MSPH 77 INS 17192/2017 177 ICm 1218/2018 29 ICdo 33/2023-159
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně E. S., zastoupené Mgr. Davidem Černým, advokátem, se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, PSČ 272 01, proti žalovanému Forteslegal insolvence v. o. s., se sídlem v Praze 2, Trojická 1904/14, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 07667485, jako insolvenčnímu správci dlužníka M. J. S., zastoupenému JUDr. Šárkou Kincelovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Trojická 1904/14, PSČ 128 00, o vyloučení nemovitých věcí z majetkové podstaty, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 177 ICm 1218/2018, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka M. J. S., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 77 INS 17192/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2022, č. j. 177 ICm 1218/2018-109, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. září 2022, č. j. 177 ICm 1218/2018, 101 VSPH 428/2022-140 (MSPH 77 INS 17192/2017), takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2022, č. j. 177 ICm 1218/2018-109, se zastavuje. II. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. září 2022, č. j. 177 ICm 1218/2018, 101 VSPH 428/2022-140 (MSPH 77 INS 17192/2017), se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Rozsudkem ze dne 29. března 2022, č. j. 177 ICm 1218/2018-109, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (E. S.) domáhala vyloučení (ve výroku) specifikované bytové jednotky, jiného nebytového prostoru a garáže v katastrálním území a obci XY, v části obci XY (dále jen „nemovitosti M“) ze soupisu majetkové podstaty dlužníka (M. J. S.) [bod I. výroku].
2. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
[1] Žalobkyně (jako budoucí kupující) a společnost EKOSPOL a. s. (jako budoucí prodávající) [dále jen „společnost E“] uzavřeli dne 29. srpna 2011 smlouvu o smlouvě budoucí kupní k (ve smlouvě specifikovanému) bytu v projektu „XY“ v katastrálním území XY v hl. m. Praze (dále jen „nemovitost HM“); ke smlouvě byl uzavřen dodatek č. 1 ze dne 1. února 2012 a dodatek č. 2 ze dne 16. července 2012.
[2] Žalobkyně, společnost Stříbrný Development s. r. o. (dále jen „společnost SD“) a společnost E uzavřeli dne 11. prosince 2012 dohodu, podle níž veškeré nároky a závazky žalobkyně ze smlouvy ze dne 29. srpna 2011 se převádí ve prospěch společnosti SD, čímž jsou vypořádány nároky mezi žalobkyní a společností E.
[3] Společnost E a společnost SD uzavřely dne 29. března 2013 dohodu „o zrušení závazku“, podle níž se dnem podpisu smlouvy ruší smlouva o smlouvě budoucí kupní ze dne 29. srpna 2011 z důvodu prodlení budoucího kupujícího s úhradou kupní ceny ohledně nemovitostí HM; zároveň se strany dohodly na vypořádání po zrušení smlouvy.
[4] Žalobkyně (jako budoucí kupující) a společnost SD (jako budoucí prodávající) uzavřeli dne 24. července 2013 smlouvu o smlouvě budoucí kupní, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k nemovitostem M s tím, že kupní cenu žalobkyně zaplatila „formou směny smlouvy u společnosti E“ ohledně nemovitosti HM; kupní smlouvu k nemovitostem M žalobkyně a společnost SD neuzavřeli.
[5] Společnost SD a dlužník uzavřeli dne 13. listopadu 2014 kupní smlouvu k nemovitostem M. Dlužník byl ke dni 5. října 2021 zapsaný v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitostí M s právními účinky vkladu ke dni 13. listopadu 2014.
[6] Dlužník dne 31. března 2015 souhlasil se zápisem trvalého bydliště žalobkyně v nemovitostech M; žalobkyně nemovitosti M užívá.
[7] Žalobkyně podala žalobu doručenou Okresnímu soudu Praha – východ dne
3. října 2017 a vedenou pod sp. zn. 34 C 229/2017, kterou se vůči dlužníku domáhá „přikázání“ nemovitostí M do jejího výlučného vlastnictví. Okresní soud Praha – východ usnesením ze dne 12. července 2019, č. j. 34 C 229/2017-32, sdělil, že je řízení přerušeno vzhledem k úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek.
