KSPL 52 INS XY
152 ICm XY
29 ICdo 32/2019-223
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobkyně V. F., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Michaelou Hechtovou,
LL.M., advokátkou, se sídlem v Sokolově, Karla Havlíčka Borovského 692, PSČ 356
01, proti žalovaným 1/ JUDr. Josefu Cupkovi, se sídlem v Praze 2, Trojanova 18,
PSČ 120 00, jako insolvenčnímu správci žalobkyně, zastoupenému Mgr. Bc. Tomášem
Hodysem, advokátem, se sídlem v Plzni, Lochotínská 1108/18, PSČ 301 00, a 2/ J.
Ž., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Alešem Janů, advokátem, se
sídlem v Táboře, Nerudova 3184, PSČ 390 02, o určení neplatnosti kupní smlouvy,
vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 152 ICm XY, jako incidenční spor v
insolvenční věci žalobkyně, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL
52 INS XY, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5.
listopadu 2018, č. j. 152 ICm XY, 101 VSPH XY (KSPL 52 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným nemá žádný z účastníků
právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k
rukám jeho zástupce.
Žalobou ze dne 15. listopadu 2016 se žalobci (insolvenční dlužníci R. F. a V.
F.) domáhali vůči žalovaným (1/ JUDr. Josefu Cupkovi, jako insolvenčnímu
správci dlužníků R. F. a V. F., a 2/ J. Ž.) určení, že kupní smlouva uzavřená
mezi prvním a druhým žalovaným, jejímž předmětem je prodej v žalobě blíže
specifikovaných nemovitostí v katastrálním území XY (dále jen „nemovitosti“) za
cenu 2 100 000 Kč (dále jen „kupní smlouva“), je neplatná.
Rozsudkem ze dne 27. února 2018, č. j. 152 ICm XY, Krajský soud v Plzni (dále
jen „insolvenční soud“) žalobu zamítl (bod I. výroku), a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (bod II. výroku).
Insolvenční soud mimo jiné dovodil, že důvodem neplatnosti kupní smlouvy nemůže
být znaleckými posudky odlišně stanovená obvyklá cena nemovitostí, když
znalecký posudek s vyšší cenou byl vyhotoven před více než 3 roky před
uskutečněním prodeje nemovitostí. Navíc je insolvenční správce vázán pouze
pokynem zajištěného věřitele, přičemž soud neshledal ani naplnění podmínky
podle § 293 odst. 1 in fine zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho
řešení (insolvenčního zákona), podle něhož může insolvenční správce odmítnout
pokyny zajištěného věřitele, má-li za to, že lze předmět zajištění zpeněžit
výhodněji. Nabídka druhého žalovaného byla jediná a odpovídala okolnostem
prodeje, což potvrzuje i skutečnost, že druhý žalovaný nemůže nemovitosti dosud
užívat a k vymožení svých práv bude muset vynaložit další nemalé prostředky.
Žalobci ani neprokázali existenci jiného kupce s vyšší nabídkou kupní ceny v
době prodeje nemovitostí.
Neplatnost kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy podle § 580 odst. 1 zákona
č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), pak nelze dovodit,
neboť žalobci musí přistoupit na „pravidla hry“ v insolvenčním řízení, která
stanoví zákon a která navíc sami iniciovali svým dlouhodobým chování ve
finanční oblasti svého života a svým insolvenčním návrhem.
K odvolání žalobců i druhého žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným
rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry insolvenčního soudu.
Doplnil, že kupní smlouvu uzavřel insolvenční správce v souladu s § 289
insolvenčního zákona, jež ve druhém odstavci povoluje stanovit kupní cenu pod
cenu odhadní. Ke zpeněžení nemovitostí došlo se souhlasem a v souladu s pokynem
zajištěného věřitele prvního v pořadí, k němuž se připojili ostatní zajištění
věřitelé. Insolvenční správce postupoval podle § 293 insolvenčního zákona a
jeho postup není v rozporu se zákonem, ani s dobrými mravy. Prodej nemovitostí
pod odhadní cenou nezpůsobuje absolutní neplatnost kupní smlouvy, může však
zakládat odpovědnost insolvenčního správce za škodu nebo jinou újmu porušením
povinností uložených zákonem nebo rozhodnutím soudu, anebo tím, že nepostupoval
při výkonu funkce s odbornou péčí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jež měli za přípustné
podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s.
ř.“), pro řešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodování
dovolacího soudu vyřešena, uplatňujíce dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o.
s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci, a navrhujíce, aby Nejvyšší soud
rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení
rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. bod 2.,
části první, článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb.,
o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony).
V průběhu dovolacího řízení (dne 6. února 2020) žalobce zemřel a usnesením ze
dne 3. března 2020, č. j. KSPL 52 INS XY, insolvenční soud vůči němu „zastavil
insolvenční řízení“.
S ohledem na to, že insolvenční řízení, z něhož vzešel tento incidenční spor,
je nadále vedeno (jen) na majetek dlužnice (žalobkyně), Nejvyšší soud v
dovolacím řízení dále jednal jako s žalobkyní toliko s dlužnicí, což zohlednil
v záhlaví tohoto rozhodnutí.
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., a pro
něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl
podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že platností kupní smlouvy, kterou byl zpeněžen prodejem mimo
dražbu majetek z majetkové podstaty, který tvoří předmět zajištění zajištěné
pohledávky věřitele, pod cenu odhadní, se Nejvyšší soud zabýval např. v
rozsudku ze dne 27. února 2020, sen. zn. 29 ICdo 8/2018, či v usnesení ze dne
30. června 2020, sen. zn. 29 ICdo 114/2018. V nich dovodil, že podle § 289
odst. 2 věty první insolvenčního zákona lze při prodeji mimo dražbu kupní cenu
stanovit pod cenu odhadní, přičemž rozhodný je pouze pokyn zajištěného
věřitele. Ten může insolvenční správce odmítnout, lze-li předmět zajištění
zpeněžit výhodněji, přičemž za pokyn odpovídá zajištěný věřitel a za zpeněžení
insolvenční správce (srov. § 293 odst. 1 větu třetí insolvenčního zákona a dále
též závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2017, sen. zn. 29 NSČR
47/2015, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2018, pod
číslem 105). Případná (ne)výhodnost takového prodeje může založit odpovědnost
insolvenčního správce a zajištěného věřitele, avšak není významná pro posouzení
platnosti kupní smlouvy. Je-li prodej předmětu zajištění za cenu nižší než
odhadní podle zvláštní (insolvenční) úpravy platný, je zřejmé, že nemůže být
jen z těchto důvodů současně neplatný pro rozpor s dobrými mravy.
Dospěl-li odvolací soud k závěru, že kupní smlouva není neplatným právním
jednáním (jen) z důvodu, že nemovitosti byly (měly být) prodány za cenu nižší,
než je cena obvyklá, je jeho právní posouzení s výše citovanou judikaturou v
souladu.
Namítá-li dovolatelka nedostatek dobré víry druhého žalovaného při nabývání
nemovitostí, pak z této námitky není patrno, jaký právní závěr odvolacího soudu
touto námitkou zpochybňuje. Tím méně je pak zřejmé, v čem má spočívat
nesprávnost takového (blíže neurčeného) závěru. Důvod dovolání přitom musí
dovolatel vymezit tak, že uvede právní posouzení, které pokládá za nesprávné, a
vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (§ 241a odst. 3 o.
s. ř.). Nedostatek takového vymezení brání Nejvyššímu soudu, aby se uvedenou
námitkou věcně zabýval. Pouze na okraj dovolací soud přesto podotýká, že
samotná dobrá víra nabyvatele není rozhodnou okolností pro posouzení platnosti
smlouvy, kterou byly zpeněženy nemovitosti sepsané v majetkové podstatě.
K poukazu dovolatelky na § 1793 o. z. lze uvést, že v dané věci je nepřípadný
již proto, že dovolatelka (ani dlužník) nebyli smluvní stranou napadené kupní
smlouvy.
Konečně v rovině namítané nepřezkoumatelnosti je napadené rozhodnutí souladné s
ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. závěry obsažené v rozsudku
ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem
100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 9. 2020
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu