KSPL 58 INS 17310/2018 58 ICm 161/2020 29 ICdo 29/2025-274
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Tomáše Zadražila v právní věci žalobce LIQUIDATORS v. o. s., se sídlem v Praze 2, Slezská 2033/11, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 24817465, jako insolvenčního správce dlužníka MORITZ ZDEKAUER 1810 s. r. o., zastoupeného Mgr. Pavlem Madronem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Chvalova 1696/10, PSČ 130 00, proti žalovanému CORI MUCIDA s. r. o., se sídlem v Karlových Varech, Závodu míru 901/157, PSČ 360 17, identifikační číslo osoby 07360487, zastoupenému JUDr. Tarasem Morozem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Balbínova 404/22, PSČ 120 00, o neúčinnosti právního jednání, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 58 ICm 161/2020, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka MORITZ ZDEKAUER 1810 s. r. o., se sídlem v Plesné, Dlouhá 389, PSČ 351 35, identifikační číslo osoby 25235851, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 58 INS 17310/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2024, č. j. 58 ICm 161/2020, 104 VSPH 578/2024-236 (KSPL 58 INS 17310/2018), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 344,70 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
1. Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 21. září 2020, č. j. 58 ICm 161/2020-98: [1] Zamítl žalobu, jíž se žalobce (LIQUIDATORS v. o. s., jako insolvenční správce dlužníka MORITZ ZDEKAUER 1810, s. r. o.) domáhal určení, že jednání dlužníka spočívající v uzavření smlouvy o zřízení zástavního práva k pohledávkám ze dne 2. března 2017 (dále jen „zástavní smlouva“) s žalovaným (CORI MUCIDA s. r. o.) [respektive jeho právním předchůdcem], a na jehož základě byly uskutečněny platby dne 31. října 2018 ve výši 1 262 000 Kč, dne 14. ledna 2019 ve výši 900 000 Kč, dne 1. listopadu 2018 ve výši 469 789 Kč a téhož dne ve výši 140 862 Kč z bankovního účtu dlužníka na bankovní účet žalovaného, jimiž došlo k úhradě pohledávky ze smlouvy o poskytování bankovních a dalších služeb ze dne 2. května 2017 (dále jen „smlouva o poskytování bankovních služeb“), je vůči věřitelům dlužníka neúčinné (bod I. výroku). [2] Určil, že jednání dlužníka spočívající v opomenutí oznámit společnosti Raiffeisenbank a. s. (dále jen „banka“) zahájení insolvenčního řízení a v opomenutí udělit bance pokyn k neprovádění plateb, jež vedlo k provedení platby dne 31. října 2018 ve výši 1 262 000 Kč, dne 14. ledna 2019 ve výši 900 000 Kč, dne 1. listopadu 2018 ve výši 469 789 Kč a téhož dne ve výši 140 862 Kč z bankovního účtu dlužníka na bankovní účet žalovaného, jimiž došlo k úhradě pohledávky ze smlouvy o poskytování bankovních služeb, je vůči věřitelům dlužníka neúčinné (body II. až V. výroku). [3] Uložil žalovanému zaplatit na účet majetkové podstaty dlužníka částku 2 772 651 Kč (bod VI. výroku). [4] Rozhodl o soudním poplatku a o nákladech řízení (body VII. a VIII. výroku).
2. Prvním výrokem doplňujícího rozsudku ze dne 30. dubna 2021, č. j. 58 ICm 161/2020-129, insolvenční soud doplnil výrok rozhodnutí tak, že: [1] Zamítl žalobu na určení, že jednání dlužníka spočívající v uzavření smluvního závazku s žalovaným (respektive jeho právním předchůdcem), na jehož základě byly platby dne 31. října 2018 ve výši 1 262 000 Kč, dne 14. ledna 2019 ve výši 900 000 Kč, dne 1. listopadu 2018 ve výši 469 789 Kč a téhož dne ve výši 140 862 Kč z bankovního účtu dlužníka na bankovní účet žalovaného provedeny, je vůči věřitelům dlužníka neúčinné (bod IX. výroku). [2] Zamítl žalobu na určení, že jednání dlužníka spočívající v provedení plateb dne 31. října 2018 ve výši 1 262 000 Kč, dne 14. ledna 2019 ve výši 900 000 Kč, dne 1. listopadu 2018 ve výši 469 789 Kč a téhož dne ve výši 140 862 Kč z bankovního účtu dlužníka na bankovní účet žalovaného je vůči věřitelům dlužníka neúčinné (body X. až XIII. výroku). Druhým výrokem doplňujícího rozsudku insolvenční soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o vyhlášení doplňujícího rozsudku.
3. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. listopadu 2021, č. j. 58 ICm 161/2020, 104 VSPH 877/2020-142 (KSPL 58 INS 17310/2018), změnil výroky II. až VIII. rozsudku insolvenčního soudu ze dne 21. září 2020 tak, že se „žaloba doručená dne 22. července 2020“ odmítá (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Ve zbývajícím rozsahu nabyl rozsudek insolvenčního soudu právní moci, neboť žádný z účastníků v této části nepodal odvolání.
4. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. ledna 2024, sen. zn. 29 ICdo 29/2022, posléze uveřejněným pod číslem 4/2025 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „zrušující rozsudek“): [1] Zrušil rozsudek odvolacího soudu. [2] Dále zrušil v bodech II. až VIII. výroku rozsudek insolvenčního soudu ze dne 21. září 2020 a ve druhém výroku o nákladech řízení i doplňující rozsudek insolvenčního soudu ze dne 30. dubna 2021. [3] Ve zrušeném rozsahu vrátil Nejvyšší soud věc insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
5. Rozsudkem ze dne 28. června 2024, č. j. 58 ICm 161/2020-216, insolvenční soud: [1] Určil, že jednání dlužníka spočívající v opomenutí oznámit bance zahájení insolvenčního řízení a v opomenutí udělit bance pokyn k neprovádění plateb, jež vedlo k provedení platby dne 31. října 2018 ve výši 1 262 000 Kč, dne 14. ledna 2019 ve výši 900 000 Kč, dne 1. listopadu 2018 ve výši 469 789 Kč a téhož dne ve výši 140 862 Kč z bankovního účtu dlužníka na bankovní účet žalovaného, jimiž došlo k úhradě pohledávky ze smlouvy o poskytování bankovních služeb, je vůči věřitelům dlužníka neúčinné (body I. až IV. výroku). [2] Uložil žalovanému zaplatit na účet majetkové podstaty dlužníka částku 2 772 651 Kč (bod V. výroku). [3] Rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku (body VI. a VII. výroku).
6. K odvolání žalovaného odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem: [1] Změnil rozsudek insolvenčního soudu ze dne 28. června 2024 tak, že žaloba o určení neúčinnosti oněch opomenutí dlužníka a o zaplacení částky 2 772 651 do majetkové podstaty dlužníka se odmítá (první výrok). [2] Rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů (druhý výrok).
7. Odvolací soud – cituje § 111, § 239 odst. 1, 3 a 4, § 160 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – na základě názoru vysloveného ve zrušujícím rozsudku konstatoval, že hmotněprávní účinky změněného návrhu nastaly dnem, kdy soudu došla písemná změna návrhu, tj. v poměrech dané věci 22. července 2020 (nikoliv dne, kdy bylo zahájeno řízení o původním návrhu, tj. 13. ledna 2020), až tímto dnem se tedy staví běh prekluzivní lhůty dle § 239 odst. 3 insolvenčního zákona.
Jelikož účinky rozhodnutí o úpadku nastaly 16. ledna 2019, přičemž sporné platby byly uskutečněny ve dnech 31. října 2018, 1. listopadu 2018 a 14. ledna 2019 (tedy po zahájení insolvenčního řízení, avšak před rozhodnutím o úpadku), odvolací soud uzavřel, že odpůrčí nárok uplatněný žalobcem (formou eventuálního petitu, když primární petit byl pravomocně zamítnut bodem I. výroku rozsudku insolvenčního soudu ze dne 21. září 2020) v podání ze dne 22. července 2020, jímž žalobce odporoval právnímu jednání (opomenutí) dlužníka v rozporu s § 111 insolvenčního zákona, byl podán opožděně, tedy po uplynutí lhůty 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku.
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na dovolacím soudem již vyřešené právní otázce, která má být posouzena jinak, jakož i na posouzení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tvrdí, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby je změnil.
9. Dovolatel konkrétně předkládá tyto otázky: [1] Vztahuje se na podání odpůrčí žaloby podle § 111 insolvenčního zákona prekluzivní lhůta jednoho roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku podle § 239 odst. 3 insolvenčního zákona? [2] Může soud bez ohledu na rozhodnutí o určení neúčinnosti právního jednání přiznat žalobou druhý uplatněný nárok na plnění z titulu bezdůvodného obohacení?
10. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel namítá, že na podání odpůrčí žaloby proti úkonům dlužníka učiněným v rozporu s § 111 insolvenčního zákona se nevztahuje prekluzivní lhůta jednoho roku podle § 239 odst. 3 insolvenčního zákona. Nesouhlasí proto se závěrem odvolacího soudu, že jeho podání ze dne 22. července 2020 bylo učiněno opožděně. Odkazuje přitom na zrušující rozsudek Nejvyššího soudu v této věci. S těmito závěry Nejvyššího soudu však dovolatel nesouhlasí, uváděje, že nemají oporu v zákoně (míní, že jde o nepřípustný zásah Nejvyššího soudu do právní jistoty adresátů právních norem). Uvádí rovněž, že v důsledku tohoto výkladu může dojít k poškození věřitelů. Současně se domnívá, že odvolací soud neměl důvod žalobu na plnění zamítnout navzdory zamítavému výroku o neúčinnosti právního jednání, a učinil tak v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 19/2016, uveřejněným v časopise Soudní judikatura, číslo 6, ročníku 2019, pod číslem 67.
11. K dovolání se žalovaný vyjádřil tak, že rozsudek odvolacího soudu považuje za správný a nesouhlasí s tvrzeními a právním hodnocením v dovolání. Dovolání má za nepřípustné, neboť ve věci již jednou Nejvyšší soud rozhodl a odvolací soud se od jeho závěrů neodchýlil. Navrhuje proto dovolání odmítnout, případně zamítnout.
12. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
13. Dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
14. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je ve svých závěrech v souladu se zrušujícím rozsudkem Nejvyššího soudu, jakož i s níže označenou ustálenou rozhodovací praxí, od které Nejvyšší soud neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
15. Ve zrušujícím rozsudku Nejvyšší soud uzavřel, že insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu, kterou odporuje právnímu jednání, jež dlužník učinil v době od 1. ledna 2014 v rozporu s § 111 insolvenčního zákona, pouze ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku dlužníka (§ 239 odst. 3 insolvenčního zákona); jde-li o právní jednání, které dlužník učinil v rozporu s § 111 insolvenčního zákona až po účinnosti rozhodnutí o svém úpadku, insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu (v souladu s § 239 odst. 3 insolvenčního zákona) pouze ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy právní jednání dlužníka nabylo účinnosti (kdy nastaly jeho právní účinky).
16. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 29. února 2024, sen. zn. 29 ICdo 107/2021.
17. Jestliže v poměrech projednávané věci odvolací soud uzavřel, že odpůrčí nárok uplatněný podáním ze dne 22. července 2020, jímž žalobce odporoval právnímu jednání (opomenutí) dlužníka v rozporu s § 111 insolvenčního zákona, byl podán opožděně, tedy po uplynutí lhůty 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku (16. ledna 2019), pak jeho závěr odpovídá závaznému právnímu názoru, který Nejvyšší soud formuloval ve zrušujícím rozsudku.
18. Přípustným pak dovolání nečiní ani druhá otázka, prostřednictvím které dovolatel namítá, že soudy měly zvlášť rozhodnout (bez ohledu na výrok o určení neúčinnosti právního jednání) o uplatněném nároku na plnění, neboť provedením plateb vzniklo žalovanému bezdůvodné obohacení.
19. Vázaností žalobním návrhem, a tedy i možným posouzením žaloby na určení neúčinnosti právního jednání jako žaloby na plnění, se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 19/2016 (srov. i tam označenou judikaturu Nejvyššího soudu). Odvolací soud se od tam formulovaných závěrů neodchýlil.
20. I pro odpůrčí žalobu podle insolvenčního zákona platí, že pro posouzení rozsahu vázanosti žalobou je určující vylíčení skutkových okolností a žalobní návrh (petit), přičemž je třeba vždy posuzovat celou žalobu podle jejího obsahu. Naopak není rozhodné, jak věc po právní stránce posoudí (v žalobě) žalobce. K tomu srov. vedle dovolatelem akcentovaného rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 19/2016 obdobně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2022, sen. zn. 29 ICdo 12/2020, uveřejněný pod číslem 101/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
21. Odkaz dovolatele na zmíněný rozsudek sen. zn. 29 ICdo 19/2016 však není přiléhavý, neboť posouzení dané věci spočívalo na odlišném skutkovém stavu, kdy na základě provedeného dokazování bylo soudy zjištěno, že ve prospěch žalovaných byla dlužníkem vyplacena určitá částka, přičemž ale nebyl zjištěn (resp. prokázán) právní důvod těchto plateb.
22. V nyní projednávané věci nicméně ani v průběhu řízení nebylo žalobcem tvrzeno (kromě argumentace obsažené v dovolání), že platby byly žalovanému vyplaceny bez právního důvodu. Navíc i v dovolání sám dovolatel uvádí, že platby byly provedeny na základě „zástavní smlouvy“ uzavřené mezi dlužníkem a žalovaným (resp. smlouvy o poskytování bankovních služeb).
23. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 13. února 2025), která podle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. b/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném v době, kdy byl úkon právní služby započat, činí 5 620 Kč (z tarifní hodnoty 113 000 Kč), dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 1 274,70 Kč. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení přiznaná žalovanému částku 7 344,70 Kč.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 4. 2025
Mgr. Milan Polášek předseda senátu