelnou pohledávku žalovaného a následně řádně a včas uplatnil své popření žalobou u soudu“, přičemž soudy mu je „odpírán“ věcný přezkum sporné (popřené) pohledávky. Sporná pohledávka je tak „fakticky nenapadnutelná“ jen v důsledku zákonné fikce „pravomocného řízení“, jakkoli dlužníkem (a poté správcem) od samého počátku a mnohokráte již zpochybňovaného“.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
V rozsahu, v němž dovolání žalobce směřovalo proti té části výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o odmítnutí žaloby, Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu (v této části) spočívá, je v souladu se závěry formulovanými Nejvyšším soudem již v (odvolacím soudem zmíněném) R 116/2017, od nichž nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v poměrech dané věci.
Ve zbývající části, tj. v rozsahu potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé ohledně pohledávky ve výši 21.824.739,- Kč, je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když právní posouzení věci odvolacím soudem založené na aplikaci ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona, odporuje následně přijaté judikatuře Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. ledna 2019, sen. zn. 29 ICdo 4/2017, který byl dne 11. září 2019 schválen občanskoprávním a obchodním kolegiem k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěry, podle nichž:
1) Omezení kladené ustanovením § 199 odst. 2 insolvenčního zákona důvodům popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu se uplatní i tehdy, jde-li o rozhodnutí, které vydal jako příslušný orgán správce daně v daňovém řízení. 2) V incidenčním sporu o pravost nebo výši vykonatelné pohledávky vzniklé rozhodnutím správního orgánu (včetně pohledávky daňové) insolvenční soud neřeší ani nemá řešit otázku souladnosti rozhodnutí správního orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, s hmotným právem a tím, zda byla vydána v souladu s procesními předpisy; s výjimkami danými insolvenčním zákonem pro aktivní legitimaci příslušných osob k podání žaloby o určení pravosti nebo výše takové vykonatelné pohledávky nebo pro důvody popření takové vykonatelné pohledávky totiž existence takového rozhodnutí nemá v incidenčním sporu žádný význam.
V incidenčním sporu mají význam (pro posouzení způsobilosti uplatněných důvodů popření ve vazbě na omezení plynoucí z § 199 odst. 2 insolvenčního zákona) jen ty procesní námitky, jež jsou způsobilé založit závěr, že příslušný správní akt je aktem nicotným (nulitním), takže „rozhodnutí příslušného orgánu“ zde není, respektive ty procesní námitky, jež vedou k závěru, že „rozhodnutí příslušného orgánu“ se nestalo „pravomocným“ nebo (ač je pravomocné) se dosud nestalo „vykonatelným“.
3) Vyjde-li v průběhu incidenčního sporu o určení pravosti nebo výše pohledávky, která byla při přezkumném jednání přezkoumána jako „vykonatelná pohledávka přiznaná pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu“ a jako taková popřena insolvenčním správcem, najevo, že v době konání přezkumného jednání o takovou „vykonatelnou“ pohledávku nešlo (např. proto, že rozhodnutí příslušného orgánu ještě nenabylo právní moci), není to důvodem pro zamítnutí žaloby (podané insolvenčním správcem), popírající insolvenční správce však není omezen v důvodech popření ustanovením § 199 odst. 2 insolvenčního zákona ani obsahem popěrného úkonu (§ 199 odst. 3 insolvenčního zákona).
4) Ustanovení § 243 odst. 2 daňového řádu pojí právní moc dosud nepravomocného rozhodnutí správce daně o pohledávce, která není (daňovou) pohledávkou za majetkovou podstatou, s „ukončením“ přezkumného jednání (rozuměj přezkumného jednání, při kterém byla taková daňová pohledávka přezkoumána). To znamená, že ani v těch případech, v nichž se rozhodnutí příslušného orgánu stává (má stát) vykonatelným dnem právní moci rozhodnutí, nebylo rozhodnutí správce daně, které nabylo právní moci podle ustanovení § 243 odst. 2 daňového řádu, v době svého přezkumu pravomocným ani vykonatelným. Tím více to platí pro ty případy, v nichž se rozhodnutí příslušného orgánu stává (má stát) vykonatelným po uplynutí lhůty počítané (až) od jeho právní moci. Ke shora uvedeným závěrům se Nejvyšší soud dále přihlásil v rozsudku ze dne 28. února 2019, sen. zn. 29 ICdo 3/2017.
V poměrech projednávané věci z obsahu spisu plyne, že: a) Pohledávka v (celkové) výši 21.824.739,- Kč sestává z dílčích pohledávek: - ve výši 3.596.184,- Kč dle platebního výměru ze dne 12. srpna 2015, č. j. 2594060/15/3207-51522-801580;
- ve výši 5.267.039,- Kč dle platebního výměru ze dne 12. srpna 2015, č. j. 2594595/15/3207-51522-801580;
- ve výši 7.856.043,- Kč dle platebního výměru ze dne 12. srpna 2015, č. j. 2594693/15/3207-51522-801580;
- ve výši 767.818,- Kč dle platebního výměru ze dne 12. srpna 2015, č. j. 2594801/15/3207-51522-801580;
- ve výši 722.178,- Kč dle platebního výměru ze dne 12. srpna 2015, č. j. 2595092/15/3207-51522-801580;
- ve výši 593.050,- Kč dle platebního výměru ze dne 12. srpna 2015, č. j. 2567146/15/3207-51522-801580;
- ve výši 3.022.427,- Kč dle platebního výměru ze dne 10. srpna 2015, č. j. 2585630/15/3207-51522-801580. b) Proti těmto platebním výměrům podal dlužník odvolání. c) Vyrozuměním datovaným 2. listopadu 2015 (č. l. 48-49) žalovaný informoval dlužníka o tom, že řízení o odvoláních dlužníka (podaných postupně dne 11. srpna 2015 a 27. srpna 2015) proti označeným platebním výměrům bylo ukončením přezkumného jednání ex lege zastaveno a dosud nepravomocná rozhodnutí (rozuměj platební výměry) nabyla právní moci (§ 243 daňového řádu).
Za výše popsaného stavu je tak nepochybné, že pohledávky podle zmíněných platebních výměrů nebyly [ke dni rozhodnutí o úpadku - 29. května 2015 (ani v době přezkumu těchto pohledávek)] vykonatelné a žalobce tak nebyl omezen v důvodech popření ani ustanovením § 199 odst. 2 insolvenčního zákona ani obsahem popěrného úkonu (viz závěry rozsudku sen. zn. 29 ICdo 4/2017). Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá na závěru opačném a tudíž nesprávném, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu s výjimkou potvrzujícího výroku ohledně odmítnutí žaloby zrušil.
Důvody, pro které neobstálo rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil (v témže rozsahu) i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2019
JUDr. Petr Gemmel předseda senátu