[8] Usnesením ze dne 29. března 2018, č. j. MSPH 77 INS 17192/2017-A-21, jež bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku téhož dne, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka (bod I. výroku), prohlásil konkurs na jeho majetek (bod II. výroku) a ustanovil insolvenční správkyní Ing. Renátu Jančovou (bod III. výroku). Usnesením ze dne 16. června 2021, č. j. MSPH 77 INS 17192/2017-B-65, insolvenční soud (mimo jiné) zprostil funkce původní insolvenční správkyni (bod I. výroku) a ustanovil (novým) insolvenčním správcem dlužníka žalovaného (Forteslegal insolvence v. o. s.) [bod II. výroku].
[9] Původní insolvenční správkyně sepsala dne 11. června 2018 nemovitosti M do majetkové podstaty dlužníka.
3. Insolvenční soud – vycházeje zejména z ustanovení § 159 odst. 1 písm. b/, § 217, § 225 odst. 1 a § 235 a násl. zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), z ustanovení § 980, § 987, § 989 odst. 1, § 992 odst. 1, § 1089 odst. 1, § 1090 odst. 2, § 1095, § 3028, § 3036 a § 3064 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a z ustanovení § 50a, § 129, § 130 odst. 1 a § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a cituje (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl k závěru, že žalobkyni plynulo ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní ze dne 24. července 2013 toliko právo vůči společnosti SD na uzavření kupní smlouvy k nemovitostem M. Dlužník ani žalovaný nejsou smluvními stranami smlouvy o smlouvě budoucí kupní ze dne 24. července 2013. Žalobkyně měla uplatnit právo na uzavření kupní smlouvy k nemovitostem M soudně vůči společnosti SD ve lhůtě jednoho roku od okamžiku, kdy uplynula lhůta k uzavření budoucí smlouvy. Nadto převodem vlastnického práva k nemovitostem M na dlužníka „došlo“ k zániku smlouvy o smlouvě budoucí kupní ze dne 24. července 2013 pro následnou nemožnost plnění. Žalobkyně nevydržela vlastnické právo k nemovitostem M, neboť její držba započala 20. listopadu 2013 a zákonná (desetiletá) lhůta tak ke dni projednání žaloby neuplynula; žalobkyni přitom ani nesvědčí dobrá víra nutná k vydržení, protože nejpozději od 20. prosince 2014 mohla a měla vědět, že vlastnické právo jí nesvědčí (nebo je sporné).
4. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. září 2022, č. j. 177 ICm 1218/2018, 101 VSPH 428/2022-140 (MSPH 77 INS 17192/2017), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
5. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 225 odst. 1 insolvenčního zákona, z ustanovení § 130 odst. 1 obč. zák., z ustanovení § 992 odst. 1 o. z. a z ustanovení § 154 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – se ztotožnil se závěry insolvenčního soudu a dodal, že žalobkyně se nestala vlastnicí nemovitostí M, protože se společností SD neuzavřela kupní smlouvu. Shodně s insolvenčním soudem též konstatoval, že smlouva o smlouvě budoucí kupní ze dne 24. července 2013 zanikla pro nemožnost plnění převodem vlastnického práva k nemovitostem M na dlužníka na základě kupní smlouvy ze dne 13. listopadu 2014 a že žalobkyni nesvědčila dobrá víra nutná k vydržení.
6. Žalobkyně podala dovolání výslovně proti rozsudkům obou soudů; přípustnost dovolání vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., argumentem, že napadená rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozsudky zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Konkrétně dovolatelka (podle obsahu dovolání) předestřela Nejvyššímu soudu k řešení otázku, zda je aktivně legitimovaná k podání žaloby a zda je kupní smlouva ze dne 13. listopadu 2014 (jíž bylo vlastnické právo k nemovitostem M převedeno na dlužníka) absolutně neplatná. Vedle toho žalobkyně předestírá argumentaci ohledně „nezákonnosti postupu“ žalovaného v insolvenčním řízení.
7. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatelka zejména uvádí, že kupní smlouva ze dne 13. listopadu 2014 je neplatná, neboť dlužník nezaplatil kupní cenu a převod byl „fiktivní“. Dále dovolatelka oběma soudům vytýká, že nesprávně posoudily její práva plynoucí ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní ze dne 24. července 2013; smlouva totiž neobsahovala lhůtu, do kdy musí uplatnit právo na uzavření kupní smlouvy, neboť společnost SD v době uzavření smlouvy neznala termín kolaudace nemovitostí M. Dovozuje přitom, že kupní smlouva mohla být uzavřena až po kolaudaci, a uvádí, že v roce 2017 vyzvala dlužníka k převodu nemovitostí M do jejího vlastnictví.
