KSPA 59 INS 12282/2012
59 ICm 3276/2012
29 ICdo 30/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce ESSOX s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích, Senovážné nám. 231/7,
PSČ 370 01, identifikační číslo osoby 26 76 46 52, proti žalovanému Ing. Karlu
Kunovi, se sídlem v Ústí nad Orlicí, Velké Hamry 393, PSČ 562 01, jako
insolvenčnímu správci dlužníků a) J. V., a b) M. V., zastoupenému Mgr.
Martinem Červinkou, advokátem, se sídlem v České Třebové, Čechova 396, PSČ 560
02, o určení pravosti pohledávek, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové -
pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 59 ICm 3276/2012, jako incidenční spor v
insolvenční věci dlužníků J. V. a M. V., vedené u Krajského soudu v Hradci
Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. KSPA 59 INS 12282/2012, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu
2014, č. j. 59 ICm 3276/2012, 104 VSPH 442/2014-141 (KSPH 59 INS 18227/2011 –
správně „KSPA 59 INS 12282/2012“), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen „insolvenční
soud“) rozsudkem ze dne 5. března 2014, č. j. 59 ICm 3276/2012-116, (mimo jiné)
určil, že žalobce (ESSOX s. r. o.) má vůči dlužníku (J. V.) pohledávku ve výši
168.210,- Kč. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 25. listopadu 2014,
č. j. 59 ICm 3276/2012, 104 VSPH 442/2014-141 (KSPH 59 INS 18227/2011 – správně
„KSPA 59 INS 12282/2012“), rozsudek insolvenčního soudu v označeném výroku
ohledně částky 140.840,- Kč potvrdil a ve zbývající částce 27.370,- Kč jej
změnil a žalobu zamítl. Odvolací soud ve vztahu k potvrzujícímu výroku ve věci samé ohledně určení
pravosti pohledávky ve výši 140.840,- Kč ? odkazuje na obsah smlouvy u úvěru č. 90067382 ze dne 31. března 2011, včetně obchodních podmínek (dále jen „smlouva
o úvěru“) a vycházeje z ustanovení § 262 odst. 4, § 369 odst. 1, § 497 a § 506
zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ? uzavřel, že žalobci vzniklo právo
na vrácení „poskytnuté půjčky, včetně úroku z poskytnuté částky úvěru a
zákonného úroku z prodlení“. Současně zdůraznil, že v souladu se smlouvou o
úvěru se celý dluh stal splatným pro prodlení dlužníka se splácením splátek
úvěru, a to k datu 29. července 2012. V poměrech dané věci se staly „všechny splátky dluhu z úvěru včetně úroků“
splatnými před zjištěním úpadku dlužníka; ustanovení § 170 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), podle
něhož se v insolvenčním řízení neuspokojují úroky a úroky z prodlení z
pohledávek přihlášených věřitelů, které přirostly až po rozhodnutí úpadku, tak
na poměry projednávané věci nedopadá a pohledávka žalobce v částce 140.840,- Kč
(představující sjednané úroky z úvěru za celou původní předpokládanou dobu
trvání úvěrového vztahu) není vyloučena z uspokojení v insolvenčním řízení. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal
žalovaný dovolání, namítaje, že spočívá na nesprávném vyřešení otázky hmotného
práva – dosud Nejvyšším soudem nezodpovězené – a to, zda se ustanovení § 170
písm. a) insolvenčního zákona „uplatní ve vztahu k příslušenství pohledávky ve
formě úroků coby ceny peněž vždy, tj. bez ohledu na to, zda věřitel ještě před
rozhodnutím o úpadku učinil svou pohledávku splatnou včetně úroků splatných do
budoucna“. S poukazem na opačný závěr formulovaný v rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 28. února 2012, č. j. 12 VSOL 24/2011-48 [jde o rozsudek č. j. 16 ICm
1969/2010, 12 VSOL 24/2011-48 (KSOL 16 INS 9565/2010)], dovolatel požaduje, aby
Nejvyšší soud žalobu i v tomto rozsahu zamítl. Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení
rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné
pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s.
ř.“), Nejvyšší
soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že výkladem ustanovení § 170 písm. a) insolvenčního zákona se
Nejvyšší soud zabýval a dovolatelem položenou otázku vyřešil v rozsudku ze dne
22. prosince 2016, sen. zn. 29 ICdo 88/2014, k jehož závěrům se dále přihlásil
v rozsudku ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 28/2015.
V označených rozhodnutích přitom formuloval a odůvodnil závěr, který lze
shrnout tak, že v případech, kdy se před rozhodnutím o úpadku dlužníka stala
[podle dohody účastníků smlouvy o půjčce (nebo smlouvy o úvěru)] pro prodlení
dlužníka s hrazením dohodnutých splátek půjčky (splátek úvěru) splatnou celá
dosud neuhrazená část půjčky (úvěru) i s dohodnutými úvěry z půjčky (z úvěru)
za celou dobu, po kterou měla být půjčka (úvěr) splácena a takto kapitalizovaný
úrok se stal součástí nesplacené jistiny, není na místě aplikace ustanovení §
170 písm. a) insolvenčního zákona. Ke dni rozhodnutí o úpadku zde již totiž
nejsou žádné „úroky“, jež po tomto rozhodnutí ještě mohly přirůst k jistině
pohledávky jako její příslušenství. Závěr, podle něhož se účastníci smlouvy
mohli dohodnout (že nic nebrání tomu, aby se dohodli), že smluvené úroky se
stanou součástí jistiny [že k ní podle dohody účastníků budou přičítány coby
civilní plody peněz (fructus civiles)], takže věřitel bude mít následně právo
požadovat, aby dlužník pro případ prodlení s placením takto zvýšené jistiny
platil sjednanou nebo zákonem stanovenou sazbu úroku z prodlení, přitom
Nejvyšší soud přijal již v rozsudku velkého senátu obchodního kolegia ze dne
24. března 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002, uveřejněném pod číslem 5/2006 sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek.
Na shora uvedeném závěru nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani na základě
argumentace obsažené v dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 202 odst. 1
insolvenčního zákona, když dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl a žalobci v
dovolacím řízení podle obsahu spisu ostatně žádné náklady nevznikly.
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2017
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu