29 ICdo 35/2016

MSPH 96 INS XY

196 ICm XY

29 ICdo 35/2016-105

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra

Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci

žalobce R. H., narozeného XY, podnikatele, se sídlem v XY, identifikační číslo

osoby XY, zastoupeného JUDr. Marinou Machytkovou, advokátkou, se sídlem v

Praze, Kořenského 1107/15, PSČ 150 00, proti žalovanému Z/C/H Legal v. o. s.,

advokátní kancelář, se sídlem v Praze 1, Národní 973/41, PSČ 110 00,

identifikační číslo osoby 27 22 28 61, jako insolvenčnímu správci dlužníka

STAVOUNION, společnost s ručením omezeným v likvidaci, o určení pravosti

pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 196 ICm XY, jako

incidenční spor v insolvenční věci dlužníka STAVOUNION, společnost s ručením

omezeným v likvidaci, se sídlem v Praze 6, Bělohorská 252, PSČ 169 00,

identifikační číslo osoby 47 12 20 64, vedené u Městského soudu v Praze pod

sp zn. MSPH 96 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v

Praze ze dne 14. prosince 2015, č. j. 196 ICm XY, 104 VSPH 509/2015-72 (MSPH 96

INS XY), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 14. prosince 2015, č. j. 196 ICm XY, 104 VSPH 509/2015-72 (MSPH 96 INSXY), potvrdil rozsudek ze dne

28. dubna 2015, č. j. 196 ICm XY, jímž Městský soud v Praze (dále jen

„insolvenční soud“) zamítl žalobu o určení, že žalobce (R. H.) má za dlužníkem

(STAVOUNION, společnost s ručením omezeným v likvidaci) v insolvenčním řízení

vedeném pod sp. zn. MSPH 96 INS XY pohledávku ve výši 489.967,60 Kč. Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že:

1) Dne 1. prosince 2006 uzavřeli objednatel (Galstian & Galstian invest s. r. o. – dále jen „společnost G“) a zhotovitel (dlužník) smlouvu o dílo na výstavbu

rodinných domů v lokalitě XY (dále též jen „první smlouva o dílo“). Předmětem

této smlouvy byl závazek zhotovitele provést pro objednatele dílo a poskytnout

mu další plnění, vše dle specifikace obsažené ve smlouvě o dílo; mezi smluvními

stranami byla sjednána rovněž celková cena díla a datum konečného předání,

jakož i podmínky odpovědnosti za vady, včetně záruky. 2) Společnost G (jako objednatel) a dlužník (jako zhotovitel) dále uzavřeli dne

23. dubna 2009 smlouvu na „opatření na odvodnění domů XY“ (dále též jen „druhá

smlouva o dílo“), jejímž předmětem byla „dodávka a montáž odvodňovacích

opatření – odvodňovacích žlabů a drenáží a provedení vsakovacích jímek“ na

domech č. 19, 27, 29, 31, 43, 45 a 49, s tím, že vzhledem „k nedostatečné

specifikaci rozsahu díla bude cena za dílo stanovena na základě jednotkových

cen uvedených v cenové nabídce na provedení prací“. Ve smlouvě byla stanovena

pouze předpokládaná doba plnění (obdobím mezi 30. březnem a 30. květnem 2009) s

možností dalšího prodloužení. Vzhledem k tomu, že „rozsah a provedení díla bude

při provádění prací určován objednatelem a není zpracována prováděcí projektová

dokumentace, objednatel bere na vědomí, že zhotovitel nenese odpovědnost za

funkčnost a účinnost provedených odvodňovacích prací, které zhotovitel provede

dle pokynu v rozsahu určeném objednatelem“. Současně „bylo smluveno, že práce

budou fakturovány vždy po předání a převzetí dokončených jednotlivých domů“. 3) V souladu s druhou smlouvou o dílo vystavil zhotovitel v období od 14. května do 12. listopadu 2009 faktury, které byly splatné v období od 27. května

