KSPL 20 INS XY
139 ICm XY
29 ICdo 30/2017-97
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců Mgr. Tomáše Brauna a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
žalobce Barlog Capital., se sídlem v Praze 5 - Smíchově, Moulíkova 2238/1, PSČ
150 00, identifikační číslo osoby 28 21 09 56, proti žalovanému JUDr. Josefu
Šťastnému, se sídlem v Horažďovicích, Ševčíkova 38, PSČ 341 01, jako
insolvenčnímu správci dlužníka L. S., zastoupenému JUDr. Markem Šťastným,
advokátem, se sídlem v Horažďovicích, Ševčíkova 38, PSČ 341 01, o určení
pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 139 ICm XY,
jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka L. S., narozeného XY, bytem
XY, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 20 INS XY, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. srpna 2016, č. j.
139 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPL 20 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 12. února 2016, č. j. 139 ICm XY, Krajský soud v Plzni (dále
jen „insolvenční soud“) ve sporu vedeném proti žalovanému JUDr. Josefu
Šťastnému, jako insolvenčnímu správci dlužníka L. S., určil, že pohledávka
žalobce Barlog Capital . za dlužníkem z titulu smlouvy o úvěru č. 8080000098
ze dne 17. března 2008 a ze smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze
dne 17. března 2008, je co do pravosti, pořadí a výše v rozsahu 639.127 Kč po
právu. Šlo přitom o druhé rozhodnutí insolvenčního soudu ve věci samé, když
jeho v pořadí první (rovněž vyhovující) rozsudek ze dne 30. září 2015, č. j.
139 ICm XY, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. prosince 2015, č.
j. 139 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPL 20 INS XY) a věc vrátil insolvenčnímu soudu k
dalšímu řízení.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech
řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), tak, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí
na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a
požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení, eventuálně aby zrušil rozhodnutí obou soudů nižších
stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení insolvenčnímu soudu. Konkrétně dovolatel (především) namítá, že soudy nižších stupňů nerespektovaly
závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaném v řízení vedeném pod sp. zn. 31 Cdo 958/2012 [jde o usnesení velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo
958/2012, uveřejněné pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(dále jen „R 92/2013“), které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího
soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu], z
nichž plyne, že byl-li rozhodce určen odkazem na „rozhodčí řád“ vydaný
právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě
zákona, pak rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40
odst. 1 písm. c) exekučního řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce,
jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky [§ 39
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“)] neměl k
vydání rozhodčího nálezu podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o
výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), pravomoc. Dovolatel proto míní, že pokud byla rozhodčí doložka shledána absolutně
neplatnou, nemohl mít rozhodčí nález účinky, které popisují soudy nižších
stupňů. Podle dovolatele se soudy nižších stupňů v daném případě dopustily
nepřípustného extenzivního výkladu, který je v přímém rozporu s literou zákona;
přestože ustanovení § 403 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku
(dále též jen „obch. zák.“), výslovně hovořilo o platné rozhodčí doložce, soudy
nižších stupňů přisuzují obdobné účinky (spočívající ve stavení promlčecí doby)
rovněž rozhodčí doložce (smlouvě) absolutně neplatné. Dovolatel je proto
přesvědčen, že promlčecí doba nepřestala běžet, čímž došlo k promlčení sporné
pohledávky. Nejvyšší soud dovolání žalovaného, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř.,
odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že v posouzení otázky, kterou dovolatel předkládá Nejvyššímu
soudu k řešení, je napadené rozhodnutí v souladu s níže označenou judikaturou
Nejvyššího soudu. K tomu lze v podrobnostech uvést následující:
1) Z R 92/2013 plyne, že (bez jakýchkoli pochyb u rozhodčích nálezů vydaných v
době před 1.
dubnem 2012, mezi které patří i rozhodčí nález, o nějž jde v této
věci) exekuční soudy mohou přijmout závěr, že rozhodčí nález jim předkládaný
coby exekuční titul nemá žádné právní účinky (jelikož nebyl vydán v mezích
pravomoci rozhodce) a není tedy exekučním titulem, bez zřetele k tomu, že
formálně nedošlo (ani již nedojde, vzhledem k případně zmeškaným lhůtám) k jeho
zrušení (soudem) postupem předjímaným zákonem o rozhodčím řízení. 2) V praxi není pochyb o tom, že tam, kde rozhodčí nález neprochází testem
vykonatelnosti (posouzením, zda jde o způsobilý exekuční titul) v exekučním
nebo vykonávacím řízení proto, že na majetek případného povinného je vedeno
insolvenční řízení, lze obdobný závěr přijmout v případném sporu o pravost nebo
výši pohledávky, kterou věřitel přihlásí do insolvenčního řízení jako
vykonatelnou s poukazem na rozhodčí nález coby exekuční titul (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 ICdo 2/2011,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2015, sen. zn. 29 ICdo 10/2013,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2015, sen. zn. 29 ICdo
44/2013). 3) V rozsudku ze dne 1. června 2016, sen. zn. 23 ICdo 19/2015 (který byl na
jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. února
2017 schválen k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) Nejvyšší
soud neshledal žádný důvod pro odlišný běh promlčecí doby v rozhodčích
řízeních, v závislosti na tom, zda jsou v těchto řízeních uplatňována práva
podle obchodního či občanského zákoníku. Přitom zdůraznil, že závěr, podle něhož ke stavení běhu promlčecí doby podle
ustanovení § 403 obch. zák. docházelo pouze v případě zahájení rozhodčího
řízení na základě platné rozhodčí smlouvy, je v rozporu s ustanovením § 14
odst. 1 in fine zákona o rozhodčím řízení, podle něhož podání žaloby má tytéž
právní účinky, jako kdyby byla v této věci podána žaloba u soudu. Toto
ustanovení, jež je nutno považovat za ustanovení speciální k § 112 obč. zák., i
k § 403 obch. zák., se tedy použije přednostně a důsledkem jeho aplikace je
zachování účinků podané žaloby. Navíc je třeba aplikovat i zásadu lex posterior
derogat legi priori, neboť zákon o rozhodčím řízení byl přijat později než
obchodní zákoník. Vzhledem k tomu, že se jedná o předpisy stejné právní síly,
je nutno aplikovat úpravu pozdější, tedy zákon o rozhodčím řízení. Proto uzavřel, že ke stavení běhu promlčecí doby (v daném případě podle
ustanovení § 403 obch. zák.) dochází i tehdy, je-li rozhodčí řízení zahájeno na
základě neplatné rozhodčí doložky. 4) K tomu v rozsudku ze dne 30. června 2016, sen. zn. 29 ICdo 41/2014 (který
byl na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8.
února 2017 rovněž schválen k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek), Nejvyšší soud ozřejmil, že v témže duchu má (musí) být posuzován
běh promlčecí doby poté, co rozhodčí řízení skončí rozhodčím nálezem, jenž
formálně nabyl právní moci a měl se stát vykonatelným, leč který byl podle
následného posouzení exekučním soudem nebo insolvenčním soudem označen za
rozhodčí nález, který nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec
pravomoci rozhodce. Jinak řečeno, dokud exekuční soud v exekučním řízení,
případně insolvenční soud v incidenčním sporu neurčí (neuvede v důvodech svého
rozhodnutí), že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo
rámec pravomoci rozhodce, je nutno posuzovat promlčení nároků z něj plynoucích
jako u rozhodčího nálezu, jenž takovou vadou netrpí. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a
žalobce ve sporu o pravost pohledávky nemá právo na náhradu nákladů řízení
proti insolvenčnímu správci [§ 202 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)]. Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. května 2017
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu