nátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Mgr. Martina Červinky, se sídlem v České Třebové, Čechova 396, PSČ 560 02, jako insolvenčního správce dlužnice H. F., zastoupeného JUDr. Martinem Pavlišem, advokátem, se sídlem v Hlinsku, Wilsonova 368, PSČ 539 01, proti žalovanému CFIG SE, se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 767, PSČ 530 02, identifikační číslo osoby 29 13 86 80, zastoupenému Mgr. Martinem Keřtem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 2059, PSČ 530 02, o určení pravosti, výše a pořadí vykonatelných pohledávek, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 87 ICm 3642/2019, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice H.
F., narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. KSLB 87 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2020, č. j. 87 ICm 3642/2019, 104 VSPH XY (KSLB 87 INS XY),
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 30. července 2020, č. j. 87 ICm 3642/2019-19, odmítl žalobu Mgr. Martina Červinky (jako insolvenčního správce dlužnice H. F.) o určení pořadí pohledávek žalovaného (CFIG SE) [výrok I.], zamítl žalobu o určení, že dílčí pohledávky P5/1-9 nejsou v rozsahu specifikovaných částek po právu (výroky II. až X.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok XI.). Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 2. listopadu 2020, č. j. 87 ICm 3642/2019, 104 VSPH XY (KSLB 87 INS XY), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve výrocích II. až X.; ve výrocích I. a XI. rozsudek
insolvenčního soudu změnil tak, že se nevydává (první výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud ? cituje ustanovení § 199 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a vycházeje ze závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013, uveřejněném pod číslem 106/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 106/2013“), a Ústavním soudem v usnesení ze dne 3. února 2016, sp. zn. IV. ÚS 1456/15 ? uzavřel, že vykonatelnost pohledávek žalovaného „byla doložena“ elektronickým platebním rozkazem (ze dne 24.
ledna 2019) vydaným na základě návrhu žalovaného a listin k návrhu připojených (mimo jiné smlouvy o spotřebitelském úvěru). Zjištění, která byla podkladem pro vydání elektronického platebního rozkazu, tak v sobě zahrnují i úsudek, že uplatněný a přiznaný nárok neodporuje právním předpisů (včetně ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). Žalobce tak zpochybňuje pravost vykonatelných pohledávek žalovaného prostřednictvím nepřípustné námitky jiného právního posouzení věci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení právní otázky (dosud podle jeho názoru Nejvyšším soudem nezodpovězené) „rozsahu právního posouzení v případě vydávání elektronického platebního rozkazu ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti dlužníka“ a posouzení, zda „neplatnost dle § 9 odst. 1 z. č. 145/2010 Sb. je neplatností absolutní či relativní“.
Dovolatel polemizuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož vydal-li soud v nalézacím řízení elektronický platební rozkaz, zabýval se otázkou platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru i z hlediska splnění povinnosti věřitele prověřit úvěruschopnost dlužníka. Požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc „vrátil k dalšímu řízení“.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za zjevně nedůvodné.
Dovolatel v replice k vyjádření žalovaného dále navrhuje, aby Nejvyšší soud předložil věc „Evropskému soudnímu dvoru“ (správně Soudnímu dvoru Evropské unie) k zodpovězení předběžné otázky týkající se „eurokonformity ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona s evropským spotřebitelským právem“. Dovolání žalobce, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá závěrům formulovaným Nejvyšším soudem v R 106/2013, v důvodech usnesení ze dne 29. srpna 2013, sen. zn. 29 ICdo 31/2013, a v rozsudku ze dne 30. září 2016, sen. zn. 29 ICdo 74/2014, uveřejněných pod čísly 3/2014 a 32/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v usnesení ze dne 25. listopadu 2020, sen. zn. 29 ICdo 138/2018. Na těchto závěrech nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání. Konečně k návrhu dovolatele na předložení věci Soudnímu dvoru Evropské unie Nejvyšší soud připomíná, že Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. března 2020, vydaném ve věci C-679/18, uzavřel, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě (v tamních poměrech úpravě obsažené v ustanoveních § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru), podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Přitom aplikace ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona podle přesvědčení Nejvyššího soudu nezakládá potřebu předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 202 insolvenčního zákona, když dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl a ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. 5. 2021
JUDr. Petr Gemmel předseda senátu