2009 do 3. prosince 2009, a to na částky 82.949,69 Kč, 232.834,56 Kč, 88.968,29

Kč, 115.323,06 Kč, 120.298,44 Kč, 75.586,69 Kč, 285.129,14 Kč, 79.878,04 Kč,

96.277,66 Kč, 66.982,82 Kč, 95.524,78 Kč, 92.965,25 Kč, 109.201,57 Kč,

209.643,37 Kč a 25.603,37 Kč. Úhrn částek dle zmíněných faktur činí

1.777.166,73 Kč. 4) Podle znaleckého posudku ze dne 4. prosince 2009, č. 083/1523/09,

zpracovaného na objednávku společnosti G „k posouzení příčin zatečení do

interiéru podzemního podlaží domů č. 19, 20-25 a 26“, nelze jednoznačně určit

místo průniku vody přes izolaci, nicméně svislá hydroizolace vykazovala

množství vad vzniklých „nerespektováním základních zásad pro provádění

hydroizolací a jejich detailů, nedodržením ustanovení platných ČSN, malou

pečlivostí a zároveň nedostatečnou kontrolou zakrývaných konstrukcí“.

Dle

závěru posudku „nelze přesně určit odpovědnost konkrétní osoby na vzniku škody

v důsledku vad na domech“. Posudek se týká pouze jednoho rodinného domu (č. XY), který je vymezen druhou smlouvou o dílo; domy č. XY-XY a č. XY nejsou

„předmětem“ druhé smlouvy dílo. 5) K příčinám vlhkostních poruch na rodinných domech č. 33, 37, 46 a 47 se

vyjádřil znalec (Ing. Procházka) v „odborných vyjádřeních“ z 20. srpna 2010,

23. února 2011 a 15. března 2011; provedení odvodnění na těchto rodinných

domech nebylo předmětem smlouvy o odvodnění. Dle odborného vyjádření téhož

znalce z 15. března 2011 „měl dle sdělení majitele problém s kapáním vody v

nadpraží velkého francouzského okna (při velkých deštích)“ dům č. 29; zde podal

znalec návrh na další opatření a nevyjádřil se ke konkrétním příčinám „výtoku

vody mezi zateplovacím systémem a zdivem domu“. 6) Dne 25. listopadu 2011 uzavřeli společnost G (jako postupitel) a žalobce

(jako postupník) smlouvu o postoupení pohledávky a dohodu o narovnání. Smluvní

strany potvrdily, že postupník má vůči postupiteli pohledávku z kupní smlouvy

ze dne 13. října 2008, č. 19/2008, kterou postupitel uznal v rozsahu částky

456.254,75 Kč s příslušenstvím; ve výši 533.745,25 Kč zůstává pohledávka mezi

smluvními stranami sporná. Dále bylo ve smlouvě uvedeno, že postupitel má za

dlužníkem pohledávku z titulu „smlouvy o dílo v podobě nároku na náhradu

nákladů na protipovodňová opatření a terénní úpravy, které měl nést dlužník,

nicméně náklady nesl postupitel“. Postupitel postoupil žalobci z celkové

pohledávky za dlužníkem ve výši 1.777.166,73 Kč „pouze částku ve výši

456.254,75 Kč“, a to za úplatu rovnající se výši pohledávky; „úhrada byla

provedena započtením“ ve smyslu § 580 zákona č. 40/1964 Sb., občanského

zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Společnost G se dále zavázala oznámit

postoupení části pohledávky dlužníku. Na tomto základě odvolací soud, poté, co zopakoval dokazování dopisem dlužníka

ze dne 21. prosince 2009 a dopisem „předchůdce žalobce“ ze dne 24. června 2011,

„sice přitakal námitce žalobce týkající se procesního pochybení soudu prvního

stupně, jenž neprovedl žalobcem navrhované důkazy výslechy svědků P. P., S. D. a Z. S., aniž by o nich rozhodl negativně a aniž by se s nimi vypořádal v

odůvodnění napadeného rozsudku, nicméně uzavřel, že tyto důkazní návrhy jsou

pro zjištění skutkového stavu a rozhodnutí věci nadbytečné; proto zamítl návrh

na jejich provedení. Naopak se ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, podle něhož žalobce

neprokázal, že by od objednatele (společnosti G) nabyl pohledávku, která měla

společnosti G vůči dlužníku vzniknout z titulu právních nároků z první smlouvy

o dílo, což byl (ve spojení s jejím postoupením žalobci) právní důvod

přihlášené sporné pohledávky. Smlouvu o postoupení pohledávky přitom

vyhodnotil jako neplatnou pro neurčitost vymezení pohledávky, když „objednatel

uplatňoval vůči dlužníku vícero pohledávek v celkové částce vysoce převyšující

postupovanou pohledávku“, ale v postupní smlouvě „byla pohledávka

identifikována toliko celkovou výší postupovaných pohledávek“.

Dále odvolací soud zdůraznil, že „z žádného důkazu předloženého žalobcem nelze

mít za prokázané takové vady, které by byly v příčinné souvislosti s činností

dlužníka podle první smlouvy o dílo, na čemž se ničeho nezměnilo ani po

doplnění dokazování odvolacím soudem. Ani znalecký posudek či odborná

vyjádření, ani listiny čtené k důkazu odvolacím soudem nejsou důkazy

dostatečnými k závěru, že všechny rodinné domy, které byly předmětem díla podle

první smlouvy o dílo, měly vady žalobcem tvrzené, jež byly způsobeny činností

dlužníka podle první smlouvy o dílo, a že tyto vady způsobené dlužníkem

odůvodňují nárok žalobce na slevu z ceny díla pro vady až do výše ceny, kterou

objednatel dobrovolně zaplatil dlužníku na základě druhé smlouvy o dílo a že z

tohoto důvodu vzniklo objednateli právo na odstranění vad díla podle první

smlouvy o dílo, a to až do výše ceny díla, kterou zaplatil dlužníku podle druhé

smlouvy o dílo, jejíž část posléze postoupil žalobci. Podle druhé smlouvy o

dílo si objednatel u dlužníka objednal dodávku a montáž odvodňovacích opatření

na domech ve smlouvě uvedených za dohodnutou cenu, kterou zaplatil, přičemž v

druhé smlouvě o dílo je obsaženo ujednání mezi objednatelem a dlužníkem

(zhotovitelem), že zhotovitel nenese odpovědnost za funkčnost a účinnost

provedených odvodňovacích prací, které provede bez projektové dokumentace jen

podle pokynů a v rozsahu objednatele. Již toto ujednání vylučuje, že by důvodem

uzavření druhé smlouvy o dílo bylo odstraňování vad díla podle první smlouvy o

dílo, spočívající v zatékání pod postavené rodinné domy“. Proto odvolací soud rozsudek insolvenčního soudu jakožto věcně správný potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce „v souladu s ustanovením § 236 a

násl.“ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“),

dovolání, maje za to, že závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva,

při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe

dovolacího soudu, respektive, závisí na vyřešení otázky, jež v rozhodování

dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Přitom jde o právní otázky spočívající v postupu odvolacího soudu, který:

- odmítá jako nadbytečné některé důkazy a přitom opakuje dokazování jinými,

podle jeho vlastního názoru rovněž nadbytečnými, důkazy;

- nezrušil rozhodnutí insolvenčního soudu, ačkoli se tento nijak procesně

nevypořádal s důkazními návrhy účastníka řízení, tj. důkazy navržené účastníkem

řízení ani neprovedl, ani se s nimi jiným procesně přípustným způsobem

nevypořádal, ať již usnesením o jejich odmítnutí či jinak;

- nezrušil rozhodnutí insolvenčního soudu, ačkoli jeho odůvodnění neobsahuje

závěr o neprovedení účastníkem řízení navržených důkazů, ani sdělení důvodů,

proč navržené důkazy nebyly provedeny;

- nijak nezohledňuje tvrzení účastníka řízení a naopak vychází z tvrzení, které

účastník řízení neučinil;

- se nijak nevypořádal s odvolacím důvodem spočívajícím v tom, že insolvenční

soud nepoučil účastníka řízení, aby doplnil tvrzení a důkazy. Další právní otázky spočívají v tom, že:

a) dle právního názoru odvolacího soudu uzavření smlouvy vylučuje odpovědnost

za vady plynoucí z jiné, dříve uzavřené smlouvy mezi týmiž smluvními stranami;

b) odvolací soud není oprávněn potvrdit rozhodnutí insolvenčního soudu, které

je nepřezkoumatelné;

c) nelze dospět k názoru o neplatnosti smlouvy o postoupení části pohledávky,

respektive o postoupení některých ze souborů pohledávek, za okolností, kdy je

navrhován výslech svědka k dané otázce, a to rovněž s ohledem na ustanovení §

35 odst. 2 obč. zák. o výkladu právního úkonu nejenom podle jeho jazykového

vyjádření, ale též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil;

d) oznámil-li postoupení pohledávky dlužníku postupitel, nelze při posuzování

nároku postupníka posuzovat otázku platnosti smlouvy o postoupení pohledávky,

tudíž tato otázka nemůže být podkladem pro rozhodnutí soudu;

e) rozhodnutí odvolacího soudu musí být jako celek i v jednotlivých částech

řádně odůvodněno, což znamená, že toto soudní rozhodnutí nelze v určité otázce

odůvodnit pouhým odkazem na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně;

f) je nepřípustné v rozsudku doslovně opakovat, respektive doslovně použít část

odůvodnění rozhodnutí soudu v meritu jiné věci. Dovolatel podrobně popisuje, v čem podle jeho názoru soudy nižších stupňů při

svém procesním postupu pochybily, přičemž uzavírá, že již tato procesní

pochybení jsou důvodem, pro který nemůžou jejich rozhodnutí obstát.

Současně akcentuje, že „neuplatnil nárok na slevu z ceny díla pro vady, až do

výše ceny, kterou dovolatel dobrovolně na základě druhé smlouvy o dílo dlužníku

zaplatil“, když „meritem sporu o pravost pohledávky není odpovědnost

zhotovitele v případě vadného provedení prací podle druhé smlouvy o dílo, ale

odpovědnost zhotovitele, tj. dlužníka, za vady, které se týkají plnění podle

první smlouvy o dílo“. Je přesvědčen, že uzavření druhé smlouvy o dílo v době,

kdy neměl informace o vadách podle první smlouvy o dílo, nijak dlužníka

nezbavuje odpovědnosti podle první smlouvy o dílo. Dále vznáší výhrady i k závěru o (ne)platnosti smlouvy o postoupení pohledávky,

když navržený svědek (S. D.) „mohl svědčit“ o obsahu ujednání smluvních stran,

mezi nimiž „nebylo žádného sporu o tom, která část pohledávky je postupována“. Přitom otázku platnosti smlouvy o postoupení pohledávky soudy vůbec neměly

posuzovat, když podle ustanovení § 526 odst. 1 obč. zák. „postupník není

povinen postoupení dlužníku prokazovat, pokud postoupení oznámil dlužníku

postupitel“. Konečně dovolatel srovnává části odůvodnění rozsudku ze dne 3. prosince 2015,

č. j. 196 ICm XY, 101 VSPH 555/2015-75, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil

„zamítavý rozsudek“ insolvenčního soudu ve věci určení „pravosti a výše zbylé

části pohledávky“ společnosti G, která nebyla postoupena žalobci, s odůvodněním

dovoláním napadeného rozsudku, a má za nepřípustné, aby soud „kopíroval text z

jiného rozhodnutí“. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc

vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. ledna 2014

do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve

znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních

soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu

dále (ve vazbě na skutečnost, že incidenční spor byl zahájen před 1. lednem

2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo

33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek. Dovolání žalobce, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.

Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu

spočívá, je v souladu s níže uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu, ze které

plyne, že:

a) I podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 platí, že

spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z

nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu

ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek

nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje

předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody,

včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných

důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3

věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu

2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a

usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek

nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné

jako celek (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné

pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 30. ledna

2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3,

ročník 2002, pod číslem 54, a ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003,

uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). b) Obsah právního úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za

předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v

písemné formě. Výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či

dokonce nahrazovat. Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost

projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že

účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z

textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový

projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích

osob. Ani následné jednání smluvních stran nemůže nahradit projev vůle, který

není v jejich písemném právním úkonu vyjádřen. Závěr, že slovně vyjádřený

právní úkon lze vykládat podle vůle konajícího jen za předpokladu, že tvrzená

vůle není v rozporu s jednoznačným jazykovým projevem, se přitom plně prosadí i

při výkladu úkonů obchodněprávních. Srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího

soudu ze dne 3. února 2016, sen. zn. 29 ICdo 42/2015, uveřejněného pod číslem

33/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 33/2017“), včetně

judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu zmíněné v jeho důvodech.

c) Smlouva o postoupení pohledávky smlouva musí obsahovat označení smluvních

stran (postupitele a postupníka), vymezení postupované pohledávky (způsobem, z

něhož bude jednoznačně zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem postupu) a

musí v ní být vyjádřena vůle smluvních stran směřující ke změně v osobě

věřitele postupované pohledávky (viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a

obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo

1328/2007, uveřejněný pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek – dále jen „R 61/2010“). Z R 61/2010 plynou i závěry, podle nichž:

1) Smlouvou o postoupení pohledávky dochází ke změně v osobě věřitele, aniž

došlo ke změně v obsahu závazku. Není-li ve smlouvě o postoupení pohledávky

dohodnuto jinak, dochází ke změně osoby věřitele již uzavřením smlouvy, bez

ohledu na to, zda postupitel postoupení pohledávky dlužníkovi oznámil,

popřípadě postupník postoupení pohledávky dlužníkovi prokázal; možnost dlužníka

přivodit zánik svého dluhu vůči dosavadnímu věřiteli (§ 526 odst. 1 věta druhá

obč. zák.) tím není dotčena. 2) Ke změně v osobě věřitele přitom může dojít jen na základě platné smlouvy o

postoupení pohledávky, kdy nový věřitel (postupník) nabývá nejen postupovanou

pohledávku, ale spolu s ní též aktivní věcnou legitimaci k jejímu uplatnění a

úplnému výkonu. 3) Otázka platnosti smlouvy o postoupení pohledávky je nerozhodná z hlediska

účinku splnění dluhu postupníkovi, oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky

postupitel. V takovém případě dlužník není oprávněn dožadovat se prokázání

smlouvy o postoupení pohledávky a jeho závazek zaniká splněním postupníkovi, i

když smlouva o postoupení pohledávky neexistuje (z jakéhokoli důvodu). 4) Účelem ustanovení § 526 odst. 1 věty druhé a odst. 2 obč. zák. je ochrana

dlužníka, který plnil svůj závazek osobě (postupiteli nebo postupníku), jež

podle hmotného práva nebyla v době plnění věřitelem pohledávky, například

proto, že smlouva o jejím postoupení nebyla platná. Oznámení postupitele

dlužníkovi o tom, že došlo k postoupení pohledávky, je právní skutečností, se

kterou právo pojí vznik povinnosti dlužníka plnit postupníkovi. 5) Oznámením o postoupení pohledávky, adresovaném dlužníku, vyvolá postupitel

změnu osoby oprávněné přijmout plnění a také na sebe bere riziko vyplývající z

toho, že i v případě neplatnosti (nebo dokonce neexistence) smlouvy o

postoupení pohledávky splní dlužník dluh třetí osobě (postupníku) s účinky i

pro postupitele. Samotným postoupením pohledávky však nedochází k jiné změně

závazku, než v osobě věřitele, a v případě, že smlouva byla neplatná, dochází k

tomu, že k věřiteli přistupuje další osoba oprávněná přijmout plnění s účinky i

pro (původního) věřitele. 6) Ve vztahu mezi postupníkem a dlužníkem není platnost postoupení právně

významná. Oznámí-li tedy postupitel dlužníku, že pohledávku postoupil

postupníku, vyvolá tento notifikační úkon zamýšlené právní důsledky (týkající

se osoby oprávněné přijmout plnění) i tehdy, jestliže k postoupení vůbec

nedošlo, nebo byla-li smlouva o postoupení pohledávky neplatná.

7) Pro dlužníka je podstatné, zda postupovaná pohledávka existuje (proto jsou

mu zachovány námitky proti pohledávce, které mohl uplatnit v době postoupení),

není však jeho věcí, kdo pohledávku vymáhá; dluh má splnit podle pokynů

věřitele. 8) Otázku, zda pohledávka byla skutečně postoupena a zda postoupení bylo

platné, lze řešit jen ve sporu mezi postupitelem a postupníkem. Proto také

nemusí postupitel dlužníku prokazovat, že k postoupení došlo (§ 526 odst. 2

obč. zák.); pro vztah mezi dlužníkem a postupníkem je to totiž lhostejné. 9) Není-li podle hmotného práva pro určení osoby, která je v důsledku

postoupení pohledávky a následné notifikace věřitele dlužníkovi oprávněna

přijmout plnění s účinky pro splnění dluhu, rozhodné, zda smlouva o postoupení

byla platná a zda k ní opravdu došlo, pak tato okolnost nemůže být významná ani

v soudním řízení. Námitka neplatnosti postupní smlouvy tak s výjimkou případů

uvedených v § 525 obč. zák., eventuálně případů, ve kterých by dlužník

prokázal, že postoupení pohledávky mělo za následek změnu (zhoršení) jeho

právního postavení, dlužníkovi vůči postupníku nepřísluší. Srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29

Cdo 2766/2007, uveřejněného pod číslem 21/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek (dále jen „ R 21/2011“). d) Zákon, který vyžaduje k platnosti smlouvy o postoupení pohledávky písemnou

formu, zároveň předpokládá, že z hlediska určitosti je smlouva platná, je-li v

ní jednoznačně určena převáděná pohledávka, zejména vymezením předmětu plnění,

osoby dlužníka, případně právního důvodu, a to natolik nepochybně, aby bylo

zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem postoupení, a aby ji nebylo možno

zaměnit s pohledávkou Podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. (v rozhodném

znění) právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně;

jinak je neplatný. Sankce neplatnosti právního úkonu (§ 37 odst. 1 obč. zák.) se váže k

náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah,

tj. ? mimo případy, kdy vůbec chybí určitá vůle ? když se jednajícímu

nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit. Závěr o neurčitosti

právní úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému

poznání, co chtěl účastník projevit. Podle ustáleného výkladu podávaného soudní

praxí je pak vůle, vtělená do smlouvy (zde do postupní smlouvy) svým projevem

určitá (a srozumitelná), je-li výkladem objektivně pochopitelná, tj. může-li

typický účastník tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně

vnímat (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 1996, sp. zn. 3 Cdon 1032/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998,

pod číslem 1 přílohy nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března

2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 35/2001“). Smyslu úpravy obsažené v § 524 a násl. obč. zák. se neprotiví, aby

nezaměnitelná identifikace postupované pohledávky byla provedena i

zprostředkovaně (např.

jen odkazem na čísla postupitelových faktur s uvedením

výše jednotlivých částek, označením čísla odběratelů a počtem dodaných kusů). Nemá-li postupitel vůči dlužníku v době postoupení jinou pohledávku nebo jiné

pohledávky s předmětem plnění stejného druhu jako u postupované pohledávky

(tedy jiné pohledávky zaměnitelné s postupovanou pohledávkou), pak platí, že

postupovaná pohledávka je ve smlouvě o postoupení pohledávky dostatečně určitě

identifikována i tehdy, vymezuje-li ji jen údaj o osobě dlužníka a předmětu

plnění. K tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 29

Odo 775/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2006, pod

číslem 171, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v R 61/2010 a R

21/2011. Právní posouzení věci odvolacím soudem ohledně absolutní neplatnosti smlouvy o

postoupení pohledávek pro neurčitost postupované pohledávky přitom bez

jakýchkoli pochybností odpovídá závěrům R 35/2001, R 61/2010, R 21/2011, jakož

i usnesení sp. zn. 29 Odo 775/2004. K následné identifikaci postoupené

pohledávky odkazy na faktury č. 9103, 9100, 9037, 9099 a 9027, jak ji provedl

žalobce u jednání insolvenčního soudu dne 19. března 2015 (č. l. 32), přihlížet

nelze. Argumentace dovolatele, týkající se důsledků oznámení postoupení pohledávky

postupitelem dlužníku (viz opět R 61/2010), je pro výsledek řízení nevýznamná;

ani ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, ani z obsahu spisu totiž

neplyne, že by postupitel (společnost G) dlužníku vskutku oznámil, že žalobci

postoupil pohledávku, o jejíž pravost (a výši) je veden spor v projednávané

věci, respektive že by žalobce existenci takového oznámení byť jen tvrdil. Vzhledem ke shora uvedenému shledává Nejvyšší soud nevýznamnými další

dovolatelem vymezené právní otázky vztahující se k „procesnímu“ postupu

insolvenčního a odvolacího soudu, když se nijak netýkají závěru o absolutní

neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky, jenž v poměrech dané věci plně

postačoval k zamítnutí žaloby. Konečně není pochyb ani o tom, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů

nejsou nepřezkoumatelná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky

soudních rozhodnutí a stanovisek). Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224

odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl a

žalovanému v dovolacím řízení podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním

rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. března 2018

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu