MSPH 88 INS 29332/2012
188 ICm 2996/2013
29 ICdo 4/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci
žalobce Jaroslav Žák - Reality Invest Group s. r. o., se sídlem Ostravě -
Polance nad Odrou, Hraničky 1305/8c, PSČ 725 25, identifikační číslo osoby
26868156, zastoupeného JUDr. Tomášem Capouškem, advokátem, se sídlem v Praze 2
– Novém Městě, Apolinářská 445/6, PSČ 128 00 proti žalovanému QI investiční
společnost, a. s., se sídlem v Praze 1, Rybná 682/14, PSČ 110 05, identifikační
číslo osoby 27911497, zastoupenému Mgr. Erikem Zemanem, advokátem, se sídlem v
Praze 2 – Vinohradech, Slavíkova 1568/23, PSČ 120 00, o popření přihlášené
pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 188 ICm 2996/2013,
jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka U. M. C., s.
r. o., se sídlem v Praze 5, Ostrovského 3, PSČ 150 00, identifikační číslo
osoby 25091026, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 88 INS
29332/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze
ze dne 2. října 2013, č. j. 188 ICm 2996/2013, 103 VSPH
365/2013-13 (MSPH 88 INS 29332/2012), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému do 3 dnů od právní moci
tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.850,- Kč, k rukám
zástupce žalovaného.
Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 9.
září 2013, č. j. MSPH 188 ICm 2996/2013-3, odmítl podle § 202 odst. 5
zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenčního zákona) žalobu, jíž žalobce (jako přihlášený věřitel) v
insolvenčním řízení dlužníka U. M. C., s. r. o. uplatnil popření pohledávek
žalovaného (rovněž přihlášeného věřitele) a rozhodl o nákladech řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným usnesením
potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení.
Soudy vyšly z toho, že:
1/ Podáním došlým insolvenčnímu soudu dne 26. července 2013 žalobce
(jako přihlášený věřitel) popřel pohledávky žalovaného ve výši 22.287.686,30 Kč
a 9.945.000,- Kč, přihlášené do insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního
soudu pod sp. zn. MSPH 88 INS 29332/2012.
2/ Dne 1. srpna 2013 se konalo přezkumné jednání.
3/ Lhůta ke složení jistoty na náklady řízení incidenčního sporu (marně)
uplynula dne 16. srpna 2013 a žalobce nedoložil, že povinnost složit jistotu
nemá.
Odvolací soud dále přihlédl k tomu, že o způsobu řešení dlužníkova úpadku bylo
rozhodnuto zároveň se zjištěním úpadku dne 3. května 2013 a že žalobce dne 19.
září 2013 složil na účet insolvenčního soudu jistotu na náklady řízení
incidenčního sporu ve výši 10.000,- Kč.
Na tomto základě odvolací soud – cituje ustanovení § 202 odst. 3, 5 a 6
insolvenčního zákona – uzavřel, že za situace, kdy žalobce v určené lhůtě
(nejpozději v pátek 16. srpna 2013) jistotu nezaplatil, soud prvního stupně
správně žalobu odmítl.
K tomu doplnil, že právní úprava přináší věřiteli, jehož pohledávka byla
popřena jiným věřitelem, pojistku, že popírající věřitel je ochoten a schopen
nést tíži nákladů sporu vzniklých věřiteli popřené pohledávky. Tomu odpovídá
institut jistoty na náklady incidenčního sporu upravený na obdobných principech
jako institut jistoty podle § 75b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“). Odvolací soud odmítl námitku žalobce, podle níž je
třeba postupovat analogicky podle „situace ve sporném řízení“, kdy soudní
poplatek je zaplacen až poté, co řízení pro nezaplacení soudního poplatku bylo
nepravomocně zastaveno, když jednak tato úprava není obsažena v občanském
soudním řádu, na který odkazuje § 7 insolvenčního zákona, jednak se týká
soudních poplatků, tj. vztahu navrhovatele a státu. Institut jistoty se naproti
tomu týká jen účastníků samotných (obdobně jako jistota podle § 75b o. s. ř.).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné dle
§ 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), s
tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a
požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů zrušil a věc vrátil
insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
K vymezení přípustnosti dovolání dovolatel uvádí, že v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena otázka podmínek pro odmítnutí incidenční žaloby ve
smyslu ustanovení § 202 odst. 5 insolvenčního zákona.
V rovině uplatněného dovolacího důvodu dovolatel namítá, že pouze z jazykového
výkladu nelze učinit jednoznačný závěr o obsahu ustanovení § 202 odst. 5
insolvenčního zákona. Dovolatel naopak míní, že naplnit smysl jistoty, tedy
poskytnout zdroje finančních prostředků pro krytí nákladů incidenčního řízení a
prokázat vážnost svého úmyslu zpochybnit právně relevantním způsobem přihlášené
pohledávky ostatních věřitelů, lze až do doby pravomocného rozhodnutí o
odmítnutí žaloby. Na podporu své argumentace poukazuje na diskusi v odborné
literatuře (Císař, J., Pásková, H. Jistoty dle § 202 insolvenčního zákona.
Bulletin advokacie 4/2013, s. 23).
Dovolatel dále „upozorňuje“ na to, že k uhrazení jistoty nebyl soudem vyzván a
ani nebyl o této své povinnosti řádně poučen. Konečně má za nepřiléhavý i odkaz
odvolacího soudu za ustanovení § 75b o. s. ř., neboť oba instituty (jistotu dle
§ 75b o. s. ř. a jistotu dle § 202 odst. 3 insolvenčního zákona) považuje za
odlišné.
Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout, maje
napadené rozhodnutí za správné.
S ohledem na datum vydání napadeného usnesení (2. října 2013) Nejvyšší soud
posuzoval přípustnost dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném
do 31. prosince 2013.
Dovolání je přípustné dle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky dovolatelem
předestřené. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 200 insolvenčního zákona je věřitel oprávněn písemně
popřít pohledávku jiného věřitele. Popření pohledávky musí mít stejné
náležitosti jako žaloba podle občanského soudního řádu a musí z něj být patrno,
zda se popírá pravost, výše nebo pořadí pohledávky. Popření pohledávky lze
učinit pouze na formuláři, jehož náležitosti stanoví prováděcí právní předpis. Podobu formuláře zveřejní ministerstvo způsobem umožňujícím dálkový přístup;
tato služba nesmí být zpoplatněna (odstavec 1). K popření pohledávky
přihlášeným věřitelem se přihlíží, jen obsahuje-li podání všechny náležitosti a
je-li doručeno insolvenčnímu soudu nejpozději 3 pracovní dny přede dnem konání
přezkumného jednání o popřené pohledávce; § 43 občanského soudního řádu se
nepoužije. Po uplynutí této lhůty již nelze měnit uplatněný důvod popření. K
popření pohledávky učiněnému ve formě, která v době konání přezkumného jednání
o popřené pohledávce vyžaduje jeho písemné doplnění, předložení jeho originálu,
případně předložení písemného podání shodného znění, se nepřihlíží (odstavec
2). Dospěje-li insolvenční soud k závěru, že k popření pohledávky přihlášeným
věřitelem se nepřihlíží, odmítne je rozhodnutím, které může vydat jen do
skončení přezkumného jednání o popřené pohledávce (odstavec 3). Jestliže
insolvenční soud popření pohledávky neodmítne, považuje se podání, jímž
přihlášený věřitel popřel pohledávku, od rozhodnutí o způsobu řešení úpadku,
nejdříve však po uplynutí 10 dnů od skončení přezkumného jednání, za žalobu,
kterou tento věřitel uplatnil u insolvenčního soudu své popření vůči věřiteli,
který pohledávku přihlásil (odstavec 5). Dle § 202 insolvenčního zákona přihlášený věřitel, který popřel pohledávku, je
povinen složit do 15 dnů po skončení přezkumného jednání o popřené pohledávce u
insolvenčního soudu jistotu na náklady řízení incidenčního sporu ve výši 10 000
Kč. Nebylo-li v době konání přezkumného jednání o popřené pohledávce ještě
rozhodnuto o způsobu řešení úpadku, neskončí tato lhůta dříve než
uplynutím 10 dnů od rozhodnutí o způsobu řešení úpadku (odstavec 3). Insolvenční soud může uložit přihlášenému věřiteli, který popřel pohledávku,
aby v incidenčním sporu složil i jistotu k zajištění náhrady škody nebo jiné
újmy, která by vznikla věřiteli popřené pohledávky nedůvodným popřením
pohledávky. Učiní tak jen na návrh věřitele popřené pohledávky, který doloží,
že mu vznik takové škody nebo jiné újmy zjevně hrozí. Jestliže však podle
dosavadních výsledků insolvenčního řízení lze očekávat, že popření pohledávky
bude důvodné, insolvenční soud návrh věřitele popřené pohledávky na složení
této jistoty zamítne. Přiměřeně se dále použijí ustanovení občanského soudního
řádu o jistotě u předběžného opatření (odstavec 4).
Nebude-li
jistota podle odstavců 3 a 4 složena, nebo nedoloží-li přihlášený věřitel
insolvenčnímu soudu, že povinnost složit jistotu podle zákona nemá, insolvenční
soud žalobu, kterou přihlášený věřitel uplatnil popření pohledávky, odmítne
(odstavec 5). Povinnost složit jistotu podle odstavců 3 a 4 nemá přihlášený
věřitel, který ve lhůtě stanovené ke složení jistoty osvědčí, že jistotu bez
své viny nemohl složit a že je tu nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by mu
mohla vzniknout újma. Přihlášený věřitel dále nemá povinnost složit jistotu po
dobu, po kterou jeho popření nemá vliv na zjištění popřené pohledávky (odstavec
6). V této podobě, pro věc rozhodné, platí výše citovaná ustanovení
insolvenčního zákona od 31. března 2011, kdy nabyl účinností zákon č. 69/2011
Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech
jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že typově shodnou věcí se zabýval
(rovněž v rámci výkladu ustanovení § 202 odst. 3 a 5 insolvenčního zákona) v
usnesení ze dne 24. července 2014, sen. zn. 29 ICdo 26/2014, na něž v
podrobnostech odkazuje. Tam na dané téma uzavřel, že:
1/ Po novele provedené s účinností od 31. března 2011 zákonem č. 69/2011 Sb. insolvenční zákon nově připouští možnost věřitelů popírat pohledávky jiných
věřitelů a zcela specificky (na rozdíl od úpravy popěrného práva věřitelů v
zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) upravuje podmínky, za nichž
může věřitel dosáhnout toho, že pohledávka jiného věřitele nebude v
insolvenčním řízení uspokojena. Za tím účelem zákon stanoví lhůtu k popěrnému
úkonu věřitele, náležitosti popěrného úkonu (co do formy a
obsahu), důsledky nesplnění těchto zákonných požadavků a rozhodování o nich,
účinky popěrného úkonu věřitele i jeho postavení a procesní povinnosti v
incidenčním sporu vyvolaném jeho popěrným úkonem (viz zejména ustanovení § 200
insolvenčního zákona, ve znění zákona č. 69/2011 Sb., jakož i
ustanovení § 51 odst. 3, § 161 odst. 2, § 201 odst. 1, § 202 odst. 3
až 6 a § 336 odst. 4 insolvenčního zákona). K tomu srov. důvody usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sen. zn. 29 ICdo 7/2012, uveřejněného
pod číslem 113/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
2/ Při výkladu ustanovení § 200 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona Nejvyšší soud
v usnesení ze dne 29. listopadu 2012, sen. zn. 29 ICdo 17/2012, uveřejněném pod
číslem 21/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek uzavřel, že smyslem této
úpravy bylo v případech vadného nebo opožděného popření umožnit okamžitou
reakci insolvenčního soudu způsobem, jenž (vzhledem k vadám popření nebo k jeho
opožděnosti) co nejméně poškodí věřitele popřené pohledávky a jenž nebude (při
opožděném popření zbytečně) přinášet ani další administrativní zátěž
popírajícímu věřiteli a insolvenčnímu soudu spojenou s vlastní transformací
popření v incidenční žalobu.
3/ V souladu s tím by měla být vykládána i ustanovení insolvenčního zákona,
která upravují postup v incidenčním sporu vyvolaném popěrným úkonem věřitele. Úprava popěrného práva věřitelů, vtělená do insolvenčního zákona novelou č. 69/2011 Sb., vychází z koncepce, že zákon sice přiznává věřitelům právo popírat
pohledávky jiných věřitelů, avšak – s ohledem na zkušenosti z aplikace dřívější
úpravy úpadkového práva v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání –
účinky těchto popěrných úkonů a možnost domoci se vyloučení uspokojení
pohledávek jiných věřitelů v rámci insolvenčního řízení podmiňuje splněním
striktně nastavených podmínek, přičemž jednou z nich (bez níž není možné věcně
projednat žalobu na popření pohledávky), je i to, že popírající věřitel ve
stanovené lhůtě složí jistotu na náklady řízení incidenčního sporu. K
opožděnému složení jistoty se nepřihlíží. K uvedenému lze doplnit, že výše jistoty na náklady řízení incidenčního
sporu i počátek běhu lhůty k jejímu složení jsou stanoveny
zákonem v rámci úpravy popěrného práva věřitelů. Povinnost složit jistotu (a
počátek běhu lhůty) se neodvíjí od poskytnutí poučení či jakékoliv výzvy
insolvenčním soudem popírajícímu věřiteli. Dovolateli se nepodařilo zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím
soudem, neboť napadené usnesení je s těmito závěry, od nichž se Nejvyšší soud
nemá důvod odchýlit ani v této věci, v souladu. Protože vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší
soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání
zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3 větou první, §
224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Dovolání žalobce bylo zamítnuto, čímž
žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího
řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby
(vyjádření k dovolání ze dne 13. ledna 2014) určené podle vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Incidenční spor o určení pravosti pohledávky je ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu sporem ve věcech rozhodovaných v insolvenčním
nebo obdobném řízení, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50.000,-
Kč. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve
výši 3.100,- Kč. Dovolání směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, které
nebylo rozhodnutím „ve věci samé“, takže advokátu žalovaného přísluší za tento
úkon právní služby mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny (§ 11 odst. 1
písm. k/, odst. 2 písm. c/ a odst. 3 advokátního tarifu), tedy 1.550,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši
300,- Kč tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži dovolatele celkem částku
1.850,- Kč. K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov.
důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem
73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním
způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. července 2014
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda
senátu