8. Dovolatelka má dále zato, že žalovaný postupuje v insolvenčním řízení nezákonně, poněvadž Policii České republiky poskytuje „mylné informace“ ohledně
9. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
10. Dovolatelka podala dovolání výslovně „v plném rozsahu“ proti rozsudku insolvenčního i odvolacího soudu. V části, ve které směřuje proti rozsudku insolvenčního soudu, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ žalobkyně zastavil podle § 104 odst. 1 věty první o. s. ř., jelikož dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze (není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání). K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“).
11. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, jíž odvolací soud potvrdil bod II. výroku rozsudku insolvenčního soudu o nákladech řízení, jakož i proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné, jelikož přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. vylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
12. Ve zbývajícím rozsahu (ohledně prvního výroku napadeného rozhodnutí v části týkající se věci samé) pak Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
13. V rozsudku ze dne 29. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 683/2011, uveřejněném pod číslem 116/2016 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 116/2016“), Nejvyšší soud vymezil předpoklady, při jejichž splnění může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku z majetkové podstaty podle § 225 odst. 1 insolvenčního zákona (excindační žalobě). K těmto předpokladům (mimo jiné) patří, že osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokáže nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že právo, které vylučuje zařazení majetku do soupisu, svědčí jí.
14. V R 116/2016 Nejvyšší soud doplnil, že uvedený předpoklad může být podle insolvenční úpravy nahrazen (jinak naplněn) též tím, že osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že „tu je jiný důvod, pro který neměl být majetek zahrnut do soupisu“. V dotčených souvislostech též vysvětlil, že vylučovací žaloba je i v insolvenčních poměrech svou povahou žalobou určovací, naléhavý právní zájem se však u tohoto typu žalob neprokazuje (nezkoumá se), neboť plyne přímo z dikce § 225 odst. 1 insolvenčního zákona. Žalobce, který se žalobou podle § 225 odst. 1 insolvenčního zákona domáhá vyloučení majetku ze soupisu majetkové podstaty dlužníka s odůvodněním, že označený majetek neměl být do soupisu zařazen proto, že je tu jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, je k podání vylučovací žaloby aktivně věcně legitimován jen tehdy, zasahuje-li soupis majetku do jeho právní sféry (jeho právní sféry se týká „jiný důvod, pro který neměl být majetek zahrnut do soupisu“).
15. Závěr odvolacího soudu, že není naplněn jeden z předpokladů úspěšnosti vylučovací žaloby, totiž, že dovolatelce nesvědčí vlastnické ani jiné právo, které by vylučovalo zařazení nemovitostí M do majetkové podstaty dlužníka, je v souladu s výše uvedenými závěry judikatury Nejvyššího soudu. K tomu se sluší dodat, že dovolatelka na žádném místě dovolání nezpochybnila právní závěr, že není vlastnicí nemovitostí M (neargumentuje svým tvrzeným vlastnickým právem). Ohledně tvrzeného práva na uzavření kupní smlouvy k nemovitostem M (plynoucího ze smlouvy o smlouvy budoucí kupní ze dne 24. července 2013) si dovolatelka odporuje i v rovině své vlastní (jinak nepřípustně nově uplatněné – srov. § 241a odst. 6 o. s. ř.) skutkové argumentace, neboť počátek běhu roční lhůty k uzavření kupní smlouvy se společností SD odvozuje od kolaudace nemovitostí M „v roce 2014“; místo řádného postupu ve smyslu § 50a odst. 2 obč. zák. směřujícího k nabytí vlastnického práva k nemovitostem M (podání včasné žaloby vůči společnosti SD k nahrazení prohlášení vůle k uzavření kupní smlouvy) však dovolatelka k převodu vlastnického práva vyzývá až v roce 2017 dlužníka (tedy nikoliv společnost SD), s nímž žádný smluvní vztah v tomto směru nemá.
16. Dalšími dovolacími námitkami se Nejvyšší soud již (pro nadbytečnost) nezabýval, neboť jejich řešení nemůže změnit závěr o nepřípustnosti dovolání. Námitka vůči postupu žalovaného v insolvenčním řízení nemůže přípustnost dovolání založit též (zejména) kvůli tomu, že se s argumentací odvolacího soudu určující pro dovoláním napadené rozhodnutí zcela míjí a vyřešení těch právních otázek, na nichž toto rozhodnutí stojí, nijak nezpochybňuje (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2022, sen. zn. 29 ICdo 29/2021).
17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 7. 2024
Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu